Déšť

Začalo jemně mžít. Ben se otřásl a zvedl si límec kabátu. Přidal do kroku a vzpomněl si na ranní předpověď. Ben nikdy nedal na tyhle tlachaly, jak s oblibou říkal meteorologům. Už několikrát se mohl přesvědčit na vlastní kůži o nesmyslnosti jejich předpovědí. Jak se zdá, nevyšlo jim to ani tentokrát.
Hustě se rozpršelo.

Už abych byl doma, pomyslel si. Při představě sucha, prostřeného stolu a jeho Agnes se v něm rozhostil pocit pohody, který nerozptýlila ani absence deštníku, která začínala být akutní.

Čímpak mě asi překvapí? Před očima mu zvolna probíhalo množství kulinářských zázraků, které už mohl vidět doma na stole. V tom byla Agnes skutečná jednička.

Podíval se na hodinky. Musím si pospíšit, nebo se dnes bude večeřet beze mne.

-ZASTAV SE-

Ohlédl se, jakoby v dálce slyšel volání. Snažil se něco zahlédnout přes téměř neprůhlednou stěnu vody a tmy.

-ZASTAV SE A POSLOUCHEJ-

Tentokrát to slyšel docela zřetelně. Rozhlížel se na všechny strany, ale nic zvláštního neviděl. Ulice, kterou šel, byla liduprázdná a tak raději zrychlil, protože domů mu zbývalo asi ještě čtvrt hodiny rychlé chůze.

-PŘED NÁMI NEUTEČEŠ-

Náhle si uvědomil, že ten hlas nevychází z nějakého konkrétního místa. Ať to bylo jakkoli zvláštní, ten hlas zněl odevšad. Bena napadlo, jestli v některém z okolních domů němá někdo otevřené okno a nesleduje televizi. Pomyslel si, že určitě běží nějaká kriminálka, což ho na chvíli uklidnilo.

-TEĎ TO JIŽ NEBUDE DLOUHO TRVAT-

Tentokrát zazněl hlas s netušenou intenzitou. Ben se až zachvěl, kolik síly a napětí bylo v té jediné větě.

Co to k sakru je?

A v tom vzduchem zahřměla výzva takovou silou, že Ben ucítil, jak se mu pod nohama zachvělo dláždění:

-VYJDĚTE ZE SVÝCH PŘÍBYTKŮ A SLYŠTE ROZSUDEK!-

Najednou si všiml, že už tu nestojí sám, ale že se ulicí blíží několik zvědavců s deštníky a jen tak nalehko v domácí ústroji.

“To je zase nějaká reklama. Že s tím nedají pokoj,” bručel postarší muž v županu.

” Kdepak reklama, to jsou ty drůžice!”, tvrdil prošedivělý děda, který vyšel do deštivého večera jen tak v košili, teplákách a bačkorách.

“Věděla jsem, že jednou přijdeš, Pane. Jsem připravena k účtování,” šeptala starší žena se sepjatýma rukama na prsou.

A hlas zazněl znovu:

-Sledujeme Vás od počátku Vašeho vývoje, kdy Vám bylo umožněno nepozorností jednoho z našich vědců při jistém experimentu pustit se větve a slézt dolů ze stromu. Od počátku jsme věděli, jak to dopadne. Ale po nesouhlasu našich vědeckých kapacit jsme upustili od okamžité likvidace nově vzniklého živočišného druhu. Dali jsme Vám šanci. Stanovili jsme období, kdy se nebudeme vměšovat do Vašich záležitostí, ať budou jakékoli. Toto období mělo trvat stotisíc let. Na jeho konci měla rozhodnout RADA, zda jste obstáli ve zkoušce “O ŽIVOT”, nebo ne. Vzhledem ke katastrofickému zhoršení Vaší situace v posledních letech se Rada rozhodla na zvláštním zasedání k okamžité likvidaci celého druhu bez vyjímek. A k tomu jsme byli určeni právě my. Vraťte se na svá lůžka na čekejte!”
Všichni stáli ještě hodnou chvíli jako vytesaní z kamene. Pak spolu začali lidé živě rozmlouvat. Někdo se křižoval, jiný zase tvrdil, že se to všem jenom zdálo. Postupně se začali rozcházet do svých domovů.

Ben uvažoval, co si o tom má myslet. “A k tomu jsme byli určeni právě my!”, co to znamená MY? Vždyť tady nikdo není.

Co to jen znamená? Davová psychóza? Nesmysl. Také myšlenku přenosu myšlenek na dálku zavrhl. A odkud vlastně ten hlas přicházel?

Proč se nic z toho, co sliboval, neděje? Ten člověk měl nejspíše pravdu, když mluvil o reklamě. Raději půjdu, už tak jsem promoklý až na kůži.

Ben se odebral deštivým večerem k domovu, kde čekala s pomalu stydnoucí večeří Agnes.

—

Tu moc pršelo tak, jako nikdy dřív.
Miliardy obyvatel GERY se snášely k zemi, aby tu našli svůj nový domov.

A pak se políbily oceány.