Výstřel

Dveře se konečně otevřely a vstoupil muž v obleku. Měl bezvýraznou tvář a jen jeho oči prozrazovaly, že na dnešní setkání se velice těší. Přešel ke stolku, kde si potřásl rukou s prošedivělým mužem úplně jiného rázu.
„Tak, pane Golesi, povězte, zjistil jste něco?“ zeptal se, když se posadil, ale i nadála si zachovával nezúčastněnost.
„Asi vás zklamu, milorde. Informace, jež jste mi ohledně té hledané poskytl, jsou příliš strohé. Potřebuji něco obsáhlejšího.“
„Ach, to mě mrzí. Řekněte, co je třeba? Mnoho toho asi vědět nebudu, ale snad vám to pomůže.“
„Mno, tak kupříkladu, kdo má ta dívka vůbec být?“ se zájmem se podíval na svého klienta. Pátral teprve pár dní a za tu dobu o mnoho nepokročil, a to, co většinou zjistil, bylo nadmíru znepokojivé. Zprvu to bral jen jako práci, teď ho to však začínala zajímat. A tento muž, baron de Say, byl jediným klíčem.
Baron se zahleděl na muže před sebou a zamračil se. Měl tohle vůbec zapotřebí? Stejně je nejspíš mrtvá. Když na město zaútočili, přežil jen zlomek jeho obyvatel. A proč by mezi nimi měla být i ona? Byla tehdy moc mladá. A hezká, na to, aby se dostala ven.
Povzdechl si. Opravdu má tohle zapotřebí?
„Je to má sestra. Jediná příbuzná, která ještě žije.“ Jak to zní absurdně, když to teď říká: „živá“, vždyť nejspíš není.
„Aha,“ pokoušel se o chápaví tón, ale ten mu nikdy příliš nešel. „A mohl byste mi, milorde, prozradit, kde naposledy jste se s ní setkal? A před kolika lety to bylo?“
„Naposledy to bylo před deseti lety, když spáchali atentát na Tauru.“
„To je dost dlouho a za dost špatné situace. Udělám, co bude v mých silách. Ještě bych vás požádal o portrét a nějaké zvláštní znaky, podle kterých bych mohl postupovat. A datum narození“
***
Uličky města se zalily inkoustovou modří, jež vše obepjala jako samet. Bledá zář neúplného měsíce všemu propůjčovala tajemnost.
Z pouzdra vytáhla pistoli. Zkontrolovala jestli je nabitá. Pak s úsměvem na tváři vyrazila vpřed. Šla pomalu a tiše. Soustředila se a čekala, kdy přijde její chvíle. Pronásledovala ho už několikátou noc a dnes si byla jistá, že ho konečně dostane. Nic jí v tom nezabrání.
Lampa, kolem níž právě prošla, zablikala a se zabzučením zhasla. Poslední plamen naděje byl pryč. Muž, oblečený do kožených kalhot a těsné vyztužené bundy, se otřásl. Jakou má šanci, že přežije? Už polovina z těch, co znal, byla mrtvá. A teď se blížila ta chvíle i k němu. Přímo cítil chlad, který doprovázel tetičku Smrt. Zatím se však zdálo, že smrt je někde jinde. Ta holka, co ho pořád sleduje, to je Smrt. chodí v černém, neohlášená. Pozoruje a umí se vypařit jako by nikdy nebyla. A pak zaútočí. Zaútočí a stáhne se. Dá mu čas, jako by si s ním je hrála, jako kočka s myší. A vyrazí, zatne ostré tesáky do oběti a nepustí. To už mu mnoho nadějí nezbývá.
Co nejtišeji se sunul stínem. Tady byl zranitelný, až moc zranitelný. Nepotrvá dlouho a najde ho. Vzpomněl si na mrtvoly svých druhů. Těla byla v strašném stavu a lékaři se shodli, že museli dlouho trpět. I on bude trpět, i jeho naleznou na ulici s kaluží krve pod sebou, s děsivým výrazem a zohaveným tělem.
Zaslechl cvaknutí, jak odjistila. Celý se třásl a pobledl tak, že si byl jist, že musí být v okolní tmě jako maják navádějící loď do přístavu. Kousek od sebe uviděl vyrovnané palety na sebe. Rychle k nim zamířil a vyšplhal nahoru. S velkým štěstím by mohl přežít i tuto noc.
„Nemá to cenu, Ramone,“ ozval se příjemný svádivý hlas. Tentokrát ho však neoklamala.
„No tak, Ramone, ukaž, že jsi chlap. Stejně tě najdu… A pak chcípneš. Tvoji přátelé kvičeli jak podsvinčata, a ty budeš taky,“ teď se z hlasu vytratila veškerá vlídnost a zůstala jen zloba a nenávist.
Kousek před ní měsíc odhalil palety. Usmála se. Dneska to skončí.
Udělala několik kroků a naschvál při tom našlápla tak, aby jí bylo slyšet. Natočila se zády k deskám a soustředila se na tmu před sebou. Pomalu, jako by si ničím nebyla jistá, postupovala vpřed.
Pozoroval jí. Naprosto nezkušeně vstoupila do světla, které tam vrhala vzdálená lampa, a jako by ji opustilo štěstí dělala hluk. A pak, když se k němu obrátila zády… Váhal jen okamžik. Rychle se zvedl a skočil. Čekal, že jí překvapí, jakmile se na něj však obrátila s vítězoslavným úsměvem, pochopil.
Nocí se rozlehly dva výstřely.
***
Inspektor Laka se prodral davem zvědavců. Vidíce mrtvé tělo, zvedl se mu žaludek. Nebylo to poprvé, co se s tím setkal, pokaždé ho to však znechutilo. Kdo tohohle může být schopen? Kladl si vždy otázku, ale odpověď neznal.
„Tak co?“ zachroptěl na lékaře, který si zrovna stahoval latexové rukavice.
„Jako vždy. Nejdřív mu prostřelil rameno, několikrát ho musel praštit a pak mu…no, však víš.“
„A nechal ho vykrvácet…“ dodal spíš pro sebe Laka.
„Jo, to nechal. Je to parchant, Richarde, zaslouží si umřít. A pěkně pomalu. Taky bych mu…“
„Já vím, Jonny, ale nemáme zatím žádnou stopu. Nenechává důkazy. Tohle je profesionál.“ Přistoupil k nim jeden mladý poručík.
„Inspektore, nerad ruším, ale…“
„Co se děje?“ nevnímal ho nadřízený.
„To je ten chlap, co měl ty ostatní za přátele. Byl u nás pokaždé.“
Inspektor se zarazil. Pohlédl na umrlce, aby si to ověřil. A opravdu. Už několikrát toho chlapa vyslýchal. Vždycky měl alibi, ale Laka ho přesto podezíral. Věděl, že jeho minulost nebyla zrovna čistá a podílel se na kdejaké špíně.
„Fajn, takže jsme na začátku. Najděte mi někoho, s kým v posledních čtyřiadvaceti hodinách mluvil.“ Z kapsy kabátu vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Tahle práce ho někdy neskutečně vysilovala.
Seděl za stolem a znovu a znovu si pročítal výpovědi Ramona Gaareho. Chtěl tam něco najít. Něco, čeho by se mohl chytit. Tak proč tam nic není? Copak ten chlap vážně nic nevěděl? Neměl na nikoho podezření? Tohle přeci není možné. Vrah jako by neexistoval, svědci nebyli a jim už nic nezbývalo. Navíc veřejnost si stále víc stěžovala. Všichni se báli, nikdo netušil, není-li řada na něm. A naléhal na něj i baron de Say, který měl město spravovat.
Aniž by někdo zaklepal, otevřely se dveře a vstoupil prošedivělí muž. Proklouzl ke stolu, u něhož seděl Laka, a posadil se naproti němu. „Ahoj, Richarde,“ pozdravil inspektora a pokoušel se něco přečíst ze spisu. Laka byl však rychlejší, zaklapl desky a schoval je do zásuvky chatrného, ne moc kvalitního stolu.
„Ahoj, Deane, máš se?“ zeptal se ne zrovna přívětivě.
„Jde to, jako vždycky. Ty?“
„Dobrý. Co chceš?“
„Najal mě jeden chlápek, pátrá po své sestře. Tak jsem se přišel na něco málo optat.“
„Jo? A co chceš vědět? Víš, že ti nemůžu říkat všechno.“
„Jo jo, to vím. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli někdo přežil ten masakr v Tauře.“
„Snad. Pár lidí jo, na většinu máme podezření, že jsou to ti atentátníci. Ale aby to byla nějaká ženská? Tak to opravdu nevím.“
„Nevadí, mohl bys mi aspoň dát pár těch přeživších jmen?“ Inspektor se uchychtl. „Rád bych, moc už jich nezbejvá. Víš, máme tu nějakýho cvoka, co nám je vraždí.“
„Aha, mno, to nevadí. Lepší než nic.“ Laka si povzdychl a na kus papíru načmáral pár jmen. Pomalu útržek zvedl a podával ho Golemovi, když po něm však soukromý detektiv chňapl, rychle ucukl.
„Buď vopatrnej, Deane, tohle není nejbezpečnější mise. Možná by bylo lepší…“
„Richarde, mám za to dost, abych to riskoval. A kšefty od lidí jako je de Say se neodmítaj. Tak už sem dej ten papír, nemám zase tolik času.“
***
Stál v přítmí liduprázdné ulice. Dnes nikdo neodvažoval v noci ven ze strachu o život. Ale on čekal. Věděl, že přijde. Byl na řadě. Zprvu těm vraždám nevěnoval moc pozornosti, když za ním však dnes přišel ten muž, všechno si dal dohromady. Dobře věděl, kdo přijde, ale nic o tom neřekl, tohle chtěl vyřešit sám.
Tiché kroky potvrdily jeho předpoklad. Přicházela.
„Čekal jsem tě dřív,“ pronesl do temnoty.
„Chodím, jak se zlíbí mně,“ odsekla.
„Nemusíš se hned rozčilovat, nemyslel jsem to zle.“
„Stejně jako před lety, co? Ts, tohle na mě nezkoušej. Zabiju tě stejně tak jako tak. Nic ti už nepomůže.“
„To se ještě uvidí,“ zasmál se. Odjistila a zamířila na něj. Než stačila zmáčknout spoušť, muž se ztratil v útrobách noci. Pomalu se připravovala na další lov.
Beze spěchu zkontrolovala množství munice a nůž, jenž nosila v botě pro případ nouze. Teprve pak vstoupila do neosvětlené úzké uličky dlážděné kočičími hlavami. Páchlo to tam a všude se povalovaly hordy odpadků. Jak procházela kolem, rozprchávaly se před ní hejna krys. Pištění tvorečků nevěnovala pražádnou pozornost, soustředila se jen na jediné.
Mihl se kolem ní stín a vzápětí se jí silná paže obtočila okolo krku a začala jí rdousit. Bezhlavě upustila zbraň a zaryla nehty do masa. Němě otevírala ústa ve snaze zachytit aspoň trochu vzduchu, kterého se jí náhle nedostávalo.
„Možná, že jsi dobrá,“ zašeptal jí do ucha posměšný hlas, „ale ne dost dobrá.“ Ještě jednou zalapala po kyslíku a pokusila odtrhnout paži. Bez výsledku. Stisk zesílil, dokud její tělo neochablo.
***
Golemovi se na tom muži něco nezdálo. Choval se nějak podivně. A až moc klidně na to, že by mohl kteroukoli noc zemřít. Jenže nic nezjistil. A zjistit se ani nic nedalo. Zamířil tedy rovnou do domu barona de Say. Tam byl netrpělivě očekáván.
„Je mi to líto, pane. Pátral jsem jak se dalo, ale nic. Nejsou žádné zmínky, že by Tauru opustilo patnáctileté děvče. A i kdyby, tak většina těch, co město opustili, je mrtvá. Ten vrah, jak řádí v ulicích, je zabíjí. Bohužel, nepomohu vám.“
„V pořádku, úspěch jsem vlastně ani moc neočekával. Jen kdybych aspoň věděl…“
„Pokud vám to pomůže, tak by jedna možnost byla, třebaže já jí nepřikládám moc velkou váhu, ale… Jeden z těch mužů, co jsem s nimi mluvil, tvrdil, že nějaká dívka se tehdy vypotácela z hořícího města.“
„A?“ poskočila v něj jiskřička už téměř uhaslé naděje.
„Prý ji někdo před čtyřmi lety zastřelil.“
„Ach….“
„Je mi to opravdu líto. Myslím, že víc už udělat nelze. Zde jsou ty deníky, co jste mi je laskavě zapůjčil,“ ukázal na stoh sešitů. „Musím říct, že vaše sestra byla neobyčejné dítě. A velice statečné. Jen škoda, že nezemřela tak, jak si přála, se ctí.“
„Nemohl byste mě, prosím, nechat o samotě?“ požádal sklesle baron. Přeci jen doufal, že by mohl Amandu najít. Teď přišel o všechny naděje. Už nikdy svou setru nespatří. A za to všechno nejspíš může jen ten vrah, co pobíhá tímto městem. Zaslouží si smrt!
***
Bezvládně se sesula na zem. Cítila, jak z ní pomalu vyprchává život. Tak tohle měl být její konec? Po tom všem, co prožila? Má nechat jen tak odejít toho násilníka? Tu stvůru? Hlavou jí problesklo několik vzpomínek na tu osudnou noc.
Jak se snažila uprchnout z domu, ale jak ji chytili. Chytili a odvlekli zpět. Smáli se jejímu strachu. Smáli se jejím nevyslyšeným prosbám, aby jí neubližovali. A smáli se i při tom, když jí jeden po druhém znásilňovali, znovu a znovu. A smáli se i když jí tam nahou a polomrtvou nechali ležet na podlaze domu, který zapálili. Jen odhodlání pomstít se za to utrpení, jímž prošla, jí tehdy dalo dost sil, aby se zvedla a vyšla ze zničeného, vyvražděného města. A když se pak ráno probrala před ohořelými ruinami dříve skvostných sídel, celá od sazí a od krve, přísahala, že se pomstí.
S obtížemi se postavila a sebrala se země pistoli. Vrávoravě zamířila.
Uslyšel za sebou hluk. S neblahou předtuchou se otočil.
Z posledních sil stiskla spoušť.
***
Všichni, co poblíž toho místa bydleli se shodovali. Laka neviděl důvod, co by na tom měl řešit. Ta ženská ho prostě zastřelila a pak padla, skoro udušená, jak říkal lékař. Neměla ale to štěstí, že přežila, teď bude souzena a popravena, i kdyby za nic nemohla. Lidé by nedovolili, aby se dostala na svobodu, je teď hlavní podezřelá ve všech těch vraždách, co se tady událi.
Ozvalo se zadrnčení a detektivovi se rozvibrovala kapsa. Rychle do ní sáhl a vyndal telefon.
„Prosím?“ pohotově zareagoval. Číslo, které se objevilo na displayi neznal.
„Doslechl jsem se, pane inspektore Lako, že jste chytil potencionálního vraha?“
„Ano, ale kdo volá prosím?“
„Zde baron de Say. Omlouvám se za nezdvořilost, trochu mě ta zpráva rozrušila. Kdy proběhne výslech?“
„Hned jak to bude možné, ale toho se vy stejně nemůžete zúčastnit. A teď mě prosím omluvte, musím ještě něco vyřešit. Nashledanou.“ Zavěsil. Nemusel vyřizovat nic, ale na rozhovor s baronem náladu opravdu neměl. Ještě ani nestačil vrátit telefon zpět do kapsy a už mu drnčel znovu. Zuřivě ho zvedl v domnění, že to si jen baron nechce dát pokoj.
„Co zase chcete, už jsem vám všechno…“
„Omlouvám se, že vyrušuji, inspektore, ale právě se probrala.“
„Proč jste to neřekl hned člověče. Hned tam jedu.“
***
Doktor mu zakázal na ní moc naléhat, prý je ještě slabá a moc by jí to vyčerpávalo. Ale na malý výslech jít mohl. Nic dlouhého, jen pár základních otázek.
Vešel do bílého, ne zrovna prostorného pokoje se zataženými roletami. Přistoupil k posteli a přitáhl si židli, aby nemusel celou dobu stát. „Dobrý den, jsem inspektor Laka a mám na starosti váš případ.“
„Chcete vědět, proč jsem ho zabila?“ otázala se rovnou. Laku to trochu vyvedlo z míry.
„V prvé řadě, jestli jste to vážně byla vy…“
„Pokud se nepletu tak ano.“
„Jak se cítíte?“
„Co je tohle za otázku?“
„Chci vědět, jak vám je. A pak taky, co se vlastně stalo.“
„Jak byste se cítil připoutaný k nemocničnímu lůžku?“ odpověděla otázkou a konečně otočila obličej k němu. Hleděly na něj šedé, ledové oči bez soucitu. Její mladá poměrně hezká tvář nejevila žádné známky bolesti nebo lítosti. Vypadala jako socha. Laka znejistěl.
„Dobře, tak co se vlastně stalo? Víte, v posledních dnech, jsme tu měli trochu více vražd a vy tak čelíte podezření.“
„Jestli vám jde o tohle tak…“
„Zabila jste je snad všechny? To se k tomu chcete přiznat?“
„Ano, zabila jsem je všechny.“
„Uvědomujete si, co mi to tu vlastně říkáte? Tohle vám vyslouží smrt.“ Němě přikývla a dál na něj bezvýrazně hleděla, jako by se jí to netýkalo. Laka z ní začínal být pořádně nervózní, takhle by se přeci normální člověk nechoval.
„Pokud vám to nebude vadit, nechal bych vypracovat psychologický posudek.“
„Není potřeba, jsem naprosto pořádku.“
„Nezdá se mi.“
„Můžete mi věřit, nemám poruchu osobnosti. Zabila jsem je z vlastní vůle, protože jsem sama chtěla.“
Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl muž v bílém plášti. Poupravil si na nose brýle pak si odkašlal. „Promiňte, že vyrušuji, ale už jste tu dlouho a navíc s vámi chce mluvit jeden pán.“
„Hm, aha. Dobře,“ Laka se zvedl a ještě naposledy se podíval na žena na lůžku. „Opravdu to myslíte vážně?“
„Ano.“
Laka si povzdychl a vyšel ven. Okamžitě se měl chuť vypařit, ten muž, co s ním chtěl mluvit byl samozřejmě kdo jiný než baron de Say. Hned jak viděl inspektora vycházet ze dveří, přihnal se k němu, celý dychtivý po novinkách.
Laka obracel oči v sloup, tohle mu byl vážně čert dlužen, ten chlap si snad nikdy nedá pokoj. Okamžitě nasadil příjemný výraz a usmíval se, jako by právě slyšel tu nejlepší novinku, ale cítil se při tom, jako by se měl setkat se svou tchýní.
„Inspektore, to že jste ke mně byl tak neurvalí vám odpustím, ale neodpustil bych vám, kdybyste mě nespravil o tom, co jste se dozvěděl. Jak víte, mám na to plné právo.“
„Samozřejmě, ale nemohli bychom to aspoň probrat někde ne na veřejnosti?“
„Ale zajisté, proti tomu přeci nic nemám.“
„Výborně, tak mě prosím následujte k mé kanceláři.“
Počkal, až se baron pohodlně usadí v křesle naproti němu, ani se mu neobtěžoval nabídnout něco k pití. Propletl si prsty, povzdychl si a tázavě pohlédl na muže před sebou. „Nuže, co chcete vědět?“
„Nejlépe vše, ale začněte tím, kdo je ten vrah?“
„Je to žena, ale bohužel nelze prokázat její totožnost.“
„A myslíte, že má něco společného, s těmi ostatními?“
„Těžko říct, i když…“
„I když co?“ začínal být netrpělivý. Chtěl se zbavit toho vražedníka, a ne proto, že to chtěla veřejnost, ale proto, že to byl s největší pravděpodobností vrah jeho sestry. Jeho malé sestřičky, která se kvůli němu dožila sotva dvaceti let, možná ani to ne.
„Když jsem s ní mluvil, říkala, že je to její práce.“
„Takže se přiznala?“ zajiskřilo mu v očích.
„Ne. Tedy vlastně ano, ale nějak se mi tomu nechce věřit. Víte, je mi divné, že by se jen tak přiznala, kdyby věděla, co ji čeká. Rád bych nechal udělat posudek.“
„K čemu, přiznala-li se, není co řešit. Máte vraha, tak ho podle práva potrestejte.“
„Ale co když je nevinná? To přeci…“
„Jednoho mrtvého jsme u ní našli, a pokud se nemýlím, měla držet zbraň, kterou byl zabit. A cizí otisky se tam nenašly. Posudek je k ničemu, hlavně když se sama přiznala.“
„ Pane barone, máte sice dost velkou moc, a všechno co říkáte, je nejspíš pravda, ale nemůžu jen tak obejít všechny protokoly. Navíc tenhle muž byl jen zastřelen.“
„Poslyšte, Lako, každým okamžikem na mě lidé víc naléhají, když se nebude nic dít, bude to špatné nejen pro mě, ale i pro vás. Doufám, že to si uvědomujete.“
„Jistě, je mi to naprosto jasné.“
„Víborně, tak laskavě začněte něco dělat,“ zvedl se a odkráčel pryč. Laka si oddychl, zároveň mu však vyvstal další problém. I kdyby nechtěl, bude muset něco dělat. A to rychle.
***
U Zdi už bylo popraveno nesčetně zločinců, ale nikdy ne tak rychle. A nikdy se tam nesešlo tolik lidí jako dnes. Bylo to skoro k neuvěření. Celý prostor vyhrazený pro diváky se zaplnil a ještě by bylo potřeba místo, jak se tam všichni mačkali hlava na hlavě.
De Say stál vepředu a prostor mu zajišťovala tělesná stráž. Zachovával si sice dekorum, ale uvnitř cítil zadostiučinění a trochu i radost. Když viděl, jak přivádějí ženu, která měla být vrahem jeho sestry, zjistil, že se prvně za svůj život těší na popravu. A přál si, aby trpěla.
Laka se tam nechtěl jít podívat, ale přemluvil ho k tomu Goles. Teď tam oba stáli vedle sebe s rukama v kapsách a němě přihlíželi tomu divadlu. Neměli špatný výhled, stáli jen kousek od barona, a ten si usurpoval nejvýhodnější místo, na nějž měl nárok.
Žena měla spoutané ruce a ještě na ní byla znát slabost, přesto kráčela hrdě a naprosto nepohnutě. Za to jí de Say nenáviděl ještě víc než předtím. Na její strhané, unavené tváři nebylo znát jakýchkoli emocí. Naprosto netečně šla kupředu, snad ani nevnímala, že se na ní přišly podívat stovky, ne-li tisíce lidí, kteří žalostně bažily po její smrti.
Pouta jí připadala nesnesitelně těžká, ale nedala to na sobě znát. Nechtěla, aby ty davy kolem viděly její slabost v tak vážnou chvíli. Ne, nebála se smrti, ta nemohla být horší než to utrpení, co zakusila v Tauře. Nebála se ničeho, teď ani nemusela, všichni ti, co přísahala sprovodit ze světa, už mrtví byli. Dostála svému slibu a nic jí nebránilo v pokojném odchodu.
Několik vojáků jí postavilo čelem ke zdi, tak jak to dělali obvykle, aby aspoň nějak ulehčili následující událost odsouzenému. Pak poodešli dozadu a nabili zbraně. Přemítali při tom, jestli by žena jako tahle byla schopná udělat to, zač byla odsouzena. Několik by se jich klidně bylo zapřísahalo, že tohle nebeské stvoření to být nemohlo, avšak pud byl silnější. Vštípili jim bezmeznou poslušnost v plnění rozkazů, a to teď vedlo jejich ruce.
Jeden po druhém pomalu zakládaly černé pušky do silných ramenou, jako by stále očekávali změnu. Nestalo se nic. Upíraly se na ně oči všech a v bezhlesém očekávání. Byli jako zvířata toužící zabíjet.
De Say se letmo usmíval, opojení ze smrti vražedkyně se stupňovalo. S blahosklonnou radostí sledoval, jak se pažby blíží k ramenům, jak vojáci zaměřují svůj cíl, jak se prsty pomalu obtáčí okolo spouště…
Přelétl pohledem na vražedkyni stojící zády k němu. Musela slyšet, co se děje za ní, musela to vědět, i tak se nezachvěla. Stála, mírně rozkročená, ve svém černém oblečení, vlasy jí volně povlávaly v lehkém větru. Zdálo se, jako by byla jen socha vytesaná do mramoru. Baron se zamračil, tohle nechtěl.
„Počkat!“ křikl zničehonic. Ruce katů poklesly. Mnohý z nich si oddychl.
Hrabě se propletl mezi svými bodyguardy a došel až k ženě. Pevně, dokonce pevněji než měl původně v úmyslu, ji chytil za paži a trhnutím ji otočil k sobě. Tak moc chtěl vidět strach v jejích očích. Tak moc si přál, aby trpěla…
„Tohle bude lepší,“ prohlásil a vydal se zpět ke svému stanovišti. Stačil ujít sotva pár kroků, když se za jeho zády rozlehl zvučný, avšak notně zesláblý hlas.
„Děkuju,“ to bylo jediné slovo, co od té ženy zaslechl. Překvapilo ho to. Za co mu jen děkovala? Za to, že chtěl zvětšit její utrpení o to, že se bude muset celou dobu dívat do očí člověka, co jí zastřelí? Za to, že bude muset hledět do černého otvoru hlavně a očekávat ránu, jež jí má přivodit smrt? Ne, za to by přeci děkoval jen blázen, a ona nemůže být úplný blázen, to by ani nešlo…
„Za co?“ nevydržel to a zeptal se. Ani ho však nenapadlo, aby se otočil. Stál k ní zády, jako by z pohledu do její tváře měl strach. A taky ho měl. Bál se, co by mohl v těch očích spatřit. Že by v nich mohla být pravda, které mnozí chtěli věřit, že je nevinná.
„Za to, že můžu zemřít se ctí,“ prohlásila ještě vyčerpaněji. I nadále však zůstala netečná a hrdinně stála, jako by se nemělo stát nic neobvyklého.
De Say se trochu zarazil, připadalo mu to nějak povědomé, ale nedokázal si vybavit odkud. Došel zpět ke svému místu, kde se postavil tak, aby měl co nejlepší výhled. Tahle žena si přeci jen smrt zasloužila, už jen proto, jak se chovala k životu. A taky proto, co udělala jeho sestře a i těm ostatním nebožákům. Ještě ani neprojevila sebemenší náznak lítosti. Byla to zrůda, a nic jiného se dělat nedalo, přesvědčoval sám sebe, ale v hloubi duše stále uvažoval nad těmi slovy.
Voják opět založil zbraň do ramene. Když zaměřoval, cítil, jak mu po spáncích stéká studený pot. Ruce se mu třásly a skluzovaly ze spouště, nechtěl vystřelit.
Stála, jen krátce ještě pohlédla na barona, jako by se chtěla ujistit, že se dívá, pak už veškerou svou pozornost věnovala černé hlavni. Takhle přinášela smrt i ona, jen trochu jinou, a rozhodně opodstatněnější, ale tohle byla úleva. Konečně se přestane trápit, stačí jediný krátký pohyb a bude konec navždy. Sledovala muže, co na ní mířili. Klepali se a potili. Celé je opanovala nervozita, jako by dělali špatnou věc. V duchu si musela odfrknout, to ona by se takhle nikdy nechovala, nedopustila by, aby na ní každým coulem bylo vidět, jak se právě cítí, a co si myslí.
Napřímila se, jako by vyzívala střelce. Zhluboka, co nejvíce mohla, se nadechla.
Nad ztichlým městem se nesla ozvěna výstřelu.
***
De Say přistoupil k tělu zemřelé. Měl neblahé tušení, avšak zatím nechtěl předbíhat. Počkal si, až ostatní přihlížející odejdou, nechtěl, aby ho kdokoli viděl. Pak se sklonil nad bezvládným tělem, které nevydalo jediný sten, když se mu kulky zarývaly do měkké tkáně. Odhrnul z tváře zanesené rudou tekutinou husté vlasy a pohlédl na andělskou tvář s blaženým výrazem. Podivil se, ale pak ho zaujal třpyt čehosi, co měla obtočené okolo krku.
Stříbrný řetízek, několikrát již přetržený, se mu zhoupl na dlani. Na jeho konci visel medailonek zdobený droboučkými rytinami lístečků neznámých rostlin. Otevíral ho se zatajeným dechem. Když pak viděl, jaké tajemství uchovává, zatočila se mu hlava a udělalo nevolno. Jen zdálky vnímal, že někdo volá doktora.
***
Seděl se sklenkou whisky v ruce a přemýšlel. Stačil jediný okamžik a celý svět se pro něj zhroutil. Nejen že ztratil sestru, kterou tak dlouho hledal, ale místo, aby jejího vraha potrestal, se jím sám stal. Nebyl to sice on, kdo stiskl spoušť pušky, nicméně to byl právě on, kdo její vraždu vyžadoval a kdo k ní dal povel.
Potil se ještě víc, než jak se potil voják, když vystřelil. Hlavou mu běžela ta poslední věta, co k němu pronesla v naprosté nevědomosti, a na níž on neodpověděl v nevědomosti ještě větší. Zároveň si uvědomoval slova, jež řekl Goles, když mu oznamoval, že jeho sestra je mrtvá. Nebyla to pravda, zemřela se ctí, přesně tak, jak chtěla, jen asi za poněkud jiné situace, než by jí bylo milé.
Odložil sklenku a rukou, třesoucí se jednak následkem přemíry alkoholu, jednak i stále rozrušením, sevřel kovově stříbrnou, chladnou zbraň. Pistolu, s níž jeho sestra zabila několik mužů.
Pomalu nesl smrtonosný předmět až ke svému spánku, kde se hlaveň zarazila o lebku. Ruka se roztřásla ještě víc, mozek však nepřipouštěl jiné východisko.
Bezhvězdnou nocí se nesl poslední výstřel…