Bez ní to nejde

„Propojení člověka se zvířetem. Nikdy jsem té historce nevěřil..“ Udiveně zíral na černou pumu krčící se nyní na místě, kde ještě před malou chvílí stála sotva devatenáctiletá dívka. V jejích velikých černých očích se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce. Chystala se skočit.
A to také o kratičký okamžik déle provedla. Nezahryzla se mu však do krku, čehož se zalekl v první chvíli, nýbrž do ruky svírající dýku. Do večerního ticha se ozvalo zapraskání kostí následováno bolestným zaúpěním. Dýka dopadla na zem a v tom okamžení se s krátkým zablesknutím rozplynula. Ona však nebyla jejím cílem. Byla jen nástrojem něčího pěšáka. Dívka, puma, přesně věděla koho. Poznala ho hned, jak ho uviděla. Vlastně ještě chvíli předtím. Ucítila jeho blížící se přítomnost. Stejně jako on musel vycítit tu její. Přeci jen byli oba stejní. A oba prahli po krvi toho druhého. Touha přenášena geny dědícími se po staletí.
Stále se držíce ruky útočníka, ohlédla se směrem, kde stál její skutečný protivník. Zahlédla ho koutkem svého bystrého oka. To jí dostatečně stačilo. Neotálela ani vteřinu. Věděla, že by to mohlo znamenat, že on bude tím posledním, koho uvidí. Pustila se zlomené paže a vrhla se po něm. Ač byl od ní jen pár skoků, než se k němu dostala, stihl uskočit stranou.
Jak muži se zlomenou paží, tak okolním přihlížejícím se naskytla ještě neuvěřitelnější podívaná, než kterou mohli pozorovat doposud. Teď tu proti sobě stáli drobnější puma barvy noci a mohutný šedý vlk. Oba se krčili, připraveni každou chvíli zaútočit na toho druhého. Zároveň však vyčkávali, co udělá protivník. Ani jeden se, vypadalo to, neměl k prvnímu skoku. Někdo ho však udělat musel, a vlk si to uvědomil.
Na to, jak byl velký, byl i poměrně rychlý. Ne však dostatečně na to, aby k pumě přiskočil dříve, než se stačila před jeho vyceněnými tesáky uhnout úskokem do strany. Při tomto manévru se jí však zapletla noha do čehosi na zemi a ona upadla na bok. Rána byla tak nečekaná a prudká, že zakňučela jak malé štěně. Podívala se nad sebe. Nespatřila hvězdy, jako mohli ostatní, kdyby vzhlédli. Přímo nad ní se tyčil onen vlk. Z jeho očí byla jasně čitelná hrdost z vítězství a nechybělo ani pohrdání. Věděla, že v této pozici nemá naději na přežití. Jedinou možností by bylo ukázat přemožiteli svou oddanost. Jen v tom případě by měla šanci, že ji nechá žít. Ona se však své hrdosti vzdát nehodlala, ani za cenu smrti.
Pomalu se začala smiřovat se smrtí. Jediné po čem toužila, bylo, aby to provedl rychle. Netrápila ji ani tak její bezmoc, jako to, že jí byli svědkem ostatní. Avšak vlk, jakoby věděl, na co myslí, si dával dosti na čas. Nyní se, jak si všimla, díval ne na ni, ale kamsi ke vstupním dveřím malého domku. Pokusila se pootočit hlavu, aby mohla spatřit příčinu jeho počínání. On byl rychlejší. Tlapu jí přitiskl k hrdlu a znemožnil jí tak jakýkoliv pohyb. Opět se díval na ni, připraven k poslednímu útoku.
Do jeho šedého hřbetu narazil vržený kámen. A než stihl po odražení dopadnout na zem, ozval se z opačné strany tlumený výstřel. Tělo zvířete, se sotva slyšitelnou ranou, dopadlo na zem. Hned vedle pumy. Čísi noha ho odstrčila stranou.
Vlk nad ní sice již nestál, to však nezměnilo nic na tom, že neměla možnost spatřit hvězdy. Nyní jí výhled zastírala postava mladého muže. Dobře ho znala. Sklonil se blíže k ní a rukou jí začal hladit po boku. V druhé, na koleni položené, svíral jí tak dobře známou zbraň. Měla její barvu a v dřívější době nejednou mířila i na ni.
„Kdybys mě poslechla, viď?“ Ten hlas ji uklidňovat. Zněl sebevědomě a měl mírně káravý podtón. Na mužově tváři se objevil milý úsměv. „Říkal jsem ti přeci, že nejde potlačit svou druhou podobu. Jen se tím oslabí a odvykneš si od ní. Pak to takhle dopadá. Kdybys o to tolik neusilovala, porazila bys ho bez problémů. Jen si vzpomeň, jaká jsi byla dřív. A buď zas taková.“ S posledními slovy se k ní sklonil ještě blíže a políbil ji na tvář. Poté se zvedl a urovnal si kabát.
„Hlavně nepočítej s tím, že ti i příště zachráním život. Byla jen náhoda, že jsem se dozvěděl o tvé situaci.“ Jediné, co ještě spatřila, byl rudý znak vyšitý na jeho zádech, tedy na kabátu. Kruh s drakem uprostřed. Při pohledu na něj se jí vrátilo mnoho vzpomínek, které byly dosud ukryty hluboko na dně její mysli.
Konečně se postavila opět na nohy a otočila se směrem, kam se vydal. Ještě nebyl pryč, jak si myslela. Stál vedle Lika a něco mu šeptal. Ani svým dokonalým zvířecím sluchem neslyšela obsah jeho sdělení. Když domluvil, zmizel stejně jako předtím dýka. Ani její bývalý vlastník zde už nebyl. Liko se na ni jen krátce podíval a prošel dveřmi do domu. Bylo jí jasné, že kámen hodil on. Ostatní, co zde byli přítomni, totiž jen stáli a stále se na ni nevěřícně dívali. Nevěděla, zda to bylo úžasem nebo něčím přičiněním. Zřejmě ale byli ohromeni strachem, který lidi ovládne vždy při prvním setkání s tím, kdo podstoupil spojení se zvířetem.
Být ve své lidské podobě, zřejmě by se jí teď honila hlavou spousta různých myšlenek. Jako puma se však ničím nezabývala. Jediné, co jí vrtalo hlavou, byl Liko. Musel se s někým, jako je ona již setkat a s Lucasem zřejmě také. Nyní však chtěla odpočívat. Nechala tedy myšlenky na později a šla si lehnout. V této chvíli neměla náladu odpovídat na zvídavé dotazy těch, kteří za chvíli opět budou jako předtím, budou mít zpět kontrolu nad svým tělem a myšlením. Zůstala tedy v podobě pumy a ulehla hned vedle dveří domku. Nedá se říci, že spokojeně, ale usnula.