Lycanthropy - Vlčí skřek část II.

Dlouho jsem o sobě nevěděl. Hrůzný zážitek z lesa se mi ve snech neustále zjevoval a sklíčenost, strach a únava se na mne podepisovala, jako stáří na letitém muži. Několik dlouhých dní jsem se zmítal ve smrtelných křečích. Mé tělo sebou házelo, jakoby leželo na rozžhavených uhlících. Sužovala mne horečka a dehydratace. Matně si vzpomínám, že se do mě kdosi pokoušel vpravit doušky vody, většinou neúspěšně.
Občas jsem v blouznění procital ze zlých snů a spatřoval rozmazané obrysy lidí stojících nade mnou. Mluvili, ne, hádali se. Jejich rozhádané hlasy mi bušily do ušních bubínků jako kladivem a snažily se proniknout až do mozku. Pluly mou myslí a jejich ortel, vyřčen nad mou duší, zněl zcela neúprosně.
Toužil jsem vykřiknout. A z plných plic zakřičet, že chci žít! Nešlo to. Mé podvědomí ochutnalo hořkosladkou chuť prohry. Chuť ukončení bolesti, chuť sladkého klidu. Mysl opanovala slabost. Srdce však chtělo bojovat. Vést nemilosrdný boj o můj život. Vybralo si cestu trnů.
Sklíčený tón lidí se změnil v hlasitý drásavý smích. Křičel jsem! Hlasy ztichly. Hrůza! Obličeje jejich pánů se zahalily do vlčí kůže a z úst jim vyrašily mohutné bílé tesáky. Příšerné! Šílený strachem ze smrti jsem sebou házel, abych se vymanil z jejich spárů. Před očima mi vyvstala jediná myšlenka. Utéct! Doběhnout ke světlu. Stíny však kolem mě stihly utáhnout ohnivou smyčku. Škrtil jsem se a propadal beznaději. Jako kořist chycená hadem jsem propadal dlouhým tmavým chřtánem. Na jeho konci nečekala smrt, ale muka. Byl jsem ztracen!

Opět jsem stál v lese a ze všech stran ke mně doléhaly vlčí skřeky a jekot. Třásl jsem se. Těkal očima do tmy. Z tmavých koutů se soukaly shrbené postavy. Blížily se ke mně. Krok za krokem. Stále blíž. Nezastavovaly se. Nastražená past mne dokonale pohltila! Nebylo kam utéct, kam se schovat. Obklíčen bestiemi jsem s hrůzou očekával svůj osud.
Padl jsem na kolena, ohnul hřbet a sklonil hlavu.
Modlitba, poslední útěcha hříšníků.
Zalomil jsem rukama a začal se modlit. Vlčí dech se mi už srážel na zátylku. Potil jsem se. Krev se mi hrnula do hlavy. Asi se mi tím řevem rozskočí!
„Ach, Bože, sám dobře víš, že jsem nikdy nebyl vzorný mnich v klášterech tobě zasvěcených, ani jsem se nesnažil být. Teď tě ale prosím, zachraň mne! Nedopusť, aby mě ta zvířata roztrhala na kusy. Mou krví smáčí toto místo a navěky ho znesvětí. Bude navždy připomínat mou strašnou smrt. Pomoz!“
Vyslyšel mě.
Temnou oblohu prořízl malý bílý paprsek. Ozářil místo, kde jsem se krčil a zcela mě oslepil. Po chvíli přešel ve velký proud světla. Rozeběhl se po obloze a pohlcoval tmu. Oči jsem měl skoro zavřené, neboť záře byla tak silná, že jsem téměř nic neviděl. Vlci před ní váhavě ustupovali a dávali se na útěk. Mizeli zpět do tmavých koutů, ztrácejících se v oparu husté mlhy.
Z lesního křišťálu nevraživosti zbyly jen střípky rozbitého skla.. Stromy dýchaly život a dávaly mi sílu zvednout se ze země. Strach byl pryč. Volně jsem se nadechl a pocítil úlevu. Vstoupila do mě obrovská touha žít. Zůstal jsem klečet a všemožně děkoval Bohu za svou záchranu. Nakonec jsem slibujíc věrnost, uslyšel v uších hluboký baryton, tiše mi šeptající mé nezvratné budoucí poslání.

Procitl jsem. Zrak zastřený mlhou mne zprvu znervóznil, ale svět se kolem mě brzy vyjasnil. Ležel jsem na velké měkké posteli, přikryt tlustou duchnou, zpocený jako kůň. Unaveně jsem se rozhlédl kolem po místnosti a zrak mi padl na dívčí postavu sedící vedle mé postele. Dva smaragdy se mi zahleděly do tváře.
„Tak už jsi vzhůru?“ zeptala se mě milým altem a usmála se.
„Kde to jsem?“ odpověděl jsem zmateně.
„V domě mého pána.“ znovu se na mě usmála. Nemohl jsem si nevšimnout jak mě její vzhled vyvedl z rovnováhy. Drobná dívka s havraními vlasy splývající jí po zádech se usmívala. Byla krásná, snad nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Najednou jsem pocítil podivné šimrání v žaludku a ač slabý, zatoužil jsem vzít to štíhlé tělo do svých paží. Na druhou stranu jsem se strachoval na ni pomalu jen pohlédnout, aby se mi před očima nerozplynula jako víla v ranní mlze. Bezesporu jí byla.
„Ehm, a kdo je tvůj pán?“ zeptal jsem se jí, když jsem v sobě vstřebal blesk, jímž jsem byl prvně ohromen.
„Lord Veritas,“ pravila klidným hláskem kráska. Znovu jsem si ji celou prohlédl. Možná jsem na ni dokonce zíral.
Umazaná namodralá halena jí těsně obepínala tělo a zvýrazňovala tak jisté partie, ze kterých se mi málem zatočila hlava. Bílá zástěra omotaná kolem úzkých boků na sobě nesla známky kuchtění. Mouka se rozpínala do všech světových stran a v kombinaci s popelem vytvářela zajímavé kreace. Nejspíš služka.
Dívenka se pomalu zvedla ze židle. Dlouhá zástěra jí zakrývala nohy a dovolila mi spatřit jen útlé kotníčky navlečené v průsvitných punčoškách.
„Půjdu říct pánovi, že už jsi vzhůru.“ řekla a ladným krokem laně odcupitala z pokoje.
Ulehl jsem zpět na polštář a zavřel oči. V mysli se mi zjevil obrázek krásné služky. Její úsměv působil po dlouhých nočních můrách jako lék, jež se dává mrtvému, aby ožil. A já ožil. Jako fénix zvedající se z popela jsem i já znovu povstal a s chutí se zakousl do života. Přesto ne natolik, aby mi dovolili vstát z postele. Tělesná slabost protentokrát zvítězila nad touhou plného zdraví. Popravdě řečeno mi to zas tak nevadilo. Naopak, srdce mi štěstím zaplesalo, když se ve dveřích jako anděl opět zjevila ta krásná služka.
Dennodenně se o mě starala s nadměrnou péčí. Často jsme si spolu dlouho povídali a čas mezitím šplhal do nočních výšin. Ochotně jsme si sdělovali své životní příběhy. Stále na mě vyzvídala můj dosavadní život. Zajímalo ji, jak se mi žilo v klášteře, ve společnosti zatuchlých místností a nudných mnichů, i když nahlas nic nevyslovila. Odpovídal jsem jí veselými historkami, ve kterých jsem mistrovsky líčil své pokusy dohnat mnichy k šílenství. Kladl jsem na ně pasti a vždy slzel smíchy, když se do mých nástrah některý chytil. V tu chvíli byl oheň na střeše a začalo vyšetřování. Občas jsem měl štěstí a trestu jsem unikl. Jindy to bylo horší. Trávit celou noc v kapli, na kolenou se kající, není rozhodně nic příjemného. Smála se. Ten andělsky čistý smích, lehký jak pírko, se mi vryl do paměti. Navždy.
Po poslední otázce, na kterou jsem se vymluvil amnézií, jsme si vyměnili role. Oproti mému, zněl její příběh smutněji a ponurost na čas zastínila radost v našich srdcích. Její rodiče s bratrem zemřeli na mor, který se tehdy šířil po celé zemi. Ona sama mu unikla. Možná náhodou, možná vůlí boží. Přesto si často přála, aby zemřela spolu s nimi. Po smrti rodičů ji totiž nečekal nijak snadný život. Bez pomoci příbuzných a možnosti pracovat žila jako žebračka. Spala na ulici a jedla jen to, co ji kdo dal, takže nic moc. V zablácených a potrhaných šatech se stala nejubožejším dítětem ulice. Nemoc jí zmáhala a smrt si už brousila kosu. Nebýt nešťastného pokusu si trochu přilepšit, nejspíš by nemoc ruku v ruce s bídou pomohly smrtce přeseknout tu krátkou nitku života.
Velice neobratným způsobem se jednomu muži snažila přeříznout měšec u opasku. Než se však nadála, svíralo její vychrtlé zápěstí ocelové sevření mužovy ruky. Navzdory tomu oč se pokoušela ji muž vzal ji pod ochranná křídla. Laskavost ruku v ruce s lítostí ji nabídli druhou šanci žít.
Vesele i ponuře strávené hodiny našich rozmluv vedly jen k tomu, že jsem se stále víc a víc propadal do nekonečné studny lásky, již jsem k ní pociťoval. Její krása, vyzařující z každého pohybu, slova, z každého sebemenšího záchvěvu nebo úsměvu, rostla každým dnem. A její jméno… neslo se jako kvítek růže jarním větrem. Zpívalo a dýchalo na mne sladkou vůni lásky. Nebylo schopno nenávidět, pouze milovat. Vždy, když jsem ji oslovil, sladce se uculila, našpulila rtíky a říkala si o něžný polibek. Jmenovala se Gladiola.
S pomocí Boží a také Gladioly jsem konečně zesílil natolik abych mohl vsát. Zrovna když jsem si zapínal halenu nového šatu, vstoupil do místnosti elegantně vyhlížející člověk a předal mi vzkaz, že mě očekává sám lord Veritas. Znervózněl jsem.
Za doprovodu tohoto nafintěného sluhy jsem vkročil do neznámého pokoje. Rozhlížel jsem se po tmavé místnosti, odkud na mne dýchal tok času, jež se zde jako by zastavil. Nebyl tu však prach ani zápach po zatuchlinách jaký jsem znával z klášterní knihovny. Zde působilo něco jiného, zvláštního. Staré knihy v silných vazbách pečlivě uložené na policích. Na stěnách visící podobizny letitých mužů, staré meče, jejichž ostří se přes zub času stále blyštivě lesklo. Prapodivné stroje, svou konstrukcí nahánějící strach, hrozivě vyhlížely z koutu místnosti. To vše mi připadalo neskutečně zajímavé.
„Vítám tě zpátky mezi živými.“ Neznámý hlas mě vytrhl z proudu myšlenek. Otočil jsem se,ale nikoho jsem nespatřil. Bylo však zřejmé komu hlas patří. Z točitého schodiště stoupajícího v jednom z tmavých koutů se ozvaly kroky. Postava černě oděného muže pomalu sestupovala a rukou se přidržovala dřevěného zábradlí. Tiše ke mně přistoupil.
Malá lucernička zavěšená u stropu ozářila jeho tvář. Přímo přede mnou se tyčila postava lorda Veritase.
Byl to vysoký starší muž. Pětapadesát, šedesát let. Na svůj věk byl mohutný a dobře rostlý. Čišela z něj síla a obrovská vlna charismatu. Dlouhé šedivé vlasy měl stažené v koňský ohon a krátké pěstěné vousy stejné barvy mu dodávaly důstojnost. Dvě lesklé černé oči se mi pronikavě zavrtávaly pod kůži. Do tváře mu vstoupil pevný výraz autority. Poodstoupil ode mne a sepjal ruce za záda.
„Lord Veritas?“ zeptal jsem se opatrně.
Ticho, že by byl slyšet cinkot špendlíku odrážejícího se od kamenné podlahy. Najednou mě napadlo moře. Věděl jsem, že čeká až se zeptám, ale já netušil jak.
Odněkud z tmavého koutu se ozvalo líné zamručení a škrábání. Zvuk upoutal mou pozornost. Zaostřil jsem do kouta.
„Proboha! Je tu zpátky!“ Můj řev naplnil celou místnost. Panika mi ochromila zdravý rozum. Ze tmy se pomalu rýsoval obrys vlčí tlamy a obrovského chlupatého těla.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jako první jsem si všiml visících šavlí na stěně. Po jedné jsem skočil. A v útočném postoji, jsem instinktivně vložil čepel mezi sebe a tvora.
Zvíře se zastavilo a nechápavě na mne hledělo.
„Klid sire Hektore, klid. Jistě omluvíš chování tohoto mladíka. Zdá se, že není ještě pořád ve své kůži. Určitě ti nechce ublížit.“ pronesl lord konejšivě a poplácal zvíře po tlamě. Nemýlil se. Pojmy jako strach a panika mi nikdy nic neříkaly. Avšak od té bouřlivé noci jsem měl nervy na pochodu a nebýt sladkých úsměvů mé Gladioly, zhroutil bych se. Očima jsem těkal ze zvířete na jeho pána a čepel se mi v ruce nedůstojně třásla.
„Co takhle, kdybys tu šavli odložil a trochu se uklidnil.“
„To, to není…“
„Není.“
Chvíli jsem ještě vystrašeně mával čepelí zvířeti před očima, ale nakonec ruce křečovitě svírající chladnou ocel klesly k zemi.
„Děkuji,“ řekl lord, „nyní, když dovolíš, bych tě rád seznámil se svým dlouholetým přítelem a nepostradatelným pomocníkem.“ rukou ukázal na tele. „Představuji ti sira Hektora, psa, jehož život patří do mých služeb už dlouhá léta.
„Pes? To že je pes?“ nemohl jsem uvěřit svým uším a očím.
„Ano. Přesněji irský vlkodav. Nemusíš z něj mít strach.“
Nemám strach.
Veritas znovu poplácal sira Hektora po tlamě, cenící ostré zuby všemi směry. Pes mu vděčně olízl hřbet ruky.
„Je to velice staré plemeno. Doslýchá se, že jeho předchůdce si údajně drželi Irové dokonce v dobách před Kristem. Věřím, že k sobě najdete společnou cestu. A stanou se z vás přátelé.“ Hektor vyplázl jazyk a unaveně zívl. Přesto však při pohledu na mě nepatrně zavrtěl ocasem.
„Ale zpět, proč jsem tě nechal zavolat.“ pohledem mě vyzýval k otázkám.
Otázka nepřicházela.
Odvrátil zrak a zahleděl se do neurčita. Jeho hlas zvážněl. „Umím si dost dobře představit, co tě asi v tomto okamžiku nejvíce trápí. Vím, že není jednoduché o tom mluvit, tak brzy po tom co jsi prožil, ale víš jaká bytost tě v tom lese napadla?“
Vskutku. Tato otázka mě pronásledovala každý den. Bylo těžké zapomenout.
„Ten tvor,“ vzpomínka na jeho zuby a drápy drásající mi krk mě spíš posílila, „byl ďábel. Člověk s vlčí tváří. Vlk s lidským tělem. Zrůda.“
„Vlkodlak.“ řekl lord Veritas.
„Vlkodlak? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel,“ má odpověď zněla dosti hloupě.
„Ovšem.“ Úšklebek „Přece si nečekal, že by si se mohl o těchto bytostech dozvědět v klášteře.“ Veritasovi se zkřivil ret.
„Jak to myslíte, pane?“ Jeho slova ve mně probouzela k životu zvědavost.
„Jaké je tvé jméno, chlapče?“ zeptal se.
Rána do žaludku. Doteď sem si neuvědomil, že jsem se ani nepředstavil. Obličej mi zrudl studem. „Mniši mě pojmenovali po jednom z apoštolů, pane, Jan.“
„Jan,“ tiše zopakoval Veritas mé jméno.
„Prosím, posaď se.“ vybídl mě a ukázal na pohodlně vyhlížející křeslo. Mlčky jsem usedl a sledoval, jak se lord usazuje vedle mě. Sir Hektor si mu lehl k nohám a začal klimbat. Veritas si odkašlal: „Říká ti něco jméno Gilles Garnier?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To jsem předpokládal. Toto jméno a události s ním spojené je asi mezi církevními hodnostáři tabu.“ na jeho vrásčitých rtech se mihl slabý úsměv. Spíš ironický. „Nuže Jane,“ zhluboka se nadechl, „je to už poměrně dávno, co Gilles Garnier zemřel, přesto v našem příběhu hraje veledůležitou roli. Poslouchej.
Garnier byl starý mládenec, samotář žijící v lese poustevnickým životem. Lidé se ho většinou stranili. K jejich uším totiž doléhaly zvěsti, že má pletky s ďáblem.“
Trochu jsem sebou trhl. Představa starého poustevníka čtoucího Satanovy knihy vykonávaje odporné rituály plné krve mě naplnila odporem.“
Veritas se nenechal přerušit. „Bohužel, pro pravdu nemuseli chodit nijak zvlášť daleko. Ten muž, ač se tomu nechtělo věřit, byl hromadným vrahem. Požíral děti zatoulané daleko od domova. Někteří svědci dokonce tvrdili, že na sebe po západu slunce bral podobu vlka a zabíjel jim dobytek.“
„To je strašné!“ vydechl jsem. „Je vůbec něco takového možné? To na sebe dokázal opravdu brát podobu vlka? A co svědomí, jeho snad vůbec netrápilo, že zabíjí bezbranné děti a že je navíc k tomu ještě… požírá?“ Hlavou mi svištěla jedna otázka za druhou. Stržen do víru dávných událostí jsem se cítil přespříliš rozrušený, než abych je dokázal dokonale formulovat a podat. Lord Veritas se však nenechal vyvést z rovnováhy a, aby neztratil nit, pokračoval.
„Ten muž na sebe skutečně bral podobu vlka. Darem od ďábla se mu dostalo té čarodějné moci, umožňující škodit v široké míře všemu živému. A co se týče jeho svědomí, žádné neměl. Naplnil svou duši jen neutuchající touhou po moci.
Na rozdíl od tvora, který tě napadl v lese, on na sebe bral podobu vlka zcela dobrovolně, a hlavně úmyslně.“ Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech a utřídil si myšlenky. „Při jeho dopadení zaklínal a snažil se uhranout každého, kdo se ocitl na dohled jeho rudě planoucím očím. Stalo se dokonce, že při soudním přelíčení napadl několik lidí, sedících v jeho blízkosti. Zuřivě všechny pokousal. Dodnes kolují historky, že krví nasáklá podlaha nešla nikdy vyčistit a museli část síně překopat.
Soud ho usvědčil z lykantropie a čarodějnictví a 18. ledna roku 1573 byl zaživa upálen.
Nejdůležitější, co bys měl vědět, je, že on byl první vlkodlak vůbec. To on byl prvním impulsem k masovému vyhlazování takzvaných vlkodlaků. Ostatní případy byly neméně slavné a následky snad ještě horší. Spousta obviněných lidí byla lámána v kole a zťata. Upálena na hranici umírala ve strašných mukách a pachu spálené kůže. “ Veritas ztichl. Poskytl mi čas srovnat si vše po svém.
„Co se stalo těm lidem, které pokousal?“ zeptal jsem se za malou chvíli, když jsem konečně začal chápat smysl jeho vyprávění
„Žili dál,“ odpověděl lord.
„To jsem rád.“
„Myslím, že ne. Těm lidem, které Garnier pokousal, předal totiž trochu se zase samého. Jak se první kapka krve střetla s Garnierovým zubem, otrávila se a jedem nakazila celé tělo. Všechny pokousané temná síla měnila každý úplněk ve vlčí nestvůry, přesně takové, jako v tom lese. Napadali nevinné lidi. Zabíjeli je nebo z nich dělali stejná monstra. Jediné pozitivum je, že jed není natolik silný, aby nad tělem převzal plnou moc. Přesto však dokázal změnit podobu svých pánů v měsíčním světle zářícího úplňku v polovičaté vlky. Vlkodlaky. Krvelačná monstra s vlčí tváří a téměř lidským tělem. Toulající se nocí tmavými zákoutími, číhající na své obětí. Brutálně vraždí, na kusy trhají lidská těla a plní si jimi žaludek. Bez milosti. Bez výčitek.
Zpět v lidi se proměňovali až k ránu. Snažili se žít normálním životem, přesto s vědomím, že jsou nakaženi ďáblem. Doufali, že jim pomůže Bůh. Nepomohl. Spousta z nich ukončilo pod tíhou svých hrozných činů život skokem do řeky nebo provazem.
Ostatní prchali ze země nebo se skrývali v lesích a lidem se vyhýbali. Mnoho jich skončilo na hranici a mnoho z nich se až doteď ukrývá. Lidské podstaty v nich zbývá opravdu jen velice málo.
„To je…,“ naprázdno jsem polkl, „…neuvěřitelné.“ Veritasovo vyprávění bylo tak strhující, že jsem mu doslova visel na rtech. Každé jeho slovo mi odhalovalo kousek nového světa kde neplatí desatero a život nemá o nic větší cenu než noční stín. Každým slovem otáčel minci. Druhou stranu světa, bez dogmatických pravidel. Neznají lásku, neví, co je slitování. Pach krve se nese vzduchem. Mísí se s výpary dechu, jež se sráží v nočním chladu. Sladká chuť smrti…
„Je nějaká šance, jak by se mohli opět stát lidmi?“
„Jestliže ano, já tu možnost neznám. Ale pamatuj, že jsou velice nebezpeční, Jane, a měj se před nimi na pozoru, stačí jedno kousnutí a tvůj osud je zpečetěn. Z toho důvodu by snaha pomoci jim byla jen holé šílenství.“ Jeho slova teď zněla naprosto vážně a nekompromisně.
Veritas vstal z křesla a narovnal se. Neusmíval se.
Naplněn nejistotou jsem očekával jeho další slova.
Vstal jsem též. Lord natáhl ruku a položil mi ji na rameno. „Je v tobě velká síla, milý hochu, poznal jsem to už tenkrát v lese a také felčarům, kteří tě dávno pohřbili, jsi ukázal, že se umíš o svůj život rvát. To, co ti chci nabídnout, se ti může zdát nebezpečné a možná nesmyslně naivní. Věř ale, že vše, co dělám, má svůj vyšší cíl. Nevadí, že nechápeš, časem pochopíš.“ Byl jsem napjatý k prasknutí. Co mi chce lord říci? Co mi může být osudem? Tuším.
„Nabízím ti, abys zapomněl na život v klášteře a nechal se mnou zasvětit do mého poslání. Může se stát i tvým. Já, drahý Jane, jsem lovec lykantropů a čarodějnic. Chtěl bych, abys stál po mém boku. Nauč se staré moudrosti a schopnosti bojovat proti zlu. Chraň život. Staň se bojovníkem božím, spolu dokážeme vyhrát odvěký boj proti zlu.“
Odmlčel se na chvíli a pak přišla ta otázka: „Chceš po mém boku bojovat proti temnému pánu a vyhladit jeho přisluhovače do posledního? Budeš vést život plný strádání. Smrti. Nekonečného utrpení. Všichni blízcí tě zavrhnou. Budeš žít jako já, jako Garnier. Sám. Dokážeš zahladit všechny lidské potřeby a zasvětit svůj život boji? Pověz!“
V mysli mi najednou vyplul hluboký baryton šeptající můj úděl a má odpověď byla rychlá a jednoznačná. „Ano!“ Veritas se široce usmál. „Nespletl jsem se v tobě.“
Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Ano, zasvětím život boji. A jednou, až vše pomine a svět se změní v prach, mě k sobě Bůh povolá. Pak mu dokáži, že vybral správně.
„ Pane?“
„Ano, Jane?“
„Vaše jméno, Veritas… znamená pravda. Lidé nemívají taková jména, dal jste si ho sám.“
Úsměv.
„Jsi nejen statečný, ale také velmi bystrý. Bude z tebe velice dobrý lovec. Proto, co ti nyní řeknu nikdy nezapomeň a vždy se tím řiď. Klíčem k úspěchu je totiž pravda, milý Jane. O ano, pravda vede k poznání, poznání je cíl k vítězství a vítězství…“ v jeho očích se zračil výraz posvátné úcty, „… je spása.“
Nikdy nezapomenu.