Victim of prophecy 3

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/215718-view.aspx
~~~~~~~~~
Při každém kroku, každém pohybu se mi vybaví tolik vzpomínek, které bych chtěla zahnat rukou jako pouhý opar, mlhu. Ne však proto, že by se v nich zjevovalo něco, či někdo, nad kým by nechtěla přemýšlet. Ne, způsobovaly mi až příliš velkou bolest. Při pohledu na známou cestu mezi rozmilovaně zkroucenými větvemi se mi vybavovalo až příliš mnoho, než abych ty věci v mé hlavě mohla ovládnout. Tiše jsem se procházela stíny rozvětvených korun stromů, prameny vlasů se mi pohupovaly do rytmu ladné chůze a vysoká postava jakoby při chůzi tančila, než šla.

Několikrát jsem rychle za sebou zamrkala a spěšně pohlédla do země. Přímo před sebou jsem viděla postavu vysoké tmavovlasé ženy, která za jednu ruku drží mladého školáka a malinkou holčičku. Všichni se smějí. Jenže dvě ze tří postav se rozplynou a zůstane jen holčička, která smutně žmoulá hadrovou panenku a…pláče.
Mávla jsem rukou, jako bych chtěla zahnat vzpomínku.

Zastavím se a zavřu oči. Díky větru listy na stromech vyluzují šustivou melodii a pomalu dopadají na mokrou vlhkou cestu, na níž stojím. Ráda jsem se tu vždy procházela a to už od dětství. Ještě nedávno jsem se zde objevila v doprovodu svého bratra. Procházeli jsme se zde a vzpomínali na naši matku. Opět jsem otřásla hlavou a pokračovala v cestě. Sešla jsem z pěšiny a kličkovala mezi tenkými kmeny stříbrnočerných bříz, které vyrůstaly z koberce zlatohnědých listů na zemi.
„Kde můžeš být?“zašeptám do prázdna a nečekajíc odpověď pohlédnu skrze majestátní vrcholky břízoví k zlatému kruhu na obloze.

Aniž bych si něco uvědomila, otočím se zpět a vyrazí hbitě k domovu. Cestou jsem minula známé stromy, kde jsem si hrávala ve svých prvních desítkách let života; domy sousedů či bývalých přátel rodiny, kterou už nemám; zaprášené pěšiny, kterými jsem si zkracovala cestu domů ze školy…

… Do průměrně velké brašny jsem naskládala všechny pro mě důležité věci, všechno jídlo, které jsem našla, plášť a pro jistotu i rodinné dědictví tedy ručně vyřezávanou dýku se zlatými pruhy v čepeli. Vše jsem uložila do tašky a popruh si přehodila přes rameno spolu s hlavou. Pomalu jsem vyšla ke dveřím a vychutnávala si každou strávenou minutu doma před definitivním odchodem. Neslyšně jsem otevřela dveře a vyšla před dům. Naposledy jsem je přibouchla, a ačkoliv mi to připadalo zbytečné, zamkla jsem. Otočila jsem se čelem ke světu okolo a naposledy se ohlédla na svůj domov, jako bych se s ním loučila pohledem. Obrátila jsem zrak zpět a vyšla vstříc novému osudu a to dlouhé i možná obtížné cestě…

Procházela jsem temnou nocí. Na cestě jsem už téměř celý den. Oči se mi klíží únavou, ale odhodlání mě tlačí dál, dál v bezcílné pouti. Stíny stromů tvořily strašidelné obrazce a vlastně celá Frugiferae patřila v tuto denní, nebo spíš noční dobu k nejtemnějším místům tohoto světa. V temných stínech byla naprosto nulová viditelnost. Malé paseky, louky a mýtiny byly osvíceny stříbrným šerem a nabývaly mimozemského vzhledu.

Potichu jsem kráčela směrem, který mi připadal nejlepší. Od hlavního města jsem se vzdálila asi už několik mil. Listy sebou zmateně třepetaly a celý les zněl velmi záhadně. Pomalu jsem se vláčela po neviditelné pěšině ve stínech stromů a jen stěží jsem se vyhýbala větveným prstům stromů. Po dlouhé době jsem se konečně dostala z porostu mladých bříz k mýtině, kde stromy dosahují asi padesáti metrů a kmeny jsou od sebe vzdálené až na deset metrů.

Jakmile jsem se dostala do této části lesa a loudala se dál po již více viditelné a pohodlnější pěšině začaly se přede mnou zračit v korunách stromů menší domky, jejichž schodiště se točí okolo tlustých kmenů a nenápadně navazují na zem. Všechno jsou propojované menšími vysutými můstky z budovy do budovy.

Jediná budova na zemi je větší dům podobný malému paláci. Budova byla postavena na obrovském ostrůvku uprostřed velkého jezera stříbrné barvy. V několika domech se ještě svítilo. Celý palác byl zahalený do tmy a nad jezerem se vznášela šedá mlha. Z horní věže paláce vedlo několik žeb-říkovitých vysutých mostů ke všem domům, které byly navzájem pospojované a prakticky dobře ochráněné před vlivy ze země.

Chvíli jsem pozorovala promyšlené postavení budov. Když jsem přišla blíž k jezeru, skrze mlhu se mi zjevila úzká lávka bez zábradlí, která vedla jen pár centimetrů nad vodní hladinou. Pomalu jsem ho přešla. Na konci mostu se z mlhy vynořila brána hlavní budovy, která připomínala spíš malou tvrz či pevnost, než hlavní stan vesnice. Přehodila jsem si svůj černý nepříliš dlouhý plášť a zaklepala.

Po chvíli se těžká vrata otevřela. V menší škvíře stála menší osůbka v bílých dlouhých šatech s detail-ními výšivkami. Měla velmi světlé, téměř bílé vlasy a pramínky vlasů měla sepnuté dozadu, takže jí tvořili jakoby čelenku, ve které měla zapleteny stonky s listy nějaké rostliny.

Ta dívka, ba i dospělá žena, měla velice drobnou postavu. Byla štíhlá, pleť měla bledou a působila dojmem, že se rozplyne v okolní mlhu.
Svýma šedýma očima si mne měřila pohledem a pak tichým mystickým hlasem promluvila: „Zdravím tě, Tenerae, já jsem Mia.“

Zcela ve mně zamrazilo. Nikdy jsem ji nespatřila, tedy, alespoň si na to nepamatuji. Odkud mne asi zná?
„Eh… Taky, odkud znáte mé jméno?“zeptám se kvapně a následuji ji dál do útrob světlo napodobujícího paláce.
„Umím věštit, také ti bohužel musím oznámit, že tvůj bratr zde nikdy nebyl, ale vím kde bys ho možná našla. Ale to až zítra, teď se vyspi,“řekne mi mile a otevře dveře od menší místnůstky.
„Děkuji moc,“vydechnu a položím svou brašnu na postel u zdi.

Nenápadně se na mne usmála a zavřela potichu dveře. Lehla jsem si.
„Jestli jsi nebyl tady, tak kam jsi teda šel?“ zašeptám do světlého ticha místnosti a s myšlenkami na pochybách a strachem z milého přijetí zavřu oči.
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Autori/55281-dila.aspx