Dinas-země, kde ožívají sny

Lairu probudily sluneční paprsky , které jí vytrvale proudily do pokoje. Otevřela okno a vpustila k sobě také čerstvý ranní vzduch. Zhluboka se nadechla a už po několikáté se podivila, jak jinak tady vzduch chutná a voní. „ Bude to tím, že tady nejezdí auta a lidi tady zbytečně neničí ovzduší,“ pomyslela si a odvrátila se od okna , chvíli jen tak naslouchala tichu pokoje , a pak se šla obléknout. Přemýšlela, kolik je asi hodin. Její hodinky se po přenosu sem zastavily, přestože v nich týden před tímto „výletem“ vyměnila baterii. Byla to záhada, ale Laira tomu nepřikládala velkou důležitost. A pak, tady nepotřebovala vědět, kolik je hodin, nikam nespěchala. Užívala si klid, i když byl pouze povrchní…
Všichni to věděli , ale snažili se na to nemyslet. A Laira taky .
Když se Midar vrátil ten první den od Codaca, vysvětlil jí, že země je na pokraji války. Potřásla hlavou , aby z ní vyhnala představu války a boje. Již oblečená se znovu vyklonila z okna. Slunce vytrvale svítilo a dole na náměstí panoval čilý ruch. Byl pátek.
„ Jak rychle tu čas ubíhá,“ pomyslela si Laira v duchu, „ Před týdnem jsme se třásly ve skalách zimou, a teď?“
Po náměstí pobíhaly ženy a děti a vypadalo to, že se chystají na něco zvláštního. Něco se dělo. Cítila z nich radostné napětí a očekávání. „ Ale co čekají. Trh přece začíná až zítra?“ Nešlo jí to na rozum.
Něco ji přimělo podívat se nahoru na oblohu. Přes zářící slunce přeletěla Lasko. V ranním hemžení se rozlehl její křik a po náměstí přeběhl její stín. Nikdo se nelekl. Zřejmě tady byli na draky zvyklí , stejně jako v Laiřině světě lidé na letadla. Stále zakloněná se usmála a zašeptala : „ Dobré ráno, Lasko.“
Stín se otočil a Lasko se snesla na náměstí v plné kráse. Poslala směrem k Laiře radostný řev, který se dal pokládat za pozdrav. Laira se usmála a vydala se za Zakuro. Ta seděla na posteli a doslova čučela do blba. Ani nevnímala Lairu , která se nenápadně přikradla až k ní a sáhla jí na rameno. Jestli se Zakuro v temném lese bála, teď málem proletěla stropem. Srdce se jí zastavilo a dech se jí zastavil. Do reality jí vrátil až Laiřin smích.
„ Tyyyy…..jedna.“
„ Tyyyy…..druhá..“
Holky se se smíchem začaly honit po pokoji. Skočily na postel Házely po sobě polštáři, smály se a ječely u toho jako malé holky. Vzduchem létalo všechno možné, dokonce i květiny. Laira se chystala k vítěznému hodu. Hodila polštářem po Zakuro. Ta však ostražitě uhnula, polštář přeletěl pokojem a narazil do otevřených dveří, kde skončil Mainemu ve tváři. Zakuro i Laira ztuhly. Zato Oric , jež stál za Mainem, dostal záchvat smíchu. Pokojem vířilo peří a byl tam neuvěřitelný nepořádek. Dívky si zahanbeně sedly na postel a jedna přes druhou se Mainemu omlouvaly. Ten jen s úsměvem podal polštář Zakuro.
„Připravujete se na válku?“ zeptal se zajíkavě, když se rozhlédl po pokoji.
„ Vidím, že jsi zdravá a plná energie. Chtělo by to procházku, co?“
Oric se pořád dusil smíchem a nebyl sto popadnout dech. Maine se otočil na děvčata.
„ Za chvíli se tedy sejdeme na náměstí. Zatím se převlékni,“ kývl směrem k Zakuro, „Pošlu sem někoho, kdo to tu uklidí.“
Došel ke dveřím, kde zvedl smíchem zmoženého Orica. Ten se jen stačil nadechnout a už byli oba pryč. Sotva se za nimi zavřely dveře, Zakuro i Laira se na sebe podívaly a znova vybouchly smíchy. Dveře se otevřely a do dveří vstoupily dvě dívky. Jedna z nich nesla šaty. Obě se uklonily a pozdravily. Laira vstala.
„Dobře. Půjdu se taky připravit.“ Rozhlédla se po pokoji. „Tohle jsme dokázaly za tak malou chvilku jo?“

Cestou do svého pokoje přemýšlela , kam se asi s Oricem a Mainem vypraví. Během doby , kdy byla Zakuro nemocná , jí Maine často dělal společnost na jejích průzkumných cestách. Celé město jí připomínalo mraveniště. Stejně chaotické a přitom se tu všechno řídilo jakýmsi řádem. Maine pro ni vymýšlel všelijaká místa, kde by se jí mohlo líbit. Měl však i své povinnosti , když byl rytířem, že?
A tak v těch dnech sedávala u Zakuro. Našla i místní knihovnu. Půjčila si pár knih s místními legendami a povídkami. Předčítala je nemocné Zakuro, i když ta o tom nevěděla. Mnohým by to přišlo nesmyslné, předčítat někomu , kdo vás stejně neslyší, ale Laiře ne. Věřila, že Zakuro alespoň vnímá tón jejího hlasu, když ne slova. Zakuro se u předčítání rozhostil po tváři úsměv, i když ležela v horečkách.
Ve svém pokoji našla Laira podobné šaty , jako ty, co měla na sobě. Když po půlhodině, aspoň to tak odhadovala, sešla dolů na náměstí, Zakuro už tam byla spolu se vzdorovitým výrazem ve tváři. Laira se po ní tázavě podívala.
„ Nesnáším šaty,“ prohlásila Zakuro vzdorovitě. Laira se usmála. Přišli Maine a Oric. Zakuro její vzdorovitý výraz neopouštěl a tiše, velmi tiše, posílala na adresu někoho neznámého kletby. Oric šel vedle ní a po očku se na ni díval. Slyšel ji šeptat samu pro sebe. I když neslyšel co, pochopil, že chvála to asi nebude.
„ Půjdeme se projít do zahrady?“ zeptal se Oric.
„ A co se projet na koni?“ nadhodil Maine.
„ Nevím, jestli by Zakuro zvládla jízdu po tak dlouhé nemoci.“
Zakuro mu tiše poděkovala. Představa vlnícího se koňského hřbetu jí moc dobře nedělala. Maine tedy odvedl Lairu do stáje a Oric se Zakuro pokračovali v cestě.

*****

Laira byla Maineho nápadem projet se nadšená. Vůbec jí nedošlo, jak jí pocit volnosti chybí. Ne, že by se v Minas Water cítila svázaná nebo něco takového, ale přece jen už tam byla zavřená týden. Občasné vycházky do zahrad jí to sice ulehčovaly, jenže….Chtěla zase vidět vodopád, toužila zhlédnout hory na obzoru a dlouhé pláně táhnoucí se snad do nekonečna. A taky, ve města byla v závětří. Těšila se až jí vítr ovane tváře. Tolik jí chyběl, ani nevěděla proč.
Také chtěla vidět Lasko. Teď však mířila po boku Maineho do stájí. Myslela , že se zde zastaví, ale oni jen prošli dlouhou širokou chodbou a vyšli na druhé straně přímo na jakési nádvoří. U jednoho z trámu tam stáli dva osedlaní koně, stájníci sedlali dalšího, další ošetřoval raněnému koni nohu…..prostě to tady žilo. Maine zamířil k těm osedlaným u trámu. Tmavý hnědák, na kterém před více než týdnem seděla s ním , stál klidně a čekal na svého pána. Černý kůň vedle něj však neklidně házel hlavou a zjevně se mu něco nelíbilo. Divokost z ně jen čišela. Laiře však vrtalo hlavou něco jiného.
„Jak si věděl, že…“ nedořekla, Maine ji s úsměvem přerušil.
„ Že budeš chtít? Když jsme tehdy spolu jeli, řekla jsi , že jezdit umíš, ne? Koně miluješ, to jsem poznal.“ Zarazilo ji to. To se v ní dá tak lehce číst?
Usmála se nejistě a zeptala se , kterého koně si má vzít.
„No , jestli se nebojíš, tak toho černého vedle...“ Prohodil Maine zdánlivě nezúčastněně, ale zvědavost nezakryl. Vrtalo mu hlavou, co Laira udělá. Tuhle holku zkrátka nechápal.
Laira se zamyslela. Ten kůň vypadal příliš temperamentně. V jejich světě by se mu obloukem vyhnula, ale tady…a vedle Maineho... Cítila se bezpečně , vyrovnaně, klidně. Její sebevědomí tu mělo jiný rozměr.
Zhluboka se nedechla a pocítila, že koně zvládne. Netušila jak, prostě to jen věděla. Vykročila k němu. Maine se maličko – sám pro sebe- pousmál.
S tichým mluvením přistoupila Laira ke koni. Hladila ho a uklidňovala. Položila mu dlaně na rozpálené nozdry a on se maličko uklidnil. Rozvázala mu otěže a odvedla ho více na otevřený dvůr. Trochu neklidně šel za ní. Maine seděl v sedle svého hnědáka a se zájmem ji pozoroval.
Hladila koně po krku a šeptala mu něžná slůvka. Mainemu vrtalo hlavou, co asi říká. K Laiře přistoupil jeden ze stájníků:
„ Nemám přinést dámské sedlo?“ zeptal se při pohledu na její šaty.
„ Není třeba děkuji,“ odvětila s úsměvem a vyšvihla se do sedla.
Kůň se vzepjal , ale Laira ho nepustila. Držela otěže pevně v rukou. Nakonec koně zvládla a s úsměvem přijela vedle Maineho. Ten se také usmíval. Byl na ni hrdý, ani nevěděl proč.
„ Tak kampak pojedeme, rytíři?“
„Jeďte za mnou, sličná panno,“ odpověděl Maine a se smíchem vyjeli z nádvoří. Lairu ještě napadlo , co dělá Zakuro , ale pak už vjeli do lesa a ona jen vnímala koně pod sebou a Maineho vedle sebe. Jakmile se rozjeli rychleji, vítr ji polechtal na tváři a rozcuchal jí vlasy.
Pohlédla nahoru a nad korunami stromů uviděla Lasko. Klusali s Mainem cestičkou mezi stromy a Lasko letěla nad nimi. Taky měla radost z pohybu. Létala v kruzích, stáčela se ve spirálách, vrhala se po hlavě dolů se složenými křídly a těsně nad zemí rychlé pády vyrovnávala.
Laira vnímala její radost, sice se jí zpočátku trochu točila hlava, ale nakonec to ovládla. Sama Laira přenesla radost jak na koně pod sebou, tak na Maineho. Povídali si, smáli se… Když pak vyjeli na volnou louku, honili se a předháněli, i koně byli ve svém živlu.
Nakonec znaveni hrou zastavili, sesedli a koně nechali se pást na šťavnaté trávě. Maine se převalil na trávu pod stromem a Lairu strhl s sebou. Unaveně se mu schoulila do náruče a položila mu hlavu na rameno. Ulehčeně oddychovala a vnímala tlukot jeho srdce. Nevěděli, jak dlouho tam seděli, ale vnímali už jen jeden druhého. Ze zamyšlení je vytrhl zvuk kopyt na cestě. Zvědavě se napřímili. Lasko slétla dolů na louku.
„ Hou, jen klid.“ Ozvalo se z cesty. Byl to Midar . Jeho kůň se Lasko lekl.
„Mohla bys už konečně naučit svého draka, aby na mě neútočil a nevrhal se na mého koně?“ utrhl se na Lairu.
„Musím tě zklamat Midare, ale tentokrát sis to špatně vyložil. Nechtěla tě zabít, ale pozdravit.“
Laiře cukalo v koutcích při pohledu na jeho nerudný výraz. Tenhle výlet jí zkrátka nikdo nedokáže zkazit. Jen by ji zajímalo, co mohla Midara tolik naštvat. Určitě se totiž mračil už před příjezdem na louku. Sjel pohledem ji i Maineho. Na něm se zastavil.
„Měl bys být raději ve městě a ne se toulat po okolí. Víš jak se to má s rytíři Skalního města,“
prohodil k němu.
„Jsme na cestě zpět,“ odpověděl Maine. V hlase měl napětí. Midar svraštil obočí, vztekle obrátil koně, pobídl ho a tryskem vyrazil k městu.
„Co to sakra mělo být? Jaké nebezpečí hrozí Mainemu a ostatním rytířům? A co Midara tolik naštvalo?“Otázek měla plnou hlavu, ale neodvážila se Maineho zeptat. Jeho obličej byl tvrdý a neprostupný, zachmuřený. Zpět jeli mlčky.
Kouzlo zmizelo.