Lovec lovců upírů: Kapitola III. - část 2.

Ležela jsem na posteli a naslouchala skučení větru venku. Bouře zuřila už několik hodin a stále nabírala na síle. Hlavou se mi honily ponuré myšlenky, které zvolna přerušil spánek.
Zdál se mi sen. Stála jsem v bílých šatech vedle Carlose Erika. Chrám byl plný lidí a kněz stojící před námi předříkával tradiční svatební slib. Bezvýrazně jsem opakovala jeho slova. Potom vzal mou ruku, položil ji na Carlosovu a obtočil je hedvábnou zlatě vyšívanou stuhou. Lidé vstávali a tleskali, jen v rohu u zdi jsem si všimla nehnutě stojící postavy. Podívala jsem se tím směrem a naše pohledy se setkaly. V Marcusových tmavomodrých očích se zračil smutek. Sklopil hlavu.
Chtěla jsem něco udělat, zavolat na něj… Ale nešlo to. Nemohla jsem vykřiknout ani se pohnout. Pomalu, s hlavou stále sklopenou odcházel. Současně se na protější straně neslyšně zvedlo deset postav. Poznala bych je i kdybych neviděla zlatou desítku zdobící jejich kazajky. Vydali se za Marcusem a já jsem dobře věděla jak to dopadne.
Konečně polevila ona neviditelná síla, jenž mě svazovala. Vytrhla jsem se svému manželovi a zoufale vyběhla za nimi. Nohy se mi zamotávaly do šatů a musela jsem zastavit.
„Yaggare!“ Můj hlas se nečekaně silně rozlehl chrámem.
Tázavě se na mě otočil.
„Nenávidím tě!“ vykřikla jsem a v tom výkřiku byla všechna bolest, vztek a nenávist, které jsem od Marcusovy smrti nosila v sobě. Yaggar se však ode mě odvrátil a pokračoval v cestě. V tu chvíli se ve mně zvedla taková vlna hněvu jako ještě nikdy předtím. Měla jsem chuť po něm skočit a vrazit mu do srdce nůž.

Probudila jsem se. Venku byla ještě tma, ale v dálce už obloha zvolna začínala blednout. Po večerní bouři ani památky. Vstala jsem z postele a posadila se na okno. Listí na stromě se téměř nehýbalo. Mrtvé ticho… V hlavně se mi stále míhaly útržky snu: Svatba, Marcus, lovci…
Svatba… Poslední dobou se o ní mluvilo často, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nevěnovala jsem pozornost ničemu. Všechno mi bylo jedno. Žal pohřbil všechny ostatní pocity kdesi hluboko na dně mé duše, ale ten sen všechno znovu rozvířil. Najednou jsem pocítila ještě něco jiného. Byla to nenávist a touha po pomstě. Předtím bych se asi beze vzdoru za hraběte z Turlogu provdala, nebo bych hledala útěchu v přívětivé náruči smrti. Teď se však vynořila ještě třetí možnost.
Pomsta... Zabít ty, kdo vzali život Marcusovi a navždy tak zničili ten můj. Všechny do jednoho, všech deset... Po dlouhé době jsem se konečně probrala z letargie a celou mysl jsem upnula k té představě. Bylo mi jasné, jak je vlastně absurdní – vždyť ani nevím, kde je hledat, a pokud dokážou zneškodnit i upíra, jakou šanci bych proti nim měla já?