Laserová hora.

Laserová hora.

Martin zajistil vrata od ohrady a pohledem zkontroloval soby.
Vypadají opravdu dobře. Na velké přemýtání nebyl ale čas. Severní vítr hnal po obloze mraky plné sněhu a jestli se v noci vyjasní, bude pěkný mráz.
Rychle přešel k boudě, která stále jen pár metrů od sobího výběhu. Jediným pohybem otevřel hrubě stesané dveře a stejně rychle i zavřel. Z otevřeného ohniště sálalo takové teplo, že se mu až zatočila hlava. Překotně se svékl a opřel se o stěnu. Hrubé dřevo datlovníku ho nepříjemně tlačilo do zad.
Je to opravdu zvláštní. Uprostřed ledové tundry na rozhraní sahary a toho co dříve bylo středozemním mořem, jeho záda zraňuje vše ,co zbylo z kdysi tak vytální subtropické vegetace. Když se Martin ve svém nitru podívá zpět , vše se jeví tak zdálené.
Jako by uplynuly celé věky, ale je to jen klam.
Vše začalo přesně před dvanácti lety. To se ještě Martin podepisoval úplně jinak. Všechny důležité dokumenty ztvrzoval podpisem Prof. Ing. Martin Urbánek CSC.
Není zde zdaleko jediným člověkem, který dosáhl vědecké hodnosti. Třeba támhle u ohniště , vydělává sobí kůži profesorka Anna Petersem z university v Upsale. Přednášela tam římské dějiny a tady je v práci s kůžemi naprosto jedinečná. Nebo doktor Hanes-Peter Bork. Dneska s ním vyháněl soby na pastvu, ale v minulosti platil ze nejlepšího ústavního právníka v Německu.
Tak by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale je to zbytečné. Vědecké tituly a hodnosti zůstaly tam, kdesi v hlubinách času a tady nemají žádnou cenu. Zde musí o život bojovat doktor, stejně jako holič. Ledová tundra nedělá rozdíly.
Martin poposedl k ohni a z velkého hrnce si odlil to, čemu zde říkají čaj. Není samozřejmě pravý indický nebo čínský, ale pít se to dá.
Pomalu uskrkává odvar z jehličí a vrací se vé své mysli do minulosti. Právě před dvanácti lety se začal odvíjet tento neskutečný příběh.
Stačí jen zavřít oči a Martin to znovou vidí.
Sedí na tribuně velkého sálu kongresového centra v Praze. Je 7.5.2009 a Česká republika předsedá evropské unii. Po jeho pravé ruce je profesor Pavel Borůvka, jeho šéf v ústavnu optiky a laserových technologií.
Za řečnickým pultem stojí komisař evropské komise pro vědu a slavnostním hlasem říká: ,,Nejvýkonější laser bude vybudován v České republice“.
Martin se neudrží a vykočí nadšením Není ani zdaleka jediný. V sále doslova platí staré heslo“Kdo neskáče, není Čech“. Dokonce i suchopárný šéf, profesor Borůvka dal volný průchod své radosti. Martin se opět napil a jeho vzpomínky běží dál.
Vidí desítky porad a konferencí.
Vidí jednání s vědci celého světa.
Vidí jednání s politiky celé Evropy.
A pak to příšlo!
7.5.2012. Dvacet kilometrů na severovýchod od Prahy byl položen základní kámen laboratoře „Eurolaser“. Tři roky dohadů, ale teď může začít skutečná práce.
Další doušek odvaru z jehlíčí a vzpomínky se posouvají.
Porady s vědci i staviteli.
Hodiny, dny, týdny, měsíce a roky plné stresu, ale i vědecké práce.
Celý projekt se krůček po krůčku blížil k úspěšnému konci.
Martin před sebou vidí anglického profesora Ivora Hunta a dokonce ho i slyší.
Malý angličan zlobně kříčí: ,,Copak jste se všichni úplně zbláznili???!!! Je nemožné spustit hlavní paprsek, když nevíme co bude následovat! Ta obrovská enerigie se může vymknout kontrole a co potom?“
Vztekle vyskočil a vyběhl ze zasedací místnosti. Martin se rozhlíží ,co na to řekne profesor Borůvka a ostatní vědci.
Ti mlčí, ale slova se chápe politický koordinátor projektu Pascal Dante a ironickým hlasem říká: ,,Typický přístup angličana. Nic nedělat a jen kritizovat.“
Vše je hotové a „Eurolaser“ se může spustit.
Je 7.5.2015 . Po třech letech dohadů a třech letech budování, může dojít ke spuštění největšího laserového zářiče na světě.
Pascal Dante říká: ,,Právě teď spustíme něco, čím si přiblížíme k Olympským bohům. Budeme vládnout něčemu, co je silnější než slunce. Až náš paprsek zazáří , začne nová kapitola dějin lidstava“.
Sklenky s vínem cinkají, kamery a novináři vše sledují. Předseda evropké vlády mačká tlačítko na ovládacím panelu a panceřovou kobku osvítí namodralý paprsek světla.
Dunivý potlesk, ale i velká komedie. Všichni vědci v místnosti vědí, že zářič funguje na necelou miliontinu výkonu. Nikdo by ho nespustil, když je ústav plný cizích lidí.Novinářů a politiků hlavně. I když je vlastní zářič dokonale uzavřen v panceřové kobce. Člověk nikdy neví. S tak mohutným a silným paprskem se nikdy nepracovalo a slova profesora Hunta stále visí ve vzduchu.
Martin se celý zachvěl i teď po šesti letech ho při vzpomínce na ten děsivý den, mrazí po celém těle.
13.5.2015 byla zkáza odstartována . Hned ráno začal profesor Borůvka zvyšovat výkon. Až do půl dvanácté šlo vše podle plánu. Pascal Dante se procházel po velíně a každému se jen pletl pod nohy. Po dosažení hodnoty 50 % výkonu mělo dojít k odstávce a kontrole zařízení.S tím,ale Dante zásadně nesouhlasil. Chtěl co nejdříve dosáhnout mezní hodnoty. Profesor Borůvka protestoval, ale byl málo důrazný. Nakonec nátlaku podlehl a experiment pokračoval. Když zářič dosáhl výkonu 76%, celá komora začala mírně vybrovat.
Dante to ignoroval, ale my ne!
Přes jeho námitky byl zadán pokyn ke snížení výkonu. Nic se ale nestalo. Zářič zvyšoval výkon a vibrace stoupaly. Následovaly další pokusy o ovládnutí zařízení.
Nic nezabíralo. Když už se chvěl celý dům a výkon zářiče opustil stupnici, byl zadán pokyn k nouzovému ukončení provozu. Mělo dojít k úplnému odpojení od zdroje energie.
Hned po nehodě,ale i později si přeživní vědci lámali hlavy k jaké reakci v kobce vlastně došlo.
Nikdo ji neuměl vysvětlit, ale její dopad byl zcela zřejmý.
Výkon zářiče se skokově zvýšil.
Co to způsobilo, netuším. Snad obrovská teplota paprsku v omezeném prostoru spustila jadernou fůzi nebo šlo o dodnes neznámý fyzikální jev, ke kterému dochází během extrémního záření.
Ani panceřové stěny kobky nemohly udržet sílu malého slunce, která se soustředila v paprsku o průměru 4,8 mm.
Síla, kterou si člověk neuměl do této chvíle ani představit, projela nezničitelnou ocelí jako nůž máslem. První obětí byl Pascal Dante.Paprsek ho propálil jako by byl z vosku, a vyrazil ven z areálu „eurolaseru“.
Vyběhli jsme za ním a viděli, jak se světelný proud táhne směrem ku Praze.
V té samé chvíli se rozezvoněly naše mobily. Bylo jasné, že to, co nám uteklo zabíjí na své trase vše živé. A to rychlostí světla.
Martin se zamyšleně podívá do ohně, ale vzpomínky se opět vracejí.
Profesor Borůvka rozechvělým hlasem řekl: ,,To je strašný malér. My ten paprsek nedokážeme ovládat a pokud se odráží od skleněných ploch, může křižovat světem do nekonečna. Přitom pak zabije vše, čeho se dotkne“.
Jeden z asistentů netečně dodal: ,,To je konec světa! Zničí zásobníky plynu, ropné rafinerie i jaderné reaktory.“
Tu se profesor rozhlédl a vykřikl: ,,Nemůžeme regulovat tok záření, ale nasměrování ano! Zdvihneme zářič a paprsek pustíme do vesmíru“.
Všichni jsem vběhli do velína , kde ležel na zemi nešťstný Pascal Dante, ale vše se komplikovalo. Konstrukce lafety zářiče nepočítala s jeho otočením k nebi. Nemělo by to žádný logický význam..
Tak to je konec! Dřív nebo později musí jeden z odrazů trefit i velín. Známe velikost země i rychlost paprsku.
Můžeme si čas smrti vypočítat.
Martin upil svůj odvar a ve své mysli slyší jak říká: ,,Když to nejde nahoru, sklopíme zářič o 90 stupňů dolů a nasměrujeme ho do země. Tam pozbyde energii a mi vymyslíme co dál.“
Šéf jen přikývl a zadal pokyny pro hydraulický systém. Paprsek začal řezat stěnu kobky, pak podlahu velína a nakonec zmizel kdesi pod námi. Na malý okamžik se zdálo, že jsme z nejhoršího venku.
Kilometry hornicny určitě zpomalý možná i zastaví náš paprsek. Alespoň jsem si to myslel.
Pak ale události nabraly děsivý směr.
Vibrace způsobené zářičem na malý okamžik ustaly, ale o chvíli později je vystřídaly mohutné otřesy a temné dunění.
Profesor křikl: ,,Všichni ven!“
Podlaha se třásla. Vše padalo a mi po čtyřech vylezli před budovu. Ta se mezitím začala rozpadat a hroutit. Najednou se přímo v asfaltu parkoviště objevila trhlinka, která se rozběhla do všech stran. Během měkolika sekund z ní byla široká trhlina. Země začala praskat a třásla se čím dál víc. Profesor Borůvka se smutně rozhlédl a jeho poslední slova pořád zůstala v mém nitru. „To je konec. Náš paprsek narušil zemskou kůru. Hoši utíkejte a zachraňte se“.
My všichni vyrazili k autům, ale on zůstal uprostřed vší zkázy. Když jsme odjížděli, podíval jsem se na místo, kde stál naposledy. Byla tam jen velká prasklina.
Otec „eurolaseru“ už nežil.
Odjeli jsme asi pět kilometrů od ústavu na nevysoký kopec. Ten pohled, který se nám naskytl byl absolutně neuvěřitelný.
Všechny budovy byly pryč a u hlubin země stoupal hustý černý dým. Najednou tam, kde stál zářič vyrazil na povrch proud žhavé horniny.
Jeden z kolegů zoufale zařval: ,,Pane bože, to je sopka. My jsem udělali sopku“!
Martin nahlas povzdechl a vylil zbytek čaje.
Je čas jít spát. Ráno musí soby vyhnat až za hřeben.
Na to co následovalo po smrti profesora Borůvky je lepší nevzpomínat.
Erupce nového vulkánu, který dostal název „Laserová hora“ trvala osm měsíců. Jednalo se o největší vulkanickou činnost za několik milionu let.
Vrchom „ laserové hory dosáhla výšky 11 700 metrů nad mořem a stal se nejvyšším bodem planety. Celá česká kotlina byla spustošena. Lesy, města i vesnice byly zničeny požáry. Lidé museli opustit své domovy. To byl, ale jen začátek. Miliony tun popela vyvržené do atmosféry zastínily slunce a nastala doba ledová.
Ledovec postupující ze severu pohlitl nejdříve Skandinavii pak i střední a západní Evropu. Nakonec se spojil s Ledovcem Alpským a mrazivé sevření ovládlo i jih Evropy. Voda uzavřená v ledu chyběla v mořích a oceánech. Hladina klesla o desítky metrů. Svět se zastavil.
Ještě dva roky se bojovalo o zbytky potravin, surovin a energií, ale pak i tento zápas ustal.
Už není na zemi nic o co by se dalo bojovat.
Tisíce lidí zemřeli při erupci hory, miliony ve válkách a miliardy hladem a nemocemi.
Obyvatelný zůstal malý pás bývalých tropů a tam se lidé vrátili ke starému zemědělskému způsobu života.Malá část přeživších živoří v bývalém subtropickém pásmu a žije životem Eskymáků.
Martin zůstal raději zde. Nechtěl denně sledovat život tisíců lidí, které k němu odsoudil svým rozhodnutím otočit zářič do hlubin země.
Dobrou noc Martine.