Dinas-země, kde ožívají sny

Po jejím konstatování nastalo v síni ještě hlubší udivené ticho. Vstřebávali tu informaci. Laiře to všechno přišlo najednou všechno trochu směšné, ani nevěděla proč. A pak při pohledu na Midara to už nevydržela a rozesmála se. Ostatní na ni hleděli, jako by pochybovali o jejím zdravém rozumu. Jen Midar a Zakuro se přidali k ní. Všichni se na chvíli vrátili zpět domů, do školy, ke Karininým a Radimovým hádkám kvůli knihám. Midar se teď přihnal k Zakuro a se zářivým úsměvem ji popadl za ramena a trochu s ní zatřásl.
„ Víš co? Já jsem tak rád, že čteš! To ani nevíš jak moc!“ Znova se rozesmáli. Tohle zkrátka mohli pochopit jen oni tři.
„ Pojďte sem!“ řekl pak Zakuro a Laiře a obě je objal. Najednou.
„ Víte, co to znamená? Víte? Ne? To znamená, že půjdem zpět do té proklaté jeskyně a ty nám přeložíš, co je tam těmi klikyháky napsáno a jistě pak zjistíme, jak se vrátit domů!“ Midar byl najednou nadšený, rozrušený a zmatený. Na tváři se mu střídal jeden výraz za druhým.
„ Ehm, ehm… Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ rozlehlo se sálem. Codac už to nevydržel. Chtěl vědět, o co tu jde a ostatní vlastně taky.
Laira, Zakuro a Midar se po sobě s úsměvem podívali.
Nakonec se ke Codacovi otočila Laira.
„ Se vší úctou, pane, ale myslím, že tohle byste nepochopil. Týká se to událostí z našeho světa. Podstatné však je, že tady Zakuro zná písmo, jímž je napsána věštba a tudíž bude zjevně schopná přeložit i ostatní nápisy na stěnách jeskyně, kterou jsme sem přišli,“ podala mu vyčerpávající vysvětlení.
„ Doufejme,“ dodala Zakuro, „ že se tam dozvíme, jak odtud pryč.“
„ Nejdřív ale musíte naplnit věštbu! Jinak by se mohlo stát něco strašného!“ vyděsil se Codac a vyskočil ze židle, na které seděl.
„ Jistěže,“ přitakal Midar pohotově, aby jej uklidnil.
„ Nevím jak vás, ale mě z toho všeho začíná nějak bolet hlava,“ řekla najednou Laira. Nčež se jí již zmíněná hlava zamotala a, i když se snažila tomu zabránit, ztratila vědomí. Sesula se k zemi. Maine se k ní hned vrhnul, snažil se ji probrat, ale nereagovala. Zakuro byla dopálená. Sice měla na jazyku spoustu otázek týkajících se dneška a věštby a těch věcí kolem, ale tohle už byla poslední kapka.
„ To už by snad pro dnešek stačilo!“ vyhrkla. „ Laira si potřebuje odpočinout a já už toho mám taky dost. Jsem unavená. Maine, odneseš ji prosím do jejího pokoje?“
Maine přikývl a už s Lairou v náručí odcházel z místnosti. Zakuro vzdychla a šla za nimi držíc svou kamarádku za náhle ledovou ruku. Oric jí šel těsně v patách. Midar cosi chmurně prohodil s Codacem a vydal se za ostatními.

***
Lairu trochu probraly hlasy okolo ní. Slyšela jakýsi šepot.
„ Bude v pohodě, jen ji vyčerpalo to objevení sil a velký výdej energie.“
„ Ale proč mě ne? A to jsem ještě zesláblá a vyčerpaná z horečky…“
„ To nevím, ale zjevně nebude tak silná, jak se na první pohled zdá. Pojďte, necháme ji odpočinout.“
„ Zůstanu…“
„ Jak chceš…“
Laira pak postřehla sotva znatelné klapnutí dveří.
Vzápětí ucítila, jak ji někdo chytil za ruku. Stiskla ji, a pak už se znova propadla do tmy.

***

Probouzela se pomalu. Zdál se jí sen, z něhož se jí vůbec nechtělo. Byl plný barev, víl a podivných Dribidů. Tóny jejich melodií ji provázely zpět do reality. Lehce otevřela oči. V pokoji bylo šero. Viděla první sluneční paprsky dopadající oknem na podlahu. Drávidův zpěv však ke svému překvapení slyšela pořád. Otočila hlavu doprava a zjistila proč. Vedle ucha jí seděla malá světle modrá bambule a když se na ni podívala, vesele vypískla. Laira se unaveně usmála. Cítila se sice silnější, ale stále to nebylo ono. Najednou si vzpomněla na události z včerejška. Znova přivřela oči a povzdechla.
Připadalo jí, že to byl en sen. Sen ve snu o skalním městě, kouzlech, rytířích, Midarovi, Zakuro a Mainem s Oricem. Pomalu si uvědomovala, že má ruku v něčí dlani. Podívala se doleva. Její ruku svíral Maine. Seděl v křesle vedle postele a hlavu měl položenou na její pokrývce. Spal. Vypadal uvolněně a… ano, až nevinně. I když o jeho nevinnosti Laira silně pochybovala. Stiskla mu ruku a on okamžitě procitl. Ospalýma očima zaostřil, a když uviděl, že je vzhůru, usmál se.
„ Ahoj,“ zašeptala Laira.
„ Ahoj, už jsem se bál, že se ti něco stalo, ale myslím, že budeš v pořádku. Aspoň Midar to říkal. Ale radši jsem…“
„ Tys… tys tu seděl celou noc?“ zeptala se udiveně. Přikývl.
„ Hlídal jsem tě, ale k ránu jsem musel usnout… Jak je ti?“
„ Už mi bylo hůř. Nemusíš se bát. Přesto, děkuji, žes tu zůstal… Bylo to od tebe moc milé.“ Lairu pálily na jazyku otázky, týkající se minulého večera.. Už už se nadechovala, ale Maine jí položil prst na ústa, aby ji umlčel. Ztichla. Skoro ani nedýchala. Maine se nad ni naklonil, cítila jeho dech na své tváři a jeho tlukoucí srdce pod svou rukou na jeho hrudníku. Nakonec zrušil i tu milimetrovou mezeru mezi nimi. Políbil ji. Měla pocit, že samou radostí pukne. Když se nad ní předtím sklonil, mimoděk zavřela oči. Teď, když se odtáhl, otevřela je a zjistila, že se ztrácí v jeho hnědých očích. Usmíval se. Tak se o to pokusila, ale bylo to jen nejisté pousmání. Znovu k ní dolehly okolní zvuky, slyšela zpívat Dribida.
Maine jí pomohl pomalu vstát, a když krapet zavrávorala na ještě nejistých nohou, sevřel ji v náručí.
„ Jsi zesláblá, musíš se pořádně najíst. Počkám na tebe dole u snídaně,“ podotkl a odešel.
Přikývla, ale v duchu se divila, jak může po takovéhle chvíli myslet na jídlo. Zavrtěla nad tím hlavou a převlékla se. Po chvíli se ozvalo tiché zaklepání.
„ Dále!“
Do pokoje vstoupila Zakuro. „ Lairo! Jsi v pořádku? Včera jsi mě pěkně vylekala. Už jsi hotová? Super, tak jdem na snídani, mám hlad jako vlk!“
Zamířily do hlavní jídelny. Po cestě si Laira uvědomila, že má opravdu velký hlad, přestože doma normálně nesnídala. Se Zakuro se živě bavily a cestou na snídani ani jednou v labyrintu chodeb nezaváhaly, zda jdou správným směrem.
Maine, Oric, Midar a Codac spolu s ostatními rytíři už seděli okolo společného stolu. Děvčata si přisedla na konec lavice vedle Maineho a Orica a na všechny se zářivě usmála.
Po jídle Codac vstal a sjednal si ticho. Začal mluvit o věštbě a jejím naplnění. Midar, Zakuro i Laira jej pozorně poslouchali. Laira si ani neuvědomila, že má zase ruku v Maineho dlani. Codac nyní mluvil konkrétně k ní a Zakuro.
„ Abyste nám ale mohly pomoci v boji, měly byste projít výcvikem. Ty, Lairo, se musíš také naučit zacházet a rozumět si se svým drakem.“
„ No to nám ještě scházelo…“ napadlo Zakuro a s útrpným výrazem se podívala na Lairu. Ta se tvářila, jako by ji bolely stoličky.