Elianis

Představme si svět plný tajemna a kouzel. Svět kde spolu žijí lidé, trpaslíci, elfové a mnoho jiných ještě mnohem tajemnějších a rozličných ras. Nemůžeme říci, že by všichni žili v přátelství a míru. Na mnoha místech zuřily krvavé boje o větší moc, bohatství či slávu. Ať už jejich pohnutky byly sebeušlechtilejší, nás toto nemusí prozatím zajímat neboť příběh, který vám chci vyprávět se odehrál daleko na severu v horách, kde jakoby časem zapomenutá leží vesnička. A opravdu kdyby touto vesničkou neprocházela obchodní stezka, věděl by o ni málokdo. Leč i tak do těchto končin mnoho výprav nezabloudí, snad už jen z toho důvodu, že je to cesta vedoucí skrze hory. Průsmyk na podzim zapadá sněhem a bývá neprůchozí až do poloviny jara a v takovou dobu se zde život téměř zastaví. Leč nyní konečně přišlo tak dlouho očekávané jaro. Paprsky slunce začaly mít větší sílu a pomalu zaháněly sníh daleko a vysoko do hor. Na celé okolí byl mnohem veselejší pohled. Stromům se nalévaly pupeny, chtivě se natahujíc za sluncem, v nedalekém údolí se konečně zelenala rozlehlá pláň. Ptáci se již z rána pěkně činili, předhánějíc se ve zpěvu. A hleďme kdopak to támhle sedí na kamenu, nohy v objetí a pohledem zasněně upřeným do údolí. Drobná plavovláska jemných rysů. Vše nasvědčovalo tomu, že máme před sebou drobnou elfku. Pročpak se nachází v tak vysokých mrazivých horách, ptáte se? Inu to by byl velice dlouhý a smutný příběh, řekl bych. Stačí pouze říci, že tato elfka je poněkud hezká, ale ne dostatečně krásná jak by se na elfku slušelo. Jmenuje se Elianis a zde v horách konečně našla, když už ne smysl života, tak alespoň klid a jakousi útěchu. Každé ráno zde sedávala a hleděla do dáli, přemítajíc co se skrývá za dalekými kopci. Občas posteskla si po domově, jak její pohled spadl k lesům daleko na západě, leč věděla, že se nemůže vrátit. Alespoň prozatím ne. A mimo jiné začínala si uvědomovat, že to tady má svým způsobem ráda, i když žít tu není žádný med.
„Tak kde zase vězíš? Zatracená holka!“ nevrlý hlas hostinského prořízl okolní ticho. Elianis si tiše povzdechla a ještě naposledy pohlédla do dáli, než se otočila a odspěchala k blízkému stavení. Všeho všudy jediný hostinec široko daleko a nejspíše i poslední příjemná zastávka pocestných před strastiplným výstupem do hor. „Skoro bych myslel, že tě to už pustí, děvče nešťastný.“ pokračoval hostinský v lamentování, zatímco si Elianis oklepávala sníh z bot. „Takhle lelkovat, dyž je tady toliko práce. Koukej uklidit a všechno připravit a běda ti, jak nebude všechno hotovo, než se ukážou první hosti!“ ještě naposledy se na ni zamračil a následně odspěchal kamsi do sklepení. Mezitím se naše děvče dalo bez odmlouvání tiše do práce. Věděla, že ji má hostinský svým způsobem rád, i když to neuměl dávat moc najevo. A takto začíná každé ráno v tomto bohem zapomenutém kraji, dá se říci. Pro tyhle dva to bylo už něco jako takový rituál. Elianis zasněně hledící z kopce a hostinského mrzuté brblání místo přání dobrého jitra.

Toho rána se Elianis moc neupracovala. Hostinec zel téměř prázdnotou, pouze některé známé tváře přišly na žejdlík či dva a prohodit pár slov s hostinským. Zejména starý Richard přišel si postěžovat, že se mu opět zaběhla kravka a jestli ji náhodou někdo neráčil zahlédnout. Po kolikáté už? Až náhle okolo poledne otevřely se dveře a dovnitř vešla jakási družina. První cestovatelé tento týden, pomyslela si Elianis. Přišli čtyři v neobvyklém uspořádání. Byl mezi nimi rozložitý trpaslík, funící a prskající oklepával ze sebe sníh. Pak nějaká vysoká žena s ostrým pevným pohledem. Kdyby člověk dal na první dojem, skoro by řekl, že vůdcem družiny bude právě ona. Dále jakýsi usmívající se mladík loutnu přehozenou přes rameno. Celkem pohledný. A konečně poslední postava, která jako jediná nesundala plášť a zůstala tak zahalena. Ani do tváře ji nebylo vidět. Skoro jakoby nezapadala mezi ostatní. Byla to nepochybně dívka, což bylo to jediné co dokázala Elianis odhadnout. Přesto zdálo se být na ni cosi zvláštního. Už jen to jak opatrně se pohybovala a jakoby s nedůvěrou rozhlížela kolem sebe.
„Hospodo!“ zaburácel trpaslík. „Venku máme koňa a pro nás pivo a jídlo!“ Téměř majetnicky se rozhlédl místností a usedl ke krbu následován svými společníky. Elianis mezitím natočila čtyři džbánky tak rychle jak jen dokázala a odspěchala k nově příchozím. ‚Kam zmizel starej Toby,‘ pomyslila si roztrpčeně. Nejspíš se šel ještě natáhnout v přesvědčení, že to tu sama vše obhospodaří. Jak položila džbány na stůl s přáním dobrého dne, trpaslík na ni nevěřícně vytřeštil oči.
„Elf! A tady v horách? Letos sa jich vyrůjilo jako hov…“ nedořekl neb byl rychle přerušen tím mladíkem.
„Ano, jaké milé překvapení,“ usmál se na malou elfku. „Omluv prosím mého přítele. Občas neví jak se má chovat.“ dořekl mladík a probodl trpaslíka pohledem, který pouze cosi nesouhlasně zabručel a pro jistotu se chopil piva. Mladík se na ni opět mile usmál a pokračoval. „Odrin, jméno mé. Rádi bychom zde přečkali noc je-li to možné, avšak nejprve musím znát tvé jméno.“
„Elianis,“ špitla elfka s lehkými rozpaky. „A oh… jistě to bude možné, jen co dojdu pro mého pána.“
„Tak ti děkujeme děvče,“ řekla ta vyšší dáma autoritativně. „S chutí do práce a nezapomeň na našeho chudáka koně ve dvoře.“ Elianis se lehce uklonila a odspěchala dozadu najít krčmáře. Určitě zase spí, říkala si. Měl již svůj věk, to je pravda, ale občas ji tím lehce vytáčel. Ráno ji honí a spílá a pak se jde sám natáhnout. Doběhla do sklepa a skutečně tak jak bylo jeho zvykem, starý Toby seděl u sudu s vínem a spokojeně klimbal.
„Sožeto?“ hlesl zmateně jak s ním zacloumala.
„Máme hosty,“ odvětila pobaveně. Nedokázala se na starého pána dlouho zlobit.
„Tak krucinál děvče proč se jim nevěnuješ? Já bych býval přišel hned. Jen jsem tu jaksi ehm… kontroloval…“
„Já vím.“ Tentokrát se již opravdu dala do smíchu a raději vyběhla ven postarat se o koně, než si Toby něčeho všimne.

Slunce se pomalu přehouplo k západu a zábava v hostinci nabírala obrátky. Po tak dlouhé a nudné zimě, kdy do téhle zapadlé vesničky nikdo nezabloudil, to byla příjemná změna. Nejvíce bylo slyšet trpaslíka, který jak se zdálo pil jako by neměl být žádný zítřek. Rozšafně až neurvale vyprávěl příběhy a bavil tak celou hospodu. Občas pro pobavení kolemsedících si do něho rýpnul mladý Odrin, ale zdálo se, že trpaslíka nemůže rozházet nic na světě. Pouze ta zahalená seděla v koutě jakoby se nebavila, jen občas ji bylo vidět, jak cosi šeptá mladíkovi do ucha, případně tiše prohodila pár slov s druhou ženou v této družině. Avšak většinu času seděla tiše a nikým nepovšimnuta. Někdy měla Elianis zvláštní pocit, že ji pozoruje i když si tím nemohla být jistá. Sevřelo se jí hrdlo neblahým tušením a tak když se ujistila, že každý má co pít, tiše se vytratila. Jak každý večer měla ve zvyku, usedla na svoje oblíbené místo. Na kámen nedaleko hostince a pozorovala, jak rudé slunko pomalu mizí za obzorem. Zas ten klid a ticho i když poněkud chladno, ale to nevadilo. Potřebovala si pročistit hlavu a tady měla celý svět pod sebou jako na dlani, nyní kouzelně zbarven do oranžova.
„Úžasné, že?“ ozvalo se za ní tiše. Trhnutím se otočila, aby zjistila, že za ní stojí Odrin. Jak dlouho ji už pozoruje, neměla zdání. „Omlouvám se,“ pokračoval. „Neměl jsem v úmyslu tě vylekat.“ Aniž by se zeptal, sebejistě k ní přisedl. Po chvíli pokračoval s pohledem upřeným k západu. „Také rád pozoruji západy slunce. Člověka to uklidňuje a mimo jiné nacházím v tom nekonečnou inspiraci. Dnes, zdá se, našel jsem poněkud víc“ Pohlédl na ni jakoby zkoumal co si o tom myslí. Neodpovídala, ale pohled mu opětovala. Koumala jeho lehce zarostlou tvář, rozzářené zelené oči si ji se zájmem prohlížely, krátké tmavé vlasy poněkud rozčepýřené dodávaly mu lehce chlapecký vzhled. Byla z toho chudák celkem nesvá. Copak se sluší takhle k večeru přepadnout samotnou dívku? Konečně proč ne, říkala si. Po chvíli Odrin opět pokračoval. „Omluv prosím ještě jednou mého druha. Nemyslel to zle on jen… tedy co víc říct než, že je to trpaslík.“
„Už jsem si zvykla,“ usmála se, ale odvrátila pohled. „Občas sem nějací trpaslíci zavítají a jsou i horší. Mají vůči nám předsudky již od pradávna, něco takového zřejmě jen tak neodezní.“
„Jaká škoda. Jsou hloupí pokud opovrhujou takovou krásou.“ Odrin ji přejel pohledem, ona však znejistěla a lehce se odtáhla.
„Ta balada…“ pokusila se stočit směr hovoru jiným směrem. „Je to pravda? To o čem jsi zpíval, bylo o vás? Co jste prožili a kde jste všude byli?“
„Poezie má tu úžasnou vlastnost, že mohu upravovat pravdu tak jak se mi zlíbí.“
„Upravovat možná, ale ne zcela obracet,“ pravila a zlehka uchopila jeho ruku. Pouze čtyři prsty. Chyběl malíček. „Uťali ti prst v chrabrém boji, přesně jak si zpíval. Je to pravda nebo to bylo trochu jinak?“ jak mluvila pátravě ho prohlížela. Postřehla jak mu ztuhl úsměv a radši ruku od ní odtáhl. Neodpovídal a tak pokračovala. „Jak si říkal, poezie je v tomto ohledu vstřícná. Je to pravda. Dobře se poslouchá, jednoho veme za srdce až téměř pohladí. Ale takoví hrdinové jak si to přednesl prostě neexistují.“
„Máš pravdu,“ usmál se na ni. Skoro se bála, že se urazí. Možná by neměla takhle mluvit, ale nemohla si pomoct. „Neexistují. Ale proč bychom si je nemohli vysnít a zpívat o nich? Nikomu to neublíží,“ pokračoval Odrin. Oba se na nějaký čas odmlčeli jakoby nevěděli jak dál.
„Pověz mi, jak to bylo doopravdy,“ zeptala se Elianis po chvíli. „Proč jste odešli z tak pohodlného města a chystáte se překročit hory. Skoro jako byste před něčím utíkali.“ Pozorovala ho téměř až starostlivě. Teprve po chvíli zamyšlení pokýval hlavou a promluvil. „Dobrá tedy. Povím jak to bylo, ale teď pojď. Slunce již zašlo, schovejme se někam kde je o trochu tepleji.“ Vzal ji za ruku a vstal. Nebránila se a nechala se vést zpět k hostinci.

Ocitli se sami dva v malém útulném pokojíku. Byl to jeden z jejích oblíbených a překvapilo ji, že si Odrin vybral právě tento. Když se zeptala, odpověděl že vybíral čistě náhodně. Netrvalo dlouho a dal se do slibovaného vyprávění. Mluvil o tom jak se ocitl ve velkém městě Lum’Tor. Největší město svého druhu u západního pobřeží Laedoránu. Vyprávěl jak se seznámil se svými společníky a dokonce i přiznal jak potupně přišel o prst kvůli nějaké slečně, i když se Elianis zdálo, že i toto vyprávění bude nejspíše opět hodně upravené. Nevadilo jí to, sama si již udělala vlastní představu a navíc začínala se cítit dobře. Možná až příliš. Ráda mu naslouchala a dokonce neprotestovala, když si přisedl blíž. Poslouchala aniž by dala cokoli najevo, jak musel spěšně opustit město k čemuž mu dopomohla Lady Sarina. Doprovázejí ji na cestě do Skaradu. Přístavní město na druhé straně hor. Avšak unikl jí pravý důvod, proč tak činí. Zdálo se jakoby říkal pouze polovinu, ale nezeptala se. Nechtěla ho přerušit, neb se ji líbil jeho hlas. Tak trochu vemlouvavý tón a ten upřený pohled ji spaloval. Jakoby vycítil, že ho již neposlouchá, přitáhl se k ní blíže. Rukou jemně odhrnul vlasy co ji padaly do tváře a zlehka ji pohladil. Nebránila se i když lehce ztuhla. Byla tak zmatená, ale nedokázala se pohnout, když byl už tak blízko, že cítila jeho dech. Chvíli si jen tak hrál s jejími vlasy, jakoby jimi byl fascinován. Nakonec i ona vztáhla ruku a pohladila ho po hrubé tváři, aby opět upoutala pozornost. Už si byla jistá. Teď už ví co chce. Naklonil se k ní, ale pak uhnul a přešel k oušku kam zašeptal.
„Pověz mi, jak se ocitla takhle krásná elfka na tak mrazivém místě.“ V ten moment se otřásla a z nenadání od něho odtáhla. Zmateně na ni pohlédl, ale Elianis prostě nemohla jinak. ‚Proč se mě musel zeptat? Ach bože proč?!‘ Opět si vzpomněla na minulost. Na minulost, na kterou chtěla zapomenout. Na důvod proč opustila domov a ocitla se zde. Vzpomněla si na křik. Na ten příšerně bolestný křik, utrpení, smrt.
„Elianis?“ šeptl opatrně, v hlase byla cítit starost a zmatek. Netušil co se stalo a ani nemohl.
„Ta dívka co s vámi cestuje.“ špitla roztřeseně. „Je drow, že?“
„Tedy…“ na chvíli zaváhal. „Pokud se ptáš, jestli ta dívka je temná elfka, pak ano. Ano je to drow.“
„Pak… pak budete muset hned ráno odejít,“ řekla smutně. „Kdyby… ji místní objevili, stáhli by z ní kůži.“ Načež se zvedla a spěšně odešla, než chudák zmatený Odrin stačil cokoli říct. Možná to byly slzy co mu zabránilo, aby se za ní rozeběhl, pokud si toho ovšem všiml.

Vstala časně z rána, tak jako každý den. A tak jako každý den seděla na svém místě a pozorovala východ slunce. Družina musela vstávat hodně brzo, neboť je již nezastihla. Chtěla se mu omluvit, chtěla mu vše vysvětlit. Jistě by to pochopil, ale nebyli již nikde k nalezení. Když došla ke svému místu nedaleko hostince, našla na kamenu pár čerstvě utržených sněženek. Tak tam nyní seděla se sněženkami v ruce a vzpomínala. Vzpomínala na dětství, na rodiče a své krásné město. Vzpomněla si jak jednoho dne spatřila kouř a rozezněly se zvony. Obloha zatemněla stovkami šípů. Město hořelo a dovnitř vtrhli temní. Bylo jich stovky až se z toho točila hlava. A ten řev. Tak příšerný řev až z toho tuhla krev v žilách. Vzpomněla si jak ji otec popadl, vysadil na koně a poručil ať prchne. Protestovala, ale jeho pohled nedovolil námitek a tak opustila město. Nechala domov za sebou. Domov který byl tak bezohledně zničen jejich úhlavním nepřítelem. Temní… drow. Nikdy se nedověděla zda ještě někdo prchl a přežil, avšak svoji rodinu již nikdy nespatřila.
„Děvče bláznivý, už tam sedíš zas?!“ zavolal Toby od vchodu ostatně jako každé ráno. Elianis naposledy pohlédla k lesům v dáli, utřela slzy a spěšně odspěchala k hostinci. Tak jako každé ráno…