Na hřbitově

Na hřbitově se rozléhalo tak děsivé ticho, jen pláč jedné dívky se rozléhal široko daleko. Dívka seděla na hrobě a rukama si otírala velké slzy. "Kam jen jsi mi zmizel??? Co si jen bez tebe počnu… ani ses nerozloučil. Nikdy si neodpustím že jsem si tě nevážila tolik, kolik jsem jen mohla. A proč jsem ti nevěřila když jsi říkal že oni nejsou praví přátelé. Vždyť jsi měl pravdu" Dívka tichým vzlykavým hlasem mluvila a hleděla k zemi. Mrzelo ji že odešel, navždy. Byl pro ni všechno, jediný kdo by pro ni udělal opravdu cokoliv.

Náhle se ale obloha rozzářila a dívka se otřásla zimou. Pozvedla hlavu a pohlédla před sebe. Nejprve viděla jen velká bělavá průhledná křídla. Když tělo zahlédla jasněji, poznala v něm svoji lásku. Bála se mu pohlédnout do očí, ale odhodlala se a přeci jen pohlédla.Zamrazilo ji, tak smutný výraz a prázdné oči. "Neboj, nezlobím se. Já vím co teď cítíš, taky je mi to líto, ale je to tak. Kéž bych nikdy nenasedl do toho autobusu. Možná by to bylo lepší. Tolik mi chybí tvoje polibky, tvoje pohledy, názory,… všechno. Nemohu se vrátit, jsem už něco jiného než člověk, a na zemi nepatřím. Věřím ti, věřím že ty to zvládneš, splníš si svoje sny a na mě nikdy nezapomeneš. Promiň, už musím. Pa lásko, nezapomeň na mě, věřím v tebe a vždy budu s tebou" Dívka poslouchala jeho krásný hlas, pozorovala ho a ani na chvíli z něj nezpustila její uplakané oči. Ráda by ho objala, věděla ale že to nejde. Pohlédla ještě v rychlosti do těch mrazivých očí ze kterých se vyvalila obrovská slza. Otočil se, a zmizel, nechal ji tam napospas jejím myšlenkám.

Dívka chvíli přemýšlela jestli se jí to jenom nezdálo, náhle však vstala a došla na místo kde stál. Sedla si na bobek a opatrně sebrala ze země kamínek, viděla na něm kapičku, kapičku která vyklouzla z jeho prázdného oka. Dívka kamínek strčila do kapsy a tiše odcházela. Naposledy pohlédla na hrob a šla. Vítr jí cuchal vlasy a stromy prapodivně šuměly, dívka nic z toho ale nevšímala, myslela jen na něj…