Pán života a smrti I - Velká změna

Část první: Velká změna

A bylo dobojováno. Nad našimi šiky se zvedli salvy osvobozujícího řevu, kdy každý voják brečel a řval radostí, že se lord Vernom vzdal a táhne se svými armádami pryč. Můj pán, rytíř von Klamov, radostí zabodl meč do země a objal se se svým pohraničním rivalem rytířem Žandem. Pak se podíval na mě a prohlásil: „Hochu, dokázali jsme to. Porazili jsme ho. My všichni společně, rytíři, jízda, lučištníci i takový panoši, jako ty. Zahnali jsme ho i s jeho hordami barbarů a černých mágů.“
Také jsem se chtěl radovat, ale nějak to nešlo. Jistě, měl jsem radost z vyhrané války a z faktu, že se budeme vracet domů, kde na mě bude čekat Marion, dcera správce rytíře von Klamova. Ale nedokázal jsem se radovat úplně. Něco mi radost kazilo a tím víc mi ji to kazilo, čím méně jsem věděl, co to je.
Řadami naší armády se procházel král se svým doprovodem, ve kterém byli dva elfí lučištníci, tři nejlepší z rytířů a Henios, králův největší čaroděj. Obávaný přáteli i nepřáteli, často zamračený a málomluvný. Nevím jak to, ale najednou jsem jasně slyšel, co říkal všude po celém bojišti.
Jednomu muži říkal, že odvedl dobrou práci, ať se vrátí domů, že země potřebuje jejich vládu. Ale jiným mužům říkal, že to neskončí, dokud nevyplení i sídlo lorda Vernoma, že by je chtěl k jejich malému tažení. Nic jsem neříkal a snažil jsem se tvářit, jako že nic nevím, když král přišel i k mému pánovi, rytíři von Klamovi. I jemu jen poděkoval za jeho skvělé a oddané služby a pak šel s celou svojí skupinkou nejneohroženějších mužů království dál.
Otočili se k nám zády a přáli dalšímu rytíř, když se na mě Henios podíval a usmál se koutkem úst, kde měl dýmku. Pak se otočil na krále a něco mu pošeptal. Vyměnili si pár slov a král se rozhodl vrátit k von Klamovi.
„Právě jsem se dozvěděl, že tvé páže si v boji vedlo velmi dobře. Možná by se také mohlo stát rytířem?“ Zatočila se mi hlava. Stát se rytířem? To by bylo něco. Ano pane, můžu, budu vám oddaně a dobře sloužit.
„No, nevedl si špatně,“ povídá můj pán, „dokázal se ubránit i několika skřetům a barbarům najednou, párkrát mi hodně pomohl a dostal i jednoho jejich černého vraha.“
„Neoželel by jsi ho na chvíli? Mohl by se přidat k mé skupině. V boji jsem ztratil vlastní páže a nové bych potřeboval. Když si dobře povede, může se z něj stát nový rytíř.“
Můj pán byl tak omráčen z té cti, že jeho páže by se stalo královým, že si ani nevšiml, že za králem jeho páže stále stojí. Sice zraněné, ale stojí. No, ať tak nebo tak, nic nenamítal, ale já jsem za tím vším tušil něco jiného. Zvláště když se na mě Henios, ten práchnivý čaroděj podíval, tak jsem věděl, že vědí o mých činech v boji. Kdy jsem se snažil ubránit černému vrahovi, kterému se postavit je nesmysl. Najednou jsem se začal pohybovat tak rychle, že ostatní mi připadali jako sochy. A když jsem se dostal k vrahovi, najednou jsem byl schopen silným výbojem paralyzovat jeho svaly. Nevím co to bylo, ale tenhle čaroděj, a podle pohledu i ti dva elfové, moc dobře věděli, že se to stalo.
Ale o mých osudech bylo rozhodnuto. Dnes jsem povýšil a stal jsem se pážetem krále Bandira a členem jeho neuvěřitelné skupiny. Prošel jsem s nimi celé bojiště a celou dobu mi nikdo neřekl ani slovo, dokonce mi nevěnovali ani zásadní pohled. Jen jsem plnil povinnosti pážete pro celou skupinu.
Protože chtěl král dohlédnout na poslední stahování armád a chvilku ještě pohlídat hranice, tak jsme zůstali v pohraničí. Večer si mě král zavolal do svého stanu, že bude chtít obsluhovat u večeře. Prošel jsem poloprázdným ležením, ve kterém už zůstávali jen vojáci, které si král vybral při své pochůzce ležením. Vstoupil jsem do stanu, kde vůbec nebylo připraveno k večeři. Na stole leželi mapy a plánky nějakých budov. Přítomen byl král, oba elfové, čtyři rytíři a dva velitelé těžké jízdy. V rohu si pokuřoval voňavou dýmku Henios. Nikde žádné páže, nebo jiný neurozený člověk.
„Jen pojď dál, Luthere, čekáme tady na tebe.“ Povídá zvláštně zpěvavým hlasem jeden z elfů.
Ještě nikdy jsem s elfy nemluvil a měl jsem chuť zarůst do podlahy. Cítil jsem se nesvůj mezi všemi těmito lidmi, kteří rozhodovali o království našem a v případě elfů určitě i o Werdenských lesích. Ale slova toho elfa mě najednou zbavila ostychu. I když jsem si uvědomoval, že jsem nervózní, tak jsem v klidu došel až před krále, poklekl jsem a řekl jsem: „Přál jste si mě výsosti?“
„Nemusíš mě oslovovat tak oficiálně. Žádný čaroděj nemusí. A ani tak nikoho ze zde přítomných. Ode dneška jsem pro tebe jen Bandir, v případech, že se ke mně budeš potřebovat dostat, tak maximálně král Bandir.“
A pokračoval. „Tihle elfové jsou Selvien a Joren, zvláštní vyslanci prince Trilwena.“ Oba elfové, jak vyšší plavovlasý, tak menší tmavovlasí se mi lehce poklonili. „Mé rytíře asi znáš. Starého jednookého Voldera, tlustého Firka, věčně se smějícího barona Djika a naopak vždy vážného lorda Terriho. Pak už jsou tu jen velitelé těžké jízdy Dorf a Nermal.“ Všichni se mi uklonili a já byl v takových rozpacích, že jsem nevěděl co dělat. Selvien, ten plavovlasý elf, se začal smát tak krásným a upřímným smíchem, že to rozesmálo všechny a ledy byly prolomeny.
Pak se král podíval na Henia. „A pak je tu už jen Henios, tvůj nový učitel a pán. Jeho budeš poslouchat a jak ho budeš oslovovat, záleží jen na něm. Vybral si Tě, což považuj za poctu. Za dobu mého života jsi jeho druhým učedníkem.“
Nasucho jsem polkl a musel jsem se zeptat. „Co se stalo s tím prvním?“ Strach v mém hlase byl zjevný a proto se Selvien opět rozesmál a odpověděl mi místo Henia nebo krále. Tím krásným zpěvavým hlasem prohlásil: „Nic se mu nestalo. Žije a pracuje v jižní poušti, kde je nám velmi cenným spojencem.“
Slova se zase ujal král. „Henios se tě hned ujme a vysvětlí ti cokoli, co on potřebuje. Ale naléhal, abych tě zasvětil do našeho malého podniku. Takže s jeho zasvěcením budeš muset chvilku počkat.“ Udělal krátkou pomlku. „Takže, přátelé! Lorda Vernoma jsme zahnali, ale jak si asi dovedete představit, neznamená to víc, než že stáhl svá vojska zpět za Šervenské mokřady, kde se znovuseskupí a mohl by se pokusit o nový útok na konci zimy, kdy už nebudeme tak připraveni. Navíc naši elfí přátelé tvrdí, že toto byl jen jakýsi průzkumný útok, že na svém panství shromáždil ohromné vojsko různých bytostí. Ale v jádru nemá pár černých vrahů, jak jste je tady potkali, ale v jádru má hned celou armádu temných elfů, černých vrahů, které má z obou stran obklopeny těžkou jízdou orků. Každá z těchto jednotek by nám dělala problémy, obě najednou můžou být takový problém, že musíme něco podniknout.“
„Nebudeme předstírat, že bude stačit odstranit lorda Vernoma. Nechme si ty hrdinské činy na jindy a do eposů. Tohle je realita. Co ale můžeme udělat je zahájit protiútok. V tuto chvíli očekávají, že se pokusíme dát před zimou dohromady svojí zemi. Pravda, to bychom měli a nevím, jestli v tom uspějí všichni, které jsme poslali domů. My se pokusíme jít za stahující se armádou a zničit jim v malých skupinkách zimní zásoby. Pokusíme se ty jednotlivé nenávistí kypící národy rozhádat. S trochou štěstí se poperou mezi sebou a na jaře nám dají pokoj. Ale pamatujte. My se vydáváme vstříc smrti, ale všichni Ti, co zůstávají doma budou bojovat válku stejně důležitou jako je naše.“
„Když selžeme my, mají ještě šanci se na jaře ubránit. Když selžou oni, tak se vrátíme do země, kde zimu přežijeme jen stěží a na jaře budeme vyhladovělí.“
Už chvilku jsem přemýšlel, ale neodvážil jsem se nic říct. Ale tohle by muselo napadnout každého. „A proč jim nesebereme jejich zásoby?“
Pohledy všech se na mě otočili. „Splnilo by to dvojí účel.“ Dodal jsem nejistě.
„Správně řečeno chlapče.“ Řekl Joren, menší a tmavovlasý elf. „Zkusíme to, ale hlavně je musíme rozhádat a odvést zásoby by mohlo trvat tak dlouho, že by nás mohli na jejich území pobít. Ale pokud se to bude dát, provedeme to.“
Král na mě pochvalně kývl. „Uvědomte si každý vážnost svého úkolu. Království bez vás nepřežije.“ A pak se pustili do probírání plánů pro každý oddíl zvlášť. To už jsem neposlouchal, protože Henios se zvedl, pokynul mi, abych ho následoval.
Vyšli jsme z králova stanu a šli o dva stany dál, kde stál jeho soukromý stan. Už byla tma a ve světle pochodní jsem si všiml, že padá první letošní sníh.
V Heniově stanu jsem byl hned zaražen. Bylo tam jen lehátko, stolek se svíčkami, papíry a brkem a u stěny stála bedna. Tak nějak jsem čekal nějaké ty krysy, pavouky, lahvičky, lebky, křišťálovou kouli. Nebo aspoň něco, co by řeklo, že tady přebývá králův největší čaroděj.
„Nenech se mýlit chlapče. A ne vždy podléhej tomu, co si myslí druzí. Největší čarodějný nástroj není hůl, koule nebo pentagramy. Největší mágův nástroj, a přešel až ke mně a poklepal si na spánek hlavy, je tady. To ber jako první lekci, kterou jsi dostal. Teď se pojď posadit a trochu si popovídáme.“ Ukázal mi na postel a sám si sedl do křesla, vzal papír a brk a otočil se zase ke mně.
„Takže ty jsi Luther, že ano?“ Jen jsem přikývl. „Dobře, mě oslovuj na veřejnosti mistře. Lidé si potrpí na to, aby mágové byli distingovaní, ale jinak mi říkej Henie.“ Trochu jsem se zarazil a on si toho všiml. „Distingovaní znamená, že jsou vždy odměření a nad věcí. Když řeknu něco, čemu nebudeš rozumět, tak se zeptej. Nemá cenu, abys mi jen přikyvoval, tím se nic nenaučíš. Zlobit se nebudu, jen kdybych věděl, že to můžeš zvládnout, ale nesnažíš se.“
„A dál, umíš číst a psát?“
„Umím pane,“ zvolil jsem si jednoduché oslovení, „poměrně dobře. Ale jen v řeči království.“
„Učíš se rychle. Správně, hodně textů o magii je napsáno některým ze tří elfích řečí. A něco je ve starých řečech. To se budeš muset naučit, ale ne hned. Pomalu.“ Chvilku se odmlčel, podíval se na papír, mávl nad brkem, který se vznesl nad papír připraven zapisovat. „A teď mi co nejlépe popiš, co jsi to zažil na bojišti. Cítil jsem to až na druhé straně bojiště a to jsem bojoval s jiným čarodějem. Selvien a Joren se lekli, že je tu nějaký velký mág, o kterém nevědí.“
Bral jsem to jako pochvalu a začal jsem vyprávět.
„Včera na bojišti jsme se dostali do těžké situace, kdy na nás utočili tři černí vrazi. Viděl jsem přijíždět jízdu, která nám mohla pomoci, ale byli moc daleko a skupinka barbarů se je pokoušela zdržet. A najednou jsem měl pocit, jako kdyby vše kolem mě bylo plné energie, po které jsem se mohl natáhnout. Proto jsem se natáhl, je divné to tak říct, ale já to tak cítil, po ohni a začal jsem si z něj odmotávat oranžové vlákno, které se mi v mysli svinulo do zvláštní motanice, která když na mě dopadla, tak mi zrychlila práci svalů. Pak už to bylo jednoduché, vzal jsem podobné vlákno z mraků a hodil ho po tom temném elfovi, který se složil v křečích. Pak to přešlo a už jsem to necítil, jen jsem byl moc unavený. Ale smrt toho temného otevřela cestu mému pánovi, který si už poradil v nastalé situaci. Byla to kouzla?“
„Ano, to byla. A dostal jsi se dál, než jsem myslel. Tohle byla vyšší magie. Hodně malých mágů se naučí jen používat kouzla, která jsou nějak definována. Ani nevědí, jak je vytvoří. Ty jsi pracoval přímo s energií živlů a magie jsou právě ta vlákna, která vše pojí a tvoří souvislosti mezi vším. Když víš, za která vlákno zatáhnout a máš na to dost sil, tak dokážeš ovlivnit cokoli. Ale pozor, není to tak jednoduché a nedoporučuji ti to hned zkoušet znovu. Mimo těch vláken je v magii ještě mnoho jiných věcí, které snad poznáš, se kterými musíš zacházet opatrně. Opatrněji než s těmito vlákny.“
Všiml jsem si, že brk během mého vyprávění něco načrtl a Henios se to teď jal studovat. „To jsem si myslel. No, nerozumím tomu co se děje tak úplně, ale budeš nám asi hodně nápomocný.“
Pokračoval. „Král se totiž oproti tomu co říkal skutečně chystá vydat zabít Vernoma, ale tak jednoduché to nebude. Vernom je mocný čaroděj, který je obklopen několika dalšími schopnými mágy a skvělými válečníky. Proto jsem tady já, abych mu v tom pomohl. A koukám, že ty by jsi nám mohl pomoci. Jsem jeden z největších mágů mezi lidmi i elfy, proto si myslím, že se mu budu moci postavit, ale nebyl jsem si jist.“
„Vypadá to chlapče, že můžeš být jazýček na vahách, který rozhodne o našem vítězství, náš skrytý trumf, se kterým nemůžou počítat. Ale budeš se muset učit tvrdě. Budeme na to mít málo času.“
Seděl jsem zaražen. Takže já jsem čaroděj? A očividně hodně dobrý. To by si o mě doma nepomysleli. Vždy si mysleli, že musím být pážetem, protože žádnou praktickou činnost jsem nedokázal zvládnout dobře.
„Budu se učit velmi tvrdě. A pane, musím říct, že se pokusím vás nezklamat.“
„V to doufejme všichni.“ Prohlásil král, který právě vkročil do stanu. „Jak to s ním vypadá, Henie?“ A za králem vstoupil ještě Selvien.
„Vypadá to dobře,“ odpověděl s úsměvem Henios, „dokonce lépe, než jsme čekali.“
Selvien se na mě usmál, „ty jsi násl ale vyděsil, tam na bojišti.“
„Omlouvám se.“ Odpověděl jsem a sklopil hlavu. Pořád jsem se necítil dobře ve společnosti takových velkých pánů.
„Nemusíš se omlouvat, Lutere.“ A podrbal mě ve vlasech.
Zbytek večera jsme strávili v hovoru na naší částí úkolu. Henios bude cestovat s králem, jeho vybranými muži a elfy, ale nebude moc nápomocen, protože se mě pokusí naučit co možná nejvíce. O pomoci při výuce poprosil i Selviena, prý jsem se přiblížil i elfímu chápání magie. Selvien se hodně ostýchal, ale udělá to, protože tahle mise je moc důležitá a na osobní přimluvení Henia.
Tím začal náš pochod skrz Šervenské mokřady. Po cestě jsme hodně s Heniem a Selvienem diskutovali o podstatě a teorii magie. Tedy, oni mluvili a já poslouchal, jen tu a tam se zeptal. Ve volných chvílích jsem se od Selviena a Jorena učil jejich jazyk. Po večerech jsem si potajmu zkoušel nějaká kouzla, i když mi to Henios zakazoval. Zjistil jsem, že většinou na to přijde. Ale pak jsem se naučil být opatrnější a zacházel jsem s magií tak, aby se nečeřila a Henios se to nedozvěděl. Jednou jsem s ním o tom mluvil a velmi ho to překvapilo, bylo to něco, co se nikdy nenaučil. Selvien se zasmál, že prý jsem nějak odhalil jedno z velkých tajemství elfí magie.
Učil jsem se intenzivně. Nejdříve mě Henios naučil cviky, jak si procvičovat mysl, aby byla pružnější a odolnější. Tato cvičení byla každodenním základem a musel jsem je cvičit i před usnutím. Byla pro mě namáhavá, ale zjistil jsem, že Henios je po nich unavenější než já. Přirozeně mi hned vzrostlo sebevědomí. Během necelého měsíce, který jsme už strávili plížením a sabotáží na území lorda Vernoma jsem byl lepší než můj mistr.
Sebevědomí mi zase kleslo, když jsem během jednoho takového cvičení nachytal Henia, že při těchto cvičeních si bere část mého vědomí někam mimo a tam mě vyučuje rychleji, než by bylo kdykoli možné. Při každém takovém cvičení pro mě byla hodina jako měsíc intenzivního učení. Henios na to obětoval velkou část své energie i sil. Musel jsem uznat, že jsem možná talentovaný, ale tak talentovaný zase nejsem a na svého mistra dlouho mít nebudu. Když jsem si jen jednou zkusil, jaké je oddělit část vědomí, tak jsem vyčerpal tolik energie, že jsem upadl do bezvědomí.
Nic naplat, Henios byl velký mistr. Od něj jsem se naučil, že velká kouzla jsou velká v důsledku, ale vůbec se nemusí projevit v materiálním světě. Od Selviena jsem se zase naučil trpělivosti. Nemělo cenu pokoušet se o něco v nesprávný moment.
Uvědomil jsem si, že během měsíce to je, jako kdybych u Henia strávil několik let. Jednoho dne ráno za mnou Henios přišel, vypadal, že zestárnul o několik let, kolik úsilí věnoval mému tréningu.
„Lutere, naučil jsem Tě hodně. Ještě se hodně musíš naučit. Ale aby mé učení vůbec mělo nějaký účinek, musím si teď odpočinout. Musím znovu nabrat síly pro boj s Vernomem a jeho mágy. Stejně tak Selvien. Proto se teď stáhneme do lesů, a několik dní vás nebudeme doprovázet. Král o tom ví. Ale během té doby, budeš muset zastoupit moje místo králova čaroděje. Bude Tě potřebovat. Jsme už hodně blízko Vernonova města, je tu hodně hlídek, které musíš najít a obejít. Ať už iluzí, neviditelností nebo jakkoli jinak.“
„Nevím, jestli to zvládnu. Ještě jsem se tolik nenaučil.“ Prohlásil jsem.
„Ale naučil. Jen se soustřeď, zůstávej v klidu. A hlavně, nepřeháněj. Šetři si síly a vol minimální řešení. Tím nepřitáhneš pozornost Vernonových černých mágů. I když umíš magii maskovat, jeho temní elfové by ji mohli i tak cítit, pokud budou blízko.“
Přikývl jsem a snažil jsem se vypadat klidně, i když jsem nebyl daleko panice. Král na mě bude spoléhat a já tady nebudu mít Henia, aby pomohl, kdybych něco zvoral.
Henios mi nechal něco knih a svého vybavení, které mi mohlo být dobré pro studium, nebo konzultaci některých problémů. Rozloučili jsme se a on s unavením Selvienem odešel do lesa.
Vraťte se brzy a mějte se dobře, poslal jsem jim myšlenkou. Ještě se za mnou podívali a zamávali mi, než zmizeli do lesa. Já jsem se vydal za králem pro své rozkazy.