Dinas-země, kde ožívají sny

Okolo ní byla tma. Bylo jí velké teplo. Měla spíš pocit, jako by hořela. Rozhodla se jít tou tmou dál. Ale kam? Nevěděla, co se stalo. A kde je Laira? Musí jí najít. A kde jsou rytíři? Copak to byl jen sen? Nemohla se pohnout, někdo ji volal. Slyšela čísi hlas, ale jen vzdáleně. Pak vše utichlo. Pocit , že hoří, ji neopouštěl… A najedenou…..to uviděla…Dvě obrovské, žlutě se skvoucí oči. Zíraly na ni a ona nebyla sto se pohnout. Pomalu se přibližovaly. Náhle ji něco pevně sevřelo. Nevěděla co. Oči se blížily a ona se bezmocně bránila. Už byly blízko…….chtěla utéct, ale sevření nepolevovalo. Chtěla vykřiknout, ale strach jí sevřel hrdlo. Nenajde Lairu…už nikdy neuvidí domov…..v tom prudce otevřela oči.
Chvíli jí trvalo uvědomit si, co se vlastně stalo a kde je. Uviděla nad sebou tyrkysově modrá nebesa a uvědomila si, že leží v měkké posteli. Nedávalo to smysl. Jemně se lokty nadzvedla. Byla ve velkém pokoji, přímo královském. Hlavou jí projela ostrá bolest a před očima se jí roztančily hvězdy. V tom si uvědomila, jak vedle ní sedí na židli Laira. Opravdu to byla ona. Vypadala trochu unaveně , ale šťastně. Četla nějakou knihu, vázanou v kůži se zlatými ornamenty. Zakuro se usmála. Tiše zašeptala její jméno: „ Lairo…“ Hlas jakoby nebyl její. Laira zvedla hlavu a když spatřila probuzenou Zakuro úlevně se usmála: „Zakuro,“ i v hlase byla slyšet úleva. U krbu se pohnul stín. Zakuro sebou poplašeně trhla směrem k němu. Hlavou jí opět projela ostrá bolest. Se slabým zaúpěním se svezla zpátky na polštář. Ze stínu vyšel rychlým krokem Oric a zamířil k posteli. Laira si starostlivě sedla na kraj postele:
„ Jak se cítíš?“
„ Jako bych dostala železnou palicí po hlavě “
„ Vtipkuješ i když ti není dobře?“ Oricovi hrál na tváři pobavený úsměv. Zakuro vířilo hlavou tisíce myšlenek „ Co se stalo? Jak dlouho tu jsem? A co to máš na sobě?“ Všimla si Zakuro Laiřiných šatů. Byly tmavě modré, lemované stříbrnou nití. Jemná látka Laiře splývala až na zem. Opravdu jí to slušelo.
„ To se tady nosí. Nemohla bych chodit v tom, v čem jsem přišla, nemyslíš?“
„ To asi ne,“ přiznala téměř neslyšně Zakuro.
„ A teď odpovědi na ty otázky,“ přerušil ticho Oric, „ trošku jsi nezvládla situaci a přemohla tě horkost…“
„ Byla jsi pěkně rozpálená,“ přerušila Orica Laira, „….Pak jsi omdlela, musel jsem tě sem dovést. A právě při smyslech jsi nebyla. Sem do pokoje jsem tě musel vynést v náručí. Už tu ležíš týden.“
„Týden?“ vyjekla Zakuro. Oric se usmál.
„ Jo, týden. Už jsme si dělali starost, jestli se probudíš,“ povzdechla si Laira. Vstala a přešla ke dveřím. „ Měla by ses ještě prospat,“ poznamenala a odešla.
Zakuro se opravdu cítila ospalá, i když prospala týden. Oric se taky zvedal k odchodu. Zakuro na mysl vyplynuly oči ve tmě a zmocnil se jí strach. Chytla Orica za zápěstí, ten se po ní tázavě podíval. Nevěřil tomu, co v nich spatřil. Z jejích očí prýštil strach.
„Zůstaň tu se mnou dokud neusnu, prosím.“ Ruka se jí chvěla.
„ Jsi v pořádku?“ ptal se hned starostlivě.
„ Ano, ale počkej tu, prosím. Prosím!“ V tu chvíli Oricovi připadala jako malé bezbranné ptáče. Měla strašný strach , aby se sen nevrátil. Oric si sedl zpátky na postel a chytil Zakuro za ruku.
„ Jen klid. Zůstanu tu, dokud neusneš. Slibuji.“
„ Děkuji,“ zašeptala vděčně Zakuro a zavřela oči.
Tentokrát se jí nezdálo o tmě ani o očích zírajících ze tmy, vlastně si druhý den ani nepamatovala, co se jí zdálo. Ve spaní se však usmívala. Klidně oddychovala a pevně držela Oricovu ruku. A Oric? Ten seděl a pozoroval ji ještě dlouho po tom, co usnula.

Laira si oddechla. „Ta holka není normální. Týden leží v horečkách a má z toho srandu,“ pomyslela si v duchu o Zakuro. Zadívala se z okna. Hvězdy tady jsou vidět lépe než u nás. Tady je nezastiňují světla pouličních lamp. Za ní se něco pohnulo. Otočila se.Ze stínu vyšel Maine. Přišel blíž k Laiře. „ Jak se daří tvé kamarádce?“
Laira si úlevně oddychla a usmála se na něj.
„Už je jí dobře, jen jí ti trochu vyčerpalo.“
„ No nevím, mě osobně by spíš týden v posteli prospěl.“
„ Ale kdybys neležel v horečkách,“ připomněla mu se smíchem Laira. Maine se usmál a dlouze se jí zadíval do očí. Z otevřených oken sem proudil svěží vánek a hrál si s Laiřinými vlasy. Z Maineho pohledu měla zvláštní pocit, srdce měla až v krku, kde jí pulzovalo jako o závod.
„ Já ….asi..možná..půjdu si lehnout.“
„ Smím tě doprovodit?“
„ Oh…jistě.“
Laira se obrátila směrem ke svému pokoji. Maine jí šel po boku. Oba mlčeli. Laiře hlavou vířily otázky až měla strach, že se jí rozskočí hlava. Bála se na Maineho podívat a přitom ji to lákalo jako zakázané ovoce. Aniž si to uvědomila , byla najednou u svého pokoje. Maine se k ní obrátil a zadíval se jí do očí.. Laira je k němu pozvedla. Dal jí ruce kolem ramen…a pak ji políbil na čelo. Laira měla pocit, jakoby v chodbě někdo vysál všechen kyslík a srdce jí bušilo jako splašené. Musel ho slyšet i Maine. Ten však jen zašeptal : „Dobrou noc.“ a spěšně odešel. Laira tam stála ještě dlouhou dobu, co odešel za roh. Nevěřila tomu , co se stalo. Najednou si uvědomila, že stále stojí na chodbě. Otočila se a vešla do svého pokoje. Oheň v krbu vesele praskal. Laira poodešla k oknu a podívala se na měsíc, který zářil nad městem. Lehce se dotkla prsty svého čela. Pořád tomu nemohla uvěřit, nemohl to být jen sen?