Svět Travianer

Pohleďte, svět Travianeru!
Skládá se z jednoho kontinentu, který je dost velký pro všechny, kteří na něm žijí. Země se o své obyvatele dobře stará a dává jim vše, co potřebují - obilí, aby nehladověli; pramenitou vodu a víno, aby netrpěli žízní; hlínu a dřevo, aby si mohli postavit domovy; železnou rudu, aby si mohli vyrobit nástroje a ulehčili si tak práci. A travianeři jsou zemi vděční a dobře se o ni starají. A nad tím vším jsou staří bohové, kteří tento svět stvořili a dohlížejí, aby chod světa zůstal neměnným.
Ovšem i bohové mají některé lidské vlastnosti. Nikdo už neví proč, ale jednoho dne se mezi sebou pohádali. Navzájem se pozuráželi a přestali spolu komunikovat. Uzavřeli se do sebe a začali se starat jen o sebe.
Tento stav se nemohl neprojevit i na zemi. Travianeři uctívali všechny své bohy - na celém světě vlastně bylo jen jedno náboženství - a pravidelně jim nosili drobné oběti. Avšak poté, co se jejich bohové pohádali, se jednotné náboženství rozpadlo. Vznikl nespočet kultů a spolků a jednotlivá společenství spolu nemluvila, záviděly si navzájem prakticky cokoliv a ostatních se stranily.
Ze všech nejhorších byl kult boha Války. Do toho kultu mohli jen ti nejsilnější, nejšikovnější, nejbohatší. Ostatní kulty neuznávali - dokonce je nenáviděli - a prohlašovali, že jen oni jsou těmi nejlepšími; jen oni že jsou schopni travianerům vládnout. Jejich fanatismus rostl a kult se začal chystat na válku. Travianeři se přestali starat o zemi a znásilňovali ji v touze po rudě, ze které by si vyrobili ty nejlepší zbraně, kterými ty ostatní srazí na kolena a nastolí vládu jednoho boha - jejich boha. Jejich smělost neznala mezí a jednoho dne opustily svoje chrámy a vrhli se na ostatní kulty. Většina travianerů nebyla zvyklá - a neuměla - bojovat a tak se před nimi v hrůze skrývali v horách a hlubokých lesích.
Akt kultu Války byl tak strašný, že se ho zhrozili sami bohové. Najednou spolu opět našli společnou řeč, ale ptali se sami sebe, jestli už není pozdě.
Travianeři byly zoufalí. Věděli, že nemají šanci a přemýšleli, jestli mají zůstat schovaní, anebo jestli se mají poklonit kultu Války. Tu se mezi nimi objevili bojovníci v zářivé zbroji a začali k travianerům mluvit. Kázali o jednotě a svobodě. O vzájemné toleranci a respektu. O vládě založené na svobodné volbě a ne na moci a diktatuře. Tito bojovníci opět vnesli naději do duší nebohých travianerů a zažehli plamen spravedlivé pomsty.
Jak se bojovníci objevili tak zmizeli, ale to, co říkali, zůstalo v srdcích travianerů. Vyšli ze svých úkrytů a vyrazili vstříc nepříteli - vyzbrojeni vším, co se hodilo k boji. Kult Války byl zaskočen, ale jeho členové byli na tolik zaslepeni, že se vrhli do boje.
Ten den tekla v řekách krev statečných travianerů - zem ji odmítla přijmout. Slunce zapadlo a zahalilo svět do temnoty.
Travianeři zmírali po stovkách, ale svůj boj si vybojovali a nakonec zvítězili. Cena tohoto vítězství však byla obrovská. Počet obyvatel Travianeru se zmenšil o víc jak polovinu, ale ti co přežili, byli opět svobodní a opět se naučili spolu komunikovat a vycházet spolu. Slunce jako znamení naděje opět vyšlo a země se začala uzdravovat.
Nyní žijí lidé - i bohové - opět v těsné komunitě, opět uctívají všechny bohy bez rozdílu a jejich rozbouřená mysl se pomalu uklidňuje a pomalu zapomínají na některé hrůzy války. Co však uchovali, byly modly kultu, aby připomínaly hrůzu, kterou zažili a aby zůstali navždy jednotní.