Dinas-země, kde ožívají sny

„No, není to tak strašné jak se zdálo, co? A neklepej sebou, vždyť tu nic není.“
„ To je právě to, je tu až podezřele klid,“ a Zakuro se přitiskla k Laiře.
„ Musí být každý les strašidelný nebo musí být za každým stromem nějaký přízrak?“
„ Právě že už jsme v lese dost dlouho a pořád nic se-“ v tom se zarazila. Došly na mýtinu, na které stál uprostřed osamocený strom a, co bylo ještě podivnější, byl červený.
„ Co dělá červený strom v modrém lese?“
„ Asi omyl přírody…“
„ Jestli je tohle omyl přírody, tak se příroda pěkně sekla,“ zasmála se poprvé od vstupu do lesa Zakuro.
„ Je to na dobré cestě, už se směješ, tak budem pokračovat, ne?“
„ Jasně, hlavně abychom už byly z toho lesa venku.“
„ Zdá se mi to nebo je ten les nějak míň hustý?“
„ Taky mám ten pocit a vidím mezi stromy jakoby věže.“
„Že by vesnice?“ podivila se Laira. Vyšly z lesa a Zakuřin hlas opět dostal příměs strachu.
„ To nevypadá na vesnici, co?“ Před nimi se tyčil obrovský starý kamenný hrad.
„ Nejdřív les a potom hrad, jedno lepší než druhé.“
„ Tak pojď, prohlídnem si ho zevnitř.“
„ Tam mě nedostaneš ani párem volů. To radši přenocuju venku.“
Laira si povzdechla: „ Ach jo, ať je tedy po tvém, sama tam nepudu. Ale neměly bychom rozdělat oheň? Ale čím, že?“ Zakuro se kupodivu rozlil po tváři úsměv. Sáhla do kapsy a vytáhla z ní zapalovač. „ Co použít lidskou techniku?“
„ Odkdy máš zapalovač?“
„ Víš, že ani nevím? Hlavně, že ho mám , ne?“ Nasbíraly dříví a udělaly si pěknou hraničku. Zbytek odložily vedle stromu. Za malou chvíli se už vyhřívaly u tepla ohně.
„ Proč mám takový divný pocit, že jsme se ztratily?“
„ No, jako vesnice to nevypadá,“ pronesla tiše Zakuro. Laira postřehla divný tón jejího hlasu.
„ Zakuro, co je ti? Jsi nějaká bledá, je ti dobře?“
„ Ani ne, nějak se mi točí hlava a dělají se mi kola před očima.“
„ To bude asi z rozrušení. Lehni si, budu dávat pozor.“ Se starostí se dívala, jak se bledá Zakuro ukládá k odpočinku. Laira seděla, dívala se do ohně a přemýšlela nad událostmi předešlých hodin. Doma už je určitě hledají. Slyšela mamku, jak bude vyvádět, až se vrátí. JESTLI se vůbec vrátí… Podívala se na Zakuro, zda spí. Sice ležela, ale se skleněnýma široce otevřenýma očima zírala do plamenů. Vypadala nemocně a zamyšleně.
„ Přemýšlíš nad domovem?“ zeptala se Laira. Zakuro lehce přikývla.
„ Jak je ti?“
„ Bývalo mi už hůř, ale i líp.“
„ Zkus se vyspat, třeba je to jen únava.“
„ Třeba...“ odpověděla Zakuro, ale poslechla Lairu a zavřela oči. Chvíli tak tiše mlčely a pak Zakuro poprosila Lairu, aby jí něco vyprávěla. Bohužel, než mohla začít vyprávět, z lesa se vyřítily dva velké stíny a zamířily k nim. Zakuro se okamžitě vzpřímila a popadla hořící větev jako obranu. Hlava se jí zatočila tak, že se málem zase složila na zem, ale ustála to. Laira už si taky stoupla, připravená chránit svůj život. Stíny se kvapně blížily a dívky si stouply blíž k sobě, náhle připravené chránit jedna druhou. Neznámí se už blížili k ohni. Zakuro pevně stiskla větev. „ Jestli mám umřít, jsem ráda, že je to po tvém boku, Lairo.“
„ Já jsem taky ráda, že tě tu mám, Zakuro.“
Světlo ohně najednou ozářilo jejich nezvané hosty. Zalapaly po dechu. Ze stínů se vyklubali dva jezdci se svými koňmi. Ten blíž k Laiře se otočil kamsi do lesa a zavolal: „ Je to dobrý, žádní nepřátelé ani špehové,“ a otočil se zpátky k holkám, „ jen dvě krasotinky.“ Už se nahýbal k Laiře, která nebyla sto se pohnout, když vtom před ni skočila Zakuro s hořící větví stále v ruce.
„ Sáhni na ni a budeš litovat dne, kdy ses narodil,“ řekla smrtelně vážně. Mladík se na chvíli zarazil a pak řekl: „ Ale, tady se chce někdo prát, slečno Nedůtklivá?“ Přesto si držel od Zakuro odstup. Její pohled mu napověděl, že si nedělá legraci. Laira cítila, jak se Zakuro třepe – a strachy nebo vzteky to nebylo. Poznala, že se Zakuro přitížilo, viditelně zbledla a na čele jí vyrazil ledový pot. Mladík si toho taky všiml a dodalo mu to odvahu.
„ Snad ses mě nepolekala, Bledulko?“ a už se natahoval směrem k Zakuro. Té zajiskřily oči a s výhružným postojem pravila: „ Už jednou jsem tě varovala, podruhé zaútočím.“ Ale nebyla si tím až tak jistá. Svět se jí točil pod nohama a z mladíka se stala rozmazaná šmouha. Druhý mladík mezitím zaujal Lairu. Byla z něho celé nesvá. „ Proč na mě tak civí?“ myslela si v duchu.
Najednou se z lesa vynořily další stíny, které se brzy proměnily ve skupinu dalších jezdců podobných těm dvěma. Bylo jich asi pět. Zakuro a Laira se připravily na přesilu sedm proti dvěma. Do smíchu jim nebylo. Velké šance si nedávaly. Ony neměly nic a rytíři ( jestli se jim tak dalo říkat) byli vyzbrojeni od hlavy až k patě. Přiblížili se k ohni a jeden už z dálky volal: „ Tak to jsou ti špehové? Takové krasotinky? Copak dělají takové panenky samy v noci v lese? Co?“ To už seskočil z koně a přiblížil se k ohni. Holky se pomalu loučily se životem. Když tu se ozvalo: „ Stůj, Mirdaku!“ Rytíř se zastavil v půli kroku. Holky se ohlédly za hlasem. Z hlubšího stínu vystoupil jeden z jezdců ve třpytící s zbroji.
„ Sire Midare, co s nimi hodláš dělat?“ ozval se mladík, který si předtím prohlížel Lairu. Sir Midar vstoupil do kruhu světla od ohně a sundal si helmu…