Nejvyšlapanější cesty nikam nevedou

Ráno, tak jako vždy, mě probudil hlas z rádia. Příjemná a dobře známá melodie se táhla po pokoji a hlas zpíval cosi o čokoládě a nenaplněné lásce. Dlouze jsem si povzdechla. Opravdu jsem nepochápala, proč vždy pouští tuhle píseň právě v osm hodin ráno. Začínala mi lézt na nervy. Se sebezapřením jsem si šla dát studenou sprchu. Napadlo mě, že by možná ta ztracená náušnice mohla ležet na koberci u dveří do koupelny…. „Auuu“ chodidlem mi projela ostrá bolest, jako bych stoupla na hřebík. „Co to…?“ sehnula jsem se, abych se podívala na co sem stoupla a zůstala jsem, jako opařená koukat na tu malou mršku, náušnici, kterou jsem dlouho hledala. Ostrým koncem se mi chtěla zapíchnout do nohy, až se z toho zlomila. „To je opravdu náhoda“ vydechla jsem a položila ji na noční stolek. V noze mi pulzovala bolest, když jsem jako omámená vešla do koupelny. Studené dlaždice moje bolavé chodidlo příjemně chladily, ale já jsem to pomalu nevnímala. Kráčela jsem k zrcadlu a věděla co uvidím. Na pravé tváři …ano, červená otlačenina. I když sem to věděla, pohled do zrcadla mě vyděsil. „Co se to sakra děje?“ absolutně jsem to nechápala, tohle všechno už se přece stalo! „Ano, máš pravdu“ reagoval na mé myšlenky cizí hlas. Lekla jsem. Ať už se dělo cokoliv, tohle jsem nečekala. „Ne, já jsem na tebe ještě opravdu nepromluvil.“ ozval se hlas znovu. „Kdo jsi? A….kde jsi?“ zašeptala sem bojácně a pomalu se rozhlížela po malé koupelně. Musela jsem se držet umyvadla, jinak bych asi upadla. Byla jsem opravdu vyděšená. „Nelekej se“ pronesl hlas tiše, což mě vyděsilo snad ještě víc. Ale pořád to nebylo nic proti tomu, když se přede mnou začala zhmotňovat vysoká postava. V životě už mě nic tak nepoleká. Nevím, jak dlouho to trvalo. Zdálo se mi, že na těch studených dlaždicích stojím snad hodinu, ale nemohlo to být víc, než pár vteřin. Jak jsem tam tak stála, začala jsem rozeznávat, kdo se přede mnou zhmotňuje. Byl to vysoký muž s bílými vlasy a hodně světlou pletí. Zdálo se jako by prosvítal. Měl jasně modré oči, velmi bystré a moudré. Zapíchly se do mě, jako dva špendlíky a nehodlaly se mě pustit. „Ptala jsi se, kdo jsem“ pronesl muž. Nebyla to otázka, oznamoval to. „Nu, řekněme, že jsem tvůj anděl. Říkej mi Samuel“ na Samuelově tváří přelétl krátký úsměv. Byl však velmi teplý a přátelský a já se v tu chvíli začala cítit bezpečně. Můj anděl. Nemůže mi ublížit. Stále jsem ale nemohla najít slova. „Ale….já …. Nechápu“ koktala jsem. „Jsem zde, abych ti pomohl. Velmi správně jsi pochopila, že tento den se již jednou odehrál.“ Opět se příjemně usmál a dodal „Vlastně ne jednou. Už ho zažíváš po čtvrté. Jsi velice bystrá, jiní by si to neuvědomili ani po sedmé.“ „Ale proč?“ „Stále opakuješ stejné chyby. Já jsem tu od toho, abych ti je pomohl najít. Je jenom na tobě, jak problém vyřešíš a jestli dokážeš najít cestu ven, cestu z kruhu.“ Modré oči se na mě zkoumavě zadívali, jako by se snažili odhadnout, jestli to dokážu. „Musím…musím něco v tomhle dni napravit? Něco co se stane?“ nemohla jsem tomu uvěřit. Mám tolik šancí napravit své chyby a já je stále opakuji. „Ano, přesně tak“ usmíval se Samuel. „Tak mi řekni, jaké chyby?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „To nemohu, můžu tě pouze navést. Již za pár okamžiků se rozběhne kolotoč událostí, který vede k obnovení bludného kruhu, jak to nazývám, a ty máš možnost sejít na jinou cestu.“ Byla jsem opravdu zmatená. Jak mám poznat, že dělám chybu, když ji stále opakuji. Vždyť i na náušnici jsem stoupla znovu. Samuel se povzbudivě usmál a zmizel, jako pára přesně v okamžiku, kdy zazvonil zvonek u vchodových dveří. Popadla jsem župan a šla otevřít. Nesmím otevřít, napadlo mě. Podívala jsem na dveře a věděla, že jakmile otevřu udělám první chybu. Přesto jsem odemkla a otevřela. V tu ránu se mi do náručí svalil cizí mladík. Vypadal na šestnáct let, měl blonďaté vlasy a…“Pane Bože!“ vykřikla jsem hrůzou. V hrudi měl ránu, ze které se řinula krev. Cítila jsem jí na svých rukou, teplou a lepkavou. Slyšela jsem, jak kluk stále něco nerozeznatelného sípal. Snažila jsem se rozpoznat, co říká, ale byl příliš slabý, aby to dokázal vyslovit hlasitěji. Opatrně jsem ho položila na zem a běžela zavolat sanitku. „NE!“ zaslechla jsem v půli cesty hrubý hlas. Prudce jsem se otočila a zůstala stát. Ve dveřích, které jsem v šoku nezavřela stál další muž. To jak vypadal nebylo důležité, když jste mu pohlédli do očí. Tak tvrdé, nesmlouvavé a chladné. V ruce držel zbraň a mířil směrem na mě. Nevím, kde jsem vzala tolik síly, abych se na místě nesložila. Upřeně jsem hleděla do těch jeho zabijáckých očí a čekala co se bude dít. Snažila jsem se si vzpomenout, ale od chvíle, kdy jsem otevřela dveře už jsem netušila co se stane. Několik vteřin neexistovalo nic, než já, zbraň a její majitel. I sípání mladíka po chvíli ustalo. Modlila jsem se, aby už nebyl mrtvý a nechtěla věřit tomu, že to Samuel dopustil. Po té dlouhé chvíli vyšla rána. Neuvědomila jsem si, co přesně se stalo. Zatmělo se mi před očima a já upadla na tvrdou zem. Cítila jsem bolest na hrudi, bylo to k nevydržení. Za celou dobu jsem ale nevydala ani hlásku…než jsem se ponořila do úplné tmy zahlédla jsem lesk ve vrahových očích a jakousi bílou záři. „Samueli“ vydechla jsem na posledy.
Přesně v osm ráno mě probudil hlas z rádia. Příjemná a dobře známá melodie se táhla po pokoji a hlas zpíval cosi o čokoládě a nenaplněné lásce. Dlouze jsem si povzdechla. Tohle asi opravdu nikdy neskončí. Nevím co mě dnes čeká a přesto vím, že jsem to už zažila. Musím jenom doufat, že se Samuel znovu brzy objeví.