Deník: Těm co přijdou po mě - Zápis patnáctý

Po delší době budu na tyto dny jistě vzpomínat možná i v dobrém, ale pochybuju. Jelikož je tohle můj zápis prožitých událostí, je tudíž jasné, že ať se stalo cokoliv, já jsem na živu. Uběhlo mnoho týdnů než se mi vrátil můj deník. Nemusím tohle psát, není komu. Ale i tak, já prostě musím.

Když jsem toho (osudného) dne šla s Lukášem vyzvednout ten zatracenej přívěšek netušila jsem, že to bude velká chyba. Asi půl hodiny jsme se plahočili přes zničené ulice. Počasí zrovna nebylo ideální. Snad byl podzim opravdu tak zákeřný, nebo nám jen nepřálo štěstí, ale padla mlha. Docela rychle, slunce se nachýlilo blíže západu a ta mlha přinášela předzvěst špatných událostí.
Šli jsme s Lukášem mlčky, nebyla nálada na žádnou konverzaci ani vtipy na odlehčení tísně. Snad na chvíli jsem se zastavila a vděčně jsem se na děj podívala. Nikdy neschvaloval, co jsem dělala. Vytýkal mi vše, co mé děti provedly. Netajil se svými názory proti tomu, že v tuto dobu (zvláště na začátku toho všeho) není dobrý nápad přivádět na svět děti a hlavně se je snažit udržet naživu. Ale i přesto to byl jediný člověk, který byl ochotný jít se mnou. Taky nikdy nevěděl, že mi svým způsobem pomáhal se s tím vším, co se dělo vypořádat. Bojovala jsem sama se sebou, se slabostí a strachem, jen abych mu dokázala, že mě zlomit nejde.
Hloupá hrdost!
Mezitím, co padala mlha, jsem si uvědomila, že bych mu možná měla něco říct.. Než jsem stihla cokoliv říct, otočil se a snad na okamžik se usmál. Na tu chvíli si vzpomínám moc dobře, nejde to vymazat z paměti. Ozvala se rána, oči se mu rozšířily a než stihl cokoliv udělat, proletěla mu skrz krk kulka. Stačil si jen uvědomit, co se stalo. A možná instinktivně, či to byla jen hloupá náhoda, mě strhl s sebou k zemi. Byl mrtvý dříve než jsme dopadli k zemi.
Určitě jsem ječela. Myslím si to.
Snažila jsem se vyprostit z jeho křečovitého sevření. Chtěla jsem pryč. Schovat se. Zmizet. Utýct.
Nevím, odkud přiletěla kulka, ale věděla jsem, že pokud zůstanu, dostanu jednu taky.
Utíkala jsem pryč. Snad tím nejpřehlednějším místem, co v okolí bylo. Nelogické a tak hloupé. Snad jsem slyšela křik, lidi a rachot výstřelů. A já jen utíkala, nerozhlížela se a běžela vstříc své smrti. V jeden hloupý okamžik mi přišlo, že smrt má smysl pro humor. Nejprve mi kulka štrejchla o hlavu a pak mi odstřelila kus vlasů. Jiná o chvíli později prorazila moje levé rameno. Svoji silou mě srazila k zemi. A moje hlava narazila na betonové cosi...a víc nevím.
***
V bezvědomí jsem byla asi tři dny. Ztratila jsem spoustu krve, měla jsem otřes mozku a necitlivou celou levou ruku. (zmínka o času vyplynula z později získaných informací). Bolest byla šílená, chtěla jsem křičet, ale neměla jsem na to síly. Chtěla jsem umřít, ale neměla jsem to štěstí, mdloby nepřicházely a já ležela hodiny kdesi na nějaké posteli a sténala bolestí. Dlouho, dokud jsem neomdlela.
***
Probudila jsem se bolestí. Chrčení, které ze mě vyšlo, bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Viděla jsem tváře a krev na obvazech, které mi sundavaly. Bylo mi zle jak nikdy. Porod byl proti tomuhle brnkačka.
Někdo mi otíral obličej vlhkým hadrem. Poté, co jsem stočila oči směrem k tomu člověku, který se mi snažil zřejmě ulehčit, nebo prodloužit trápení (podle úhlu pohledu), jsem spatřila tvář tak nepravděpodobnou, že se mi chtělo brečet a jásat zároveň. Adam!
Starostlivě si prohlížel moji tvář a já nechápala. Nebyla jsem u NÁS, ale v nějakém vojenském stanu, tak co tam sakra dělal? Byla jsem příliš zesláblá, s otázkou v ústech jsem opět upadla do děsivého nevědomí.
Kde jsou moje děti!
***
Po dalších dvou dnech, kdy jsem se trochu dala do kupy a zvládala vytvářet v hlavě otázky, nebylo mi dovoleno je vůbec klást. Byla jsem podrobována dlouhým a nepříjemným výslechům a kde jsou moje děti, nebo kam se poděl Adam, jsem stále nevěděla.

Po dvou dnech se ukázal Adam. Stál u mé postele a jen si mě měřil pohledem. „Adame.“ zašeptala jsem snad úlevně, možná s obavami. Posadila jsem se, chytila ho za ruku a snažila se z jeho tváře vyčíst – něco. Aspoň to něco, cokoliv, ale nebylo tam vůbec nic. Tvář bez jakýhokoliv výrazu. „Co se děje? Kde jsou děti?“
Neodpovídal, co se stalo? „Adame, prosím..“ rozbrečela jsem se. „jsou děti v pořádku? Mluv se mnou.“
Odpověděl mi někdo jiný než Adam. „Kde jsou vaše děti, to nevíme. Můžu vás uklidnit, mezi ostatními mrtvými nejsou.“
Mrtvými? „Ostatními....“ hlas se mi zlomil a hlavou se mi honily nejhorší myšlenky. Pak mě napadlo. „Tereza.. Tereza s nima určitě utekla. Musela!“
„Tereza je mrtvá.“ sic s ledovou tváří, ale zlomeným hlasem vyřkl Adam tři slova, která mi vzala mou naději. „Ne..to ne..“ jako bych chtěla bojovat proti minulosti a osudu. Adamovy ruce na mých tvářích mě vrátily zpět. „Tereza je mrtvá a většina ostatních taky. Ale ani Vikrora, ani Anežku nikdo neviděl. Jsou pryč.“
„Kde pryč? Proč je nehledáš?“
„Myslíme, že je má váš otec.“ prohlásil ten druhý muž.
„Otec? To je snad dobře, ne? Jsou v bezpečí.“
„Váš otec je vlastizrádce, vrah. Je to spiklenec a rozhodně...“ dále o něm mluvil tak, jak by mě o člověku nikdy nenapadlo vůbec přemýšlet. Prý se spikl s nějakým velkým grázlem, který usiloval o nadvládě nad střední Evropou. A já jsem klíč k největšímu tajemství této války, prý vím kde je ukryt nějaký kufřík s něčím velmi cenným. „A vy mi teď řeknete, kde ho najdu!“
„Já vám seru na nějakej kufřík. Kde jsou moje děti!“