Pekelná koruna

A pak už byla všude jenom tma. Jen pískání na hranici ultrazvuku prostoupilo celou místnost a drásalo svým jekotem ušní bubínky, až měl pocit, že každou chvílí zešílí, pokud to neskončí...nebo neskončí jeho vědomí, bytí.
Ale to horší mělo teprve přijít. Tehdy se mu začaly před očima komíhat obrazy. Černobílé obrazy. Zpočátku celé rozmazané v dlouhé šmouhy, jako když otřeš zamlžené okno ve vlaku a kapičky vody se pak seskupí do dlouhých pruhů "kaluží". Nebo když uklouzneš při focení se starým foťákem, co nemá optický stabilizátor.
A pak se zostřil, jen jedna věc, nicotný detail, byl vždy dokonale ostrý. Přímo křičel! Ale co bylo horší, ty obrazy nikdy předtím neviděl, ani si je nedovedl představit. Ukazovaly násilí, bolest...nářek...
Nevěděl, co dělat. Jak se jich zbavit. Snažil se myslet na něco, cokoliv, jiného, ale nemohl. Nesměl. Musel si to prožít. S nimi...a sám.
Začal se neovladatelně třást. Šílel strachem, a také hlavně bezmocí. Nemohl nikomu z těch lidí...byli tam vůbec lidé? Vždyť je neviděl. Ale podvědomě tušil, že by to nic jiného být nemohlo.
Nemohl nikomu z těch lidí, ani sobě, pomoci.
Křičel, chtěl překřičet to nesnesitelné pískání všude kolem, jako by ho někdo mohl zaslechnout, zachránit ho. Zachránit je.
A pak už byla všude jenom tma...

"Nemohli jsme se zmýlit?"
"Ne, to není možné."
"Ale takhle se nikdo z nich nechoval...nemohl to být někdo jiný? Někde jsme museli udělat chybu."