Štafeta

To ráno jsem se probudil později, než obvykle.

Snad to bylo tím zvláštním teplem, přelévajícím se po pokoji. Byl jsem tu sám a přesto jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje. Cítil jsem na těle tisíce slepých očí.

-Co se to se mnou děje?-

Marně jsem si namáhal mozek, abych si vzpomněl, co se dělo večer. Večer…

Když jsem se kolem desáté hodiny ukládal ke spánku, bylo vše v pořádku. Snad jen…

Ale to je nesmysl!

Totiž takhle - mým velkým koníčkem jsou hvězdy. Vydržím se dívat na hvězdnou oblohu třeba celé hodiny.

Také ten večer, než jsem šel spát, jsem chvíli pozoroval ty jiskřivé body rozsypané po tušově černé hladině oblohy.

Všiml jsem si, že malinká hvězdička kousek nad Jupiterem, kterou jsem objevil asi před týdnem, zářila jinak, než předchozí dny. Světlo, které vyzařovala, mělo nyní zvláštní oranžový nádech. Nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ostatně, byl jsem unavený po těžkém dnu a chtělo se mi spát. Uložil jsem se tedy k spánku a zanedlouho jsem usnul…

—

Můj spánek netrval dlouho.

Když jsem se probudil, oznamovaly nástěnné hodiny u sousedů půlnoc.

-Co mně vlastně vzbudilo?-

S nechutí jsem vstal a díval se z okna, jestli někdo nezvonil. Ale ulice byla liduprázdná, všude bylo ticho. Překvapilo mě, že nesvítila žádná z pouličních lamp, což bylo u nás neobvyklé.

Pohár vody a prášek na uklidnění to spraví, říkal jsem si. Usnul jsem téměř okamžitě. Ve spánku na mě útočily příšery z vědeckofantastického románu, který jsem nedávno dočetl.

Zbytek noci se už nic zvláštního nepřihodilo.

Jenže, co se vlastně stalo? Nemůžu se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Budu muset vstát a porozhlédnout se po příčině toho vnitřního nepokoje.

Zvláštní, hodinky se mi zastavily na dvanácti hodinách. Dvanáct hodin, to je přece doba, kdy jsem se v noci vzbudil, nebo lépe řečeno, byl jsem vzbuzen (jenže čím?).

-Co to má znamenat?-

Teď mi konečně došlo, co se mi zdá divné na dnešním ránu. Ruch a šum z ulice!

Venku bylo naprosté ticho.

Když řeknu NAPROSTÉ, nemyslím tím ticho, jaké je třeba uprostřed noci. Tohle je něco jiného. To je DOKONALÉ ticho, jako když v jediné vteřině utichnou všechny stroje, zastaví se všechna auta, všichni lidé i zvířata zůstanou stát na místě.

Napadá mě tohle je ticho, jaké ještě žádný člověk NIKDY neslyšel! Otřásl jsem se.

Ale to je přece nesmysl! Budu muset přestat číst ten laciný vědeckofantastický brak, protože už z toho fantazíruju nejen v noci, ale i ve dne.

Je čas se jít umýt, oholit, nasnídat se a vyrazit za Karlem, beztak už mu slibuji návštěvu skoro měsíc. Je to stejný fanda do hvězd jako já. Včera mi volal, že má úplně nový hvězdný atlas. To si nemůžu nechat ujít!

Dnešek se skutečně nevydařil.

Nejdřív ta noc, pak to divné ráno a teď ještě ke všemu neteče voda. Budu se muset oholit nasucho. Přistupuji k zrcadlu a vzápětí mi z hrdla vyráží nelidský výkřik…

Asi jsem omdlel, protože ležím na zemi. Hrozně mi třeští hlava. Nejspíš jsem se uhodil o vanu. Pomalu se z¨rozpomínám, co se stalo.

-Už vím!-

Viděl jsem něco nepředstavitelného v zrcadle!

Ale to přece…

Sbírám odvahu zvednout se ze země a podívat se tam ještě jednou.

Opatrně se blížím rukou ke své tváři a dotýkám se jí. To přece nejsou moje vlasy, to přece není moje kůže, to přece nejsem JÁ!!!

Zvedám se a plný obav přistupuji k zrcadlu.

Proboha, něco tak obludného jsem ještě neviděl!!

Musel jsem se přidržet umyvadla, abych znovu neupadl.

-Panebože, co se to se mnou stalo?-

Přece už dávno nespím.To je příšerné! Musím se uklidnit a v klidu všechno promyslet. Určitě mám halucinace, vždyť to je nesmysl!

Znovu se dívám do zrcadla, ze kterého na mě hledí záhrobní příšera s několika chomáči vlasů a posledními zbytky masa na tváři. Rozklad! Tak přeci vypadá člověk asi 14 dní po smrti!

-Ne, nevydržím se dívat!-

Pohled mi sjel na ruce, tedy na to, co ještě před chvílí bylo možno nazývat rukama. Ohyzdné pařáty mrtvoly!

To přece není možné, přece jsem se za jedinou noc nezbláznil! Stačil jsem si ještě všimnout svého pyžama, které začínalo pomalu trouchnivět.

Poslední pohled, když jsem klesal k zemi, padl na můj hrudník.

Zbytky masa na žebrech, pod kterými jsem uviděl červené tepající srdce. A pak už jsem se ponořil do zvláštní oranžové mlhy…

—

“Probuď se, bratře!”

Ten hlas k Markovi doléhal z nesmírné dálky. Byl vděčný za ten jediný zvuk, ale zároveň se otřásl hrůzou. To, co slyšel, by se dalo nazvat vším, jen ne lidským hlasem. Odporný, škrábavý zvuk, linoucí se z hrdla sedmihlavé saně, ale rozhodně ne lidský hlas.

“Probuď se, bratře, je po všem!”

Marek pomalu a nejistě otevřel oči. To, co uviděl stát nad sebou, překonávalo vše, co si kdy představoval pod pojmem příšera. Skláněly se nad ním tři postavy, zahalené do ztrouchnivělých hadrů, zpod kterých prosvítaly kosti. Při pohledu na to, co u člověka nazýváme hlavou, Marek málem znovu upadl do bezvědomí. Těžko se TO dalo nazvat lidskou tváří. Několik chumáčů něčeho, co dříve bývaly vlasy, dvě kalné oči, zapadlé hluboko v důlcích, z nosu zbývalo jen málo a místo úst několik zubů, které vytvářely na tváři odporný škleb. Celá tato ´tvář´ byla jakoby z teplem rozpouštějící se gumy.

“Neboj se, bratře, jsme lidé, stejně jako ty!” promluvil další z těch tří a podal Markovi ruku.

Marek se odvrátil, ale nabízenou pravici přijal.

“Víme, že to pro tebe nejsou, stejně jako pro nás nebyly příjemné chvíle, ale pokusíme se ti přiblížit, co se vlastně stalo”, promluvil poslední z nich.

“Nejprve ti chci říct, že nejsme z tvé planety. Naši zem by si marně hledal ve vašich hvězdných atlasech. Je to ta malá hvězdička, kterou jsi objevil před devíti dny. Naši vědci objevili vaši planetu teprve nedávno, víceméně náhodou. Začali jsme vás zkoumat a zjistili jsme, že jste stejní jako mu, nejen co do vzhledu, ale i co se týče psychické stránky. Naši lidé se začali radovat, že máme ve vesmíru bratry. Nejvyšší představitelé naší GEY rozhodli poslat k vám výpravu. My tři jsme se stali členy této výpravy. Celkem nás mělo letět pětadvacet. Celá cesta měla trvat asi tři dny. První dva dny probíhaly celkem normálně. Třetí den už jsme měli vaši Zemi jako na dlani. Asi dvě hodiny před koncem cesty (přibližně vašich 22) zaznamenaly lokátory, namířené na naší planetu podivný oranžový opar. Během několika vteřin se celá naše loď ocitla jakoby v oranžové mlze. A pak se začaly dít neuvěřitelné věci. Já, jako velitel výpravy, jsem měl v řídícím středisku všechny členy na monitorech. Doslova před očima se mi vypařilo dvaadvacet členů výpravy, kromě nás tří, kteří jsme byli v kritickou dobu v řídícím středisku. Loď se v jediné vteřině stala neovladatelnou. Přešli jsme tedy na ruční řízení, i když jsme věděli, že je to předem ztracené. Všichni tři jsme zděšeni uvažovali, co se mohlo stát, když tu přišla na frekvenci MHF pro přísně tajné vysílání kódovaná zpráva z naší planety. Byla tohoto znění:

´Bratři, v tomto okamžiku už se nemáte kam vrátit. Naše GEY je zničena. Byli jsme napadeni bytostmi z planety NOSFERRATO. Je to ta nenápadná oranžová planetka, viditelná na obzoru při východu RHEA. Zaútočili na nás hned po vašem odletu. Ještě, než se s vámi navždy rozloučíme, chtěli bychom vám předat zkušenosti s jejich nelidským plánem. Chtějí z celého vesmíru udělat jedno velké pohřebiště. Ničí vše živé zvláštní oranžovou mlhou, která se rozprostře nad planetou. Většina lidí se okamžitě po zásahu vypařila a zůstala po nich jen hromádka popela. Nejhorší na tom je, že se zbytkem lidstva se stalo doslova něco příšerného! Je to těžké popsat slovy, ale je to strašné! Po naší planetě se nyní potulují stovky příšer, jakoby vystoupivši z hrobů.

Touto zprávou bychom vás a lidi z planety Země chtěli varovat před smrtelným nebezpečím. Sbohem, bratři!´

Tak skončila depeše z naší rodné GEY. Po přijetí zprávy jsem si začal všímat u svých přátel změn, které byly popsány ve zprávě. Bylo to hrozné! Ještě teď se třesu hrůzou, když si vzpomenu, jak jsem je viděl před sebou… Najednou však, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se můj psychický stav změnil. Jakobych tak žil od nepaměti. Už mě neděsil pohled na mé dva kolegy, ani pohled do zrcadla.

Nakonec se nám podařilo i přes nemalé problémy s ručním řízením přistát. Viděli jsme na obrazovkách, jak k nám přibíhají lidé. Můj pohled zalétl k hodinám. Ukazovaly 24 hodin pozemského času. Otevřel jsem vstupní dveře a uviděl smrtelnou hrůzu v lidských očích. Ve stejném okamžiku se kolem rozprostřela oranžová mlha, všichni lidé mi zmizeli z očí a jen vítr rozfoukával vrstvu popela na ulici…

A najednou mi došlo, že ty bytosti, které takto nakazily nás a naši planetu, k nám třeba také jenom letěly na přátelskou návštěvu, tak jako my k vám…

Uvědomil jsem si tu hrůznou zkušenost - věčně budeme bloudit vesmírem a tam, kde přistaneme, zasejeme pouze smrt. Je to strašné!”

Skončil své vyprávění a Markovi se najednou ti tři už nezdáli tak odporní.

“Bratře, navrhoval bych, abychom šli a hledali nám podobné na Zemi”, řekl Markovi první z nich.

Marek byl smutný. Tak dlouho lidstvo čekalo a věřilo v existenci mimozemské civilizace a teď, když se potvrdila, není už nikdo, kdo by se radoval.

“Souhlasím, přátelé. Nevěřím sice, že by se tím něco změnilo, ale člověk byl odjakživa tvor společenský a tak pojďme tu společnost hledat!”

A zanedlouho již bylo možno vidět za obzor mířící čtveřici, které dříve nesly hrdý název člověk…

—

“Babi, co je to upír?”

“Proboha, dítě, kdo ti dal tuhle knížku? Hned mi ji dej! To není čtení pro děti, jako jsi ty!” odpověděla stařenka a vzala malému Petříkovi knihu s nápisem .

“Ale babi, co je to ten upír?”

“Už jsem ti řekla, abys nezlobil. Jestli nepřestaneš, nepůjdeš zítra ven!”

“Babičko, prosímtě, když mi to řekneš, tak už nebudu zlobit a budu hned spát,” naléhal dál Petřík.

“Ale no tak dobře. Jak bych začala? To máš tak. Kdysi za starých časů si lidé ještě nedovedli vysvětlit různé přírodní úkazy a tak si vymýšleli různé pohádky. Tak třeba, šel Honza do lesa, viděl světlušky, nevěděl, co to je a tak ve vesnici začal rozhlašovat, že v lese straší bludičky. Podobně to bylo asi z upíry. Říkalo se, že koho kousne upír, z toho člověka se hned taky stane upír a musí vysát krev někomu dalšímu a tak pořád dokola. Také se říkalo, že upíři žijí věčně, že neumírají. Ale to jsou všechno jenom pohádky. Tak, a teď už se přikryj a pěkně spi!” a políbila Petříka na čelo.

“Dobrou noc, babičko, To je dobře, že to byla jenom pohádka.”

Stařenka pohladila spícího Petříka po vlasech.

Venku začalo pršet.

Šla k oknu a chtěla jej zavřít. Zablesklo se. Na malou chvíli se ženě zdálo, že vidí v dálce čtyři postavy v otrhaných šatech.

“Snad to do rána přejde,” mávla rukou.

Zavřela okno a šla spát.