ÚstaV

Ústav

Německo, Sonthofen, 20. listopadu 1944

Toho dne obdržel Edmund Gross Nečekaný dopis, v němž ho ředitel psychiatrického ústavu v Oberstdorfu žádal o jeho výpomoc. V tomto ústavu prý docházejí pracovníci a tak hledá nové. Někde se dozvěděl, že Edmund má dlouholetou praxi v oboru psychiatrie a zrovna hledá práci.

Inu, Edmund dlouho neváhal, okamžitě přerušil svoji oslavu jmenin a celý zbytek dne se připravoval. Ředitel ho totiž žádal, aby přijel již zítra před obědem.

Sonthofen, 21. listopadu 1944

„Tak na shledanou. A mějte se tu pěkně.“ Loučil se Edmund se svým otcem a matkou. „Ahoj, synku. A pěkně se tam o sebe starej, ať se ti nic nestane!“ volala na něho matka. „Neboj! Za měsíc se přijedu podívat domů. A vždyť ani nejedu tak daleko. Ahoj!“ Pro Edmunda přijelo krásně naleštěné auto a jak se rychle objevilo, tak i s rychle i zmizelo.

Auto řídil muž, kolem čtyřicítky. „Dobrý den.“ Pozdravil ho Edmund. Muž však neodpověděl. Po celou dobu jízdy měl kamennou tvář. Do půl hodiny již auto zastavilo. Počasí zde bylo chladné, přece jenom byli na úpatí Alp.

Edmund vystoupil z auta a spatřil nádhernou stavbu, původem asi z osmnáctého století. Velké vstupní dveře čtyřpatrového zámku se otevřeli a vystoupil z nich kdosi v bílém plášti. Měl delší šedivé vlasy, kulaté brýle a bradku. „Dobrý den, doktore Grossi. Jmenuji se Albert Schwarz. Jsem ředitel.“ pozdravil první starší muž. „Dobrý den. Tak to vy jste mne poslal?“ zeptal se Edmund. „Ano. To víte, je válka a mnoho kolegů zasáhla nějaká tragédie. Tak potřebujeme nové lidi.“ „Snad vám budu nějak prospěšný.“ „Vy nám budete prospěšný ze všech nejvíc! Vaše dvacetiletá praxe v oboru psychiatrie a navíc i biologie, nám hodně pomůže.“

„Jak víte, že jsem studoval biologii?“ zeptal se Edmund. „To není důležité. A navíc, vy jste ji jenom nestudoval, byl jste úspěšný vědec!“ „Byl, ale to je už minulost. Nikdy bych se už tímto oborem nechtěl zabývat.“ „To je škoda, to je škoda doktore. No, ale pojďte dál, představím vám to tu. Doufám, že se vám tu bude líbit.“

„Tak,“ vešel ředitel Schwarz s Edmundem do vstupní haly, „zde je vstupní hala. Je tu pěkně, co? To je asi jediné, co je pěkné.“ Usmál se. Potom šli do dalších dveří. Za dveřmi byla dlouhá bílá chodba s asi padesáti dveřmi po obou stranách. „A zde to začíná. Toto je hlavní chodba. Máme zde sto pokojů. V této chodbě jsou mírně narušení lidé.“ Edmund se Schwarzem pochodovali chodbou a sem tam se podívali do dveří skleněným kukátkem. „Ano, nejsou to doslova blázni, ale mezi zdravé lidi nepatří.“ pokračoval Schwarz. Poté došli ke konci chodby, k dalším dveřím.

Pokračovala tam menší chodba. Dveře byly o poznání tlustší a v rozích stáli ozbrojení muži. „A zde je dvacet pokojů. V každém z nich bydlí opravdový psychopat. Většinou jsou to masoví vrazi, nebo bývalí vojáci, kteří se ve válce jednoduše zbláznili. Tito lidé mají velký sklon k hrubému násilí. Žádný doktor do jejich pokoje bez stráže nesmí.“

„No, takže tu máte docela dost lidí.“ Řekl Edmund. „Ano, to máme. Ale nebojte. I když je tu moc bláznů, dalo by se říci, že jsme na nejbezpečnějším místě na světě.“ „Děkuji za útěchu.“ Usmál se Edmund. „Takže to tu zkusíte?“ zeptal se ředitel. „Ano.“

Ještě ten den se v psychiatrické léčebně Edmund ubytoval a ráno byl již přichystán ke své práci.

„Dobré ráno.“ Uvítal Edmunda ředitel Schwarz. „Dobré. Tak co? Jdeme na to?“ zeptal se Edmund. „Ano, můžeme začít. Pojďte, dneska budeme mít menší vizitu. Jenom my dva, chci vám ukázat ty nejhorší případy.“

Prošli první dlouhou chodbou a vešli do druhé. „Takže půjdeme za těmi nejhoršími?“ zeptal se Edmund. „No, dalo by se to tak říci.“

Vstoupili společně se čtyřmi muži se samopaly do první místnosti. V rohu seděl na zemi muž. Celou tvář měl schovanou za koleny a pouze očima sledoval doktory. „Tohle je Andreas Sicher. Masový vrah. Využil války a první jen pouze okrádal domácnosti. Párkrát ho přitom nachytali a on každého zabil. Nějak se mu to vsugerovalo do mozku. Došlo k totálnímu kolesu jeho mysli a on se ven vydával pouze v noci. Vraždil každého napotkání. Četníci ho poté zadrželi. Přesný počet jeho obětí není znám. Ale pohybuje se kolem šedesáti pěti.“ „Cože?“ zděsil se Edmund. „Ano. O takové věci jste ještě nikdy neslyšel, co? Hold, sice nejsme známí, ale náš Vůdce nás má rád. Nebojte, výplata není malá.“

„Vy svině,“ přerušil je náhle muž, „stejně vás všechny jednou oddělám! Těšte se!“ „Ano, už se nemůžeme dočkat.“ Odpověděl arogantně Schwarz. On to byl vlastně celkově arogantní člověk. Mluvil stále stejným pomalým tempem, tvářil se, že všechno zná a tak dále a tak dále.

A tak si obešli dalších pár masových vrahů, válečných psychopatů, bylo tam i pár Američanů. Ti ale, jak sám ředitel Schwarz řekl, půjdou stejně brzy na popravu.

„Tak a to je všecko?“ zeptal se Edmund. „Z tohoto oddělení ano.“ Odpověděl ředitel. „Cože? Jak oddělení, vždyť jsme prošli skoro všechny pokoje.“ „Ano, to ano. Ale dneska vám chci ukázat nejzajímavější část tohoto ústavu.“ „Ústavu? Není tohle psychiatrická léčebna?“ „To taky, ale jenom z menší části, pojďte za mnou, doktore.“

Schwarz dovedl Edmunda k dalším dveřím. Když do nich vešli, nebylo tam vůbec nic. Jenom velký poklop v podlaze. „Vždyť tu nic není.“ Řekl Edmund. „Ale bude, doktore Grossi.“ Odpověděl ředitel. Přistoupil k poklopu a z kapse vytáhl klíč. Odemkl s ním jakýsi štítek na poklopu ukrývající v sobě klávesnici. Naťukal kód a poklop se otevřel.

„Co to bylo? Já nejsem žádný technik, ale tohle je dost vyspělá mechanika.“ Říkal Edmund. „Ano, to je. Ale co chcete, jsme přece v nejvyspělejším státu světa.“ Usmál se Schwarz. „Pojďte za mnou dolů!“ pobídl ho a začal slézat železný žebřík pod poklopem.

Edmund na sebe nenechal dlouho čekat s lezl hned za ním.

Slezli do jakési obrovské místnosti. Celá místnost byla zaplněna obrovskými stroji se stovkami tlačítek. U nich stáli pracovníci v bílých pláštích a stále do nich něco ťukali. Místnost dále vyplňovaly klece s tlustými neprůstřelnými skly.

„Co to k sakru je?!“ divil se stále víc a víc Edmund. „To jsou počítače, doktore. Já vím, že o něčem takovém jste slyšel jenom v Americe, ale my, tady v Německu jsme velice velice vyspělí. Náš ústav má přes dvě stě vědců. A zkoumáme ty nevětší záhady.“ „A co já má s tím společného? Já jsem psychiatr!“ „ Vy jste TEĎ psychiatr. Dříve jste byl velice úspěšný vědec biologie! Jste velice chytrý a jak vím, tak jste se ze všeho nejvíce zabýval klonováním!“

Edmund byl jako zaražený. „Jak to všechno víte?“ zeptal se. „Vy to stále nechápete? My máme své špiony všude. My víme o tom, jak jste se ve své domácí laboratoři pokoušel klonovat. A jednou se vám to vymstilo. Vyďte doktore! Téměř se vám to povedlo. Stvořil jste dokonalou kopii vašeho psa. Jenom byl trochu vzteklejší.“ „Nevzpomínejte to, prosím.“ „Ten klon měl obrovskou sílu a zabil vaši manželku a jediné dítě.“ Říkal Schwarz.

„Co po mně chcete?!“ řval Edmund. „Doktore, zde máme mnoho zajímavých, dalo by se říci věcí. Pojďte, ukážu vám to.“ Šli blíže ke skleněným klecím.

„Třeba tady,“ ukázal na jednu klec ředitel. V kleci ležel člověk s vyvalenýma očima. „Tento člověk tvrdí, že se setkal s mimozemskou bytostí. Testovali jsme ho na detektoru lži a skutečně mluvil pravdu. A to jeho setkání ho dokonce poznamenalo. Jeho mozek byl o něco rozšířen a vysílá ze sebe podivný druh záření, který směřuje do lidského mozku a následně vyvolá explozi. Jednoduše řečeno, nebýt tohoto speciálního skla, naše hlavy by byly roztříštěny po celé místnosti.“ „Zajímavé.“ Řekl Edmund a chvíli se díval na člověka. „A pojďte se podívat dál!“

Došli k další kleci. Byl v ní úplně normální člověk. „Vypadá úplně normálně.“ Řekl Edmund. Zatím ano. Ale když v něm probudíte agresivitu, jeho síla je milionkrát větší, než dokáže vyvinout průměrný člověk. Taky nám dalo práci, sehnat klec, která jeho sílu vydrží. Podívejte se.“ Ředitel luskl prsty a jakýsi přístroj na kolečkách samovolně přijel ke kleci. Vysunul ze sebe velice tenkou jehlu, která pronikla asi třímetrovým sklem a blížila se k člověku v kleci.

„Co mu chcete udělat?“ zeptal se Edmund. „Dáme mu velkou množství adrenalinu.“ Odpověděl Schwarz.

Injekce člověka bodla a vpustila do něho koňskou dávku. Ozval se tlumený křik. Ten muž se třikrát zvětšil. Všechno oblečení na něm prasklo a on začal svými mega pěstmi mlátit do klece. „Nebojte, nerozbije to. Ale jinak dokáže holýma rukama zastavit tank. Nebo lokomotivu. A chvíli si s ní pohrávat. Jeho kůže je z opravdu divné látky. Vydrží i malý atomový výbuch a nic se mu nestane. Až na tuhle jehlu. Dalo to práci, ale přece. V jednom z meteoritů jsme našli zvláštní kov, ten jsme pak s velkou námahou roztavili a udělali z něho různé zbraně. Jeden z těch výrobků je i tato jehla. Ta jediná ho bez problému propíchne.“ „To je opravdu zvláštní.“

„A co vlastně po mně chcete?“ zeptal se Edmund. „Víte, provádíme zde pokusy, jak na zvířatech, tak i na lidech. A protože jsem pod přímou ochranou našeho vůdce, Hitlera, musíme mu to nějak oplatit. Máme za úkol odhalit tajemství klonování a všechny tyhle lidi a stovky dalších takových, co náš ústav v podzemí ukrývá, naklonovat a přesně je naučit, že smí poslouchat jen a jen Hitlera. S takovou armádou poté porazíme všechny! A staneme se největší velmocí světa!“

„Takže chcete, abych nalezl prostředek, kterým by se všechna tahle havěť naklonovala? To nechápete, že jejich myšlení nikdy neovládnu? Že to skončí stejně jako s tím mým zatraceným psem? Co? A potom tahle armáda vlastnoručně zničí i jejich pána! A zanedlouho třeba celý svět. Promiňte, ale v tomhle já nikomu pomáhat nebudu!“ řekl Edmund a otočil se směrem k žebříku.

„Bohužel doktore. Tento ústav je to nejtajnější místo na světě. Nic živého od tud nesmí odejít! Takže vás budu muset zabít.“ Řekl docela klidným hlasem Schwarz a zpod svého pláště vytáhl revolver. „To přece nemůžete.“ Řekl Edmund. „Mýlíte se, doktore Grossi, já může všechno!“

V ten mžik ale obrovsky rychle vykopl Edmund Schwarzovi revolver z ruky. „Já se nenechám zabít.“ Edmund ze země rychle revolver sebral a mířil na ředitele. V tu chvíli na něho ale mířila asi stovka vědců a další stovka ochranky. „Doktore, buďte rozumný. Kdyby se jednomu z těchhle počítačů něco stalo, všechny klece by se začínaly otevírat a věřte mi, že by to moc příjemné nebylo. Navíc, střelíte a všichni, co jsou teď kolem nás střelí také.“

„Vy jste ale šmejd!“ řekl Edmund a střelil. Naneštěstí nebyl moc dobrý střelec a tak kulka revolveru zasáhla jeden počítač. Na všech stropech se rozsvítila červená světla a ze všech rozhlasů začala houkat siréna.

Edmund odskočil a choval se za jeden obrovský počítač. Všechny stráže pálily ze samopalů po vylézajících experimentech z klecí. Vybuchovalo čím dál více počítačů a otevíralo se čím dál více klecí.

„Hlupáku!“ zařval Schwarz a skočil na Edmunda. Jejich rvačku přerušilo až to, když ředitele Schwarze nadzvednulo něco, co bylo třikrát větší, než obyčejný člověk a hodilo ho to někde daleko do rohu místnosti.

Edmund využil chvilkové nepozornosti toho stvoření a rychle utíkal k žebříku. Kolem něho prolétávala jedna kulka za druhou. V celé té obří místnosti se všichni masakrovali. Hrůzná stvoření s třmi nohy vyrvávala lidem páteře. Nejhůře ale bylo, když z klece utekl muž, vydávající podivný paprsek, který dokáže roztříštit lidskou hlavu na kaši. Po zemi utíkali pokusné krysy, pavouci, dokonce i vlci a kdo ví, co všechno ještě. Zdálo se, že má Edmund již vyhráno a že po žebříku uteče pryč. V tom na něho ale skočil velice chlupatý pavouk s kusadly velkými asi jako Edmundovi prsty a začal se mu zarývat do ruky.

Edmund upadl bolestí na zem. Z loktu mu stříkala krev a pavouk se dral dál a dál. Jiná možnost nebyla. Edmund namířil revolverem na pavouka a střelil. Znovu zařval bolestí. Pavouka sice zabil, ale prostřelil si ruku. Chlupatou potvoru vyrval z ruky a utíkal dále k žebříku.

Skočil na žebřík a rychle lezl. V tom ho ale něco chytlo za nohu a táhlo dolů. S křikem spadl Edmund ze žebříku, div si nezlomil vaz. Nad ním stál Schwarz bez brýlí a s dost pomláceným obličejem. Dával Edmundovi čím dál větší rán pěstí do obličeje. „Tos posral chlapče!! Zklamal jsi celou vlast a za to budeš potrestán!“ řval Schwarz. „Kdybys tohle nedělal, mohli bychom spolu vycházet, ale pokazil sis to sám. Teď to na tobě aspoň vyzkouším.“

Schwarz nechal polomrtvého Edmunda být, šáhl si do kapse a z ní vytáhl podlouhlou černou krabičku. Otevřel ji a vyndal z ní dlouhou injekci naplněnou nějakou modrou látkou. „Tohle je krev toho chlápka, kterej při každé zvýšené hladině adrenalinu dokáže zničit lokomotivu. Vždyť s ho vlastně sám viděl. Jo jo. Báli jsme se to na někom vyzkoušet, ale myslím si, že to stejně vyvolá jenom bolestivou smrt. Tak… sejdeme se v pekle, doktore!“ řekl Schwarz a celou tu dávku píchl Edmundovi do krku. To ho doslova probralo a on tak zařval, že všem skoro praskli bubínky.

Edmund odkopl Schwarze, který se doslova zaryl do stropu. Jenom to křuplo a ze Schwarzových úst vytekly doslova sračky.

Edmundovi se začaly zvětšovat všechny svaly. Dost ho to bolelo, ale jeho cíl byl, dostat se ven.

Německo, Berlín 21. listopadu 1944

Jeden z vysokých důstojníků zaklepal na dřevěné dveře. „Dále.“ Ozvalo se. Důstojník vstoupil do pracovny Adolfa Hitlera. Pozdravili se a důstojník spustil: „Můj Vůdce, přišel nám varovný signál z výzkumného ústavu v Oberstdorfu. Nejpravděpodobněji tam došlo ke katastrofě.“ „Okamžitě zakročte. Zítra nikdo nemůže poznat, že tam někdy něco bylo.“ Odpověděl Hitler. „Děkuji, splním.“

Oberstdorf, Výzkumný ústav 21. listopadu 1944

Edmund vylezl po žebříku. Jedním máchnutím ruky vyrazil poklop a utíkal po chodbě pryč. Všechny dveře byly zavřené, asi nebyly nijak spojeny s počítači. „Konečně, východ.“ Řekl Edmund poněkud zmutovaným hlasem.

Vyběhl ven. Nikdo by ho nepoznal byl třikrát větší a silnější, ani nemluvě. Venku se už stmívalo. „Bože, děkuju. Jsem venku… svoboda. Ááách.“ Edmund si unavením lehl na trávník. V tu ale uslyšel podivný zvuk. Nějaké hučení. „Co to může být?“ divil se.

Za chvíli se to ale dozvěděl. Nad celým ústavem se projelo asi padesát bombardérů a začaly shazovat bomby. Hitler po sobě mazal stopy.