Upíři? Totální blbost...díl 6

Úlek najednou vystřídalo zděšení. Před míma očima stál Victor. Byl celý dodřený a udýchaný..byla na něm znát únava i přesto mě chytil a jakoby nic zvedl ze země.
" Nemáme moc času pojd." Zachraptěl svým hlasem a zase mě násilím táhl dál. V jeho obličeji nebyla žádná stopa po vlídnosti. Byl opět odměřený,tichy a surový!
" Já, už nemůžu." Vydechla jsem a on bez jakékoliv reakce mě táhl stále dál. Ani jeden pohled mi nevěnoval od té doby co jsme se znovu daly do pohybu.
Bylo to frustrující.
Najednou jsem mezi stromy spatřila malé světlo,jakoby už pomalu začínalo svítat! Nejspíš si toho všimnul také. Zastavil velmi prudce. Jeho pohyby byli kolikrát tak rychlé,že mi chvíli trvalo než jsem správně zareagovala.
" Možná by si už měla jít domu." Zašeptal sotva slyšitelně a ve vteřině mi pustil ruku a kousek poodešel.
" Jak domu?" Vydechla jsem.Mírně se pousmál a pak svuj obličej znovu vrátil do tvrdé masky.
"Prostě domu. Čemu na tom nerozumíš? Jen prostě pujdyš tudy a za chvíli už poznáš kde jseš." Naznačil rukou směr kam mám jít.
"Já myslím,že mi dlužíš ještě nějaké vysvětlení."
" Tak to si opravdu jenom myslíš!"Zasyčel a kráčel zpět hlouběji do lesa. Místo abych tedy vzala nohy na ramena,což by nejspíš udělal každý normální člověk,tak jsem jen tupě zírala za tou mizející postavou.
Jako bych měla v hlavě vygumováno. Nakonec jsem se tedy rozhoupala jít domu. Ani nevím jak jsem se vlastně dostala před barák. Hlavu jsem měla vysoko v oblacích. Dumala jsem nad spousty otázkami. Marně jsme hledala odpovědi.
Když jsem se dostala domu,všichni ještě spaly. Tiše jsem se vplížila do svého pokoje a upadla do hlubokého spánku.
Probudila jsem se kolem jedné hodiny odpoledne. Vzbudil mě pláč a křik,jak už to tu bývávalo zvykem. Mohla bych nadhodit něco jako:" už jsem zvyklá na tenhle humbuk" Jenže na tohle není nikdo nikdy zvyklí. Můžeš to začít trochu ignorovat,ale nikdy to nevymažeš úplně. Vždycky tě to bude bolet,pokaždé když uslyšíš křik,ránu či pláč. Můžu se to sebevíc snažit zatlačit tam někam hluboko do své hlavy...ale pořád to tam bude.
Vzpomínky na noc mi najednou přišly šíleně vzdálené a jen matně se podobaly realitě. Přemítala jsem jestli se mi to jen nezdálo. Taková má iluze abych se obrněla proti všemu kolem. Jenže moje druhá část osobnosti mi jasně naznačovala, že se to skutečně všechno stalo. A taky mi říkala,že bych se měla vrátit do uplné reality. Přestat snít a jít pomáhat!
Ani jsem se pořádně nerozhlédla po místnosti a už na mě otec pořvával.
" Dost,že si taky vstala" Spustil další vlnu nadávek. Pouštěla jsem je všechny jedním uchem tam druhým ven. Udělala jsem své denní povinnosti a pak čapla Lindušku a šly jsme nakupovat.
Měla jsem podivně dobrou náladu. Všechen ten stres z domova se jakoby rozpouštěl a já po dlouhé době jsem se mohla na svět usmát. Musela jsem se hrubě okřiknout když jsem se tlemila na rohlíky,které jsem cpala do sáčku.
Náladu mi až trochu zkazil kluk ječící na malé děvčátko.Mělo nádherně kudrnaté zlaté vlásky sahající po pás. Slzy v očích a zmateně se rozhlížela okolo. A on? Smál se jí a nadával.
Hrubě jsem ho okřikla ale v tom přišla žena holčičku drapla za ruku a pokračovala v tom co začal ten kluk. Ještě jsem viděla jak kluka pohladila po vlasech.
Najednou se mi stáhlo hrdlo úzkostí. Zaklepala jsem hlavou ve snaze vypustit ty Hrůzy všechny z hlavy a pokračovala jsem směr domov. Vlastně jsme si řekla že bych se mohla ještě projít.
Záměrně jsem se vyhýbala místům které by mi připomínaly Victora. Ani nevím proč,měla jsem jen pocit,že bych se tam neměla motat.
Došla jsem k lavičce vedle sebe z kočárku nemotorně vytáhla Lindušku a chovala jsem jí v náručí. Až ted jsem měla šanci opravdu se zamyslet nad nocí.
Co to vlastně všechno bylo? Co to ode mě chtělo? Proč se tak Victor choval?Proč jsem do toho parku vůbec lezla? Proč jsem prostě nedostala zdravej rozum a nevykašlala jsem se na to všechno a nezůstala v klídku doma. Nic by se přeci nestalo a já bych žila ten svuj nudnej,hnusnej život. Takže proto jsem tam šla. Ve snaze zažít něco krásného,něco co by mě přinutilo se na svět dívat hezčíma očima. Mít šanci prostě něco zažít!!
Hlavně jsem nedokázala pochopit co to se mnou je. Dávno jsem se snažila všechny svoje pocity pohřbít, abych se netrápila nad svým zuboženým životem a žila ho takovej jakej je. Ještě před dvěma dny by mě ani nenapadlo se pozastavit nad tou situací z holčičkou. Jenom bych nad tím mávla rukou a šla pryč. Ted si taky všímám okolí a jsem dojatá jak je všechno krásné. Nejspíš se mi z mejch kecu zvedne kufru.
Měla bych s takovými sentimentálními řečmi přestat! Ráda bych se vrátila do svého otupělého stavu. Takhle pořád musím vnímat svět. Je to bolestné,když vidíte kolik hnusu tu je....
Cítila jsem se zděšena jak dlouho jsem vlastně žila mimo realitu. Připadalo mi jako by události co se v několika posledních hodinách odehráli,jako by mě vrátila zpátky do reality.
Zvedla jsem se a pomalu mířila domu. Linduška byla naštěstí velmi hodné dítě,hlavně pokud byla se mnou.Člověk by o ní skoro nevěděl:)
Jak moc jsem se netěšila domu. Z každým mím krokem jsem cítila jak mi těžknou nohy. Nejraději bych se otočila a utíkala pryč.
Doma jsem Lindušku vrátila zpět Markétě a rychle jsem pádila do svého pokoje,ve snaze zmizet rychle otcovi s očí. Naštěstí se mi to podařilo.
Udělala jsem si pár věcí a když jsem všechno duležité měla hotové,lehla jsem si na postel,zavřela oči a snila.
Probudila jsem se do šera. Nechtěla jsem prospat celý den. Mžourala jsem očima. Podle toho že se stmívalo jsem zhruba odhadla čas. Myšlenkami jsem byla u tmy!Co si to namlouvám u Victora. Co když půjdu ven? Třeba ho zase potkám?
Ne,nesmíš jít ven-opakovala jsem si. Dívej se na to takhle,měla by si být ráda,že jsi v pořádku. To co jsi zažila bylo děsivé a ty se toho určitě chceš ušetřit. To těžko. Po nákém vzrušení moje duše vyloženě prahne!
Nechtěla bych se dostat do přímého nebezpečí,jenom bych chtěla zažít něco aby znovu přišel. A aby mi všechno objasnil!
Svěsila jsem nohy z postele,promnula si oči a zaposlouchala jsem se do ticha. Moment ticho? Zarazila jsem se. Už dlouho tu nebylo takhle ticho,už dlouho jsem se takhle v klidu nevyspala. Něco se děje-blesklo mi hlavou. Pak jsem se musela pro sebe pousmát,jsem tak paranoidní. Z komára dělám velblouda.
Vyšla jsem pomalím a opatrným krokem z místnosti a zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.Opravdu nikdo nebyl doma.Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Koutky ust se mi stočily do nevěřícného usměvu a radost se mě zmocnila.....Najednou jsem měla chut pomáhat. Pustila jsem se do velkého uklidu,říkala jsem si ,že ted je ta nejlepší chvíle,kdy to tu pořádně vygruntovat. Ted když jsou všichni pryč. Zabralo mi to dost času. Umila jsem země ,vysála jsem...stihla jsme u mít i okna ,která to už velmi dlouho potřebovala. Všude jsem utřela prach,umila nádobí. Posbírala jsem po celém době špinavé prádlo,které jsem stihla i vyprat. Zkrátka jsem neflákala. Sotva jsem byla se vším hotova a usadila jsem se v kuchyni na židli abych si oddychla a rozhlédla se po té kráse uslyšela jsem jak klíče chrastí v zámku.
Cukla jsem sebou. Bála jsem se toho co přijde,jenže místo obvyklých hádek,výčitek a smradu z chlastu se rozléhal radostný smích.Byla jsem více než překvapena co se to stalo. Otec vypadal krásně čistě,byl snad i navoněný. Oholil se a krásně upravil. Markéta vypadala upraveně jako vždycky...i přes tu bídu kterou tu musela trpět se o sebe snažila starat,ale měla krásnou tvář,které oživla dobrou náladou a bezstarostností.
Byla jsem pochválena za dobře vykonanou práci což jsem byla v šoku snad ještě víc.Otec se ještě zasmál mému zmatenému výrazu a pak se věnoval Lindušce. Hrál si sní,rozesmíval jí a snažil se znovu a znovu uvidět na její tvářičce usměv.
Byla jsem zmatenější čím dál víc. Markéta si mého zmatku všimla jen co přišla,ale doposut zůstávala v pozadí.
" Víš ,všechno ted bude jinak.Všechno bude hezčí." Zašeptala zasněně když chystala večeři.
" Hezčí?" Zeptala jsem se nechápavě.
" Víš tvůj otec se rozhodl vzít život do vlastních rukou. I když si myslíš,že co ted řeknu je blbost,je to čirá pravda. Samotného jeho život nebavil,čím víc byl na dně,tím víc se nenáviděl. Neměl to lehké a ty to víš. A ted když má práci se rozhodl se svým životem něco dělat. Navíc mu pomohlo jeho dobrý známí."
" Moment práci? On má práci?" Zeptala jsem se znovu ale tentokrát dost nevěřícně.
" Ano. Jaik jsem říkala...potkal svého starého známého, myslím ,že jse jmenoval Tony. A on mu pomohl dát svuj život tak nějak do pořádku. Ted už to bude opravdu jenom lepší uvidíš." Radostně prohlásila a bylo vidět že tomu opravdu věří.
Já jsem už nebyla schopná chápat naprosto nic. Hodiny odbíjeli pul jedenácté večer a moje odhodlání jít ven a najít ho,stále rostlo.
Nedokázala jsem odolat. Oblékla jsem se a potichounku jsem se vykradla z domu.