Armádní krysa

Armádní krysa

Rok 2058
Každým rokem je to všechno čí dál horší, ale tento rok se všechny obavy vyplní. Už teď to bylo opravdu hrozné, ale pořád to nekončí a pořád to ještě může být horší. Smog zničil téměř všechnu ozonovou vrstvu. A proto nebesa už vůbec nejsou modrá. Pouze rudá barva ovládá oblohu. Slunce už hodně dlouho neviděl, neboť je schované v neprůhledném ovzduší.
Na zemi dochází kyslík. Pralesy byly skoro celé vykáceny a ten zbytek, který zbyl, a který byl dřív nazýván plícemi planety byl zaplaven vodou, protože veškeré ledovce se roztáli. Vyhynulo mnoho druhů zvířat a tak delfíni jsou viděni už jenom v encyklopediích a scifi knihách. Tání ledovců způsovilo zkázu mnoha národů mezi prvními padlími národy byli ostrovní státy.
Ovšem to není to nejhorší, lidi trpí hladomorem a svět je ovládán válkami. Rusko válčí proti Americe. Obě strany se domluvili mezi s sebou, že nebudou používat jaderné zbraně a tak vynalézají novou technologii. A právě tímto rokem schválil prezident USA projekt Heroes. Tento projekt se zaměřuje na omezení používání klasických vojáků, ale budou se používat vězni. Protože finanční krize vedla k zvýšení kriminality v každém státě. Americká vláda navrhla toto řešení v roce 2055 a čekalo se, kdy bude projek schválen.
V tomto projektu se ovšem nebudou používat vězni jako obyčejní vojáci. Předtím, než odejdou do terénu by jim doktoři měli píchnout injekci v této injekci budou nanoboti, kteří pacientovi zničí tu část jeho mozku, kde jsou uloženy vzpomínky.V podstatě vymaže vězňovu duši. Pak se tito roboti seskládají do jednoho počítače, který bude ovládat nového vojáka. Vždy, když se tento voják octne v těžké situaci počítač mu vyčíslí všechny možnosti toho, co se může stát a sdělí mu, jak se má zachovat. Tohle však trvá pouze vteřinu a možná že i méně. Voják neposlouchá jenom počítač, ale i nadřízené. Tento projekt má jediný problém. Kdokoliv se může dostat do vojákovi mysli, protože voják musí být neustále napojen na počítačovou síť. A nikdo neví, co se stane, když vojákův nadřízený zemře.
Už rok o tomto projektu ví Rusko, které jenom čeká, kdy se projekt povolí a oni zničí své nepřátele ze vnitř. A tímto rokem se jim dostala příležitost, po které dlouho toužili.

6.Ledna 2058 – Neděle (Guatanámo) 15:30

Tonny Ate a Michael White zajeli do největšího vězení ve státech aby si vybrali vhodného vězně na první pokus s člověkem. Nanoboti už byli připraveni a byli v nich nainstalované programi, bez kterých by projekt nebyl možný. Nikomu to neřekli, ale na projektu pracovali už půl roku před jeho schválením, tak, aby už se pacient jenom připravil na injekci a bylo ho pak možno vyzkoušet v testech.
Otevřeli dveře, už je čekali. Přivítal je zaměstnanec, řekl jim několik málo slov k trestancům – většinou zde byli ti, kteří byly odsouzeni k smrti nebo k doživotí. Došli k počítači a zaměstnanec jim ukazoval fotky vězňů a jejich osobní údaje. Hned od začátku měli Michael s Tonnym jasného favorita. Když zdělili číslo vězně, kterého by na pokus chtěli, ten samý zaměstnanec navrhl, že je k němu zavede. Vězeň byl odsouzen za trojnásobnou chladnokrevnou vraždu svých sourozenců a za měsíc měl být popraven.
„ Co tu chcete?“ přivítal je dlouhán v otrhaném tričku a černých kalhotách.
„ Máme pro vás návrh, jak se dostat z vězení aniž byste byl znovu stíhán a všechno by vám bylo odpuštěno. Jenom -“
„ Jenom vám musím pomoct, to mi bylo celkem jasný a o jakou pomoc se jedná ?“
„ Jde jen o jednu injekci, nic víc, nic míň.“ odpověděl mu Tonny. Michael za ním jenom přikývnul.
„ Jakou injekci, co mi chcete píchnout ?“
„ Roboty.“odpověděl stroze Michael
„ Hrozí mi smrt ?“
„ Hrozí, ale tady jí máte jistou, takže nemáte co stratit.“ odpověděl mu zase Michael.
„ Rozmyslím si to.“ odpověděl vězeň a odešel k svému lůžku a lehl si.
„ Rozmýšlejte se rychle, dokonce týdne to potřebujeme vědět. Vzkažte nám to po jakém koliv zaměstnanci. Zatím Nashledanou.“ loučil se Tonny, Michael taky pozdravil a oba odešli.

10.Ledna 2058 – Čtvrtek (Seatl) 17:00

Na vrátnici univerzity v Sealtlu zvoní telefon. Vrátná to zvedla. Chtějí přepojit na doktora Michaela Whitea nebo na pana Tonnyho Atea. Trvalo to dlouho, ale povedlo se.
„ Halo?“ vzedl sluchátko Tonny.
„ Dobrý den, tady Jack Jean, já volám ohledně toho, jak jste ode mě chtěli pomoct.“ ozval se trochu zoufale.
„ Promyslel jste si to ?“ zeptal se trochu váhavě Tonny.
„ Ano, promyslel. Pomůžu vám, jestli máte ještě zájem.“
„ Samozdřejmě, že máme ještě zájem, jsme s kolegou hrozně rádi, že jste nám dal vědět, celé se to tím urychlí.“ řekl Tonny a mrknul na Michaela, který stál vedle něj a nervózně čekal, až mu Tonny zdělí výsledky telefonátu.
„ Říkal jste jednu injekci, to bude vše ?“
„ Ano, nic jiného nebude potřeba.“
„ Co se mnou budete provádět ?“ zeptal se potichu a v hlase mu zněl strach.
„ Vysvětlím vám to až přijedete sem.“
„ Kdy mě tam odvezou ?“
„ Co nejdříve, myslím, že to bude tak do týdne a tom si ještě musíme promluvit s ředitelem věznice. Nebojte, zavoláme vám, zatím to oznamte svým známím.“
„ Já žádné nemám.“
„ Aha, tak to je mi líto.“ řekl Tonny sklesle, ale ve skutečnosti mu bylo docela jedno jestli známé má nebo nemá, aspoň by jim nemusel vysvětlovat, co to vlastně dělají a taky to, že už ho s největší pravděpodobností už neuvidí. Buď bude mrtvý nebo si je nebude pamatovat. Připadal si trochu sobecky, když myslí takto jenom na sebe, ale on byl ten tip vědce, co dává všechno jenom do své práce a na ostatní se neohlíží, možná proto neměl nikdy nějaký dlouhodobý vztah.
„ Hmm, mě to líto není, ale jak myslíte. Zatím nashledanou.“ rozloučil se trochu nezvykle Jack. Tonnyho to trochu zarazilo, ale pak si uvědomil, za co byl ten člověk obžalován a už mu to tak divné nepřišlo.
„ Co říkal ?“ zeptal se nervózně Michael. Michael byl úplný opak Tonnyho ohledně vědy, vždycky radši chodil po barech, zatím co Tonny trávil noci zavřený mezi jeho projekty a svým chápáním. Michael bral vědu jenom jako koníček, za který dostává docela hodně peněz.
„ Říkal, že souhlasí.“
„ Budeme muset zavolat řediteli věznice, aby ho sem někdo převezl.“
„ Uděláš to ?“
„ Klidně.“ odpověděl a odešel do své kanceláře.
Hned jak našel číslo na ředitele, zavolal. Jednali spolu pouze pět minut. Jacka Jeana přiveze jeden strážník v úterý přímo na univerzitu, kde už si ho převezmou.
Udělají s ním nějaké testy. Pokud vše půjde podle plánu budou mu moci druhý den píchnout nanoboty. A vzhledem k tomu, že píchnout si injekci umí i obyčejný člověk neměli se čeho bát.
Michael se nebál ani jednoho zákroku, který musí ten člověk podstoupit, bál se toho, co by se všechno mohlo stát, kdyby se o projektu dosvědělo Rusko a bál se, že teprve tohle by mohl být ten začátek války, která probíhá.

14.Ledna 2058 – Pondělí (Seatl) 10:00

„ Už jsou tu Tonny.“ pronesl Michael nezvykle vesele. Z vrátnice už je volali. A tak Tonny s Michaelem vyšli naproti jejich životnímu rozhodnutí. Jejich životnímu rozhodnutí a jejich osudu, o kterém ještě nevěděli.
Jack stál dole, byl hodně zvědavý na to, co ho čeká. Tonny si pomyslel, že to nebude žádný tipický zabiják, kterého zná z filmů. Ale přesto by si měl dávát pozor. A tak Jack opustil vězení a vstoupil do něčeho, co bude možná ještě horší.
V univerzitě už měl připravený pokoj. Byl z něj nadšený, tak, že by ani slovy nedokázal popsat ten pocit, který právě cítil. Michael s Tonnym ho nechali, aby se zabydlel. Ale po dvou hodinách se rozhodli s ním udělat testy. Měřili mi IQ, tepovou frekvenci, tlak a následovali testy vytrvalosti. Potom nechali Jacka odejít zpátky na pokoj a zadali výsledky do počítače.
Uběhli dvě hodiny a Jeanovi výsledky byli hotovy. Počítač zhodnotil, že Jean není úplně ten nejvhodnější typ na zkoušení takového pokusu pro jeho vysoké IQ, ale přesto se Jean mohl pokusu zúčastnit.
„ Pane Jeane ? Mohu dál?“ ozvalo se za dveřmi Jackova pokoje. Byl to Michael White.
„ Jistě. Můžete mi říkat Jacku, jestli chcete.“ řekl Jean trochu bojácně.
„ Jdu vám oznámit výsledky testů, které jsme s vámi dělali a které počítač zhodnotil.“
„ Kdyby byli záporné, vrátím se zpátky do basy, že jo ?“ zeptal se úzkostlivě.
„ Jacku, nevím, co by s vámi bylo, kdyby byli negativní, ale to teď není důležité. Důležíté je, že jsou pozitivní.“ odpověděl Michael s úsměvem.
„ Vážně ? A kdy mě čeká ta injekce ?“
„ Co nejdřív Jacku.“
„ Kdy ? Zítra ?“
„ Ano, zítra.“
„ A co na mě budete zkoumat ? Nebo, co je to za rotoby ?“
„ Roboti budou ve vašem těle zkoumat mozkové buňky.“ řekl a jasně si vzpomněl na rohovor u oběda, kdy se s Tonnym bavili o tom, že mu radši neřeknou, co ho opravdu čeká. Musel by to být blázen, kdyby souhlasil s odstraněním všeho, co z něj dělá člověka a nechat si dát do hlavy robota. Na to měl příliš vysoké IQ. Michael nevěřil tomu, že by na to nepřišel nebo že by nepřišel alespoň na to, že mu lžou.
„ A o co se budou ty mršky snažit ?“
„ Chceme zjistit jak by se dali duplikovat“ zalhal Michael. Bylo to to první, co ho napadlo.
„ Jacku, měl byste se na zítřek pořádně připravit, bude to náročný den a já už musím jít. Nashledanou.“dodal po chvíli
„ Nashledanou a děkuju, za to, že ste mě vzali z tý díry.“ slyšel Michael, když opouštěl místnost.

15.Ledna 2058 – Úterý (Seatl) 18:30

„ Připraven ?“ ozval se Tonnyho hlas.
„ Ano, připraven.“
„ Píchneme vám injekci, pravděpodobně bude průběh projektu velmi bolestivý, ale až budou roboti hotovi odstraníme je a bude vám zase dobře.“
„ Budu dostávat léky na bolest ?“
„ Ano, nějaké tu máme, ale je velmi pravděpodobné, že nebudou účinkovat a proto nebudete moct být na svém pokoji, mohl byste se zranit.“ utěšil ho Michael.
„ Můžu ?“ zeptal se Tonny se stříkačkou v ruce. Jack pohlédl na její obsah a na množství obsahu.
„ Ano, můžete.“ řekl a natáhl k Tonnymu paži.Tonny udělal krok dopředu a píchnul Jackovi injekci do žíly.
„ Teď už nejste Jack Jean, teď už jste projekt Heroes.“ dodal Michael po tom, co nanoboti vnikli do Jeanova těla.
„ Poslouchejte, budete bydlet v téhle místnosti, nevím jak dlouho, ale důležité je, že všechno co uděláte bude zaznamenáno.“ řekl mu Tonny.
„ Nechali byste mě teď o samotě ?“ zeptal se Jean
„ Jistě. Až budete cokoliv chtít zazvoňte na zvonek u dveří. Náš personál vám vyjde vstříc.“ řekl mu Michael a pak oba vědci společně odešli.
„ Děkuju.“ zamumlal Jean.

17. Ledna 2058 – Čtvrtek (Seatl) 18:00 (celkový stav)

Jeana už den bolí hlava. Hrozně ho bolí hlava, ale to není všechno. Ztrácí dlouhodobou paměť a zapomíná na dětství a vytrácí se mu i postavy, které dříve označoval jako staré známé už není takový jaký býval a začíná se chovat víc jako počítač – ztrácí smysl pro humor a odpovídá jednou větou, téměř jako počítač.
Testy prokázáli, že výskyt nanobotů v krvi je minimální. Na rengenovém snímku byli znatelné ztráty na jeho mozku. Ztrácela se ovšem jen ty části, které tvořili Jeanovu bývalou osobnost. Už to nebyl Jack Jean, byl to projekt Heroes v neúplné podobě.
Tonny i Michael byli nadšení, nanoboti byli rychlejší, než si mysleli. Pokud nanoroboti sestaví počítač do neděle, projekt budou moci zkoušet už v pondělí.

18.Ledna 2058 – Pátek (Seatl) 15:30

Projekt Heroes zapomíná na svou nedávnou minulost, neví proč je v universitě, neví, co tam dělá. Dokonce neví ani o tom, co spáchal a informace o tom, že byl někdy ve vězení už ho taky opustila. A tak sedí v místnosti, kde je v každém koutě alespoň jedna kamera. Sedí tam, v hlavě má jen zbytky své osobnosti a zmatek. Sedí tam s knihou v klíně a snaží se soustředit jen na knihu. Knihu od Stephena Kinga. Chtěl jí po personálu, protože si včera v noci vzpomněl, že jí kdysi přečetl. Vzpomíná si jak četl Misery a ještě včera věděl, že asi měsíc po tom, co jí dočetl spáchal něco hrozného v rodině. Když o tom slyšel Michael vzpomněl si, za co byl obžalován a uvězněn.
Říkal si jak by mu asi bylo, kdyby tohle někdo udělal s ním. Nakonec došel k závěru, že by mu asi nebylo nijak, protože by si na to nevzpomněl a nevzpomínal by si na nic.
Tonny se zeptal toho těla, ve kterém byl dříve uvězněna duše Jacka Jeana, jestli stále cítí bolest hlavy. Necítil. Necítil totiž nic.
Rengen dokázal, že v Jeanově mozku nanoroboti staví počítač.
Když se večer koukal na záznamy Michael, zjistil, že projekt Heroes se asi cítí velmi osaměle, neboť si dokázal povídat skoro dvě a půl hodiny sám se sebou. Michaela zaujmulo především to, že stál před kamerou, když vedl tento rozhovor.
, Co když ten rozhovor je určen nám a jeví se takto jeho velmi vysoké IQ, co když nám tím chce něco dokázat?' pomyslel si Michael, když přemýšlel o tom, co projekt Heroes říkal do té kamery. Začalo ho mrzet, že poslal Tonnyho domů. Znovu si pustil záznam.
„ Kde máte jistotu, že o tomhle pokusu Rusko neví, často byli rychlejší něž my, často byli chytřejší než my. Copak o tom ví jenom Jack Jean? Chci aby ste to věděli, ale né Jacku, bolí tě hlava a máš už toho dost.“ ozývalo se z videa. Jean dostal velmi provděpodobně schizofinii.

21. Ledna 2058 – Pondělí (Seatl) 16:00

„ Můžeme zapnout počítač a pokusit se spojit s projektem Heroes.“ oznámil Tonnyho hlas.
„ Zapínám.“ ozval se Michael.
„ Už je tam něco vidět ?“ zeptal se nedočkavě Tonny.
„ Vydrž Tonny, musíme chvíli počkat.“ čekali. A za chvíli se ozval slabý signál. Tento signál se ozýval vždy, pokud bylo zařízení vypnuté a jiný počítač nebo jiné zařízení. Zapnuté zařízení mělo jiný signál.
Michael neváhal a otevřel si menu zařízení, které bylo na blízku.
„ Zapneme ho ?“
„ Jistě, zapni ho.“ a tak ho Michael zapnul. Nic se nedělo.
„ Projek Heroes připraven.“ vyšlo z úst Jeanova těla.
„ Projekte Heroes, co máte za funkci ?“ zeptal se na zkoušku Tonny, Heroes měl říct, že žádná nebyla udána a měl by čekat na funkci.
„ Žádná funkce nebyla doposud udána, projekt Heroes čeká na udání funkce.“
„ Projekte Heroes, udávám vám funkci poznávání přátelského střediska.“
„ Funkce přijata, vykonávám.“
„ Odteď budete moci prozkoumávat celou tuto budovu, budete volný, jen mi vás můžeme omezovat a jen mi vám budeme říkat, co máte a co nemáte dělat.“
„ Co nemůže Heroes dělat ?“ ozvalo se monotóním hlasem.
„ Nesmíte opustit tuto budovu a za žádnou cenu nesmíte ublížit zaměstnancům této budovy. Nikdy.“ řekl důrazně Michael.
„ Podmínky jsou příjmuty, Heroes bude poslouchat pouze ty pány, co stojí přímo před ním. Registrace obličejů úspěšně proběhla.“ to byla ta zpráva, kterou chtěli oba vědci slyšet.

21. Ledna 2058 – Pondělí (Moskva) 17:00

„ Počítač byl zapnut.“ řekla spiklenecky Ilja Ditrinov
„ Stačí počkat až se projekt Heroes dostane do situace, kterou neumí vyřešit a můžeme se podívat, co v něm vlastně je.“ řekl jí Petr Ikarov
„ To můžeme, ale jak dlouho to může trvat ?“
„ Soudím, že moc dlouho ne, týden možná dva víc ne.“
„ Tohle spojení bude ale vždycky velmi krátký Petře, nevím jak se tam dostat v tak rekordním čase jako je jedna nebo dvě vteřiny ? Může se stát cokoliv a on může být v tom stavu třeba v jednu v noci a my se pak k němu nedostaneme.“
„ Tak můžeme náš program nastavit tak, aby začal prozkoumávat jeho program.“
„ Myslíš, že bysme ho mohli nechat v tom stavu, kdy on je duchem v tom svém programu ?“
„ Určitě by to šlo, ale musíme na to vymyslet nějaký systém.“
„ Musí ho nějak zkošet, při testech bude mnohokrát v programu, kde ho můžeme nechat.“
„ Stačí jen počkat na tu vhodnou příležitost.“
„ Myslím, že to nebude dlouho trvat.“

21. Března 2058 – Čtvrtek (Moskva) 14:00

„ Iljo, na tom stroji jsem pracoval dva měsíce, bude to fungovat, to mi věř.“ vztekal se Petr.
„ Petře, už ho dokážeme zastavit, proč nevymyslíš něco jinýho, víš jak je to nebezpečný vydat se jen tak za pomocí vysílačky a počítače do hlavy americkýho projektu ?“
„ Je to bezpečný, zpátky se dopravíme úplně stejně, stačí zapnout tlačítko a už jsme tam a když ho zmáčkneš podruhý už seš zpátky a nic se neděje.“ řekl Petr. Vládlo ticho, Ilja přemýšlela, po chvíli se ozvalo :
„ Dobře, zkusíme to, jen mi dva, ale nikomu o tom neřekneme.“ souhlasila nakonec Ilja
„ Už zase chceš jednat na vlastní pěst Iljo ? Nepamatuješ si jak to dopadlo minule, kolik při tom uhořelo lidí.“
„ Petře já ti to jinak nepovolím. Beze mě se do jeho programu nedostaneš.“
„ Jak to chceš zařídit abychom se tam dostali jenom mi dva ?“
„ V neděli tady nidko není.“
„ A jak víš, že projekt Heroes bude zrovna v neděli potřebovat ten program ?“
„ Poslední dobou s ním pořád něco zkouší. Minule jsme ho dokázali stopnout na půl hodiny, když se nám to povede i teď budeme mít dostatek času se dostat do jeho hlavy a nikdo nepozná, že jsme se tam vydali.“

21. Března 2058 – Čtvrtek (Seatl) 15:00

„ Tonny vzpomínáš si, jak se projekt Heroes zasekl ?“ řekl zamyšleně Michael
„ Samozdřejmě, proč se ptáš ?“ zeptal se trochu vyděšeně Tonny.
„ Čím myslíš, že to bylo ?“
„ Nevím, proč se ptáš ?“
„ Víš, musím ti něco říct. Už v lednu jsem přemýšlel o tom, co by se asi stpalo, kdyby se do toho programu někdo naboural, víš, mohl by se mu dostat do hlavy a mohl by zasahovat do těch situací, které se mu přehrávají. Minule se zastavil na půl hodiny. To není normální.“
„ Myslíš, že někdo našel způsob jak se mu dostat do hlavy ?“
„ Myslím, že pokud máš hodně peněz a seš dobře vybaven, nemůže to být takový problém.“
„ A ty si pro to něco vymyslel ?“
„ Mě tohle napadlo už dřív.“ řekl Michael trochu provinile.
„ Co si udělal ?“ řekl Tonny a v jeho hlase bylo slyšet trochu hněvu.
„ Není to nic špatného. Je to přístroj, díky kterému se mu můžeme dostat do hlavy i my.“
„ Odkdy na tom děláš ?“
„ Od ledna, napadlo mě to, udělal jsem to jako náhradní řešení.“
„ Nezkoušel si to ještě, doufám.“ podezíral ho Tonny.
„ Nezkoušel, to sem chtěl až s tebou.“
„ A jak to vlastně funguje?“
„ Není to nic těžkýho, nalepíš si na čelo takovej čip -“
„ Né Michaeli, není to nic těžkýho, takhle začínali všechny scifi knihy.“
„ Poslouchej mě, ten čip ti prozkoumá celý tělo, pak stačí zmáčknout tlačítko na náramku, kterej budeš mít připevněnej na zápěstí a jseš tam v celé své kráse.“ řekl nadšeně Michael.
„ Víš jak je to nebezpečný ?“
„ Vím to, ale jsem ochoten to risknout.“
„ Já nejsem sebevrah Michaeli. A co když se nám podaří dostat se tam, ale už to nepůjde zpátky, co potom ? O tomhle si taky přemýšlel ?“
„ Já o tom nepřemýšlel, je to bezpečný, naše těla budou tady a budou taky v bezvědomí a pak se tam prostě vrátíme.“
„ Díky tomu tvému kouzelnému tlačítku jo ?“
„ Ano, přesně tak, kvůli němu.“
„ Nic jinýho v tom není ?“
„ Ne, krása je v jednoduchosti.“ dořekl spokojeně Michael. Tonny na něj nevěřícně koukal, asi si připadal jako blázen a Michael se mu nedivil, ještě před necelými třemi měsíci by si připadal úplně stejně. V laboratoři panovalo ticho. Michael čekal, na Tonnyho rozhodnutí.
„ Dobrá dobrá.“ vyšlo z Tonnyho úst po necelé čtvrthodině přemýšlení.
„ Souhlasíš ?“
„ Mám na výběr ? Stejně bys to zkusil i bezemě, nemám pravdu ?“
„ No, já nevím, co ti na to mám říct, snad jenom, doufám, že bys neměl pravdu. Ale věřím tomu, že ty jí máš.“
„ Poslyš zkusíme to, ale zkusíme to jedině spolu.“
„ Jasně, že jo. Na kdy máš pro náš projekt připravenej ty zkoušky ?“
„ Myslím, že asi na neděli. Určitě se zapne ten náš program. Ale vlezeme dovnitř jenom, když bude pryč víc jak minutu. Souhlas ?“
„ Jak jinak.“ souhlasil nadšeně Michael. Tonny si pomyslel, že i malé dítě se na pohádku těší méně než on, ale to nebylo to podstatné. Podstatné bylo, že Tonnyho důvěřa v Michaela značně klesla tím, že se opět do něčeho pouštěl, jak se říká „na vlastní pěst“. Ale to nebylo nic nového, jediná novinka na tomto jeho vynálezu byla ta, že se mu konečně Michael svěřil dříve, než bylo pozdě. Jako to bylo vždycky před tím.
Tonny se na to přestal myslet, ale jeho strach se přesně stupňoval. Nebyl to obyčejný strach, byl to strach ze strachu, bál se toho, že až příjde ten moment, kdy se projekt Heroes nebude moci probudit zpátky odmítne odejít s Michaelem do jeho podvědomí, aby zjistili, co mu vlastně je.
25. března 2058 – Neděle (Seatl) 13:30

V laboratoři je jenom projek Heroes. Tonny a Michael ho pozorují skrz zrcadlo. Změnil se, pomyslel si Tonny a nejen chováním, i jeho fyzická stránka se poněkud změnila. Měl pravdu, z otrhaného chlápka se během dvou měsíců stal jakýsi muž, o kterém by si většina lidí myslela, že pracuje v kancelářia že o svůj vzhled velmi pečuje.
Měl pravdu, projekt Heroes už několikrát požádal o jiné oblečení, pravidelně se holil a sprchoval se každý den. Ten charakter, který měl v sobě před svou proměnou v armádní krysu, jak ho nazval několikrát ředitel univerzity, už zemřel a byl zde už jen samotný projekt s nevými zvyky.
Tonny s Michaelem vešli do místnosti k projektu. Jeanovo tělo se na ně mile usmálo.
„ Dobrý den.“ pozdravil projekt
„ Dobrý den.“ pronesli oba věci jeden po druhém.
„ Projekte Heroes, máme pro vás nové testy. Budete trénovat svou techniku v boji.“ seznámil ho s dnešním projektem Michael.
„ Samozdřejmě.“ souhlasil Heroes.
„ Nyní následujte mně a Michaela do imitační místnosti.“ dodal Tonny a vyšel z místnosti, mířil do místnosti, kterou na tyto testy speciálně přppravili. Test spočívá v tom, že se na projektu nasadí helma, která bude testované osobě dosahovat až do místa nosu. Na přední straně této helmy se bude imitovat situace boje, kterou musí projekt vyřešit. Prostor kolem projektu musí být prázdný, aby si nemohl ublížit. A tak oba vědci budou pozorovat jeho reakce za prosklenou tabulí.
„ Jak bude probíhat test ?“ zeptal se Heroes. I přesto, že to nebyl člověk, jednu vlastnost si ponechal. Zvědavost. Nikomu to nevadilo, protože zkoumat a přivlastňovat si okolní svět a tak to možná nebyl ani pozůstatek Jeanovi mysli, ale část programu, který ho řídil.
„ Já doufám, že uspokojivě.“ vydechl Michael. Za tou prosklenou tabulí měl připravený svůj stroj a doufal, že ho bude mít možnost ho vyzkoušet. I kdyby to bylo naposled, tak to chci zkusit. Říkal si v duchu Michael.
„ Projekt Heroes se chtěl zeptat jakou formou bude probíhat.“ upřesnil svou minulou větu projekt.
„ To vám povíme za chvíli.“ oznámil mu Tonny a šel dál. Po necelých pěti minutách došli do osudné místnosti.
„ Tuto helmu -“ řekl Tonny a ukázal na helmu. „ - vám nasadíme na hlavu. Ze začátku nic neuvidíte, ale pochvíli vám tento stroj začne promítat určitou situaci a vy se budete učit, jak se v této situaci zachovat. Těchto situací tady máme několik, nevím, kolik toho za dnešek stihneme. Celý test odhaduji na dvě až tři hodiny.“ oznámil projektu suše Tonny. Michael se na něj tolik nesoustředil.
„ Dobře, jsem připraven.“ řekl sebejistě projekt Heroes. Michael přišel k helmě a začal ji nasazovat projektu. Tento proces netrval dlouho a tak se za chvíli oba vědci odebrali do místnosti za skleněnou tabuli. Michael mu podal CD, na kterém byla situace nahrána, měl jich víc a všechny byly seřazeny podle jednoduchosti. Vložil CD do počítače a spustil program, díky kterému se propojil s přilbicí na hlavě projektu a spustil imitaci situace.
Projekt se začal pohybovat na všechny strany a choval se tak, jak mu počítač přikazoval. Po chvíli se zastavil. Oba vědci čekali, co se stane a za jak dlouho se začne projekt opět pohybovat, ale oba dva moc dobře věděli, že se pohybovat jen tak nezačne, protože tato přestávka měla správně trvat jenom vteřinu, možná dvě. Měla být neznatelná, ale oni ji poznali.

25. března 2058 – Neděle (Moskva) 14:00

„ Iljo, už to zapli, můžeme je zastavit.“ zvolal radostně Petr, který už víc jak tři hodiny seděl u počítače a hlídal aktivitu projektu.
„ Nejásej tak, stejně nevíme jak, stopnul si ho aspoň ?“ zeptala se Ilja. V jejím hlase bylo poznat, že se jí nikam nechce, ale moc dobře věděla, že teď už se nemůže nijak odvolat. A tak si na sebe nasadila Petrův vynález, který byl připraven na stole vedle počítače. Petr připojil svůj stroj k síti.
„ Můžem ?“ zeptal se nedočkavě.
„ Můžeme.“ hlesla Ilja. Zmocnil se jí strach z toho, co bude. A v hlavě jí probleskli všechny možné důsledky přemístění.
Svět se s nimi zatočil a na podlahu dopadla dvě bezmocná těla dvou ruských vědců. Dýchali a srdce jim bilo stejně jako předtím, byli v podstatě uplně zdraví, jediné, co jim chybělo, byla jejich duše spojená s tělem. Jejich duše odcestovala někam daleko, odcestovala do duše amerického projektu, který dříve byl člověk, měl vlastní rodinu, vlastní vzpomínky, zkušenosti, vlastní všechno. Teď je z něj jakási armádní krysa, která čeká na povolení k existenci.

25. března 2058 – Neděle (projektův program) čas neznámí

Ilja s Petrem se octi ve velkém prostoru, které se dá jen těžko popsat, nebylo to nic, s čím by se doposud setkali, všude byly jakési skály, ale nebyly dostatečně velké a nebyli to ani tak skáli, jako obří kameny, umístěné hodně blízko u sebe. Když na ně chtěl Petr sáhnout, opadal z nich prach, jako by to ani nebyli kameny, ale něco jiného.
Všechny tyto útvary byly jen o půl metru větší než Petr. A místo, na kterém se octli po zapnutí toho zvláštního přístroje fungovalo asi jako portál.
„ Funguje to!“ zakřičel Petr. Byl radostí bez sebe.
„ Ještě moc nejásej, myslím, že budeme šťastní, když se dostaneme zase zpátky.“
„ Když jsme se dostali bez obtíží sem, proč bychom -“ chtěl říct Petr, ale přerušil ho ohromný otřes půdy. Ilja se hned svalila na zem a Petr jí téměř okamžitě následoval. Oba cítili, jako by věco přicházelo. A měli pravdu, kousek od místa, kam se dostali oni, se právě octli dva američani.
„ Tonny jsme tu, zabralo to!“ zakřičel Michael a začal se rozhlížet po okolí.
Ilja se zvedla a podívala se rozrušeně na Petra, který ležel překvapen vedle ní.
„ Tvůj stroj asi nebyl tak geniální jak sis myslel. Pojď schováme se a pak se uvidí.“ sykla na petra Ilja. Byla naštvaná a bála se a Petr moc dobře věděl proč, protože on cítil to samé.
Ilja vzala Petra za ruku a zamířila s ním za kámen, ke kterému se přemístili.
„ Co budeme dělat ?“ řekla Ilja a v jejím hlase vládlo zoufalství.
„ Já nevím co budeme dělat, na tohle jsem nemyslel.“
„ A na co si prosím tě myslel, když tě tohle napadlo ?“
„ Co si o mě myslíš Iljo, já nejsemten, co vymyslí všechno až do posledního důsledku, to si mě asi s někým pleteš.“ hněval se Petr.
„ Tak jo, pro začátek se aspoň uklidníme.“ zamumlala Ilja a začala se nahlas nadechovat a vydechovat jako při nějakém posilovacím cvičení.
„ Můžeme to zkusit jindy, přemístit se zpátky do Moskvy.“ pronesl Petr. Ilja si pomyslela, že víc apatického člověka nezná a dotčeně se na něj podívala.
„ A jak víš, že to není naše poslední možnost být tady Petře, jak to víš ?“
„ A jak si ty tím můžeš být tak jistá, hele mám náhradní plán, když se nechceš přemýstit zpátky do Moskvy, můžeme je sledovat a zjistit tak, o co se snaží oni.“ snažil se Petr uklidnit Ilju, která popocházela dokola. Kdy\ž to dořekl, tak se zastavila. Vypadalo to, jako by se zasekla, ale pak se podívala na Petra a přikyvovala. Oči se jí rozzářili a vypadala spokojeně. Petr čekal na odpověď. Ale nedočkal se. Ilja ho opět chytla za ruku a začala se tiše plížit podél stěn těch podivných obrovitých kamenů, které je obklopovali. Po necelých pěti minutách už byli tak blízko američanům, že už je mohli i slyšet. Když byli dostatečně blízko, uvědomili si, že američani jsou na jejich poměry poněkud větší. Asi o metr větší.
„ Michaeli, co myslíš, že se s ním stalo, všechno vypadá normálně, akorát tyhle kameny jsou … zvláštní.“ pronesl zamyšleně Tonny.
„ To ticho je zvláštní a krajina taky. Všechno je tu … jiné.“
„ Jak jiné ? Jak to myslíš ?“
„ Tak jak to říkám Tonny, je tu vedro, jako bychom byly něde na poušti, ale nejsou tu žádní živočichové ani rostliny tu nerostou. Je to přesně jako v nácviku.“
„ Pak jsme tu správně, nemyslíš ?“
„ Nevím, jestli jsme tu správně, měli jsme odpovídat té velikosti, které odpovídáme normálně, ale to tak není. A ani ten program v Heroes nebude ten nejlepší.“
„ Proč ne ?“ zeptal se poníženě Tonny. On byl většinou ten, co odpovídal na otázky a to si myslel, že by tohle poznal, ale kdyby tu s ním nebyl Michael, nepoznal by nic.
„ Protože -“ říkal Michael a opřel se o skálu, za kterou se ukrývali oba rusové. Kámen se odrolil a Michael se přestal věnovat tomu, jak má odpovědět Tonnymu a začal se věnoval tomu měkkému kameni.
„ Písek, vidíš, jsme na poušti. Kolem nás je stovka dalších takových kamenů. A ty se budou drolit na menší částečky úplně stejně jako tenhle kámen.“
„ Nepůjdeme najít náš projekt ? Bude to asi lepší, než tady drolit kameny.“ řekl a pokynul Michaeli, aby šel s ním. A on šel.
Ilja s Petrem slyšeli celí rozhovor. Ale v posledních pěti větách jejich rozhovoru už je přestali vnímat a začali si prohlížet okolí, o kterém Michael mluvil jako o poušti. Měl pravdu. Pomyslela si Ilja. Petr byl na tom stejně jako ona, možná byl ještě víc zaměstnán svým okolím než aby si všímal, co to američané dělají.
„ AAAÁÁÁÁÁ!!“ zařvala Ilja, když se před ní vztyčil obrovský američan. Byl to Tonny a taky vypadal velmi překvapeně. Uculnul do zadu a strčil do Michaela tak, že spadnul. Tonny spadnul hned na něj. Petr se taky lekl, ale nelekl se američana jako spíš Iljina jekotu. Pak se začal překvapeně rozhlížet kolem sebe. Uviděl jak se na sobě válí dva obrovití cizinci. Byli to ti američani, které před tím zahlédli.
„ Kdo – kdo jste ?“ dostal ze sebe Tonny, chtěl slyšet odpověď, kterou moc dobře znal.
„ Já – já jsem -“ odpovídal anglicky Petr, když ho přerušila Ilja.
„ Co vám je do toho ?“ vyštěkla na muže, co stál před ní.
„ Tonny přemýšlej, kdo by to tak asi mohl být, jsi vědec, já myslel, že je ti to jasný.“ zašeptal Michael do ucha Tonnymu.
„ Já vím, ale co když jim křivdíme, co když to nejsou oni.“ odpověděl mu důvěřivě Tonny.
„ Nebuď blázen, kd jinej by na tohle měl technologii a hlavě, kdo jinej by nás chtěl zničit ?“
„ To nevím, třeba tetoristi.“
„ Vypadají jako arabové, máš pocit, že jsou tak moc opálení, že by si o nic řekl, že to jsou arabové.“
„ Aspoň se pokusíme vyjednávat.“ řekl Tonny a obrátil se zpátky k vetřelcům, kterí si taky něco šuškali.
„ Přišli jsme jen prozkoumat, proč nefunguje ten program.“
„ A ještě vám to nedošlo ? A to si říkáte vědci ? My o tomto vašem projektu víme už dávno, hodně dávno a proto vám nefunguje, dali jsme se do toho my -“ vyjelo z Ilji tak rychle, že její angličtině, která jinak vynikala bylo těžko rozumnět.
„ Iljo přestaň, přece nechceš aby to dopadlo špatně, když si teď vyjednáme mír, můžeme se odtud ještě dostat ve zdraví.“ zakřičel na ní schválně anglicky, aby poznali, že taky chtějí vyjednávat. „ Omlouvám se za ní, ona je jen vyděšená-“ dodal. Chtěl říct mlohem víc, ale půda kolem nich se opět začala otřásat. Jenomže teď to bylo úplně jiné. Nikdo nepřicházel, bylo to jenom jako by se na ně něco valilo. Něco ohromného. Mnohem většího, něž byli američani. Všichni čtyři se postupně svalili na kolena a začali se rozhlížet. Během chvíle bylo vidět, co je to vlastně ohrožuje. Michael viděl obrovské boty a bylo mu už celkem jasné, co se na ně blíží.Ostatní to taky rychle zjistili. Zavládla panika.
Projekt se blížil. Všichni začali zoufale mačkat svá tlačítka, která jim měla umožnit návrat domů. Ale nikomu ten zázračný stroj najednou nefungoval. Ilja začala histericky ječet, Petr si cosi mumlal a vypadal naštvaně, Michael s Tonnym si začali nadávat.
Ale už bylo pozdě. Projekt Heroes se blížil. A co bylo horší, změnil směr, takže teď mířil přímo na ně. Proti němu se v dáli ozývaly hlasy. Nikdo nebyl schopen rozpoznat, kdo to mluvil, ani co mu říkal. Michael vzdal zápas s tlačítky na svém náramku a začal cosi křičet. Nebylo mu rozumnět. Tonny tušil jenom to, že se snažil dorozumět s projektem, ale nebylo mu to nic platné. Projekt Heroes se neodvratně blížil.

25. března 2058 – Neděle (Seatl) 16:35

Projekt Heroes už půl hodiny sedí na zemi v místnosti, kde se testovala jeho vytrvalost v boji. Uspěl. Ale žádný jiný test se mu nepřepnul Až teď se rozhodl sundat si helmu. Nebylo to nic těžkého. Nebylo to nic, co by nezvládl.
Po dlouhé době ho oslnilo světlo místnosti. Rozhlížel se kolem sebe. Skleněná tabule. Napovídalo mu cosi vzadu v hlavě. Otočil se opačným směrem. Opravdu tam byla skleněná tabule. Ale nikdo za ní nebyl. Otevřel si dveře a šel do místnosti, kde měli být oba vědci. Byli tam. Leželi na zemi a jejich těla byla ve velmi špatném stavu. Bylo to jako by je někdo zašlápnul. Končetiny měli položené jako by k nim ani nepatřili a hrudník už se nezvedal, tak jako před tím. Nedýchali.
„ Co bude projekt Heroes dělat, když nemá koho poslouchat ? K čemu je určený ?“ ozval se místností hlas Jeana. K ničení je projekt Heroes určený, k ničení a zabíjení. Zabruželo mu kdesi v hlavě.
„ K ničení a k zabíjení, pak je třeba poslechnout.“ řekl a jako by se zamyslel. Jako by v něm ožila ta špatná část Jacka Jeana. „ Ano, budu ničit.“ zašeptal tiše a na tváři se mu vytvořil úsměv zloducha.