Sacrosanct sword -XIII Něco trochu o otci

Byla z toho až někdy husí kůže, když to otec Kétesen, takto barvitě líčil. Každý detail, každý coul, každé místečko příběhu bylo povězeno, jakoby u toho byl sám on. Nic nezůstalo ponecháno jen tak. Pokaždé v určité napínavé chvilce měl svou odmlku nebo větu rázu: „ A víš, co se potom stalo,“ nebo „ máš představu, co se mohlo pak dít.“ Ač také, když bylo dosti pozdě a malá Kétesen jen držela víčka na uzdě s potížemi, tak to zakončil: „ Pro dnešek to je vše,“ taky používal jiná zakončení, „ dnes mu je takto a zítra se podíváme, jak se mu povede, jinač.“ Samozřejmě, že po tomhle nemohlo nic jiného následovat než prosení, až pokračuje dál, že ještě vydrží, že je to napínavé a že se nedočká dalšího večera, protože se uhryže zvědavostí, prosila a žadonila, i když měla úzké očka jako dvě škvírky u dveří nebo jako kocour, jež mžourá, jelikož je utahaný jako malé kotě. Jednoduše řečeno, Kétesen si nerada přiznávala, že je unavená a chtěla vždy z příběhu slyšet, co nejvíc.

Trošku byla přitažena za vlasy jedna drobnůstka, to že Kétesen onen příběh slyšela nejméně už po sté, ať z úst otcových či z úst jiných.

Je tomu tak, neboť příběh, spíš legenda, byla pověstí o tom, jak bylo město Atlanden před mnoha staletími zničeno, srovnáno se zemí právě tím bájným polobohem, démonem, polobožským démonem, bohem, jak je libo ho přezdívat eventuelně, jak jej přezdívali lidé z města, Matadorionem, o němž se tradovalo, že se jednou vrátí a zrovna tak jak zničil před mnoha staletími tehdejší Atlanden, tak to udělá opět.

Opravdu její otec byl dobrým vypravěčem, to se muselo nechat, možná trochu prodlužoval a velmi pomalu se někdy blížil k jádru věci, ale o to víc byla Kétesen napnutá. Mnoha lidí si pochvalovalo jeho vypravěčské umění i některak jeho cit na napínavé chvíle, kteréž dokázal protahovat s napnutím, až k prasknutí. Zrovna tak jeho líbivý hlas dával přeběhům kouzla. Dokázal s ním si hrát a v káždé pasáží vyprávění jej změnil podle svého gusta. Většinou vyprávěl výrazným ostrým hlasem, jenž nešel, nijak přeslechnout, tak nebylo divu, že ho nijak nemusel zvyšovat, i když šeptal, aby své posluchače napnul.

Krom tohoto, měl i jiných dosti velkých předností. Nikoliv nebyl mužem, o nějž by nebyl zájem a to dvakrát toliko, když byl vdovcem plus k tomu dosti zámožným. Nato navrch pohledný, až zrak přecházel, na svůj věk, jenž byl už obstojný, tím myšleno, že ani stár ani mlád. Devětatřicet, tolika let už žil a tolika let tomu bylo, co ho matka porodila i přivedla ho na svět.

Jiskrné oči plné síly a života s nádechem optimismu, extrovertu, flegmatismu s trochou sangvinismu. Hluboké, syté, jantarové kukadla, z nichž šla přirozená autorita a přísnost, nikoliv strach nýbrž vřelost, jestliže se podíval svýma očima láskyplně, což dokázal značně, hlavně na Kétesen. Živost a energičnost mu přímo tryskala z očí, avšak vrásek kolem nich měl nespočteno. Starosti, jež na něho uléhaly a jež mu hlavu tížily, nechávaly po sobě známky. Nevypadal ani tak sešle, právě naopak, až příliš zdatný a pohledný, ačkoliv by si jen hlupák nevšiml jeho vzezření. Pod tou fasádou byl unavený, převelice zmožen, vysílen tak vyčerpán, že by nejraději sám někdy utekl do klidu, kdež by si konečně oddechnul.

Jest pravdy, že oči byly dominantou jeho tváře, že jich si všiml ihned každý jak se s Tyrénem setkal. To leč bylo jen trochu pravdy na tom, jelikož nos byl svou ostrostí tak padnoucí, že by si nikdo Týréna nedokázal bez něj představit. Pokaždé, když zaznělo jeho jméno v putyce anebo kdekoli, každé si v mžiku vybavil jeho tvář s jantarovýma očima a vyčnívajícím, ostrým nosem. Plus k tomu hladké tváře se světlými loknami.

Prostě řečeno, jeho vzhled se podobal hřebci, jež je krásný, vážný, přátelský, milý, divoký ale i rovněž krotký pokud to s ním dobře umíte. Takto na vnějšek ho vnímali lidé.

Překonával se ve svém vyprávěčském umění čím dál více, byl lepší a lepší. Kétesen, příběh o milostném trojúhelníku, o piklích Detrasiona proti Matadorionovi , o soubojích, zklamáních, strachu a dojemných chvílích určitých pasáží příběhu, milovala. Nejraději měla tento příběh, nejen z důvodu, že měla pokoj jím vyzdoben, ale také že byl tajemný a i možná, že jej znali všichni obyvatelé Atlandén. Kétesen měla mnoho důvodů, proč zrovna milovala tuto“ pohádku“. To věděla jen ona.