Sacrosanct sword XII - Předčasná kapitulace

Chytajíc dechu při každém kroku, až se dusil, jak musel zhluboka dýchat. Nestačil mu dech, byl až nevěřícně unaven, ale přesto se popoháněl dál, jako by šel za vidinou, čehosi, jež mu přinese neuvěřitelnou slast a zbaví ho to jeho trápení. Ještě více pociťoval svá zranění, hlavně na nahou, když musel zbrzďovat svůj sestup ze strmého kopce. Nevěděl ani o sobě, spíše už šel ze setrvačnosti, nežli z uvědomělosti. Nevnímal, byl mimo. Tělo šlo, ale hlava nefungovala ani neměl potuchy, že jde. Myšlenky se mu rozletěly a nebyl ani schopen si něco veselého představit, byl zkormoucen, byl deprimován, spadla na něho tíha smutku. Náhlý zvrat, ovládla ho morbidnost i opět se octl v tom pocitu beznaděje. „ Nedokážu to,“ slova se mu linula z úst bez myšlenkovitě, aniž by věděl, co povídá a též ztěžklý jazyk sotva tvořil hlásky a celá slova. „ Ach, můj bože, já to nedokážu, Matko!“ Náhle, když ty to slova vyřknul, zakop o jakýsi kámen, který z bůhdarma tkvěl v cestě. Šlehl sebou, tak prudce, že pocítil, takovou křečovitou bolest, že z něj vyšli zvratky. Ležel na břiše a brada se opírala o vlhkou hlínu. Dávil se. Kuckal a zvracel zároveň od šílené bolesti. Orosil se neuvěřitelně studeným potem. Z úst mu začala téci krev, poněvadž si překousl jazyk. Házel sebou a kroutil se na zemi jako by tančil. Hrůza pohledět. Sotva pár svršků, spíše cáru, které zakrývali jen to málo, co může na člověkovi zakrývat. Přímo agonie bolesti ho pohlcovali v náhlých vlnách. Po chvilce odeznívali a zas se opět vraceli jako příboj, jako příliv, jako pes, který se vrací pro zahrabanou kost, z níž si ukousne kůs a zas ji zahrabe, aby se pro ni později vrátil, až bude zas nouze. V přívalech té nesnesitelnosti, se ze zbytku uvědomělosti, obrátil z posledních sil na záda. Hleděl vzhůru do nebe, aniž by spatřoval něčeho zajímavého. Tělem trhal, co chvíli jakoby ho, kdosi bičoval. S otevřenou pusou zíral nepřítomným pohledem vzhůru, když tu si začal pobrukovat melodii matčiny ukolébavky, kterou ho ukládala, vždy když se chystal spát. Táhle tóny se mu řinuly z hrdla, jež jediné asi bylo bez bolu. Vítr začal pofukovat, jakoby doplňoval melodii ukolébavky. Jako muzikant doprovázel chlapce v jeho ironickém popěvku. Broukal a zpíval do doby, než ho zradil hlas. Pokoušel se dál si zpívat ale bohužel.

„ Ech, toto je určitě můj konec, jaksi srdcervoucí,“ započal se usmívat a ušklíbat. „ Heee, škoda, že tu není žádný písař, jenž by zaznamenal moje strasti. Jak dojemné,“ v tu chvíli se začal smát, jako posedly, jako by se pomátl na rozumu. Smích dlouho neutichal, ozvěna ho nesla i za vrcholky stromů, až to vyplašilo ptactvo ve větvích. Poněkud zmatení ptáci zaplnili nebe, na něž Matt hleděl. Poletovali sem a tam, jen aby se ukryli před strašlivým chechtotem.

Jen už krátký vzdech, který měl ještě vydat na smích, ale který už nevydal. I ukončil ten šílený řehot. Na to i fauna zareagovala a šum v lese se zklidnil.

Nepředvídána změna se udála, ozvalo se štkáni a vzlykot. Obrovské perly slz se mu slívaly, až po bradu. Řinuly se mu další a další kapičky slané vody z očních slzovodů. Však jeho brekot pozvolna slábnul a utichal.

Zbaven všeho co mu bylo drahé, zbaven síly, zbaven energie, zbaven čehokoliv, co by mu přivádělo v onu těžkou chvíli radost, začal usínat. Víčka držela jen malý moment, ale potom se zavřela jako stavidla, jako masivní, mohutný vrata, jež je s obtížemi otevřít.

Přestával kolem sebe slyšet všechno dění, když upadal do říše spánku. Větřík, mu foukal do oušek sladkou melodii. Tóny poryvu se zvyšovaly a snižovaly jako zvuky, které vyluzují hudební nástroje. Listí spadlé na zem se mu stalo přikrývkou. Započalo se stmívat, ač to nijak moc nešlo poznat, kvůli velikým stromům, jež tvořily soustavné přítmy. Proto se v onom lese zdálo, že je neustála tma anebo šero, podle toho, jak byl svit slunce tvrdošíjný.