Znamení-2

Přetáhla si kapuci přes hlavu, letmo políbila Nathaniela a vykročila do noci.

Maddy věděla naprosto přesně, kam povedou její kroky od domu. Na Donin vrch. Maddy utíkala jak nejrychleji dovedla. Na temném nebi nebyl ani měsíc, ani hvězdy. Maddy v černém plášti téměř splývala s okolím. A pak uviděla měkkou, slabou, skoro sluneční zář, proti které se rýsovala postava, kterou čekala. Kterou vyhlížela po celý dlouhý rok. Ofelius, ozářený runou Sól,runou slunce a světla. V hrudi poskočilo už tak dost rozrušené srdce když spatřila jeho tvář. Ofelius sice nevypadal jako kdovíjaký princ, či krasavec z pohádek, Ofeliusbyl spíše nenápadný. Vypadal jako poutník, ale... On vlastně poutníkem byl. Jednou Maddy zjistila, že Ofelius je polobůh, hledající několik členů své rodiny, z důvodů, které nechtěl Maddy prozradit.
Maddy věděla, že Ofelius chodí po světě od Rachael Hale(kam se rok co rok vracel za Maddy), až před brány pevnosti vládce Času. Maddy znala geografii Světa moc dobře-neučil ji nikdo jiný než Ofelius, a Ofelius prošel celý Svět, a tak ho tedy znal. Dokonce jej zachytil na papír. Vytvořil první mapu Světa Tří odvětví. Světa bohů, lidí a zapovězena. Mrtví procházeli Zapovězenem, někteří tam zůstali, a někteří (tedy většina duší) prošla až ke kořenům Světového Stromu Yggdrasil. Říkalo se mu Ráj, jenže nikdo jej neznal, nikdo se tam nedostal živý. Dokonce ani bohové neznali Ráj. Jedinou vyjímkou byly duše a strážce Ráje-Lokmund, ale Lokmund celý život spravoval a vedl Ráj. Nikdy nevylezl ani do Zapovězena, což Maddy připadalo zvláštní-Lokmund přeci nebyl mrtvý, a nějak se do Ráje musel dostat... Ale Ofelius vysvětlil Maddy jak to bylo. Že Lokmund není ani živý, ani mrtvý. On je řád. On je Ráj. A když se Lokmund zrodil, tak ještě než poprvé otevřel oči, obklopila jej(tedy spíše kolem něj vyrostla) hradba z kořenů Yggdrasilu a vytvořila tak nedotčený Ráj.
Když Ofelius uviděl Maddy, vykročil jí naproti. A Maddy přidala ještě víc. Když se setkali, padla mu Maddy do náručí. Byla tak ráda, že ho vidí živého a zdravého. Všimla si však, že se tvářil ustaraně. ,,Co se stalo?“ zeptala se Maddy a ponořila se do hloubky poutníkových pronikavých, ale ustaraných očí. ,,Ach Maddy... Kdybys věděla... Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o Orákulu, co vyslovilo věštbu předpovídající zkázu runovým hráčům?“ tak tuhle znala Maddy moc dobře, a tak jen mlčky přikývla. ,,No a jak někdo ukryl Orákulum tak, aby ho nikdo nenašel, a opředl jej runami a kouzly tak silnými. Jenže podle posledních zpráv jsem se dozvěděl, že Orákulum bylo nalezeno, a síly Temna, které naštěstí nesdílejí náš Světový Strom, a pokoušejí se Orákulum získat pro sebe.“ To se Maddy nelíbilo. ,,Ale proč? Co z toho budou mít?“ ,,Víš Maddy,“ řekl s povzdechem Ofelius, ,,v Orákulu se skrývá síla, které se dokáže vyrovnat jen jediný člověk, jenže ten člověk ještě není natolik připravený, aby si dokázal podrobit sílu skrytou v Orákulu.“ Maddy se zamračila. ,,Co to znamená?“ Ofelius uhnul pohledem na Rachael Hale a řekl: ,,To znamená, milá Maddy, že nás čeká dlouhá cesta.“ ,,Tušila jsem to. Ale co Nathaniel? Co otec?“ Ofelius jí vzal za ruku. ,,Ti všichni zde musejí zůstat. Není to bezpečná cesta pro nás, natož pro ně.“ Myšlenka na otce a Nathaniela, kteří tu budou muset zůstat, se jí moc nelíbila.
,,A co moje věci? Musím se jít sbalit a rozloučit!“ Ofelius si znova povzdechl. ,,Maddy, musíme si pospíšit!“ ,,Budu rychlá,Slibuju!“ A tak Ofelius přikývl. Ruku v ruce se rozeběhli z Donina vrchu do Rachael Hale, do malého domku při západním okraji městečka. Nathaniel Ulley, který celou scénu pozoroval ode dvěří domu Maddy Rimesové, tiše zajásal, když spatřil dvě běžící postavy z vrchu k domu. V Maddyině společníkovi poznal Ofelia, kterého znal jen z Maddyiných vyprávění. Ovšem pohled na jejich spojené ruce se mu nijak nezamlouval.