Dinas-země, kde ožívají sny

Zakuro s Lairou se sešly ve vstupní hale. Obě na sobě měly šaty stejného střihu, látky i zdobení. Každé však jiné barvy. Laiřiny byly tmavě modré a Zakuřiny tyrkysové. Zakuro měla ve tváři opět výraz hluboké nevole.
„ Ta si na šaty nikdy nezvykne,“ pousmála se Laira.
Do haly vešli také Maine a Oric. Holky ani neměly čas si popovídat a sdělit jedna druhé své zážitky, a tak, když se teď na sebe provinile usmály, rozesmály se na celé kolo. Maineho zajímalo, čemu se smějí, zatímco Oric na ně koukal poněkud udiveně. Ale i přes naléhání holky mlčely a vydaly se na trh. Rytíře to mátlo.
Zakuro s údivem vykřikla. Laira jí o trhu často vyprávěla, ale takovou krásu si nepředstavovala. Pestrobarevné stánky se zbožím všeho druhu ji uchvátily. Tentokrát se to tu jen hemžilo zvířaty a potvůrkami, které holky neznaly. U jednoho stánku se zastavily a podivovaly se tomu, co nabízel. Obchodník prodával chlupaté kuličky, které vydávaly jemný zvuk. Byla to spíš melodie. Když se společně naklonily nad klec, kuličky obživly. Objevila se velká kukadla a zobáček. Potvůrky nadšeně poskakovaly, jakoby radostí nad tím, že se na ně někdo dívá.
„ Ty jsou rozkošné!“ vyhrkly naráz Laira i Zakuro.
„ To jsou Dribidi,“ informoval prodavač, „ toto jsou ještě kuřátka, v dospělosti změní barvu. Svěmu pánu jsou věrní, když zemře on, umírají taky. Ve volné přírodě však žijí klidně i sto let.“
Oric s Mainem přistoupili k obchodníkovi, aniž by si toho děvčata všimla, a každý mu dal pár mincí. Muž se jen usmál a ukázal na krabici. „ Ty růžové jsou samičky, v dospělosti zčervenají. Ti světle modří jsou samečci, když dospějí, ztmavnou do kovově modré. Vyberte si…“
Laira a Zakuro se po sobě podívaly. „ Ale to přece nejde…“ ozvala se Zakuro tiše.
„ To nemůžeme,“ přidala se i Laira.
„ Nemůžete. Musíte!“ odvětil s úsměvem Oric.
Za chvíli už si každá nesla na rameni svého Dribida. Laira modrého a Zakuro růžového. Zvířátka se spokojeně tulila ke svým novým paničkám.
„ Jak je pojmenujeme?“ zeptala se najednou Laira.
„ No jo, jména…“ poznamenala Zakuro a pohledem zkoumala svého Dribida. Ten jí vesele trylkoval do ucha.
V to m se ozval křik a ony se poplašeně otočily směrem, odkud přicházel. Rytíři se zastavili uprostřed kroku. Pak se spěšně prodrali davem a scéna, kterou spatřili, se jim vůbec nelíbila.
U stánku s ovocem stál chlap jako hora, za stánkem se krčil bělovlasý stařeček. Ten hromotluk neměl zrovna přívětivý pohled. V pravé ruce držel za vlasy sotva šestileté děvčátko, které mělo tváře mokré od slz, druhou rukou mu držel pod krkem dýku.
V Laiře a Zakuro by se v tu chvíli krve nedořezal. Děvče vzlyklo a muž zařval: „ Sklapni ty kryso!“
To už dívky nevydržely, probudily se v nich mateřské city a než je stačil někdo zadržet, vyrazily ke dvojici. K vedlejšímu stánku se natáhly pro zbraně. Aniž by si uvědomily, co třímají v rukou, Laira svírala luk s šípy a Zakuro dlouhý meč. Během okamžiku stály před hrubým mužem. Ten na ně hleděl, děvčátko však nepustil.
„ Pust ji,“ zavrčela Zakuro.
„ A to hned!“ doplnila ji rozzuřená Laira. Dav kolem oněměl a nejvíc Oric s Mainem. Že jsou ty dvě statečné, to už zašili na vlastní kůži, ale tohle?
Chlap se sípavě rozesmál a v dívkách se vařila krev. Sáhly po svých zbraních.Zakuro pomalu vytáhla meč z pochvy. Stříbro se zatřpytilo na slunci. Podivila se, jak je meč lehký. Na jílci zaznamenala jakýsi podivný znak.
Laira pozvedla luk. Ačkoli to nikdy dřív nedělala, podvědomě věděla, co dělat. Na samotném luku i na každém z šípů byl podobný, jako ten na meči Zakuro.
Laira napjala tětivu, vložila do ní šíp a namířila na muže. Zakuro pozvedla svůj meč. Obě zaujaly bojový postoj, připravené vyrazit. Zakuřin meč se nebezpečně dotýkal mužova krku.
„ Řekla jsem, abys ji pustil,“ zopakovala Zakuro s divokým leskem v očích. Dívenka už nevzlykala, jen s podivením těkala z jedné na druhou.
„ Nebo co?“ zeptal se drze chlap, ale moc sebejistě už to neznělo. Zakuro mu chtěla odseknout, že jinak už nikdy nebude moci mít děti, ale ve chvíli, kdy muž položil otázku, stalo se něco velice zvláštního. Kolem Lairy a Zakuro se ovinuly víry. Lauřin se podobal vzdušnému tornádu a Zakuřin vodní smršti. Ani jedna si to však neuvědomila a s výrazem medvědic připravených chránit své mládě hleděly na muže před sebou, jemuž se ve tváři už zračil výraz naprostého strachu. Zničehonic pustil děvče, padl před nimi na kolena a udiveně šeptal: „ Věštba… jsou tady…“
Výraz dívek se v tu chvíli z rozzuřeného změnil spíš na zmatený. Víry zmizely. Jen vlasy jim ještě vlály ve větru, který nefoukal. Sklonily zbraně. Zakuro poklekla k děvčeti a ptala se, zda je v pořádku. To se jen ustrašeně usmálo, a když jej Zakuro pohladila po vlasech zvedlo se a zmizelo za ovocným stánkem.
Lairu však zaujal dav okolo. Všichni klečeli a s obdivem na ně hleděli. Dokonce i Oric s Mainem poklekli.
„ Co mi tady pořád uniká?“ ptala se sama sebe Laira. Zakuro se zvedla a přistoupila k muži, jehož vinou se tohle všechno stalo. V očích jí stále plál oheň a vlasy měla divoce rozhozené kolem hlavy. „ Ještě jednou se k ní jen přiblížíš…“ nedokončenou větu doplnila mečem znovu opřeným o mužovo hrdlo.
Když o meč zavadila pohledem, strnula. Objímala ho světle modrá zář.
Muž jen tiše zašeptal: „ Už nikdy, přísahám!“
Přikývla a zamyšleně poodešla stranou. Zadívala se na Lairu a strnula znovu. Luk i toulec zářily stříbrným jasem. Laira si toho však nevšímala, přemýšlela, kam se poděl stánek se zbraněmi.

***

Holky ani nevěděly, jak se dostaly zpět do hradu. Najednou tam byly, stále ještě vyjevené z toho, co se stalo. Oběma hlavou vířily myšlenky jako o závod. Seděly spolu s Mainem a Oricem v audienční síni. Zakuro se měla poprvé, aniž by to věděla, sekat s Codacem. Laira už ses s ním párkrát letmo viděla. Po hodné chvíli, kdy dívky vstřebávaly zážitek a rytíři je nechtěli rušit, se konečně otevřely dveře. Vešel vysoký stříbrovlasý muž v lahvově zelené plášti. V závěsu za ním kráčel Midar a zbytek jeho družiny. Muž v zeleném plášti usedl do čela síně a Midar s rytíři okolo něj. ( Laira si trochu udiveně uvědomila, že Midar sedí po jeho pravici, což podle ní bylo místo vždy pokládané za čestné a cenné. V Dinasu tomu jistě nebylo jinak.)
Dívky seděly jako na trní s pocitem, že provedly něco špatného. Své zbraně držely stále v rukou. Meč a luk s šípy už však nezářily a vypadaly naprosto normálně.
Muž v čele síně promluvil: „ Jsem vůdce Codac. Se slečnou Lairou se již známe,“ přičemž se na jmenovanou shovívavě usmál a pak pokračoval, „ O incidentu, k němuž došlo na tržišti jsem již slyšel…“
„ My za to ale nemůžeme! To ten chlap, on…“ vychrlila ze sebe Zakuro, Codac ji však zdviženou rukou zarazil.
„ Rád si to vyslechnu, později. Ty jsi Zakuro, že?“ Když kývla na souhlas, pokračoval. „ Teď však poslouchejte vy.“
Laira poočku mrkla na Zakuro, která už zase měla svůj vzdorný výraz. Nesnášela, když s ní někdo takhle jednal, mlčela ale.
„ Tak tedy,“ pokračoval Codac. „ víte, že náš svět je na pokraji války. Byl jsem žádat o radu Katah, což je naše Vastar, a ta společně s Koncernu - naší věštkyní – vyvolala věštbu. Midare, smím tě poprosit?“ a pokynul mu, aby vstal. Midar pak přešel doprostřed místnosti a vytáhl malou skleněnou kouli. Položil ji na zem. Otočil se k děvčatům a promluvil.
„ To, že jsme tady, není náhoda,“ poodešel od koule, „ jak už vám sdělil Codac. Byla vyslovena věštba, která se týká nás tří. Nikdo ale nezná její přesné znění. Když ji Katah s Koncernu vyvolávaly, dostaly se do jakéhosi tranzu a napsaly ji, ale ve starém jazyce, který už ani ony naznají přesně. Přeložily sotva pár slov, z nichž usoudily, že přijdou tři vyvolení, aby pomohli zemi v nesnázích. Každý z nich bude vládnout jinou silou. Dnes na tržišti jste s konečnou platností dokázaly, že jste vyvolené. A lidé na kolem to poznali také. Zbraně, jež máte u sebe, vám byly určeny, samy si vás našly. Plné znění oné věštby je v jeskyni, kterou jsme sem přišli, jak jsem si při jejích návštěvách všiml. Tady je její záznam.“
Ukázal na kouli. Prosvítal jí sluneční paprsek a vrhal na stěnu podivné obrazce.
„ Co to má být?“ ozvala se po chvíli Laira. „ Ty jsi Midare taky vyvolený?A o jakých silách to mluvíš?“ Laira měla v hlavě slušný zmatek a její jindy logické uvažování bylo mimo provoz. Zakuro naproti tomu byla mimo úplně. Jen nepřítomně zírala na znaky, jež se objevily na stěně.
„ Jak: Co to má být???“ obrátil se Midar na Lairu. „ Jistěže jsem také vyvolený. A ty síly? Copak sis nevšimla, co se stalo na tržišti nebo co? Vládneš silou vzduchu a ani to nepoznáš? Ten tvůj vichr tam udělal slušnou spoušť. Znak, který máš na luku a šípech, máš i někde na těle.“ Midar už dávno ztratil trpělivost a byl na Lairu docela nepříjemný, což ji vytáčelo.
„ Ale u tebe jsem zatím žádnou sílu nevypozorovala! A proč jsi nám o tom neřekl dřív? Kdyby nebylo toho na tržišti, tak se nám nic neřeklo? Jako vždycky?“
„ Svou sílu jsem projevil už dávno. Je to síla ohně. A čekali jsme na vhodný okamžik. Až budete připravené. Podívej jak teď vyvádíš!“
„ Já že vyvádím?!? Já vyvádím…???“ Laira už začínala pěnit. „ Tak hele…“
„ Já vím, co ty runy znamenají,“ ozvalo se znenadání za nimi. To promluvila Zakuro. Přerušila tak Midasovu a Laiřinu začínající hádku. Otočila se k ní celá síň. Zakuro dál zamyšleně hleděla na znaky.
„ Co jsi to říkala?“ zeptal se Codac, který se vzpamatoval jako první.
„ Vím, co znamenají!“ zopakovala Zakuro poslušně a začala číst. Přejížděla po jednotlivých znacích a ty se rozzářily.
„V místě, kde voda zemi ustoupí
jeskyně kouzelná se prohloubí.
Tam otevře se cesta
do jiného času a jiného města:
Pak přijdou tři, a přesto tři nepřijdou,
v době pří Dinasu pomohou.
Každý jinou mocí nadaný.
Jeden s druhým přátelstvím sezdaný.“
Zakuro dočetla a runy zmizely. V síni teď bylo naprosté ticho a všichni na ni udiveně hleděli.
„ Jak… jak…jak to víš?“ dostal ze sebe Midar přidušeně.
„ Totiž… Kdysi dávno, jsem je viděla… v jedné knize…“