Upíři?Totální blbost...díl5

Dýchalo se mi čím dál huř. Bylo mi špatně z toho všeho. Ztěžka jsem se nadechovala a zase vydechovala.
Jeho ruka mi přímo drtila zápěstí jak mě táhl uličkami. Žaludek se mi stahoval úzkostí při pohledu na ty lidi,ležící na zemi.
Zavřela jsem oči ve snaze udržet nad sebou kontrolu a nepropadnout panice.
Stále mě vedl a pro mě mít zavřené oči bylo mnohem snazší. Za chvíli se ale jakoby hluk vzdaloval. Vzduch byl najednou mnohem více svěží a plný nádechu svobody a lehkosti.
Donutila jsem se pomalu otevřít oči. Akorát, jsem za sebou zahlédla ty hnusné uličky a my jsme mířily na louku před námi.Blížily jsme se k hustému lesu.
Čím jsme byly blíž tím více svuj krok zpomaloval a když jsme vešly do lesa a prodíraly jsme se hlouběji,jeho ruka už nedrtila moje zápěstí ,ale lehce jej sevřela.
Říkala jsem si , že ted je příležitost si zachránit kůži. Utéct. Prostě se jen tak lehce vysmýknout otočit se a utíkat. I když by mě možná dohonil,stejně bych to měla zkusit.
Na druhou stranu se ve mě něco pralo,něco mi říkalo,že bych měla zůstat,že je proto dobrý důvod. Musela jsem se pousmát,když jsem si uvědomila,jak se sama se sebou peru. JAk v hlavě slovíčkařím. Je to zvláštní,měla bych být vyděšená k smrti a já se tady zatím směju mé hlouposti.
Najednou se zastavil. Zabraná do svých myšlenek jsem do něj málem narazila.Z pohledu před sebe jsem usoudila že jsme nejspíš na místě. Před námi se totiž rozprostíralo něco nepopsatelného. Uprostřed hustého lesa,jakoby někdo vyřízl kruh,který byl celý porostlí mechem a květinami. Byla tma a měsíc sem proniknul několika´místami a osvětlil tak nádherně louku.
Pustil moje zápěstí a šel malí kousek ode mě posadit se na kmen stromu. Složil hlavu do dlaní a pak jsme oba zarytě mlčeli. Připadala jsem si hloupě. Stála jsem kousek od něj, sledovala jak má hlavu sevřenou v dlaních a vyčkávala jsem co se bude dít.
Zrovna jsem se chystala se ho zeptat co to všechno má znamenat,když konečně promluvil."Vydrž,prosím chvíli." Zaprosil a já svá usta ochotně zavřela. Doufala jsem že mi to tedy vysvětlí i když se něco ve mě přelo,že to tak úplně nebude.
Pomalu zvedl hlavu a měřil si mě zkoumavým pohledem.
" Víš,at se ti to bude líbit nebo ne,není dobré aby si toho věděla příliš mnoho. Raději méně než hodně.Budeš se muset smířit s tím málem co ti řeknu a to jest,že tu prostě počkáš dokud nezačne svítat a já tě pak doprovodím domu!" Pusu jsem otevřela na znamení nesouhlasu a chtěla jsem se vehementně bránit ,ale on zvedl odmítavě ruku a mě ta slova uvízla v krku. " Než něco řekneš,mysli na to,že jsem ti neublížil i když bych mohl,takže mi můžeš věřit,když říkám,že je lepší když nic nevíš. Zatím."
"Nehnu se od tebe ani na krok.Dokud mi to nevysvětlíš." Zatvrdila jsem se a neústupně jsem na něj zírala. Zdálo se jako by ho moje výhružka rozesmála. Jeho koutky úst se zvedaly nahoru až se začal zeširoka usmívat."Ty si vážně myslíš,že by si mě stíhala?Že bych ti nebyl schopen uniknout?" Zachichotal se a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Eliss,někdy je prostě lepší,nechat věci takové jaké jsou. A nevrtat do nich." Usmál se znovu a já ho ted absolutně nechápala. Zírala jsem na něj s nechápavým výrazem a snažila se najít nějaké řešení.
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou abych zahnala tyhle myšlenky a začal jsem trochu jinak.
"Můžu aspoň vědět jak se jmenuješ?"
"Oh,promiň" Vyskočil na nohy " jsem to,ale nezdvořák.To jsem se ještě opravdu nepředstavil? Nevadí,jsem Victor". Udělal kukuč a zase se posadil.Pořád si mě měřil tím zkoumavým pohledem až mi to bylo silně nepříjemné.
Zdálo se mi,že jeho obličej se měnil do výrazu s lehkým výsměchem a to se mi taky nelíbilo. Chtěla jsem ho něčím srazit,něco mu říct at toho nechá když najednou sebou trhl. Obličej mu zbělel víc,než bylo normální a šibalský usměv byl pryč. Do obličeje se mu opět vrátila ta tvrdost a oči mu nervózně těkali sem a tam.Vyděsilo mě to,ačkoliv jsem měla mít nahnáno celou dobu,až ted mi hrůzou přejel mráz po zádech.
"Ne!" Vykřikl a najednou mě něco silně strhlo k zemi. Hlavou jsem se udeřila do dalšího kmene stromu.Srdce mi rychle pulzovalo,pomalu jsem cítila jak mi stoupá adrenalin v těle.Ruce se mi chvěli a nestačila jsem dýchat jak jsem byla napjatá situací. Hlava mě sice třeštila,ale i tak jsem se snažila plně vnímat situaci.
Ozívaly se výkřiky,jimž jsem dostatečně nerozuměla až když jsem začala víc vnímat okolí došlo mi,že na mě Victor křičí at utíkám.Jenže já jsem na místě ztuhla. Vrčel na protivníka,který mě srazil k zemi a ten dělal to samé.Oba si dávaly navzájem najevo svoje nesympatie.
Protivník byl velmi mohutný. Jeho rozlítané blond vlasy vlály ve větru a vypadal tak....Marně jsem hledala to správné slovo,kterým bych ho mohla vystihnout. Na jednu stranu působil tak nevinně a krásně. Kdež to na tu druhou z něj byl cíti velký respekt,strach a bezmoc. Když zachytil muj pohled a zadíval se mi hluboko do očí,měla jsem pocit,jako když umírám. Ne, jako když bych se už nikdy neměla radovat. Veškerá jiskra života byla pryč. Jakobych byla živá a přitom na pul mrtvá. Děsivý pocit.
" Sakra Eliss, na co čekáš utíkej!" procedil skrz zataté zuby Victor a tím přerušil utočníkuv pohled,kterým mě mučil. Sotva jsem se dostala do stavu plného vnímání snažila jsem se vyškrábat na nohy. Jenže hlava mi divoce třeštila a motala se mi. Měla jsem strach že upadnu a udělám si ještě něco horšího. Sebrala jsem poslední dávku své odvahy a sotva jsem udělala prvních pár kroku uslyšela jsem zuřivé zavrčení a rány. Ani jsem se nemusela otáčet abych si domyslela co se to tam ted děje. Hlavu jsem měla plnou zmatku. Přemítala jsem kam jít,co dělat. Hlavně jsem se snažila neupadnout a nespusobit si tak mnohem větší potíže.
Panika se jistě hlásila o slovo. Drala jsem se tím lesem velmi divoce a bylo to znát. Na obličeji mě pálil škrábanec od větve a to nemluvím o mích rukou. Byly dodrápané jakobych dráždila kočku a ta mě za trest pekelně podrápala.
Každou sekundou se mi huř dýchalo a přesto jsem se nezastavovala. Dychtivě jsem toužila vyjít už z toho proklatého lesa a dostat se k civilizaci. Moje nohy těžkly s každým krokem. Nebyla jsem zrovna zdatná sportovkyně a běhání jsem nenáviděla. Ted bych si za to nejraději nakopala. Možná kdybych víc trénovala nemusela jsem být na tom s kondičkou ted, tak bledě!
Zakopávala jsem o zrádné kořínky stromu ,které se mi vysmívaly a vůbec mi nepřáli.Cítila jsem jak moje síly pomalu docházejí a než jsem si to celé stačila uvědomit zakopla jsem o jeden z těch kořínku a upadla.
Zhluboka jsem se snažila se nadechovat a zpomalit tak muj puls. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. První nával hysterie opadal když jsem si uvědomila,že za mnou nikdo není,jenže druhý nával teprve přicházel. Bezmocně jsem složila hlavu do dlaní a snažila jsem se svuj zrychlený tep zpomalit. Zajímalo by mě kde to jsem a jak se vlastně dostanu domu! Vzdychla jsem nakonec a znovu jsem si bezmocně přikryla rucemi oči.
Trhla jsem sebou až nemožně rychle,když se mě někdo dotkl a jemně mě chytil za rameno. Myslela jsem že omdlím.