Dole v nebi

„Bylo nebylo jedno překrásné malé králoství, kde všichni lidé byli šťastní, král byl moudrý, laskavý, řešil každodenní starosti lidí, byl spravedlivý. Poddaní ho milovali, klaněli se a modlili se k němu. V zemi byl blahobyt, všeho byl dostatek a nikdo ani v nejzapadlejším místě královtství nestrádal. Život zde se podobal ráji. To králoství však leželo kdesi uprostřed temných, nebezpečných Zakletých bažin a nikdo z okolního světa se tam jakživ nedostal...“ Zhasla svíčku a odešla z pokoje.

Stojí na rozkvetlé louce hrající všemi barvami, na okraji hustého lesa, je krásný slunečný den. V dáli vidí stádo pasoucích se ovcí a ženu sedíc opodál. Příjde k ní, oči, láska, ústa, louka, vlasy, moře, ruce, slunce, vesmír, zima. - „Vztávej, je ráno, snídaně je připravena.“

„Odjíždím. – Vem si ještě rajče, tady máš sůl. – Už vím co je to láska, musím ji najít. – Chleba nechceš? – Ne, mám tě rád mami, děkuji ti za vše.“ Tak jeden dospívající, životem nezkušený princ z královtství Modrého majáku opustil svoji matku, zámek a zemi. Měl před sebou příběh. Rozhodl se najít bájné království, žít podle sebe, pro sebe a pro ženu, s kterou by spojil duši, tělo, pro ženu, kterou miloval, kterou znal ze svých snů.

Svět za okrajem jeho království neměl jediné duše. Tři roky bloudil sám. Lovil v lesích, pil z řek, spal u ohňů. Jednoho temného chladného dne došel až na okraj bájné Zakleté bažiny. Mělké pruzračné jezero z něhož zlověstně stoupal dým. S jistotou poznal, že je to ono místo, zdálo se mu o něm mockrát. Nedaleko stála stará dřevěná chatrč. U břehu seděl ošklivý stařec v roztrhaných hadrech. Postavil se a šel k němu. Princ se mu snažil rychlou chůzí vyhnout, ale stařec ho dohnal. Pravil: "Mnozí přišli na okraj této bažiny: velcí, malí, chytří, blázniví, hezcí, oškliví. A až teprve tady, teprve tady zjistili, že to co je žene dopředu je chtíč, že pro přechod této bažiny je potřeba odvaha, že tu člověk musí něco obětovat, že tu člověk může ztratit to nejcennější co má... Mnoho z nich se obrátilo a vrátilo domů. Někteří z nich šli dál... Ale nikdo, nikdo se nevrátil...“ – „A proč jsi tady ty?“, zeptal se princ. „Ještě jsem se nerozhodl, mám-li se vrátit nebo jít dál. Když se vrátím, poznám zklamání. Budu žít život jako všichni lidé, kdokoli mě potká, řekne, že jsem šťastný člověk. Budu mít ženu, děti, dům, pole, ale uvnitř se budu užírat, budu ze sebe zklamaný, zapudím tak největší výzvu svého života, dobrodružství, které jsem mohl prožít a jediné co mi zbyde budou sny. Když se rozhodnu jít dál, můj život může velice rychle skončit na tomto bezútěšném konci světa, nikdo nebude vědět, že jsem kdy žil. Anebo budu mít tu možnost prožít dobrodružství, poznat lásku, žít na věky. Je to těžké a nezvratné rozhodnutí.“ – „Možná, ale já musím jít, poznal jsem lásku, čeká mě ještě dlouhá casta."

Bažina byla temná, krutá, kvůli mlze nebylo vidět na krok, všude po bažině plápolali pochodně ztracených duší, jezírka byla plná padlých odvážlivců. Díky nim však vědel kudy jít, oni posloužili jako majáky. Šel. Prázdno, poprvé se cítil volný jako pták, poprvé pocítil absolutní svobodu, ta chvíle byla věčná, nikdy nemohla skončit. Kaluž krve, utrpení, poslední výdech. Sen, králoství, láska, bažina, žena, chtíč, stařec...

Probudil se. Nad ním se skláněla žena. "Ale... počkat!" - "Psst", utišila ho žena, "Víš, Bůh tě nesoudí podle poměru dobrých skutků a hříchů v tvém životě, ale podle množství lásky, kterou jsi byl ochoten dát jedné jediné osobě - té kterou jsi miloval - mě. Ty jsi kvůli mě umřel, a proto tu jsi - v bájném království, kdesi uprostřed bažin…“