Rawentown/ 4.

Před Auroru se zjevilo něco jako hodně malý človíček, ale než se stačila pořádně rozkoukat, objevil se kolem něj obláček narůžovělé páry a jakoby to vybuchlo… PRÁSK! Kolem se rozletělo pár rudých jisker a místo človíčka tam stála prachobyčejná cukřenka.
Dívka se zhrozila, co je to za čáry, a vyděšeně se tiskla k opěradlu židle co nejdál od toho podivného zjevení. „Co to je?“ V tu chvíli však neměla čas myslet a z hrůzou pozorovala děj.
PRÁSK! Na stole se objevila věc podobná velice starému zapalovači.
Pak další PRÁSK! a na stole ležela prázdná šnečí ulita. Zapotácela se a znovu se začala proměňovat.
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Stvoření měnilo podobu ve vteřinových intervalech a Aurora jako přikovaná k židli jen pozorovala. V tom se ale ozval úplně jiný zvuk, ne tak řeřavý, a mnohem hlubší a těžší. BUM! Jako by něco hodně těžkého spadlo přímo ze stropu na zem a země se otřásla.
Obláček se zvednul do výšky a zahalil zděšenou dívku do růžového prachu. Dívka vyjekla a zakryla si oči. Vzápětí na to spadla ze židle a schoulila se na zem. Chvíli jen tak ležela, třásla se hrůzou i napětím a čekala, co se stane dál.
„Pst!“ syklo to krátce ale Aurora radši nereagovala. Stále si kryla hlavu pažemi, jen ať ji to stvoření nějak neublíží.
„Hej, ty tam na zemi,“ zašvitořilo to zpěvavým hláskem.
Auroře to nedalo a vykoukla z pod rukávu. Jen jedno oko upírala na to stvoření, které teď mělo podobu nějakého kosa s černým cylindrem.
„Jo, jo, ty“ zpívalo to. „Ty, ty, ty! Pošta, pošta!“
Aurora nabrala odvahu a posadila se na studenou zem. „Kdo jsi,“ zeptala se váhavě a zamračila se na toho podivného ptáka.
„Ach ano, omlouvám se, zda-li jsem se vám nepředstavil. Hned to napravím,“ omluvil se a smekl černý cylindr s červenou mašlí ovázanou kolem něj. „Jmenuji se sir Cvak z Mohutných Korun Stromů.
„Mohutné Koruny Stromů? To je nějaké město?“ podivila se Aurora a pomalu a opatrně kroužila kolem stolu, ze všech stran si prohlížela podivného hosta usazeného na hromádce knih.
„Ptačí město, vážená dámo,“ prohlásil pyšně černý kos.
„Hm, a kde leží, vážený pane?“ zeptala se dívka s přivřenýma očima pozorovala vetřelce.
„V Roventownském lese za městem,“ zacvrlikal.
Aurora se zamračila ještě víc a usadila se na židli. Roventownský les? Ta příšerná pustina? Zjevně to ale byla pravda, protože tam nikdy nikdo moc nechodil, snad naposledy ten pán z Melbournské 40, co tvrdil, že tam má známosti s vlky, ale už se nikdy nevrátil. Trochu se zalekla, ale nedala to na sobě znát.
„Aha, a to tam bydlíš stále?“ optala se.
„Ano, ale spíš tak cestuji po něm, protože jsem pošťák. No a musím se přiznat, že tady ve městě jsem poprvé, dámo,“ hlásil, „a jinak, nechtěla byste svůj dopis? Samozřejmě vás již nebudu obtěžovat.“
„Ne to vůbec, neobtěžuješ mě, ehm totiž vy,“ opravila se. Najednou se tak nějak začala o podivné zjevení zajímat a natáhla po dopisu ruku.
„Pardon, ještě podpis,“ upozornil jí pošťáček, „tady,“ dodal.
Aurora po něm loupla okem a sáhla po propisce, která bohužel nepsala. „Zatraceně,“ ulevila si dívka a už vstávala od stolu.
„Kdepak, použijte tohle,“ zastavil jí. Položil všechny papíry na zem a vytrhl si z ocasu dlouhé pero. Aurora vytřeštila oči, a užuž chtěla vyjeknout. Odvrátila pohled a bolestivě zasyčela. „To muselo bolet, to- to- to nebylo třeba.“
„Ach to ne, ale na tom papíře to vydrží déle než ty vaše výmysly. Nedělejte si starosti, píše to samo,“ řekl. Začal pohopkávat po stole jako nějaký hopík, nebo veselá černá kulička peří a zkoumal všechno, co bylo v jeho dosahu. To Auroru víceméně dopálilo, ale sebrala brk a rozskřípaným hrotem na list vyšvihla svůj nečitelný podpis. Ani to nečetla, protože dobře znala všechny tyhle věci okolo korespondence, a s naivitou čekala, že u těchto podivných stvoření platí stejné zákony. Podala papír ptáčkovi, aby jej zkontroloval a případně opravil.
„Hm,“ zamračil se když si na zobák nasadil miniaturní brýle, „souhlasíte s tím, že provedete vše, co po vás bude v dopise žádáno,“ Aurora mu ale hned skočila do řeči.
„Já ne…“ rozzlobila se ale stvoření pokračovalo dál bez jakéhokoli přerušení. Zamračeně se na něj dívala s rukama založenýma na prsou. „Jak myslíte,“ zamručela si pro sebe.
„A to bez jakýchkoli výmluv a jiných nesmyslných řečí. Jestli to nebude ve vašich silách, můžete zažádat autora dopisu o odvolání, popřípadě kontaktovat vrchního správce tajného poštovního expresu Raventown.“
Aurora se zhluboka nadechla a chtěla něco říci, host jí ale nedal šanci. Stále odříkával text na tom hloupém listu a Auroru to začalo pěkně štvát.
„Dost!“ vyjekla, a malý ptáček spadl na desku stolu. Ani si pořádně neupravil klobouk, nenasadil brýle na správné místo a Aurora pokračovala: „Vtrhnete sem, ani nezaklepete nebo nezazvoníte a už mě tu obviňujete…..“
„Neobviňujeme, vážená dámo, my vás jen informujeme o …“
„To je jedno,“ rozkřikla se a vzala si list s jejím podpisem. Přelétla ho očima a bylo vidět, jak s ní cloumá hněv. „Vy určitě víte, co je v tom dopise, tak takhle to je. Ach, vy zrádce, já, já nemám slov,“ křičela.
„Ne, to je omyl, já absolutně nevím co v tom dopise je! Co bych to byl za pošťáka, kdybych neuchránil poštovní tajemství? A to ještě k tomu pracuji u tajného expresu města Raventown a Rawentownského lesa,“ bránilo se stvoření.
Aurora si dál ptáčka nevšímala. Naštvaně roztrhala obálku s rudou pečetí a pustila se do čtení. Ovšem dřív než přečetla první řádek, jen tak se podívala na podpis. Šokoval jí.
Stálo tam trochu větším a hezčím písmem které dívka nikdy neviděla toto:
S láskou Neznámý