Mez

Zase. Už zase udělal to, co už několikrát předtím. Myslel jsem, že se neudržím a skočím po něm. Koneckonců, vyzvat velitele na souboj má právo kdokoli. Ostatní bojovníci kolem po mně házeli nenápadné pohledy. Už několikrát mě viděli sprostě klít, mlátit do všeho kolem, a to jen proto, že Daron zrušil dlouho plánovanou akci, na které jsem se měl podílet. Vždycky z toho sešlo. A mě to čekání právě přestalo bavit.
Zadíval jsem se provokativně do těch jeho posměšných očí zcela bez náznaku omluvy. Po propuštění jsem se otočil a rychlým krokem se vytratil ven. Ještě chvíli ho sledovat a stala by se nějaká nehoda. Cestou k svému opuštěnému bydlišti jsem kopal do všeho, co mi přišlo pod nohu. Doma jsem se ani nemusel zdržovat, vzal jsem si zbraně a rovnou vyrazil na cvičiště. V žilách mi prudce pulsovala krev. V krku mě pálil oheň. Potřeboval jsem ten vztek ze sebe dostat, vymlátit ho, někomu ublížit, rozdat rány, potrestat za jeho chybu ostatní. Bylo mi jedno, komu co udělám, hlavně když uslyším úpění a naříkání.
Vešel jsem rázně do arény, rozdělil cvičící dvojici nováčků a vybral si toho silnějšího z nich. Postavili jsme se k sobě čelem, souboj mohl začít. Zkřížili jsme meče, přetahovali se, otáčeli se, sekali. Třesk kovu o kov se za chvíli rozléhal po celé louce. Nešetřil jsem ho, i když už po několika úderech hekal únavou. Zanedlouho jsem ho srazil na zem, přitlačil mu ostří ke krku a silou vůle se přinutil, abych ho na místě nepodřízl jako prase. Se sebezapřením jsem zavřel oči a odtáhl meč. Vyděšený mladík se po čtyřech vyplazil z arény. Za dřevěným hrazením vstal, a opíraje se o meč, rozeběhl se vratkýma nohama pryč. Řval u toho jako pomatený. Všichni prchli.
A já se ještě přetlaku nezbavil. Jen někoho potkat a zmlátit ho, Taimire, co bych za to dal! Nemohl jsem se sebou zůstat. Musel jsem něco dělat, nemyslet, zapomenout! Tak šílená chuť po násilí mě ještě nikdy nepronásledovala. Vždyť já bych ublížil klidně i sobě, kdyby to pomohlo!
Z čistého zvyku jsem vyrazil do hospody. Většinou tam končil můj den. Chlast bylo to jediné, kromě boje, co mě ještě drželo naživu. Nepoznal jsem nic víc. Matku si nepamatuji, otce mi zavraždili, sestry znásilnili a následně upálili a mě si nechali. Dodnes nevím, komu za to z tohohle proklatého spolku vděčím. V plánu bylo vybít celý náš kmen. Snad prozřetelnost mě zachránila, i když těžko říct, jestli bych nebyl radši chcípnul. Trpěl bych jen do té doby, než by mi setli hlavu. Tohle mučení bylo daleko horší. Trestali mě totiž celou dobu, nepřetržitě.
Marta mi se skrytým nesouhlasem v očích postavila na stůl první korbel piva. Pochopil jsem narážku. Minule, to když jsem tu rozflákal stůl a několik židlí, vyhodili mě do noci. Ráno jsem se probudil v příkopě. Do lokálu smím s podmínkou. Jakmile budu dělat problémy, už mě dovnitř nikdy nepustí.
Držel jsem se. Pivo do mě teklo proudem. U osmého jsem přestal počítat.

Nedopadlo to tak špatně jako minule, to je pravda. Taky jsem mohl skončit bradou ve škarpě. Já ale odešel po svých, ke dveřím jen lehce podpíraný rozčílenou Martou. Nic jsem nerozbil, pouze jsem se zdržel moc dlouho. Aspoň mají o zákazníka víc. No co.
Chladný vzduch mě trochu probral. Přesto jsem se spíš kymácel, než abych šel. Nejasně jsem si uvědomoval, že je na noci něco divného. Vůbec nebyla tma, právě naopak. Že by už bylo ráno? Ne. Zavrhnul jsem to. Zapřel jsem se rukou o nejbližší strom a civěl do prázdna. Všechno se tak krásně točilo, země se mnou skoro lítala. Před očima se mi míhaly obrazy z posledních dnů. Měl jsem problém rozeznat, kdy se co stalo. Několik týdnů se noci odehrávaly stejným způsobem. Možná bych mohl trochu ubrat s tím pitím. Jenomže do arény se mnou už skoro nikdo nevleze a chlast je to jediné, co mě drží. I když jak v kterém smyslu. Teď jsem sotva stál.
Když jsem se trochu uklidnil, pokračoval jsem dál. Začalo lehce poprchávat, ledové kapky mě probraly z točitého světa. Nebylo ráno, to jen kalně bílá mlha prosvětlovala večerní tmu. Přímo před sebou jsem tušil přibližný směr mého domova. Těšil jsem se, že se konečně vyspím na posteli a ne někde v blátě. Bohužel mi selhala paměť a já si v úzkém lesíku náhle nemohl vzpomenout, kterým směrem se mám vlastně vydat. Že by to pro mě bylo tak nedůležité, že si nezachovám v paměti ani ty nejpodstatnější informace?
Obrátil jsem se a vracel se stejnou cestou, jakou jsem se dostal do toho bludiště. Minul jsem strom, o který jsem se předtím opíral. Bliklo mi. Konečně jsem mířil správně. Těsně před svým chatrným obydlím ke mně dolehly nějaké zvuky. Nenabyl jsem ještě takového vědomí, abych určil, co to bylo zač. Zastavil jsem se a zase se rozešel, tak, aby mě pokud možno nikdo neslyšel. Když se vám ale hlava a nohy pletou, jde to těžce. Div jsem nenarazil do dvojice nalevo. Už, už jsem se chtěl omluvit a vycouvat zpět, jenomže to by jedním z těch dvou nemohl být Daron. Jak jsem ho uviděl, ještě k tomu s mladou holkou, objevil se znovu ten šílený pocit, s jakým jsem bojoval převážnou část dne.
„Co to, ksakru, děláš?“ zařval na mě ledově ten parchant a jasně mi naznačoval, že jestli okamžitě nevycouvám, budu mít problémy.
Já ale nemohl. Jediné, po čem jsem toužil, bylo zničit mu ty jeho úšklebky. A tak aniž bych si to jasně uvědomil, vrhnul jsem se na něj a konečně dostál svým tichým výhružkám. Nic mě nemohlo zadržet. Ani jeho tvrdé pěsti, ani naříkání a protesty jeho noční společnice. Má krev volala po jeho krvi. Nevím, kdy přesně vytáhl spod opasku nůž, ale tu bolest v boku si vybavuji dost jasně. Oplatil jsem mu to, až moc nešťastně.
Sesunul se na zem. Nejevil známky života. Ve své zuřivosti jsem ho zabil.

A od té doby prchám. Ten šok mě z posledních zbytků alkoholového oparu definitivně probral. Urychleně jsem si sbalil nejdůležitější věci a utekl z vesnice pryč. Nebude trvat dlouho a přijdou na to, že je velitel mrtvý. Buď už mě práskla ta holka, anebo ho ráno stejně najdou. Nebylo zbytí.
Utíkal jsem lesem jako štvaná zvěř. Skoro jsem neodpočíval. Po pár dnech strávených o samotě se svými myšlenkami a děsivými představami mě přešla chuť na to, abych se vůbec zastavil. V těch vzácných chvílích, kdy jsem upadl do horečného spánku, se mi přehrávala ta vražda znovu a znovu dokola. Rozšklebený obličej velitele mě děsil už i za dne a já stále víc zrychloval. Za každým stromem jsem viděl oči svých pronásledovatelů, za každým zvukem jsem hledal příchozí smrt.
Ta si pro mě však nepřicházela. A já ji pomalu vzýval, aby mě ušetřila toho utrpení.

Už! Už si pro mě jdou! Slyším je, jsou mi v patách! Zrychlil jsem, div jsem se nepřerazil o kořeny. Naháněli mě. Viděl jsem jejich modře pomalované ruce, jak svírají ocelovým stiskem rukojeti mečů. Šeptali si mezi sebou, domlouvali se, chtěli mě obklíčit! Řítil jsem se lesem, nedíval se nalevo ani napravo, na poslední chvíli uhýbal větvím, jejichž rána a následné zdržení by mě mohlo stát život. Přeskakoval jsem spadané kmeny stromů, brodil se bažinami, přelézal kopce. V boku mě přímo řezalo, ale nemohl jsem zastavit. Už byli tak blízko! A mně docházely síly. Uslyšel jsem drnčení tětivy a jen tak tak se sehnul před letícím šípem.
Vypotácel jsem se na mýtinu. Ve spáncích mi zběsile tepala krev. Přes stružky potu jsem neviděl. Svaly mě pálily. Nemohl jsem dál. Nohy pode mnou podklesávaly, bojoval jsem z posledních sil o pár dalších kroků. Ještě kousek, tam, do toho křoví! Třeba se mi podaří schovat se.
Zakopl jsem o pařez. Už jsem neměl sílu zvednout se. Tak jsem se plazil.

Ležel jsem na kopci. Sám, bez věcí. Probrala mě vůně trávy smíchané s hlínou. Pršelo. Cítil jsem studené kapky na ochablých, poškrábaných rukách. Bolest pulsovala celým mým tělem. Vycházela od boku. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem si převázal ránu. Teď už to bylo stejně jedno.
Pomalu jsem zvedl hlavu a snažil se zaostřit na rozmazanou krajinu kolem. Vůbec jsem to tu nepoznával. Pokud jsem to dobře odhadoval, rozprostírala se na všechny strany zelená pastvina. Mizela a zase se objevovala, jak se jednotlivé hřbety země vlnily. Po lese nebylo ani stopy. Všude bujela zeleň a já ležel v ní, pohlcen. Stébla trávy se mi míhala před očima, splývala s ostatními, tvořila přízraky, které děsily. Slyšel jsem, jak ke mně promlouvá. Šeptaly, křičely, smály se. Zacpal jsem si uši, schoulil se do klubíčka. Už ne! Prosím, už ne!
Snad posté jsem ho prosil. Byla to jeho vina. Jeho! Kdyby mi nedělal takové naschvály, neopovrhoval mnou! Viděl, co to se mnou dělá! Patřil jsem mezi nejlepší a on ze mě udělal trosku, ochlastu! Jeho vina…jen jeho.
Drápal jsem se pryč, pryč od toho všeho. Bylo úplně jedno, kam se vydám. Zeleň jako by nikde nekončila. Zato on mě pronásledoval všude. Nutil mě zrychlovat, postupovat dál, i když jsem již neměl z čeho čerpat.
Upadal jsem do mdlob. Zase. Bránil jsem se té černotě, ale ona si pro mě přicházela, čím víc jsem se snažil. Až když se pode mnou utrhl kámen, pochopil jsem. Klečel jsem na útesu. Jen jeden krok a propadnul bych se do hlubin. Ani jsem se nesnažil dohlédnout dno, stejně bych ho nespatřil. To jen druhý břeh pro mě hrál všemi barvami. Ze změti hnědé a oranžové vystupovala červená, žlutá a zelená. Nerozuměl jsem tomu. Zrak ochaboval s tělem. Nezbývalo mi nic.
Vlastně jsem nikdy nic neměl. Pouze sebe, svou zbraň, svou čest, svůj život. O všechno jsem postupně přišel. O čest mě připravil on, zbraň jsem vytratil cestou, rozum zmizel s přízraky a na živu mě držela pouze ta polámaná, zohavená a zkrvavená skořápka. Nikdy jsem nepřišel na úděl člověka, příčinu žití, na svůj vlastní cíl. A už to nezjistím. Odcházím.
Za pomoci rozedraných rukou jsem se postavil na nohy. Přede mnou se vznášela budoucnost. Přítomnost ani minulost neexistovaly. Jen ten ráj kdesi na druhém břehu. Vykročil jsem.

Z oblohy se snesl červenožlutý lístek. Přikryl mě. A já už pochopil, co znamenaly ty barevné šmouhy tam někde v dáli.