Povídky Rawentownu/ 3.

Za půlměsícovými brýlemi se na ní zamračil pár šedivých hadích očí. Nebyl to nikdo jiný než ředitelka, stará a nesmírně chmurná osoba, s kterou není radno se vídat. Ani se neobtěžovala odpovědět na Aurořin pozdrav, a už si jí měřila pohledem plným upřímného odporu. Upustila svoje černé pero na stůl. Vydalo dutý zvuk, vystříklo kolem sebe spršku indigového inkoustu a na čistých bílých papírech se náhle objevily čerstvé kaňky.
Odhodlaně vstala a nakvašeně se dobelhala až k nim. Na rozdíl od madam Blackové byla tato žena viditelně nižší, ale už na dálku budila obrovský respekt. Zešedivělé vlasy měla též uvázané v drdolu, jak už bylo na škole tradicí a tužidlem ulízané k hlavě. Budily odporný dojem, protože vypadaly, jako kdyby si je nikdy nemyla a byly příšerně mastné.
Dále už vše proběhlo podle očekávání. Aurora se posadila na židli proti ředitelce, zástupkyni i třídní učitelce. Pak paní Wolfbaneová začala odříkávat známou pasáž pečlivě načtenou ze školního řádu. Aurora už jí neprávem slyšela mnohokrát, a tak nedávala moc velký pozor, jen sledovala stromy a jejich větve komíhající se ve větru za oknem.
Myslím, že by nebylo moc zábavné popisovat všechny ty příšerné nařízení, téměř celý školní řád a hrozné pocity, pohledy a činy. Radši vynechám všechno, co se dnes v ředitelně stalo, a doufám, že to snad pochopíte z následujícího děje.

Sotva se dveře té strašné místnosti zabouchly, Aurora se rychle otočila na svou matku. Neviděla jí ovšem do tváře, ale věděla, že asi moc velkou radost nemá. Nepochybně měla velké potíže.
„Mami, ale já,“ pokusila se o nějaká slova, která by vysvětlila její nevinu.
„Dost,“ špitla rozhněvaně paní Marigoldová, „už toho bylo dost. Tobě nevadí že tě vyloučily?!“ vrhla na ní krátký pohled. „Co si počnu, s takovou ostudou?! Ach Auroro, jak tohle může udělat své matce, styď se!“ Vyčerpaně se posadila na lavičku stojící opuštěně na chodbě. Čelo si opřela o ruku, a tmavé, hladké vlasy jí spadly do klína.
Aurora už to nevydržela. Propukla v pláč a začala si vyčítat, proč nikdy neřekla těm hloupým ženským v ředitelně, že ona je nevinná, že za to můžou její škodolibí spolužáci. Chvíli hleděla na matku a přemýšlela o tom, jestli by to neměla říct i jí, ale nenašla v sobě moc odvahy. Se vzlykotem se posadila vedle skleslé matky.
„Proč mi to děláš, Rory, proč?“ hlesla.
„Já ne,“ vzlykla podrážděně Aurora, „já za to nemůžu, to oni,“ rozplakala se ještě víc, „ze třídy.“
„Kdo?“ podivila se paní Marigoldová, pozvedla hlavu a podívala se na plačící dceru. Vytřeštěné oči toho říkaly mnoho, ale nedalo se z nich přímo vyčíst, zda matka věří či ne.
„Spolužáci,“ kníkla dívka, „nevím proč ale dělají mi takové naschvály….“ Pak se znovu rozplakala.
„Ne, Auroro, nevymýšlej si, jestli nemusíš, nepřidělávej mi starosti.“
„Ale když,“ vzlykla.
„Žádné ,ale když‘ , Auroro, nevěřím ti ani slovo,“ odpověděla dost drsně její matka. „Probereme to u večeře, dámo,“ pronesla přísným, ale nezvykle tichým tónem, „rozhodně ustanovím nějaký trest. A opakuji, že jestli ještě jednou něco takového provedeš,“ řekla, ale zastavila se v půlce věty. Zjevně jí nic nenapadlo, nebo spíš nic moc krutého. „No nic,“ zakončila svou řeč, a zvedla se na nohy, „půjdeš teď domů a říkám ti že máš prozatímní domácí vězení, vážená.“
Rozzlobeně se otočila na podpatku a přehodila si přes rameno drahou koženou kabelku. Aurora jí následovala, ale po celou cestu ven a ani v autě žádná z nich nepromluvila. Bylo to takové nezvyklé, že si ji vezla z prostředku vyučování a ještě s tak nejistou budoucností.
Aurora se na předním sedadle schoulila do klubíčka a tiše plakala. Paní Marigoldovou a ni nenapadlo napomenout jí, nebo jí cokoli říct. Soustředila se jen na řízení a byla neobvykle potichu.
Její dcera jí každou chvíli sledovala, jestli se jen nepokusí o nějakou větu, nebo jen slovo, ale čekala marně, protože i její matce bylo do pláče.

Dívka sledovala mihotající se šedivé domy za oknem oroseným kapkami jemného deště. Svá kolena držela v pevném obětí a nemohla se dočkat, až se konečně objeví v její ulici. Konečně bude mít klid, zaleze si do kouta postele, bude si kreslit, nebo psát, nebo dělat něco, co by ji nějak odreagovalo. Nechtěla myslet na poslední události, ale nějak to nešlo, protože si stále musela připomínat tu příšernou místnost, děsivý výslech a hrozné tváře a osoby.
Počítala pouliční lampy, pozorovala krůpěje dešťové vody na skle, představovala si že létá v oblacích jako pták, ale nic jí nepomohlo k tomu, aby zapomněla na ty věci co se staly. Hrozně se trápila. Kéž by aspoň měla přítele, komu by se mohla vyplakat na rameni nebo svěřit, bylo by vše lehčí a měla by aspoň naději. Jediný háček byl v tom, že ona měla prostě na přátele smůlu. Takovou smůlu, kterou nikdo z nás jaktěživ nezažil, a nikomu bych ji nepřála.
Ze zoufalství už nevěděla co dělat, a tak si jen v duchu potichu přála, aby se něco stalo, aby ji to aspoň trochu zachránilo nad hotovou bouří, která ji doma čeká.
Zavřela víčka a pevně stiskla zuby a stále si opakovala jedinou větu: „Přeji si, aby se teď něco stalo, prosím, prosím, prosím.“ S těmi slovy v hlavě seděla schoulená na sedadle po celou dobu cesty, a neustávala, ani když auto zastavilo. Mrkla ven, a naskytl se jí pohled do jejich zahrady. Znovu zavřela oči a čekala Pak už se jí ovšem zdálo, že je to trochu dlouhá doba, co jen tak stojí a stojí. Vrhla letmý pohled po její matce, která byla sklesle opřená o volant a na dálku z ní vyzařovala dost špatná nálada. Aurora radši nic neříkala, ale vystoupila z auta a otevřela modrou, dřevěnou branku od jejich domu.
Všechno se třpytilo stříbrnými kapkami deště, a všechno bylo tak smutné. Květiny, domy, lidé i atmosféra. Posmutněle se ohlédla přes rameno, jestli ji matka nechce následovat do domu. Když ovšem zjistila, že paní marigoldová nejeví žádný zájem vstát a jít, obrátila se a utekla domů.
Stále myslela na svoje přání. Stále a ustavičně. Zrovna seděla na posteli, hleděla do prázdna a potichu jej odříkávala. Modlila se k Bohu, aby ji pomohl, ale na jedno zapomněla. Celou dobu postrádala víru. Víru, to nejzákladnější u přání. Zapomínala na naději, na to, že naděje existuje, ať chceme, nebo ne.
Věděla, že by asi měla jít na večeři, když jí matka volala, a když jí ve škole říkala, že budou její vyloučení ze školy probírat u jídla. Nešla. A proč by měla chodit když jí bude čekat jen děsivá hádka a spousta slz? Ten večer si kladla spousty otázek, ovšem nenacházela odpovědi či vysvětlení.
Nakonec vše vzdala hodila sebou do peřin a usnula hlubokým spánkem. Únava ji zmohla na tolik, že se ani neprobudila ráno, v časných hodinách, jak měla ve zvyku, ale vstala až někdy s polednem.
Mátožně sešla dolů po schodech do prázdné kuchyně. Trochu jí rozhodilo, že doma nikdo není, a tak zasedla ke stolu sama. Bylo to hrozně zvláštní, když byl dům tak prázdný. Měla trochu strach, ale přeci jen držela hlavu vzhůru a snažila se dělat věci, které by ji odvedly od myšlenek na včerejší den.
Dost jí naštvalo že rodiče nenapsali žádný vzkaz, nebo tak něco a byla by i vděčná, kdyby jí třeba vyhubovaly. Klidně kdyby se teď strhla ta hádka co se měla strhnout u večeře. Vyměnila by cokoli, jen aby uslyšela lidský hlas, nebo aby věděla, že existuje člověk, který je jí vždy na blízku.
Náhle zjistila, že vlastně úplně postrádá kontakt s její rodinou. Posmutněla a začala se rýpat ve své polední snídani.
V tom jakoby uslyšela podivné zvuky ozývající se pod stolem. Vyděsila se málem k smrti, a upustila lžíci na zem. Vyjekla a málem by převrhla misku s müsli na stůl. Chvíli jí trvalo, než se ze strašného šoku vzpamatovala, a pak nastražila uši a napjatě poslouchala.
„Asi myš,“ řekla si a snídala dál. Stejně jí ale nedalo, a musela se podívat pod stůl. Prostě musela.
Nic zvláštního ale neobjevila, a tak se vystrašila ještě víc. Duch.
„Ne, duch to nemůže být,“ přesvědčovala se. Jenže její větší polovina tvrdila opak. „je to duch, co jiného by to asi bylo?!“
Chvilku byla bezradná, až ji samotnou zaskočila odpověď. Byla rychlejší než ona. Přišla se sama ukázat.
Aurora vyjekla a řezavý zvuk se prohnal všemi místnostmi. Jaktěživa nic takového neviděla, a tak se samozřejmě vylekala až do morku kostí.