Klášter na konci světa.

Klášter na konci světa.

Stavros stojí uprostřed sálu a cítí jak mu po zádech stéká pramínek potu. Zrovna teď první náměstek ministra kultury oznamuje, kdo, že se stane oblastním ředitelem inspektorátu pro ochranu kulturního bohatství.
Je jen jedním z dvouch desítek uchazečů, ale nikdo nemůže ani tušit jak moc po této prestižní pozici ve státní službě stojí.
On chudý kluk z vesnice.
Jen vlastní pílí mohl vystudovat vysokou školu v hlavním městě. Přes den škola a po večer práce to byla jediná cesta ke vzdělání.
Chudí rodiče mu pomoci nemohli. Pak přišel čas stáže ve velkém muzeu. Práce skoro zadarmo, ale ten přístup k muzejním fondům byl prostě k nezaplacení.
Roky plynuly a teď snad nazrál čas.
Náměstek si odkašlal a slavnostně řekl: ,,Na místo oblastního ředitele v severním teritoriu byl komisí vybrán Stavros Dimas.“
Stavros jako v nádherném snu přijímá gratulace ze všech stran. Touží po jediném, ať už recepce skončí. Po další hodině se dočkal a mohl jít do svého ubohého bytu, který brzy vystřídá pohodlný služební byt na severu.
Před odchoden ho oslovil náměstek ministra: ,,Pane Dimasi, než se vydáte do svého působiště potřebuje s Vámi mluvit pan ministr. Přijďte zítra v jedenáct hodin.“
Pak mu stiskl ruku a dodal: ,,A ještě jednou gratuluji.“
Stavrose polila vlna sebeuspokojení. Jeho kluka z nemanic přijme sám ministr kultury.
To je opravdu úžasné.
Moc toho nenaspal a čtvrt hodiny před stanovenou hodinou vstoupil do sekretariátu svého nejvyšího představeného.
Sekretářka ho rutině ohlásila a po malé chvíli mohl vstoupit. Zpoza stolu mi vyšel vstříc asi padesátiletý muž velmi kultivovaného chování.
Podání ruky a několik vět, které uvádějí každý pracovní hovor lidí na vysoké společenské úrovni. Ministr pogratuloval a Stavros poděkoval za důvěru.
Pak se posadili do pohodlných křesel a nastalo nepříjemné a nepřirozené ticho. Zdálo se, že ministr neví jak začít a Stavros zmateně mlčel a čekal co se bude dít.
Nakonec člen vlády začal pomalu a váhavě líčit co má na srdci: ,, Mám pro Vás jeden naléhavý úkol, který nesnese odkladu.“
Nervózně poposedl a pokračoval: ,,Hned po nástupu do funkce musíte řešit ten Meliorský klášter.“ Stavros jako každý v jeho oboru znal kauzu, která se během let nabalila na nejstarší klášter v zemi. Komunita mnichů, která v něm od nepaměti žila v úplné izolaci odmítala autoritu papeže z Říma i patriarchi Konstantinopolského, aby toho nebylo dost tak se nehodlali bavit ani s ministerstvem kultůry a ostatními úřady republiky.
Problém byl v tom, že Meliorský klášter patřil k národnímu bohatství celé země a v odborné veřejnosti panovali oprávněné obavy o jeho stav.
Ministr si smutně povzdechl a dodal: ,,Prostě musíte se dostat dovnitř a celou stavbu prohlédnout.“ Pak se naklonil a tiše řekl: ,,Ale decentně, hlavně decentně příteli.“
Pak si znovu podali ruce a audience skončila.
Své věci si nově jmenovaný ředitel zabalil za dvě hodiny a krátce po třetí hodině ho naložil jeho nový služební řidič.
Trochu ho překvapilo, jak jeho nový šéf cestuje nalehko. Starý otlučený kufr a taška. To bylo vše, ale nedal nic najevo a poté co opustili klokotající centrum metropole vyrazili na sever.
Stavros se rozhodl skoro tří hodinovou cestu využít k bližšímu seznámení se svým novým podřízeným.
Řidič se jmenoval Alexis a bylo mu jen o dva roky více než Stavrosovi. Byl to muž velmi výřečný a během hodiny mluvil jen on. Popsal svojí ženu, děti, rodinu i svůj byt a stav služebního vozu.
Když mu došla témata položil mu Stavros také jednu otázku: ,,Alexisi nevíte náhodou co je nového v kauze Meliorského kláštera ?“
Oslovený si hlasitě vzdychl a odvětil: ,,To je skutečně zapeklitá věc. Právě ten klášter zlomil vaz Vašemu předchůdci. Doktor Veritas chtěl do kláštera proniknout s policejní asistencí. Dostalo se to do novin a veřejné mínění bylo proti. Málem to odnesl i ministr ten to ustál jen tak tak a Veritase hodil přes palubu. Je divné, že mniši neřekli ani slovo. Vypadá, že je to vůbec nezajímá, ale hlas lidu promluvil.“
Stavros měl krajně nepříjemný pocit a bylo třeba ho odehnat další otázku: ,,A Vy jste v tom klášteře někdy byl?“
Alexis se překvapeně ohlédl, ale klidně odpověděl: ,, Vy pocházíte asi z jihu a Meliori znáte jen z novin.“
Když Stavros přikývl pokračoval: ,,Klášter Meliori nenavštívil nikdo už po celá staletí.“
Po krátké pauze dramaticky dodal: ,,Nejenom nenavštívil, ale vlastně ani neviděl.“
Nečekal na otázku, která musela přijít a pokračoval: ,,Ten Klášter stojí pod vrcholem absolutně nedostupného skalního suku vysokého třista metrů. Je doslova přilepen na skalní stěně asi padesát metrů pod vrcholem. Jediná cesta nahoru vede rozsedlinou po soustavě žebříků, ale ty nikdo neudržuje už mnoho desítek let. Váš předchůdec chtěl vysadit policii z vrtulníků na samé temeno hory a pak slanit do kláštera, ale to mu zlomilo vaz.“
Stavros se zamyslel to co mu řidič sdělil nedávalo žádný smysl. Pokud žebříky nikdo neudržoval jak se mniši v Meliorském kléšteře zásobovali a jak přijímali své novice.
Poněkud nedůtklivě sformuloval tyto pochyby do několika příkrých otázek.
Ale muž za volantem to asi čekal a rychle odvětil: ,,To je právě to co všem v okolí leží nejvíc v hlavě.“
Udělal dramatickou pauzu a pak pokračoval: ,,Do kláštera totiž žádní novici nevstoupili kam až lidská paměť sahá a to samé platí i pro dodávání zásob. Ani ti nejstarší lidé si nepamatují, že by kdy kdo dovezl a vynesl do Meliori jídlo.“
Stavros nervozně poposedl a řekl: ,,To snad žertujete ?“
Řidič jen zavrtěl hlavou a rozhovor ukončil větou: ,,Kdyby každý den nezvonili Meliorské zvony vypadalo by to tak, že je klášter prázdný.“
Pak bylo ticho a Stavros začal chápat v jaké se ocitl složité situaci.
Někde nahoře pod vrcholem strmé skály je klášter, do kterého už bůch, ví jak dlouho, nikdo nevstoupil. Žije v něm komunita mnichů, která neuznává ani světskou a ani církevní autoritu. Tato komunita se snad po celý čas živí jen myšlenkami a asi ani nestárne, protože nikdo nový se k nim nepřidal ,kam paměť lidí v okolí sahá. Ministr kultury chce aby s nimi navázal kontakt a budovu kláštera prohlédl z hlediska ochrany kulturního dědictví. Musí postupovat korektně a nesmí použít násilí, ale jak to má udělat to už mu drahý ministr neřekl.
Za těchto trudných úvah vjeli do města . Alexis ho zavezl nejdříve k jeho služební vile a poté ,co si odnesl těch svých pár věcí, zajeli do úřadu.
Stavros se seznámil se svými podřízenými a dal se do práce.
Stihl akorát podepsat předávací protokol a byl večer.
Alexis čekal ve voze a poté co Stavros nastoupil chtěl vyrazit k vile, ale byl zastaven následujícími slovy: ,,Jak daleko to je k Meliorské skále?“
Překvapeně odvětil: ,,Asi tak dvacet minut.“
Stavros přikývl a řekl: ,,Odvezte mně tam, chci se podívat co budu muset sdolat.“
Vůz vyrazil a po necelé čtvrt hodině byl vidět neuvěřitelně strmý skalní suk. Vysoký mohl být tak tři sta metrů. Dlouhý asi půl kilometru a stejně tak i široký. Úzká průrva ho oddělovala od stejně vysokého suku, který pokračoval dál na sever a po několika kilometrech se pomalu snižovat až splynul s okolním terénem.
Alexis zastavil a vysoupil a Stavros ho následoval. Ušli asi sto metrů ke sklaní vyhlídku ze které byla dokonale vidět průrva oddělující suk od zbytku masivu.
Řidič řekl: ,,Máme štěstí, že není mlha, když se pozorně podíváte do té průrvy můžete vidět Meliorský klášter. Leží asi padesát metrů pod vrcholem.“
Stavros se zaměřil na místo, které mu řidič popsal a najednou v teplém jasu večerního slunce uviděl podivuhodnou stavbu jakoby přilepenou ke strmé skalní stěně.
Ze dna rozsedliny k ní vedla prasklina, která vypadala jako jediná možná přístupová cesta.
Ta stavba působila skutečně nadpozemsky, ale to jak byla vybudována se vymykalo jakékoliv představě.
Pro dnešek už toho bylo dost a tak se vydali zpět do města.
Ráno se Stavros rozhodl, že problém Meliorského kláštera vyřeší jako první.
Nejdříve se pokusí prorazit úředním postupem.
Začne od Adama to jest od úřadu Vatikánského státního tajemníka.
Podle toho co zatím věděl mniši autorutu Říma odmítali, ale za pokus nic nedá.
Po hodinovém snažení dostal k telefonu otce Paula Bordina. Tento kněz byl osobním poradcem státního tajemníka svaté stolice a do telefonu působil velmi vstřícným dojmem.
Poté co mu Stavros popsal svůj problém řekl: ,,S tím Vám pane řediteli bohužel nemohu pomoci. Meliorský klášter a jeho obyvatelé nemáleží k žádnému řádu svaté církve. Pokud chcete radu obraťte se na Konstantinopolský patriarchát.“
Následoval další telefon a podobně ochotný hlas mu doporučil kontaktovat Srbský patriarchát.
Další telefonování a těsně po dvanácté mu přímo hlava církve v Srbsku poradila oslovit svatý stolec v Římě.
Kruh se uzavřel je jasné, že tudy cesta nepovede. Meliorský klášter skutečně neuznává žádnou autoritu a církevní otcové si ho přehazují jako horký brambor.
Stavros si zavolal hlavního archiváře svého úřadu a zadal mu jediný úkol.
Co nejrychleji vyhledat vše co se týká kláštera.
Doktor Galakos rychle odběhl a po necelých patnácti minutách byl zpět.
Nesl tři šanony a poté co zachytil tázavý pohled svého šéfa omluvně řekl: ,,Mám to připravené už od minulého týdne.“
Stavros přikývl a zeptal se: ,,To je všechno co máme ?“
Archivář přikývl a odpověděl: ,,Je mi líto, ale ano. Ten klášter je jeden velký otazník. Přesvěčte se sám.“
Mírně se uklonil a odešel.
Stavros si složky otevřel a začal studovat jednotlivén dokumenty.
Bylo jich žalostně málo. Chyběla i ta nejmenší zmínka o tom, kdo a kdy stavbu vybudoval.
První odkaz na Meliorský klášter byl ve staré kronice z devátého století. Dávný autor se zmiňuje o tajemné a starobylé komunitě mnichů, kteří po celá staletí žijou pod vrcholem strmé skály. Zmiňuje i starší pramen, který tvrdil, že mniši žijí na tomto místě od dob krále Šalamouna.
Udělal si první poznámku: ,,Už v devátém století byl klášter považován za velice starý.“
Otázka byla daná: Kdo vlastně klášter postavil ?
Další záznam vycházel ze sterého soupisu církevního majetku z přelomu dvanáctého a třináctého věku.
Do vlastnictví arcidieceze v Salonice byl vepsán i klášter Meliori. Podivuhodné bylo, že byl uveden toliko v soupise stavebním. Chyběla jakákoliv zmínka o půdě a poddaných.
Z urbáře vyplývalo, že klášter už v dávném středověku musel žít zcela izolovaně. Je vyloučeno, aby otevřená komunita mnichů mohla existovat bez hospodářského zázemí a lidí, kteří by na něm pracovali.
Další zápis pocházel z let osmanského útlaku. Zdejší regionální vládce oznamoval velké portě, dokonalé podmanění celého kraje s jedinou výjimkou.
Tou byl právě náš klášter. Správce se chtěl vyhnout dobívání, které bylo vzhledem k poloze pod vrcholem skalního suku prakticky nemožné a navrhoval mnichy prostě vyhladovět.
O rok později oznamoval svému vládci, že klášter stále odolává a zvuk jeho zvonů znepokojuje pravé věřící.
Pak prameny mlčí až do začátku moderních dějin.
Po vyhnání Turků se Meliori stali symbolem odporu k uchvatitelům. Celý národ žasl nad tím jak mniši dokázali přežít v osmanském obklíčení. Všichni se radují jen obyvatelé kláštera mlčeli.
Jen ty jejich zvony.
Stavros rychle prošel zbylé dokumenty a najednou mu začíná docházet jeden skutečně pozoruhodný fakt. Ve všech odkazech se v historii psalo o klášteře, ale ani jednou o konkrétních obyvatelích.
Ze všeho co si přečetl vysvítá jedna šokující skutečnost.
Neexistuje jediný záznam o tom, že by kdo kdy v minulosti viděl nebo dokonce mluvil s mnichem z kláštera. Kdyby nezvonily zvony, všichni by tu stavbu tam vysoko pod oblohou považovali za opuštěnou.
Na tento fakt navazují další otázky. Co tam ta záhadná komunita jí a hlavně jak tam může přežívat nejméně tisíc let. Copak tam kromě mužů jsou i ženy a ty rodí děti, aby se po generace předával jediný úkol zvonit na meliorské zvony.
To se skutečně vymyká lidské představě.
Hranice tisíc let je minimem. Už v době prvního zápisu v kronice všichni považovali klášter za daleko starší. Znamenalo by to, že někde na strmé skále si nejméně dvacátá, ale možná i padesátá generace lidí předává prazvláštní poslání.
Zvonit a přežívat !
Stavrose napadlo ještě něco.
Zavolal si Alexise a položil mu krátkou otázku: ,,V kolik ty zvony zvoní?“
Řidič se podíval na hodinky a odvětil: ,,Když hned vyrazíme tak to stihneme.“
Pak omluvně pokrčil rameny a dodal: ,,Každý den v patnáct hodin třicet pět minut.“
Oba muži bezeslova vyšli z kanceláře a po pár minutách byli u auta a během okamžiku vyrazili k místu z kterého včera pozorovali skálu se stavbou, která jakoby vysela v jiném čase.
Zastavili a šli k vyhlídce.
Bohužel dnes nebylo nic vidět. Celý vrcholek skály byl zahalen v mlze.
Stačil jediný pohled na hodinky. 15 hodin 34 minut. Vteřinová ručička oběhla ciferník a hrobové ticho protli dunivé zvuky.
Stavros se celý zachvěl. Prošel mnoho měst a slyšel mnoho zvonů, ale nic se ani vzdáleně nepodobalo tomu co znělo kolem nich. Teď už se nedivil, že byl osmanský velitel znepokojen tím co slyšel. Temné dunění mu připadalo jako zvuk zkázy. Ty zvony nezvaly k modlitbě za spasení, ale odsuzovaly k zatracení.
Když přesně po pěti minutách zmlkly, řekl Alexis: ,,Je to dost děsivé. Nebo Vám to tak nepřipadá?“ Stavros raději pomlčel o tom co cítí.
V duchu řešil zásadní problém, který určitě rozhodne o jeho dalším osudu, alespoň co se se státní služby týká.
Ministr čeká, že problém kláštera vyřeší. Toto poslání je asi nesplnitelné. Použití síly je vyloučené a kontakt s mnichy se nepodařilo navázat nikomu už nejméně tisíc let. Ti lidé tam sedí pod oblohou a jednou denně zvoní pět minut na své děsivé zvony. Nic od nás tady dole nechtějí a ani nepotřebují. Jsme pro ně jen obtížným hmyzem, který je občas ruší v jejich tajemném poslání, jehož smysl je pro nás naprosto nepochopitelný. Oni nic nepotřebují v podstatě chtějí jen to, abychom si jich nevšímali a nechali je na pokoji.
Z tohoto jediného požadavku však nesleví ani o kousek a jeden úředník úřadu ochrany památek na jejich názoru nezmění vůbec nic. Za pár týdnů se spojí s ministrem a oznámí mu své selhání a poletí ze svého postu.
Budu následovat svého předchůdce a stejný osud čeká i všechny jeho následovníky.
Meliorský klášter nedobili osmani a odolá i státní mašinérii.
Je to v podstatě jasné.
Alexis se rozpačitě zeptal: ,,Co budeme dělat teď pane řediteli ?“
Stavros ani nevěděl proč, ale svému řidiči stručně předestřel to co ho čeká a na závěr svého tragického monologu dodal: ,,Tak si Alexisi přístě odpusťte toho pana ředitele. Je jisté, že jím už dlouho nebudu.“
Šofér se nesměle pousmál a řekl: ,,Víte, neměl bych to nikomu říkat, ale Vy si důvěru zasloužíte.“ Po tomto tajuplném úvodu ukázal na balvan u cesty usedl na něj a Stavros ho následoval.
Pak mohl v klidu pokračovat: ,,Já totiž pocházím přímo z vesnice, která je u paty Meliorské skály a v naší rodině a ve všech rodinách v okolí panuje obrovská úcta a strach z kláštera. Nikdo z dospělých by ani za svět nešel směrek ke klášteru. Dospělí mají strach, ale děti žene vpřed jen a jen zvědavost a ta je silnější než strach. Já a moji kamarádi jsme byli přitahováni zvony jako magnetem. Naše výpravy za jeho zvukem ztroskotaly na skutečně nedobitné poloze. Ty žebříky, které snad v minulosti měli sloužit k přístupu, byly jen velkou fikcí. Kdysi dávno se kdosi pokusil ošálit okolí pár žebříky, ale k přístupu nemohli nikdy sloužit. Tím jsem si byl já i moji druzi jistí. Dokonce výstup průrvou byl těžší než po stěně. Kolmá část skály je sice dokonale hladká, ale pevná. Ve šterbině riskujete, že Vás smete uvolněné kamení.“
Přerušil svůj výklad nervozně poposedl a pokračoval: ,,Snažili jsme se po celé roky sdolat stěnu marně pak nám nahrála náhoda. Když mi bylo čtrnáct let zasáhlo tuto oblast silné zemětřesení a síla země narušila i nezdolnou Meliorskou skálu. Západně od trhliny se otevřela nová. Jednolitá skála prostě praskla. Nová prasklina začíná asi půl kilometru od té původní a vede šikmo vzůru, kde se asi dvacet metrů pod klášterem spojuje s tou původní. Díky tomu, že je méně strmá dá se jí docela dobře vystoupat až těsně pod klášter.“
Tady se Stavros neovládl a vykřikl otázku: ,,Ale proč o tom tolik let mlčíte ?“
Alexis ho pokynem ruky ruky zastavil a smutným hlasem řekl: ,,Byli jsme čtyři kamarádi a v ten osudový den jsme chtěli jít nahoru a zjistit co se skrývá za zvoněním. Na poslední chvíli mne otec nepustil a kamarádi šli sami.“
V očích Alexise se objevili slzy.
Hřbetem ruky je setřel a smutným hlasem pokračoval: ,,Všichni umřeli. Jejich těla se našli pod skalou. Byli k nepoznání znetvořeni ohněm a rodiče je poznali jen podle oblečení. Byla to velká záhada, ale nakonec všichni uvěřili tomu, že je na skále zabil a popálil blesk.“
Opět se odmlčel, ale po pár vteřinách důrazně dodal: ,,Ten den, ale bouřka nebyla.“
Na skalní vyhlídce zavládlo hrobové ticho a Stavros cítil jak mu po zádech stéká pramínek potu. Nakonec se Alexis uklidnil a mohl dokončit své vyprávění: ,,Od toho dne jsem se ke skále nepřiblížil a nikomu jsem nic neřekl ,až teď Vám. Vy už snad budete vědět co máte dělat. Buďte opatrný nechci být pramenem Vaší zkázy.“
Stavros cítil obrovské vzrušení a rozechvělým hlasem řekl: ,,Ukážete mi ráno, kde začíná ta cesta.“ Alexis mlčky přikývl a nastal čas k návratu do města.
Po noci, která byla naplněna pochybnostmi vyrazili oba muži k Meliorské skále.
Tentokrát projeli bez zastavení okolo skalní vyhlídky a pokračovali přímo k úpatí obrovského skalního monolitu. U její paty projeli malou osadou. Stavrose napadlo, že tady asi žil Alexis jako dítě.
Pochopil úctu a strach obyvatel z kláštera, který byl tam kdesi nahoře. A když se úzká skalami sevřená sluj naplnila hromovým duněním zvonů museli obyvatelé plni strachu z neznámého obracet svůj zrak k nebesům.
Jeli ještě malý okamžik a pak Alexis zastavil.
Teď se měl řidič vrátit, ale vše bylo jinak.
Svému překvapenému šéfovi řekl: ,,Půjdu s Vámi, nevezmu si na svědomí, že půjdete sám. Měl jsem tam být se svými kamarády už před lety.“
Nečekal na souhlas a vyrazil strmou, ale schůdnou roklí k vzdálenému vrcholu.
Stavros na nic nečekal a následoval ho.
Cesta byla zprvu nenáročná, ale poznenáhlu se výstup začal komplikovat. Na několika místech museli sdolat úzké skalní komíny a Stavros mohl ocenit Alexisovu přítomnost. Sám by asi nedosáhl svého cíle.
Asi po třech hodinách usilovného výstupu stáli na hraně strmé trhliny, která padala do obrovské hlubiny a bylo jasné, že stojí u místa, které celý svět považoval za jedinou cestu do kláštera.
Teď bylo nad slunce jasné, že tudy cesta nikdy nevedla.
Na několika místech byly skutečně vidět zbytky žebříků a náznak plošin, ale tyto místa na sebe nenavazovala a při pohledu ze zhora tento fakt ještě více vynikl.
Stavros se posadil a řekl: ,,Máte pravdu touto trhlinou se nikdo nahoru dostat nemůže.“
Při posledním slově mávl rukou směrem k více než dvěstě metrů hluboké propasti.
Po malé chvíli dodal: ,,Vůbec nechápu jak se ti mniši dostali nahoru a kudy vlastně chodili dolů.“ Alexis se zamračil a odvětil: ,,A jak si vlastně můžete být jistý tím, že někdy sešli dolů?“
Po chvíli napjatého ticha dodal: ,,Kam až sahá paměť lidí pod skalou, nikdo nikdy z kláštera neodešel a nikdo do něj ani nepřišel.“
Stavros nic neřekl a jen si v duchu pomyslel, že se Alexis dobral stejného závěru jako on sám. Nebýt zvonění tak by to vypadalo, že všichni v klášteře vymřeli.
Čas planých úvah skončil a oba muži vyrazili k závěrečnému výstupu.
Teď už to šlo jen velmi špatně. Skála se drolila a v jednom okamžiku Alexis svého druha zachytil v posledním okamžiku.
A pak to přišlo.
Naši hrdinové obešli poslední skálu a cesta vzhůru končila.
Stáli před Meliorským klášterem. Alexis neříkal nic protože byl příliš rozrušený. Po letech dosáhl místa, kde jeho přátelé našli smrt. Stavros pro změnu oněměl překvapením. Čekal románskou nebo gotickou snad i antickou stavbu, ale tady stál jakýsi monolit naprosto neurčitého stavebního slohu. Malou skalní terasu vyplňoval kompaktní blok jakoby z betonu. Jeho barva dokonale splívala s okolními skalami a činila ho takřka neviditelným.
Zdálo se , že stavba prorůstá kamsi do skály.
Na viditelné části nebylo jediné okno a chyběly i dveře.
Nakonec se Alexis uklidnil a zmohl se na jednu podstatnou otázku: ,,Co to má všechno znamenat ?“ Podíval se na Stavrose ten jen pokrčil rameny a popošel přímo k podivné stěně.
Váhavě se jí dotkl a překvapeně ucukl. To co na první pohled vypadalo jako zeď z betonu bylo na dotyk teplé a měkké jako kůže člověka.
Řidič neodolal a musel se toho co bylo po celé věky označováno názvem Meliorský klášter také dotknout.
Hlasem plným překvapení řekl: ,,Na dotyk to vypadá jakoby tady na skále stroskotala velká velryba.“
Podíval se na hodinky a dodal: ,,Za malou chvíli budeme světky toho zvonění z první ruky.“
Stavros so podíval na svoje hodinky.
Ukazovali 15 hodim a 30 minut. Za pět minut se zvony rozezní.
Čas se jakoby zastavil a pohled mužů se svezl do hlubimy u jejich nohou.
Zbývají čtyři, tři, dvě minuty.
Ani jeden z nich nevěděl co je čeká.
Vteřinová ručička oběhla další kolo a zbývala poslední minuta.
Najednou se stěna toho co nemohlo být klášterem zavlnila a objevila se v ní štěrbina.
Z ní vystoupil tvor asi tři metry vysoký, s velkou hlavou, které dominovali obrovské oči.
Nos byl miniatutní a ústa zcela chyběla.
Dlouhá extrémně slabá ruka kynula k následování.
Oba muži poděšeni ustoupili, ale v jejich hlavách zazněl klidný hlas: ,,Následujte mně, za malý okamžik tady venku zahynete.“
První poslechl Alexis a Stavros po chvilce váhání také vstoupil do toho neznámého objektu.
Jen co se stěna uzavřela vše okolo zavybrovalo dunivým zvoněním.
Zde nebylo ani zdaleka tak děsivé jako v údolí. Ten tvor, který je pozval ukázal rukou ven a přes průhlednou stěnu byly vidět snopy jisker, které přeskakovaly mezi tím něčím a skálou.
Alexis pochopil jak asi zemřeli jeho přátelé.
Chudáci stáli tam venku, když zvony začaly své dílo a ten oheň je sežehl a shodil do hlubiny.
Jako ozvěna se v jeho hlavě ozval hlas průvodce: ,,To ,co postihlo tvé druhy nás velmi mrzí a i proto jsme se rozhodli Vám poskytnout azyl.“
Stavros se konečně oklepoval až do té míry, že mohl vyslovit jednu skutečně zásadní otázku: ,,Kdo jste ?“
Neznámý nereagoval a jen je pohybem ruky vyzval k následování.
Neměli na výběr a tak poslechli.
Šli deset nebo patnáct minut kamsi do hlubin Meliorské skály. Chodba se mírně svažovala a svojí výškou byla uspůsobena průvodci. Byla tak tři a půl metru vysoká a stejně tak i široká.
Bylo zde hrobové ticho a příjemné teplo.
Nakonec se cesta rozšířila a končila v sále asi dvacet metrů vysokém, padesát metrů dlouhém a třicet metrů širokém.
Na první pohled se zdálo, že je úplně prázdný, ale když vstoupili tak se od protější stěny odpojily další dva hostitelé a vyšli jim v ústrety.
Stavrosovi se zdálo, že vyšli přímo ze stěny, ale jistý si tím nebyl.
Na další úvahy mu už nezbyl čas.
Ve své hlavě slyšel mírný a tichý hlas: ,,Vítejte .“
,,Kdo jste ?“ Vyhrkl pro změnu Alexis a v odpověď se ozvalo v jeho nitru: ,,My jsme ti co stáli při Vás od počátku času. Přišli jsme sem a pozvedli Vás z bahna nevědomí do dnešních výšin.“
Stavros se neudržel a vyhrkl: ,,To musíte být bohy !“
Hlas mu vlídně odvětil: ,,Říkejte nám jak chcete. To co tady děláme nyní jsme už dělali na tisících jiných světů a budeme dělat i nadále.“
Stavros se uklidnil a mohl položit další otázku: ,,Ale copak nejíte, nestárnete, neumíráte ? To musíte být bohy.“
Jakoby ozvěna v jeho nitru zazněla odpověď: ,,Náš čas je úplně jiný než Váš. Těch sedm tisíc pozemských let je jen malý okamžik našeho života. Mi žijeme miliony pozemských let.“
Stavros hlas rozrušeně přerušil: ,,Teď lžete to byste museli být starší než vesmír. A to je vyloučené.“ Hlas beze stopy zloby oponoval: ,,Mladý příteli a kdo vlastně ten vesmír pozvedl ?“
Nečekal na odpověď a pokračoval: ,,Není to první a ani poslední vesmír, který jsme vytvořili a který ještě stvoříme.“
Zavládlo ticho, které ukončil Alexis otázkou: ,,A co to zvonění ?“
Hlas věčnosti odpověděl: ,,Nyní jsme v nitru živé bytosti. Přenáší nás mezi světy, ale žije si i svůj život a vždy jednou za Váš pozemský den naváže kontakt se svojí rodinou. Její bratři a sestry jsou roztroušeny po mnoha vesmírech a takto se dorozumívají. Dávají si zprávu, že jsou v pořádku.“ Stavros a Alexis stáli jako opaření ještě okamžik se dívali do velkých očí svých stvořitelů.
Ti se otočili a zašli do stěny.
Byl čas odejít. Rychle se vrátili stajnou cestou a beze slova opustili nitro prastarého tvora, který už miliony let křižuje vesmír a jednou denně svým křikem evokující zvony oznamuje svým bratrům a sestrám, že je v pořádku.
Ve chvíli, kdy se stěna zavřela zaslechli poslední slova stvořitelova: ,,Žijte blaze naše děti.“
Za úplné tmy dosáhli údolí a krátce před půlnocí byli doma.
Stavros pozval Alexise na sklenici rakie a jen co jí nalil začaly sklenky poskakovat po stole. Zemětřesení ?
P.S. Při otřesech o síle 4,8 Richterovi škály v prostoru Meliorské skály byl zničen Meliorský klášter. Záchraná výprava, která byla vysazena z vrtulníků našla jen velké množství kamene a nikoho živého. Je vysoce pravděpodobné, že všichni obyvatelé zahynuli zavaleni skalami při zemětřesení.
Zpráva tiskové agentury AP
Stavros a Alexis věděli svoje, ale mlčeli jen se jim občas zdálo, že slyší dunění Meliorských zvonů. Jen oni vědí, že ten mýtický tvor usedl na skálu na jiné planetě a oznamuje svým blízkým, že žije.