Včelí královna

Zlaté pšeničné klasy se třely o sebe a šuměly stejně lehce, jako je hladil letní vánek. Obzor připomínal obraz, na němž malíř rozmáchlými tahy namaloval paprsky slunce slévající se s nekonečným polem.
Hleděl jsem na ni jako na bohyni. Stála proti slunci a vypínala se nade mnou jako silueta. Jako obrys z pod kterého vyzařuje aura. Sundala si svrchník a pomalu ho pustila na zem. Nad štíhlým pasem si zakrývala holá ňadra. Neviděl jsem jí do očí, ale i tak vím, že se na mě dívala a usmívala se.
Mít tak duši básníka. Hned na místě bych jí složil báseň krásnější než zlaté pole, úchvatnější než její rty, dojemnější než narození nového poupěte. Avšak já nejsem básník. Nenechám za sebe mluvit slova, nýbrž činy.
Vzal jsem ji za ruku a přitáhl k sobě. Přál bych si být už navždy mladý a zamilovaný. Už navždy žít ve sladké fantazii snů a naivity. Jak moc ji miluji.
Několik klasů se pod tíhou naší lásky ohnulo a udělalo nám to nejměkčí lůžko jaké bychom si mohli přát. Na okamžik jsme se stali součástí pole. Součástí něčeho velkého a krásného a přeci tak zranitelného a křehkého.
Jen ševelící klasy vědí, co bylo dál a ty to nikdy nikomu nepoví.

První studená kapka dopadla na ševelící klas. Hned po ní další a další. Jedna za druhou mi dopadala na holá záda a smívala ze mě kapky potu. Byl čas odejít.
Probíhali jsme polem, které nám uvolňovalo cestu a loučilo se s námi smutným ševelením. Vyběhli jsme z něj a všechna krása se rozplynula v záplavě deště. Jako by se na nás mraky zlobily, že jen ony mohou dopadat v poli a poslouchat jeho šumění.
Domů daleko a mokré oblečení lepilo a studilo, jako by v jediné vteřině skončilo léto a nastoupil podzim. Podzim sychravý a krutý ke všem zamilovaným.
Ta jediná stavba, ten jediný dům stál na naší cestě a nabízel nám otevřené dveře a příslib sucha. Na obloze zaburácel hrom a třepotavý blesk se propletl mezi mraky a jako had se plížil po skleněných stěnách budovy.
Nebeská vůně nás přivítala ve dveřích skleníku, sladká a těžká. Spíše však než skleník, připomínala stavba skleněné bludiště. Rychle jsem přibouchl dveře a nechal déšť za nimi. Ten ač do nich bubnoval a snažil se jak chtěl, pohnout jimi nedokázal.
Skleněný labyrint před námi rozvíjel své chodby a postupně nám odhaloval svá tajemství. Spatřili jsme poupata rudší, než nejlepší víno. Jedno jsem utrhl a dal ho mé lásce do vlasů. Usmála se na mě a poupě rozkvětlo novým životem. Bylo to krásné. Jediné v co jsem doufal bylo, abychom nepotkali žádného Velkého, který nerozumí lásce a vůbec vší slasti mladí. Hned za poupaty byly listy větší, než rozložený deštník a hned vedle nich další listoví ve tvaru meče. Každý jsme si utrhli po jednom a hráli jsme si na rytíře s mečem a štítem. Nechal jsem se porazit a padlý jsem ji strhl s sebou na zem. Byli bychom na zemi zůstali a milovali se jako v poli, kdyby kolem nás těžkopádně neproletěla jako dlaň velká včela. Zíral jsem na ni a ona ne mne.
Černožluté pruhy se střídaly na jejím těle s přesností tikotu hodin. Z hlavy jí čouhaly dvě tykadla a pod nimi vykukovaly černé oči. Věnovala mi špetku své vzácné pozornosti a odbzučela. Nikdy jsem takovou včelu neviděl a začala mě zajímat. Přímo mě přitahovala její záhadnost. Zvedl jsem se, ale láska si mne přitáhla zpátky. Chtěla, abych měl v hlavě jen ji a nic jiného. Věnoval jsem jí rychlý polibek a zvedl se.
Co je to za včelu? Kam letí? Kde se tu vzala?
Nemohl jsem nechat tyto otázky bez odpovědi. Na chvíli jsem si tím ptaním připadal jako Velký, ale ten pocit brzy odezněl. Naštěstí.
Probíhali jsme jedním záhonem za druhým. Kolem nás se střídaly různé barvy a vůně až se z nich motala hlava. V jednom z mnoha záhonů se nad námi divily obrovské divizny, které se za námi otáčely. U jedné jsem se zastavil a zamrkal na ni. I ona na mne zamrkala zavřením a otevřením všech svým drobounkých kvítků. Byla zajímavá a mohla by s ní být legrace, ale včela je zajímavější. Pokračovali jsme dál, až jsme zůstali v záhonu fialových květů. Jen jedna úzká ulička vedla mezi nimi a tou jsme pomalu procházeli. Včela si sedla na jeden z nich a sbírala fialový pyl.
Moje láska téměř vykřikla, když si uvědomila, že na každém ze stovek květů sedí jedna včela a my byli přímo uprostřed nich. Bázlivě mne vzala za ruku a chtěla odejít, ale bylo už pozdě. Než jsem se mohl vzpamatovat ozval se ohlušující bzukot a do jedné se včely zvedly do vzduchu. Jako jedna bytost utvořily roj a výhružně kolem nás prolétaly. Během zlomku vteřiny byly všude kolem.
Moje láska se mě chytla a já ji bránil vlastním tělem. Jestli byl někdy čas na odvahu, pak právě teď. Včely mi létaly kolem uší a jen o řasu mi nevletěly do oka. Chytl jsem lásku tak silně jak jsem jen mohl a probíhali jsme rojem včel. Ani jedna se nás nepokusila bodnout. Život nestojí za jedno žihadlo, ani ten včelí.
Už jsme téměř vyběhli z údolí fialových květů, když láska vykřikla bolestí. Podíval jsem se dolů a u její bosé nohy ztratila život jedna ze včel. Nebyl čas vytáhnout jí žihadlo. Vzal jsem ji do náručí a utíkal pryč. Vyběhl jsem z toho proklatého skleněného doupěte do deště a utíkal pryč. V jednu chvíli se mi zdálo, že nás včely pronásledují, ale v druhé už byly pryč. Když jsem si byl jist naší samotou, položil jsem moji milovanou do trávy. Křišťálové kapky jí dopadaly na obličej a mísily se se slanými slzami. Z chodidla jí čnělo zlověstné žihadlo a vnitřek včely. S odporem jsem ho vytrhl a odhodil pryč.
Její ústa se na mne usmívala, avšak oči zůstávaly smutné. Znovu jsem ji vzal a odnesl domů. Tam jsem ji předal Velkým.

XXXXX

Ležela v posteli, tak bledá a slabá. Byla jako padlý anděl, kterému někdo z legrace utrhal křídla. Trpěla, ale i přes to mě přivítala úsměvem. Velcí se nad ní skláněli a bavili se, ale já jim neporozuměl o nic víc, než kdykoli předtím. To oni řeší problémy, my jsme mladí.
Hned jak odešli zaujmul jsem místo u jejího lože. Jak bych si jen přál, aby byla zase zdravá a mohli jsme běhat na poli a užívat si lásky. Pohladil jsem ji po tváři a ona zavřela oči.
Všechno je to moje vina.
Jen moje.
Kdybych nebyl tak zvědavý.
Kdybych nebyl tak hloupý…
Klesla mi hlava a z očí se mi vedraly slzy. Raději jsem se ani nedíval na její chodidlo ovázané fáči. Už při letmém pohledu by se stokrát znásobila moje vina a já bych se musel hanbou propadnout. Snad ji Velcí vyléčí. Prosím, ať ji Velcí vyléčí…
Každý den jsem k ní chodil a každý den jsem se za ni modlil ke všem bohům, které jsem znal. Avšak bohové mne neposlouchali. Jen velcí se mohou modlit a to za ni nikdo neučinil. Chvílemi jsem si přál stát se velkým, avšak cena za to je příliš vysoká.
Ta zoufalost.
Ten žal.
Ten smutek.
Ta láska neúměrně velká a s ní ještě větší vina.
Dvacátý třetí den, když jsem ji byl navštívit, jsem jako vždy počkal na odchod Velkých a potom jsem se se slzami v očích modlil za její uzdravení. Když tu najednou vykřikla nezměrnou bolestí. Chytil jsem ji za ruku a přemýšlel co tak strašného se mohlo stát. Avšak toto nebyl křik zděšení, nýbrž bolesti.
V jeden hrůzyplný okamžik se vzepjala na svém lůžku a doširoka otevřela popelavě šedé oči. Ten pohled bych nepřál nikomu živému ani mrtvému. Její bolestný škleb mne div nezahubil. Fáče na její noze se vzepjaly a počaly žít vlastním životem. Hýbaly se a měnily tvar z jednoho na druhý.
Ten pohled.
Ten její pohled.
Ten její pohled pln hrůzy.
Ten její pohled pln hrůzy a bolesti.
Fáč se nadzvíhal jako had obtočený kolem nohy.
Ve chvíli, kdy vykřikla bolestí se obvaz odchlípl a z pod něj vystrčila svoji černou hlavu včela.
Mladá a obnažená. Plná nového života vzlétla a kroužila nám nad hlavami. Vztekle jsem vzal z nočního stolku budík a rozmázl jsem ji. Její barevné vnitřnosti se jako duha vlekly po nočním stolku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Včela sic vydá bodnutím svůj život, ale započne další. Lepší. Alespoň z včelího pohledu.
Moje láska , můj dokonalý anděl, tak moc ji miluji, udělal bych pro ni cokoli. Jak moc musí trpět.

XXXXX

Usnul jsem s hlavou položenou na jejím lůžku. Neviděl jsem, jak otevřela okno a vstoupila na balkon. Měsíc si ji přitáhl. Spoutal a zavolal k sobě. Celá omámená se dívala na rudý měsíc s jasně žlutými krátery. Zavolal si ji. Nikdo nikdy nespatřil tak velký měsíc plný krás a hrůz. Vánek jí rozechvíval vlasy a ty se jí ovíjely kolem ramen. Její hebká tvář, smetanové šaty i vnitřek pokoje byly jako sametem pokryty rudým světlem.
Němě sledovala, jak se před ní měsíc zvětšuje a nadouvá. Na kratičký okamžik byl tak blízko, až vypadal na dosah ruky. Natáhla ji, ale hned stáhla zpátky. Rudé krátery se zvětšovaly, až zastínily veškerou žlutou. Protahovaly se a napínaly. Groteskně měnily tvar, okamžik po okamžiku. Rozpínaly se a smršťovaly, prohlubovaly a protahovaly. Nakonec ztuhly, jako by se zastavil čas. Na okamžik připomínaly plástve. A z pláství vylétly včely.
Pokojem se rozeznělo dunivé bzučení.
Probudil jsem se v šoku. Roj včel rozrazil okno a vtrhl do pokoje. Křišťálové střepy se rozsypaly po pokoji a včely v jejích odrazech kroužily kolem mojí lásky. Pekelný bzukot se mi zarýval do hlavy jako ocelové hřeby.
Dostal jsem strach.
Strach tak velký, až jsem se přitiskl ke zdi a nevěděl co dělat.
Nesnáším strach!
Včely kroužily kolem mého anděla a čím dál tím víc ho uzavíraly v nekompromisním sevření. Vítr který zvedly křídly jí čechral šaty i tvář. Němě jsem zíral, jak ji zvedají a odnášejí rozbitým oknem. Tisíckrát jsem se za to posléze proklínal. Tisíckrát jsem toužil, aby to nebyla pravda. Marně…
Bez jediného pohybu jsem viděl moji lásku mizet za oknem. Jen zbytky střepů si pamatují její přesný obraz v té chvíli. Připotácel jsem se k oknu a lítost mi podlomila kolena. Padl jsem do střepů a zůstal tak, než přišli Velcí.

XXXXX

Lítost.
Vztek.
Strach.
Bezradnost.
Choulil jsem se v jejím pokoji v závalu slz. Bolestné křeče prolétaly mým tělem jako šípy.
To nemůže být pravda.
Nemůže.
To.
Být.
Pravda.
Spoustu Velkých chodilo kolem mne. Mnoho z nich mne míjelo. Každý druhý se modlil.
Nový den zaklepal na dveře a s ním i slunce. Nový den. Nová naděje. Velcí neudělají nic. Mají moc starostí, než by se starali o moji lásku. Vždy jsem se měl za hrdinu, jenže včerejšek mi otevřel oči. Neudělal jsem nic a neudělal bych nic ani kdyby se to stalo znovu. Vztek sám na sebe je horší, než jakákoli lítost. To vědomí, že nedokážete bránit toho koho milujete…
Vzal jsem to první co mi přišlo pod ruku a mrštil jsem tím o zeď. Budík se rozlétl na všechny strany. Budík. Jednu jsem jím zabil. Jaký je rozdíl zabít jednu a zabít jich tisíc. Jestli tu zůstanu a budu se litovat, stanu se brzy Velkým. Stanu se Velkým a zapomenu na svoji lásku i lítost.
Raději zemřít.
Musím ji najít, jenže jak? To Velcí mají tendenci brát světu jeho mystickou krásu a vše rámovat a ohraničovat. Vše sepisovat a řadit. Vím jistě, že ani jeden z nich nezná místo, kam ji odvlekly. Snad kdybych se podíval do některé jejich mapy…
Ne!
Cítím, jak se mi do hlavy vtírá něco cizího. Něco nepříjemného a zlomyslného. Rychle si představím svoji lásku. Její hebké blonďaté vlasy, velké průzračné oči…
Nechci být Velkým.
Nechci!
Musí to jít i jinak, než přes mapy.
Vím, kterým směrem včely odlétly. Vím to a když se jím vydám určitě ji najdu.
Otevřu dveře do komory, kde čeká moje chlouba. Jakmile mne spatří šťastně se zpustí motor a zabliká na mne světlo. Když vidí jak jsem skleslý trochu se ztiší. Přistoupím k ní a pohladím ji po chromované nádrži. Chvíli ji hladím a povídáme si. Ne nahlas, ale jen v duchu. Tiše ke mne promlouvá vrčením motoru a utěšuje mne. Řeknu jí svůj plán a ona souhlasí. Tohle je můj oř a na stěně za ním visí má zbroj. Pomalu si nasazuji naleštěné pláty brnění spojené koženými řemeny. Na záda si připnu sekeru, kterou otec štípe dříví. Potřebuji ji teď více než on. Motorka se na mne u toho dívá a radostně přede. Nakonec vezmu kulatou přilbu s průzorem zakrytým sklem. Letmo v ní spatřím svůj odraz a přidělám ji na opěrku. Její čas přijde.
Naskočím na motorku a zabořím jí paty do slabin. Vzepře se na zadní kolo a prorazí vrata ven. Zbyl po nás jen zvířený prach.

XXXXX

Jeli jsme daleko. Daleko za všechny domy, za zlatou louku i podivný skleník. Jeli jsme dál, než jsem kdy byl. Krajina se změnila. Rozjásané letní barvy nahradily ponuré podzimní. Ostrý vítr mne řezal do tváře a cuchal mi vlasy. Dělám to pro ni. Dělám to pro svého anděla, abych mu vrátil křídla. Cesta se přede mnou vlnila jako had. Svíjela se a kroutila. Jel jsem na plný plyn. Za celou tu dobu jsem ani jednou nezabrzdil. Ani jednou nezastavil. Ani jednou neodpočíval.
Jel jsem několik hodin. Několik dní. Několik týdnů – nevím. Neměl jsem pojem o čase, ani jsem o něj nestál. Motor předl, krajina ubíhala.
Projížděl jsem řadou stromů, vyšších, než kdy kdo spatřil. Jejich pestrobarevné koruny sahaly snad až do nebe. Žluté, červené a oranžové listy se pomalu snášely k zemi. Musel jsem se vyhýbat listům vyšším i širším než jsem já. Jako připomínky podzimu se snášeli na zem, až brzy nebyla vidět silnice, ale jen barevný koberec.
Musím ji najít, než bude zima a včely usnou. Potom bych ji už nikdy nenašel.
Mezi poletujícím listím jsem si na obloze všiml tmavého stínu. Vznášel se vysoko, výš, než koruny stromů a letěl rychleji, než já jel.
Včela!
První důkaz, že jedu správným směrem. Přidej moje krasavice. Nesmíme ji ztratit z očí. Přidej a neboj se.
Nechali jsme se vést stínem celé hodiny. Už mi téměř padaly ruce únavou, když náhle silnice skončila, jako by ji někdo přesekl mečem. Zastavil jsem svého oře tak prudce, až mu zaskřípaly pneumatiky.
Před námi se otevřela ohromná louka. A na té louce byl jen jeden strom. Strom s jedinou větví a jedním včelím úlem. Ten vypadal jako zlatá houba vytékající z šedivé kůry stromu. Němě jsem zíral na jeho velikost a na zlomek vteřiny mne napadlo to vzdát. Odhodil jsem tu myšlenku jako něco opovrhujícího a vyjel jsem vpřed. Tváří v tvář nebezpečí.
Zpoza slunce se vynořil stín, možná stejný jako ten co mě sem dovedl. Zastavil jsem a díval se na něj. Netrvalo dlouho a zem rozechvělo bzučení. Stín se změnil ve včelu s křídly tak velkými a silnými, že mi vítr z nich vháněl vlasy do očí. Stonky trávy se před ní skláněly jako oddaní sluhové, kdo se nesklonil padl. Jediné, co jí stálo v cestě jsem byl já.
Poslepu jsem sáhl pro sekeru. Hned na to jsem si nandal přilbu. Skrz úzký průzor se zdál přibližující se tvor ještě zlověstnější, než ve skutečnosti byl.
Motorka se vzepjala a já uháněl vstříc svému nepříteli. Na jediný okamžik se zalesklo žihadlo velké a ostré jako meč. Ani mne nemusí bodnou. Stačí, když do mne narazí. Pevněji jsem sevřel sekeru. Buben v hrudi přehlušil i smrtonosné bzučení.
Ty černé oči bez jediného lesku. Bez jediné známky života. Oči černější než nejhorší noční můra. Oči…
Sekera mi ztěžkla v ruce.
Nedokáži to.
Těsně před střetem jsem položil motorku. Brněním jsem rozryl hlínu. Poklonil jsem se jako stéblo trávy.
Nedokáži vzdorovat skutečnému nebezpečí.
Jsem zbabělec…
Tvář se mi stáhla bolestí. Drápy uvnitř mé hrudi drásaly a trhaly to co mi zbylo z duše. Ta bolest… Vytryskne mi slza, pak druhá. Jedna ze zoufalství druhá z bolesti. Další ze vzteku sám na sebe.
Možná kdybych zavolal někoho Velkého…
Ne!
To je přemýšlení Velkých. Ty řeší problémy. Ty se o všechno starají. Ty mají plnou hlavu starostí. Já ne. Já jsem kdo jsem a navždy jím budu!
Utřel jsem si slzy a znovu pozvedl sekeru. Nemusím se přeci vydávat nebezpečí vstříc. Stačí, když ji dostanu ven a je úplně jedno, že se u toho budu klepat strachy!
Zvedl jsem motorku a rozjel se směrem k úlu.
Jen tam vjedu, popadnu ji a hurá pryč. Bude to hračka. Jen jak se dostat nahoru.
Včela se za mnou znovu rozlétla.

XXX