Vlčí věk, část 2.

Azareus spolkl další poznámku a po hromadě trosek vyšplhal zpět do své místnosti. Lehl si na deku a snažil se uklidnit. Potěšilo jej alespoň, že na něj již Askaridar nedotíral svými otravnými dotazy. Přitom jej napadlo, že svou místnost trochu zútulní a zateplí, protože byl podzim a na hradě již bylo velmi chladno a rozlehlými sály a dlouhými chodbami se proháněl vítr. V tu chvíli do místnosti přišel Kornelius. Azareus ani nevnímal, co říká. Toho si Kornelius rychle všiml. Zakroutil hlavou, hodil před Azarea svitek pergamenu a odešel. Azareus se svitku ani nedotkl. Asi ještě neslyšeli o papíru, pomyslel si. Posadil se doprostřed místnosti a začal něco nesrozumitelně mumlat. Z podlahy mizela suť, střepy i prach. Podlaha zanedlouho vypadala, jakoby Azareus svou deku roztáhl po celé podlaze. Okno se zablýsklo a rázem vypadalo jako nové. Ještě jej ozdobily závěsy ze zelené látky. Díru na opačné straně pokoje nahradila zeď s obrovským obrazem lva a lvice sedících na skále nad lesem, jak pozorují západ slunce. Drolivá omítka na zdech se proměnila v novou, čistě bílou. V místnosti se objevil nábytek – vyřezávaná postel, stůl a komoda. Na stůl Azareus položil nádobku, v níž rostl malý stromeček. Doprostřed stolu pak Azareus postavil svůj nejmilejší předmět – malý čirý průhledný šestistěnný krystal, na němž byl v malém kroužku vyryt obrázek hlavy lva, jenž nikdy neopouštěl – nosil jej v malém váčku pod obojkem. Naproti posteli vyrostl krb a kolem něj ustoupil huňatý koberec vyhřátým kamenům. Místnost ožila praskáním dřeva v krbu. Nakonec se shnilé dveře místnosti změnily v dveře zcela nové. Azareus byl sice z toho naprosto vyčerpaný, ale přesto se usmál. Lehl si na postel, kde po krátké chvíli přemýšlení usnul. Prospal celý následující den. Vzbudil se časně ráno.
Teprve nyní uchopil Korneliův svitek. Lehce rozlomil pečeť. Zvědavost vystřídala zlost. Azareus neznal lidské písmo, a tak mu svitek moc užitečný nebyl. Najednou si vzpomněl na knihy. Vedle komody se objevila obrovská knihovna, připravená pojmout spousty knih. Azareus pocítil únavu. Popadl svitek a vyšel z místnosti. Nepřekvapilo jej, že oba bratry našel v jedné místnosti. Už zdálky slyšel jejich horlivou diskuzi. Přišel až k nim a vrátil Korneliovi svitek. Kornelius pochopil. „Někde tu byl svazek podle kterého se dají přepisovat věci z jednoho písma do druhého a naopak. Až ho najdu, tak ti ho dám.“
„Skvěle. A k tomu bych uvítal nějaké knihy.“
„Knihy beztak nemáme kde skladovat, někdo ti je brzy přinese. A s nimi i ty přepisy. Nemáme na čtení čas, třeba tě ty knihy zabaví.“
Po těch slovech se Azareus usmál a vrátil se zpět do pokoje. Svitek položil na komodu. Místnost již byla krbem prohřátá.

„Myslíš, že tu vydrží dost dlouho? Zdá se, že se tu nudí.“
„Neboj Askaridare. Nejlepší podmínky na hradě na skladování knih jsou v Azareově pokoji, takže ho nejen zabavíme, ale zároveň se nebudeme muset bát, že nám ty knihy zplesniví. Stejně ale nebude mít na čtení čas. V podhradí vypukl mor a lékaři jsou bezmocní, protože na to nejsou léky, a tak to zřejmě zbude na Azarea.“
„Ne. Byl by ideálním cílem pro poskoky té čarodějky.“
„Vím co dokáže. Jestli jej přepadnou, spíš bych se bál o jejich životy, než o ten jeho. Tomu hrozí nejvýše ušpinění.“
„Rozhodnutí tedy necháme na něm.“
„A další velký problém. Hrad.“
„Jaký problém? Máme hrad našeho otce. Tento můžeme s klidem opustit.“
„Ne. Hrad našeho otce mají v zástavě draci z Větrova.“
„Co jim dlužíme?“
„Pět pytlů ostrovanských tolarových mincí.“
„To je dost. A podobnou částku nás bude stát oprava hradu.“
„Možná ne. Určitou ochotu pomoct projevil král Ostrovanů. Vyplatí draky, a hrad bude mít v zástavě pro změnu on. Navíc nechá opravit tento hrad a ještě se postará o vybírání daní.“
„To radši budu žít ve zřícenině, než dát celou zemi do spárů tomu přerostlému lvu. Získal by nad námi velkou moc.“
„Kdyby chtěl, už dávno by celou zemi obsadila jeho vojska.“
„Nemůžeš znát jeho taktiku. Nevíme, co chystá.“
„Královští lvi nejsou z těch, kteří by nedodrželi slovo.“
„A jak ho napadlo starat se o věci naší země?“
„Odpověděl na naši prosbu o pomoc. Putovala řadu let od krále ke králi, až se dostala až k němu. Vyrůstal na Ajkelově hoře, takže kdo ví, jak on myslí.“
„A udělá to všechno jen tak?“
„Po dobu opravy hradu si bude nechávat půlku peněz, které se vyberou na daních. Oprava bude trvat asi deset let. Oproti původnímu stavu bude hrad vylepšen. Už nás nebudou chránit palisády, ale kamenné hradby. Vysoké a silné. Moc na nás nevydělá, takže o peníze mu asi nejde.“
„Pravděpodobně se začne ve velkém ztrácet zvěř, a možná i dobytek. Ten lev toho určitě sám sežere víc než polovina armády.“
„On sám sem možná ani nezavítá a svých lvů si cení příliš na to, aby je poslal pryč ze svého hradu. Tím lépe pro nás. Přijdou nějací stavitelé, nejspíš lidé, dají lidem práci a nám pokoj.“
„Snad se tu nebude potulovat žádný lev kromě Azarea.“
„Nejspíše. Nějak sis jej oblíbil.“
„Je zvláštní. Všechno živé v jeho blízkosti se chová podivně.“
„Nediv se, na něco s jeho vzhledem budou lidi udiveně civět pořád.“
„Nejenom lidé. Divocí draci zkrotnou. Ostatní lvi na něj vrčí a přitom se usmívají. Myši úplně znehybní. Koně a dobytek také.“
„Divíš se tomu?“
„Nevím. Sám mám pocit, jako by z něj něco vyzařovalo.“
„Kdo ví, co je zač. Pochází z blízkosti Ajkelovy hory a v blízkosti Ajkelovy hory je všechno zvláštní. Vědět tak, co je na jejím vrcholu.“
„Co by? Lví město.“
„To tam sice je taky, ale údajně tam žije lev Ajkel, o kterém lvi mluví s posvátnou úctou a kterého nikdo ze smrtelníků nikdy neviděl. Král Elgoran je prý jeho bratr.“
Askaridar pokrčil rameny a chystal se k odchodu z místnosti. Dveře místnosti se otevřely a dovnitř se vpotácel nevysoký, krví zbrocený muž. Askaridar v něm poznal svého posledního sluhu. Malého, dětinského. Všiml si, že muži chybí ruka a oko.
„Co se stalo?“
„Všechny knihy jsem odnesl do Azareova pokoje. Úkol splněn.“ Muž mluvil klidně, i když jej sužovala krutá bolest.
„Takže už nemáme ve sklepení nic. Co se ti stalo?“
„Nevím co to bylo. Vypadalo to jako člověk, ale bylo to celé černé, chlupaté a mohutné a taky tomu chutná lidské maso.“
„To vidím. Kde je to teď?“
„Když sem to viděl naposled, tak se to snažilo dostat ke lvu.“
„Jakému lvu?“
„Tomu velkému, černému, co jste ho vzal jako čaroděje. Pokoušelo se to dostat do jeho pokoje.“
Askaridar i Kornelius okamžitě vyběhli. Sluha se za nimi umírajíce skácel na zem. Dveře Azareova pokoje byly otevřené. Uvnitř však nikdo nebyl.
„Pustíte mě dovnitř?“ ozvalo se za nimi. Otočili se. Za nimi stál Azareus, živý a zdravý, jenom měl tlamu od krve. „Máte tu zajímavé podnájemníky. Škoda že se s tím posledním trochu nespřátelil ten váš mrňavý strašpytel, ale beztak není tělo té potvory k jídlu.“
„Máš hlad?“ odvětil Askaridar.
„Ano. Neměl jsem pořádné jídlo co jsem přijel, když nemyslím Kirkeho.“
„Jsme na tom podobně. Nemáme nic, co by bylo k jídlu. Takže jsi opět požíračem mrtvol.“
„Aspoň že to tentokrát bude čerstvé.“
„Dobrou chuť. Sluha leží v kruhovém sále.“
„Chci pořádné jídlo. Nebudu se neustále živit jenom těly mrtvých vojáků a dešťovou vodou.“
„Ty se s chlebem určitě nespokojíš. A my nemáme ani na ten.“
„Jak vás mohl Kirke tak zruinovat?“
„Měl skupinku deseti svých nejoblíbenějších draků, z nichž každý měl zlaté brnění s diamanty. Sám Kirke miloval drahé kameny. A ty jeho kameny a brnění nás dostaly tam, kde jsme.“
„To žil jenom tady?“
„Do jeho komnaty se nám ještě nepodařilo dostat. Je ve vrcholu veže, ale schodiště se už rozpadlo.“
„Která věž to je?“
„Jediná co ještě má vrchol.“
„Tak uvidíme.“
„Co? Ty tam chceš jít?“
„Měl bych snad o něčem vědět? Je ta věž podemletá a brzy spadne?“
„Ne. Tvrdí se, že si ji Kirke moc dobře zabezpečil.“
„Pche!“ vyštěkl Azareus a odběhl. Askaridar zůstal stát jako opařený. „Pojď,“ řekl Kornelius, zavřel dveře a strčil do Askaridara. Oba odešli.

Azareus přišel ke vchodu do věže. Něco zamumlal, a po chvíli se vrchol s rachotem sesunul. Když se usadil prach, vešel dovnitř. Mezi troskami se objevovaly poklady. Po chvíli přiběhl Askaridar s Korneliem.
„Co se stalo?“
Azareus se podíval do věže. „Nic. Akorát ta věž už nemá vrchol. Běžte se podívat dovnitř.“
Askaridar se nedůvěřivě podíval na trosky. Z rozbitých beden se blyštilo zlato a drahé kameny. „Skvělé. Teď už nepotřebujeme Ostrovany. Je čas sehnat stavitele.“
„Maso.“
„Neboj Azarei. Nezapomenem na tebe.“
„A taky někoho kdo by se staral o můj krb. Aby stále hořel.“
„Napřed musíme získat zpět vládu nad zemí. Tebe použijeme jako kata, odsouzených šlechticů bude dost.“
„Nádvoří zrudne krví.“
„A budeme mít zpět zemi. Potom armádu a daně. A ty můžeme použít na opravu hradu a všechno co bude potřeba.“
„Šlechtici se asi hned tak nevzdají.“
„Nevadí. Máme tebe. Má snad někdo z nich na svém dvoře mocnějšího čaroděje než ty?“
„Snad ne, ale pokud se proti mně spojí, bude to zlé.“
„Hádají se i mezi sebou. Hlavně se nenech uplatit jídlem. Což je také první věc, kterou potřebujeme, nejen kvůli tobě.“
Azareus se usmál a odešel s několika zlatými mincemi. Spokojeně ulehl ve svém pokoji a upřeně sledoval svou knihovnu.
Jak očekával, další den přinesli jídlo. Sotva se za poslíčky zavřely dveře jeho pokoje, Azareus se vrhl na bedny, které přinesli. Po otevření z každé z nich zavonělo pečené maso. Azareus si užíval každé sousto a málem předl blahem. Přestal vnímat okolí. Nenuceně se soustředil na jídlo. Zanedlouho snědl všechno, co mu přinesli. Vynesl prázdné bedny ven před pokoj a vrátil se dovnitř, kde se spokojeně olizoval. Nasycený brzy usnul.
Když se vzbudil, všiml si, že u něj klečí Kornelius a hladí jej. „Mám dojem, že si mě pletete s domácím mazlíčkem. Vy i váš bratr.“
Kornelius se lekl a rychle od lva odskočil. „Promiň, omlouvám se.“
„To stačit nebude. Co vás k tomu vede?“
„Asi bych to neměl říkat, ale stejně jako můj bratr mám v tvé blízkosti podivný pocit hřejivého bezpečí. Nic jiného mě nenapadá.“
„Pokud mi necháte aspoň trochu soukromí, tak je mi úplně jedno, jaký pocit vás dva hřeje,“ zavrčel Azareus. „Mohl bych teď být alespoň chvíli sám?“
Kornelius kývl hlavou a odešel. Azareus se usmál a zavřel dveře. Když uslyšel zavírající se dveře jiné místnosti, vyšel ven, zamkl dveře a tiše se vyplížil ven z hradu. Hlavou se mu honila pouze myšlenka na lov.
Přikrčil se k zemi a čichajíc ke vzduchu pozoroval okolí. Když spatřil nedaleko jelena, začaly fungovat jeho lovecké instinkty. Začal se potichu plížit směrem ke kořisti a při tom využíval staleté kmeny, které ukrývaly jeho obrovské tělo. Oklikou se blížil k paroháči, kolem kterého se stahovala smrtící spirála. Už byl blízko a vítr vál stále proti němu a brzy se již přiblížil na smrtelně krátkou vzdálenost. Zastavil se a upřel svůj zrak na kořist. Cítil, že vítr se stáčí a jelen jej brzy ucítí. Ten však stále nic netušil a blížil se ke němu. Až když byl od Azarea vzdálen pouze na jeden skok, mohutné svaly vystřelily obrovského černého chlupáče do vzduchu a lesem otřásl strašlivý lví řev. Paroháč byl mrtev ještě než dopadl na zem, aby hmotnost lovce roztrdila jeho vnitřnosti.
Hlubokými ranami po drápech vytékala ze zmuchlaného jeleního těla krev. Azareus zařval radostí a se vší chutí se na svou kořist vrhl a když již z jelena nezbylo nic, co by stálo za řeč, podivný čaroděj se rozhodl vrátit na hrad.
Jakmile se zvedl, na svém zátylku ucítil dotek špičky meče. Netušil, že okolí hradu je plné banditů, a proto zprvu ztuhl, čímž oklamal nepřítele, jehož osud byl zpečetěn. Lev se nenadále a rychle otočil a nepřítele zabil jedním úderem tlapy. Začal zkoumat tělo. Objevil pytlík s mincemi, kousek popsané látky, kresbu na pergamenu a nezvykle vyhlížející prsten. Vše sesbíral, sebral meč a vrátil se na hrad.
Ve své komnatě vyskládal předměty na stůl, přivolal Askaridara a ukázal mu předměty se slovy „Připomínají ti ty věci něco?“ Král nejistě pokukoval po věcech, když jeho pohled stanul na prstenu a meči. Pomalu se otočil ke lvu a začal koktat. „Kdes to našel?“ vyzvídal.
„V lese poblíž tohoto hradu mě přepadl nějaký bandita. Ty věci jsem u něj našel poté, co jsem ho zabil. Proč?“
„Takové meče a prsteny mají vrazi, které najímá Altahejský král. Posílá je, když se chce někoho zbavit. Proto měl u sebe i tvůj popis a kresbu. Většinou jim platil asi 400 denárů. V tom pytlíku nejspíš bude asi sto denárů, protože takovou zálohu těm vrahům dává. Zbytek dostanou, když přinesou důkaz o smrti cíle. Denár je zdejší měna.“
„Takže se nejspíš červenovlasým asi nelíbím, když mě chtějí zabít.“
„Nediv se. Kdyby se naše říše rozpadla, mohli by si přisvojit velkou část našeho území, o což už usilují více než sto let. Jenom za Kirkeho nic nedělali, protože se ho báli. Podle toho, co o tobě povídají vojáci po hospodách, myslím, že tě Altahejci považují za mnohem nebezpečnějšího, než byl Kirke.“
„Ty se staráš o to, co tví vojáci povídají v hospodě?“
„Ne.“
Azareus se zamyslel a vysypal z pytlíku mince. Bylo jich přesně sto. „Vida, možná opravdu měl ten zoufalec co dočinění s Altahejci. Mám nápad. Pošli vojáky do lesa, ať přinesou tělo toho bandity. Je to přímo rovně od hradní brány asi dvakrát tak daleko, jako je to z jednoho konce nádvoří na druhý. Pošlu červenovlasým malý dárek.“
„Co?“
„Pošlu jim uřezanou hlavu toho bandity. Jistě budou vědět, o koho se jedná.“
Askaridara nápad poněkud zaskočil. Pomalu se vyplížil z místnosti a poručil jednomu z vojáků přinést tělo.

Za hodinu vojáci přinesli tělo. Azareus je poslal pryč a mečem muži usekl hlavu. Potom si vzal kus pergamenu, kalamář a pero z nějakého opeřence a chtěl začít psát. Kalamář ovšem byl prázdný. Azareus nezaváhal a kalamář naplnil krví muže, kterému usekl hlavu a nyní již začal: „Králi Altahejské říše, pokud jsi muže, jehož hlavu ti posílám, neposlal, pak tedy toto ignoruj.
Pokud jsi jej však poslal za účelem zabití nebo únosu krále Askaridara, jeho bratra Kornelia nebo mě, ber toto jako varování.
Neměl bys strkat prsty do věcí této země, protože by ti je někdo mohl useknout nebo ukousnout. Také by ses nemusel dožít dalšího rána. Máš-li zájem o území patřící této zemi, nech si zajít chuť.
Azareus Černá smrt, dvorní čaroděj Askaridara, krále Kaely Akexi.“ Pod text přidal Azareus otisk tlapy. Když krev zaschnula a neodlupovala se, lev pergamen smotal do svitku a opatřil jej pečetí. Vzal krabici, vložil do ní svitek a hlavu muže a pak přivolal posla. Před ním krabici uzavřel se slovy: „Zanes tohle Altahejskému králi. Dej to přímo jemu do jeho vlastních rukou. Chtěj, ať to otevře přímo před tebou a pošle po tobě odpověď. Hlavně to neposílej přes nějaké prostředníky.“
„K službám, pane.“
„Nejsem člověk, neříkej mi tak.“ Posel kývl hlavou, popadl krabici a odešel. Po něm přišli sluhové, kteří odnesli tělo muže a vyčistili koberec od jeho krve. Také přinesli kalamář s inkoustem a odnesli ten s krví.

Když posel přišel na hrad Altahejského krále, všichni jej pozorovali se zděšením. Nechal se přivést před krále a bez jediného slova mu předal krabici a král ji okamžitě otevřel. Při pohledu do krabice se krále zmocnila nervozita. Opatrně zlomil pečeť a roztáhl svitek a po jeho přečtení se zamračil. Ihned si nechal zavolat písaře, který sepsal jeho odpověď. Tu zapečetil, předal poslu a nechal jej vyvést ven. Posel šel přímo k Azareovi. „Vida. Jak se tvářil?“
„Byl dost nervózní, pane.“
„Neříkej mi pane, nejsem člověk.“
„Promiňte,“ špitl posel a předal lvu svitek. „Azarei, neměl by ses plést do věcí, o kterých nic nevíš. Já svého cíle dosáhnu a je mi jedno jakým způsobem, neboť účel světí prostředky.
Khedar III., král říše Altahejské“
Azareus se obsahu svitku usmál. „Je ještě pošetilejší, než jsem myslel. Ty si jdi odpočinout.“
Posel kývl hlavou a odešel z místnosti. Azareus poté smíchal několik substancí a naplnil jimi úzkou, ale hodně dlouhou nádobu. Tu opatřil malými křidélky a tak vznikla malá raketa, kterou odpálil z nádvoří. Dopadla na nádvoří hradu Altahejského krále, kde způsobila velký rozruch. Khedar varování pochopil.
Azareus popadl svitek od červenovlasého krále a přišel za Askaridarem, který měl zrovna hosta. Na toho však lev nehleděl, a podal Askaridarovi svitek se slovy „Ten červenovlasý naivka se nám vybarvuje. Možná by nebylo od věci ho trochu napomenout.“
Askaridar si zoufale vzdychl. „Z bláta do louže. Nevadí mi, že Altahejcům vyhrožuješ, ale aspoň to nedělej mým jménem. A než zase začneš rozpoutávat válku, zjisti si napřed, jestli to tahle země ustojí. Pouhými slovy Altahejce nezastrašíš a oni rádi válčí. Vím, co jsi mu napsal, a nedivil bych se, kdyby nám vyhlásil válku. Jakože to jeho odpověď docela naznačuje. Doufám, že jsi mu ještě neposlal odpověď.“
„Ne.“
„Opravdu?“
„Ani písmeno.“
„A ta věc, cos včera vypálil z nádvoří, ta letěla kam?“
„Na Altahejský hrad, samozřejmě.“
„Gratuluji ti. Právě jsi jim vyhlásil válku.“
„To si nemyslím. Podle toho, jak mi posel popisoval královu reakci, si spíš myslím, že mě nebere jako lehkého soupeře.“
„Nechci žádnou válku. Rozhodně ne v těchto dobách. Nevím, jaké máš spory s Altahejci, ale rozhodně nechci, abys do toho zatahoval tuto zemi.“
„O válce nikdo nemluvil. Pouze jsem mu dal najevo, že by měl tuto zemi nechat na pokoji,“ řekl Azareus a odešel z místnosti.

Jak řekl, tak se i stalo. Zanedlouho Khedarův posel doručil Askaridarovi omluvnou listinu. Ten se nestačil divit, když po chvíli vyšlo najevo, že za tím stojí právě Azareus. K úspěšnému zastrašení Altahejského krále mu kromě Askaridara brzy pogratulovali i vládci okolních zemí. Celé to Azareus okomentoval svým oblíbeným výrokem: „Já ty lidi vážně nechápu. Chovají se tak divně.“
Klid ovšem netrval dlouho. Blížila se válka. Málokdo to tušil, ale nikdo bohužel netušil, co válka přinese. Začalo to přitom zcela nevinně.