Harry Potter a Spojení rodů. Kapitola 19 - Každá duše má svá místa...

Objevili se na místě, které Draco nikdy předtím neviděl. Vypadalo jako vrakoviště, ale jistý si nebyl. Než se ale stačil zeptat kde je, byla pryč, musela se vrátit pro Harryho. Zůstal tedy nechtěným svědkem hádky Ginny a Rona.
„Co to sakra bylo, Ginny?“ křičel na svoji mladší sestru Ron. „Co vám říkal Harry? Za žádnou cenu se nevracet znamená, že se prostě nemáte vracet!“ vysvětloval trochu neobratně.
„Kdybyste se hned vrátili vy, nemusely bychom se vracet my!“
„A jak jsme to asi měli udělat, když tam všude byli ti parchanti Smrtijedi?!“
„Nevim! My vám jen chtěli pomoc!“
„Pomoc? Vždyť… sakra Ginn, víš jak jsem se lekl? Myslel jsem, že tě ten hajzl zabije.“
Ginny na to neměla co říct. Taky se už viděla mrtvá, a byla vlastně Malfoyovi vděčná. Měla co dělat aby se při téhle myšlence neoklepala.
„Uklidni se, Weasley. Otec by ji nezabil, větší cenu má živá.“
Ginny a Ron si až teď všimli Draca, který stál vedle Lenky.
„Jak to myslíš?“ vyštěkl na něj Ron, který rychle zapomněl na svůj předchozí úmysl Dracovi poděkovat.
„Kdyby ji Voldemort chytil, co myslíš, že by dělal Potter? Není jeho styl zachraňovat všechny kromě sebe? Všichni z vás mají cenu živí. Všechny z vás by Potter chtěl zachránit za každou cenu.“
Ron pokrčil rameny.
„Jasně, jenže tvůj otec není Voldemort.“
Draco se zasmál
„Ne, je jeho sluha. A jak myslíš, že by byl odměněn, kdyby Voldemortovi pokazil plán?“
„No dobře. I kdyby ji chytil, nebyla by v růžový situaci, což jen potvrzuje, že tam neměla co dělat!“
Draco zvedl oči v sloup. Pochopil, že diskutovat s Weasleym, když je naštvanej, nemá cenu.
Ozvalo se hlasité prásknutí a na vrakovišti se objevila Hermiona i s Harrym. Ron ihned ve svém kamarádovi hledal oporu.
„Harry mohl bys jí,“ ukázal důrazně na Ginny, „vysvětlit, že se prostě neměly vracet!“
„Neměly jste se vracet,“ zopakoval po něm Harry a obrátil se na Hermionu:
„Opravdu si myslím, že…“
Skočila mu do řeči:
„Já vím Harry! Ale co jsme měly dělat? Sedět u Lenky a čekat? Harry ty bys taky…“
„Já vím Hermiono, ale…“
„Žádné ale, Harry! Nejsi tu jediný, komu záleží na druhých! Chtěli jsme vidět, co s váma je!“
„Přesně tak!“ pomohla jí Ginny. „Prostě jsem se vrátily, teď už je to jedno. Mě by spíš zajímalo, co teď.“
„Kde to vlastně jsme?“ promluvila poprvé Lenka.
„Kousek od mého domu,“ odpověděla Hermiona.
Harry se na ni překvapeně podíval.
„Hermiono, nemůžeme…“
„Já vím,Harry, jasně že nemůže jít až domů, ale tohle bylo první bezpečné místo, které mě napadlo. Je to tu už několik let opuštěné.“
Chvíli bylo ticho, nikdo nic neříkal. Každý ale přemýšlel nad tím samým. Co budou dělat? Přišlo jim, že zatím vždy když na něco přišli se na drou stranu něco zvrtlo.
„No,“ ujal se slova Harry. Cítil, že každý, tedy skoro, čeká na jeho slova.
„Našli jsme jeden viteál, to je přece skvělé, ne? A taky…Draco je definitivně na naší straně.“
„Jo, ale nevíme co s těma viteálama dělat, a Lupin je definitivně zrádce,“ opáčil Ron. Byl už unavený a nebavil ho ten věčný strach o vlastní krk.
Harry vyndal pohár z batohu. Přišlo mu sice trochu neuctivé nosit ho jen tak, nicméně jinou možnost neměl. Prohlížel si ho tak jako už v Godrikova dole. Nebylo na něm téměř nic zvláštního, kdyby nevěděl, co viteál je neřekl by, že skrývá část duše někoho tak hrozného. Ani nevěděl proč, ale podal ho Hermioně, která stála vedle něj. Ta ho napodobila. Každý si ho prohlížel, nic jiného je nenapadlo.
Ron držel pohár sotva pár vteřin, než ho podal Dracovi. Ten se ho sotva dotkl, když tak ale učinil vylétl mu pohár z ruky. Chvíli se vznášel ve vzduchu a zářil zeleným světlem.
Všichni tuto scénu posvátně sledovali. Nechápali co se děje, jen sledovali pohár, jak pomalu zhasíná a snáší se Dracovi zpátky do rukou. Když zhasl úplně, bylo možné vidět nepatrnou prasklinu ve tvaru blesku.
„Co jsi to udělal?“ zeptal se Ron.
„Nic,“ odvětil překvapeně Draco. „Jen jsem ho držel.“
„To ale není možný,“ zakroutil hlavou Harry a vzal si viteál zpět.
„A co myslíš, že jsem dělal? Prostě jsem ho jen chytil!“
„Ty jsi ho zničil“ kroutil hlavou Harry.
„Pottere, jak bych ho asi mohl zničit, drželi jste ho všichni.“
„Harry, ta básnička!“ vykřikla najednou Hermiona!
„Myslíš tu z té knihy?“
„No jistě. Konečně víme, co znamenala. Myslím, že jsme to věděli už předtím, ale te´d se to potvrdilo.“
„Asi jak kdo to věděl, Hermiono, já nevim o čem mluvíš.“
„Rone. Každá duše má svá místa, která skryta zůstávají…“
Ron jí věnoval jen nechápavý pohled.
„Vlastnosti, které Voldemort nemá. Mluvili jsme o tom.“
„Jasně. A to Voldemort jako neumí držet pohárek?“
Hermiona zvedla oči v sloup.
„Ronalde. Draco před chvílí ušetřil svého otce. Nemyslíš že je to ono?“
„Hermiono, ale proč se nezničil když jsem ho držel já? Daroval jsem život Červíčkovi, pamatuješ?“ zeptal se Harry.
„Třeba lze zničit viteál jen bezprostředně po nějakém nezištném činu. Jako ty s tím deníkem.“
Harry souhlasně přikývl. Bylo to zvláštní. Předmět plný černé magie šel zničit tím nejjednodušším způsobem. A to byla jeho slabina.