Síly temna

Síly temna, kapitola 12 Ardamithské lesy, nejstarší spisy

Je krásné procházet se po Ardamithu, největší provincii Bolaru, a stejnojmenném pohoří. Cesty jsou lemovány horskými loukami, staletí starými stromy a keříky plnými zajímavých plodů. Z výšky k vám doléhá zpěv ptáků a odněkud zdáli hukot valící se vody. Avšak i v takovémto území, našel jsem přítomnost toho, po čem již dlouhou dobu pátrám.

Při samotném prvotním příchodu, zarazila mne jediná věc. Obyvatelé obou vesnic, které v tomto kraji leží se zdáli nepřístupní, naprosto uzavření, jakoby je něco trýznilo, jakoby měli z něčeho strach. Když jsem zašel do hostince, všichni na mne dlouhou dobu upřeně hleděli a pokud jsem si chtěl s někým promluvit, odešel.

Až Konar, dobrosrdečný stařík, který mi nabídl nocleh, odhodlal se odpovědět na mé otázky. Vesničané skutečně mají z něčeho strach, dokonce nevychází za bytelné opevnění svého domova a ve stavu absolutního ovládnutí jejich mysli nejsou schopni normálně žít. Zeptal jsem se Konara, co je původem strašlivých představ vesničanů, co trápí jejich myšlenky ve snaze získat další informace. „Přišli jsme sem s dcerou před nedávnem, zatím jsme v pořádku, ale netuším jak dlouho si pevnou mysl udržíme. Za vesnicí Ashverith rozkládá se les, jiný než ostatní v Ardemithu, les temný, posedlý.“ Konar pak dále vyprávěl o zvláštních úkazech, které tam sám zaznamenal, když ještě netušil, co se v okolí děje. Tou dobou již bylo mi jasné, že se musím do lesa vydat a najít onen zdroj temna, stejně jako jsem již učinil na jedenácti místech.

Po dlouhém přemlouvání, poslal se mnou Konar svou dceru, jelikož on sám byl již moc chorý na tak nebezpečnou cestu. Nedlouho po rozednění, dospěli jsme k branám do samotného hlubokého lesa. Den již tak chmurný, stával se ještě chmurnějším, čím dále jsme prostupovali. Vše zde tvořili zvláštní druhy rostlin a všemožné havěti, které jsem dosud nikdy neměl možnost spatřit. I tento samotný fakt vzbuzoval ve mně důvěru v myšlenku, že vše zde je způsobeno temnými silami zla a poštváno proti člověku jako takovému, obyvateli Bolaru.

Při pohledu do rozložitých korun stromů, zdálo se mi, jako bych zíral na večerní nebe. Listí jejich větví a větviček bylo obklopené šedými listy s lehkými nádechy modři. Les oddychoval a já jako tvor neschopný něčeho takového cítil jsem jak se vzduch čeří. Vše jakoby se měnilo v nekonečnou kaši tvořenou pouze zelenou a šedou barvou. Zem se houpala. Zaslechl jsem dunění, která se zčista jasna objevila a opakovala s nepříjemnou pravidelností. Všude kolem sebe, viděl jsme jen modrou mlhu, stejně nepříjemnou, jako byl samotný les. Mezi kmeny mohutnými a rozložitými, všemožně propletenými a zkroucenými objevovala se a zase mizela jasná zelená světýlka.

Dcera Konara, varovala mne a přemlouvala k odchodu, já však vytrvale čekal na okamžik, kdy spatřím skutečný a plný projev zla tohoto lesa. Nael, jak se moje průvodkyně jmenovala, zmínila ještě příběh, kdy viděla, jak samotná zem pohlcuje její matku a celá vyděšená se dala na útěk zpět k vesnici. Zůstal jsem sám a uznávám, že něco takové, jako Ardamithský temný les dokáže samotu rozdmýchat do mnohem horší podoby. Neustále jsem se rozhlížel, děsil ze zvuků stromů a podivných pazvuků, až jsem se pokusil ukrýt pod vyvráceným kořenem. Les jakoby vnímal moji přítomnost. Podivná dunění, slýchal jsem stále častěji a blíže od své pozice, až jsem nakonec spatřil z husté modré mlhy vycházet obrovské stromy. Ohnívaly ze všech stran, naháněly hrůzu a blížily se. Ty stromy podivné a začarované, pouze nežily, životem přímo oplývaly a vládly temnému lesu. Tehdy jsem vycítil, že čas k odchodu se nachýlil a vytrousil jsem se odtamtud ve stopách Nael k vesnici.

Tato podivná stvoření, zcela jistě ovlivněná silami temna, nazval jsem prostě: Stromovci.

29. Lunarathu 5722