Victim of prophecy

Co vznikl náš svět, kdy ještě po zemi nechodily žádné lidské nohy… Kdy se na našem světě tvořily nespoutané řeky, košaté lesy či rozsáhlá pohoří, která se jen velmi těžko překonávala. A fauna žila, žije a stále bude žít ve svém uzavřeném světě, který vždy byl, je a bude jejich milým domovem…

Naneštěstí se ovšem začínali oběvovat první známky lidského vzrůstu. Ano, lidé, arogantní, příliš sebevědomá rasa, která vzhlíží k něčemu, co nazývají bůh…náš národ se snažil přivítat nové obyvatele našeho světa s otevřenou náručí - navzájem jsme si pomáhali, obchodovali. Lidem však přišlo, že je náš národ brzdí. Později se od nás odpojili nadobro. Začali se přes příliš zvětšovat. Dlouho o nich nebylo slyšet. Byli jsme hloupí, všichni! To nepopírám. Neměli jsme je podceňovat. Naše chyba se však teprve ukáže… Už je čas…

~~~

Můj bratr byl zaměstnán jako všichni ostatní - na okolních polích. Aby měl dost peněz uživit nás, pracoval po nocích. Tvrdě a nelítostně. Spíš se zájmem a žádném ponětí o čase vytvářel nové zbraně. Mám ho moc ráda. Sice pořád je to bratr, takže nějaké ty spory se také najdou. Ale i tak… Co zemřela matka, se o mě staral lépe než můj vlastní otec. Ten odešel pár let poté. Jak jsem již zmínila, měl dvě práce, aby nás uživil.

Je tomu jen asi tři nebo čtyři dny, co se bratr nevrátil domů. První den jsem si jen myslela, že se opět někde zapomněl zahloubán do své práce – ta jeho preciznost je docela nesnesitelná. Ale stále nepřišel.

Trochu jsem zpanikařila. Hned druhý den od toho zjištění jsem se vydala do města. Ptala jsem se na tržišti, každého na ulici. U jeho nadřazeného jsem se též stavila. Nikdo nic nevěděl. Když jsem pak zašla za jeho kamarády, zdělili mi jen to, že se určitě najde nějaké logické vysvětlení, že se určitě, jak jsem zprvu myslela, někde zapomněl.

Pokusila jsem se ukldnit, ovšem ty neblahé myšlenky mi prostě nedaly spát – co když se mu něco stalo; co bude dál, když nepřijde? Nicméně celý den, kdy jsem pobíhala po městě a zameškala den školy, mě nějak znavil. Lehla jsem si ospale do postele a zahleděla se do tmavého stropu nade mnou…

Ospale jsem se protáhla. Okolo mne byla ještě tma a skrz menší okno prosvítalo lunární světlo. Pomalu jsem přešla po pokoji. Postel mého bratra byla stále ustlaná. Z kuchyně mě ozářilo světlo. Seděl tam vyšší tmavovlasý kluk se zářivě modrýma očima. V obvazem ovázaných rukou svíral jisté zařízení a koncentrovaně ho smontovával dohromady nad horou papírů s návrhy již zrealizovaného zařízení. Ani nepostřehl, že za ním někdo stojí.
„Zase pracuješ?“ptám se ho ospale.

Mlčí.
„Slyšíš?“zvednu nepatrně hlas.

Neodpovídá.
„Aefe!“zařvu.
„C-co cože?“otočí se zmateně, „Te-tenerae? Co chceš?“zeptá se.
„Co chci? Je ani nevím kolik hodin, a ty tu ještě sedíš! Koukej si lehnout!“přikážu mu.
„Chováš se jako, kdybys byla moje matka,“podotkne lhostejně.
„Co mi je potom, pracuješ každou noc, aspon jednou snad pracovat nemusíš ne!“řeknu už dokonale probuzeně.
„No jo, no jo, no jo, už jdu, ještě tu něco dodělám,“vyjednává.
„NE!“odmítnu a po chvíli mi dojde, že s tou mámou měl docela pravdu.
„Klídek, pokud vím, má drahá sestro, tak ty se celý ty dny flákáš ve škole, zatím co já tvrdě pracuju.“opáčí.
„Já chtěla školu ukončit, ale ty…“
„Já jsem řekl, že je to nesmysl, dost, že já nemám dokončenou školu, natož ještě ty,“odsekne.
„Hmmm,“zamručím a odfouknu pramen rozcuhaných vlasů, který mi spadl do obličeje.
„Ale pojď už spát, zítra je taky den,“prosím ho mírně otráveným hlasem.
„Hned jsem tam,“otočí se a opět začne něco horlivě montovat.

Mávla jsem nad ním rukou a vrátila se do postele…

Prudce jsem se probudila. Na čele se mi leskne pot a srdce zběsile buší. Hřbetem ruky přejedu po čelu a opět týlem dopadnu do polštáře. V celém pokoji se již rozptýlilo ranní šero, které jen netrpělivě očekávalo první paprsky slunce. Můj pohled dopadl na bratrovu postel. Smutně jsem přejela očima po ustlané posteli s myšlenkou, že to byl jen sen.

Jelikož mi už nedalo spát, oblékla jsem se, pročísla své dlouhé vlnité hnědé vlasy s dvěmi copánky u obličeje, které my vlasy rozdělovali v pěšinku na straně. Oba dva copy byly seplé stuhou. Přes objemné vlasy se mi jen neznatelně rýsovaly špičky mých dlouhých uší a jen nepatrně vyčnívaly nad košatou hřívu. Z ušních lálůčků se houpaly dlouhé trianglové náušnice modroprůsvitné barvy, které dokonale doplňovaly proužky stuhy obvázané okolo spletených pramenů. Přehodila jsem přes sebe šaty ke kolenům ebenově černé barvy místy vyšívané bílou krajkou, jež působila jako clona, protože černá látka byla vcelku průsvitná. Šíje spolu s klíčními kostmi byla obnažena.

Pod šaty jsem si navlékla vysoké boty, které mi končily nad lýtky. Nakonec jsem si zavázala svůj nebesky modrý šátek okolo boků a vydala se ke dveřím.
Cestou jsem si vzala do ruky kousek místního chlebu a s chutí ho v mžiku snědla. Neslyšně jsem se procházela tichou ulicí a pozorovala většinou zavřená okna domů, jejichž věže se tyčily vysoko nad ulici. Všude se romanticky natáčely dlouhé větve listnatých stromů a stébla trav kopírovala směr větru.

Pomalu jsem procházela ulicemi apři blížila se tak k pomyslným hranicím města. Procházela jsem se vzrostlou travou, tancující v rytmu větru a pozorovala světelné paprsky prostupující temně zahalenou krajinou. Vesmírně zbarvená obloha se nad obzorem začínala zbarvovat do červena a za chvíli se vynořil světelná kotouč.

Vystoupala jsem na nejvyšší bod pole, který byl dostatečně vysoko, abych měla rozhled na okolní krajinu na vzdálenost desítek kilometrů. V dálce se v nížinné oblasti rozkládalo obrovské město šedé barvy, které se po jednotlivých levelích zvedalo do výšky a tvořilo jakoby umělý kopec. Přímo uprostřed se tyčila obrovská vysoká věž s miliony dalších menších, které jí obtékaly. Celý nepřirozený kolos patřil lidem. Nemohu do teď pochopit, jak mohl někdo, kdo kdysi býval s námi spřízněn tak pošpinit krajinu.

Nejistě jsem přešlapovala na místě a přemýšlela, kde by mohl bratr vězet…
~~~
odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/215718-view.aspx