Victim of prophecy 4

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/215907-view.aspx
~~~~~~~~~
Když jsem se ráno probudila. V kostích jsem cítila, že se něco děje. Muselo to být znamení, předzvěst něčeho špatného, protože toho dne bylo neuvřitelně krásné a teplé počasí na to, abych se třásla zimou. Nedbala jsem podivných předtuch a navzdory své neobvyklé únavě jsem rychle vyskočila z postele. Jsem zaměstnaná osoba, což znamená, že si pozdní příchod nemohu dovolit. Hodila jsem na sebe bledé tílko a tmavé legíny a nandala si krunýř spolu s chrániči na předloktí a lýtka. Trochu jsem se po noci upravila, omyla a šla vstříc osudu nového dne.

Místnost zasedání rady se už zase utápěla ve svém obvyklém mrazivém šeru a působila ještě tísnivějším dojmem, než jindy. Temné závěsy opět zakrývaly okna. Už zase. Trochu nejistě jsem se ohlédla po dnešním obsazení členů rady. Můj otec se tvářil nesmírně vážne, čímž na nás vrhal ty největší možné obavy. Nikdo z nás, podřízenějších členů rady, se neodvážil k jedinému slovu.
„Dnes jsme se shledali kvůli obvzlášť závažné věci,“ pronesl konečně otec.
Když mlčení i nadále převládalo, pokračoval: „Stalo se to, čeho jsme se my všichni přítomní tak nesmírně obávali.“
„Co se stalo“nevydržela jsem napětí.

Očividně však můj dotaz nebyl důležitý, protože by se k odpovědi můj otec stejně dříve nebo později dobral.
„Včera, těsně po setmění, byl na území našeho města nalezen jeden z elfů,“ dodal na vysvětlenou a jeho slova doprovázel měnící se výraz obličeje starého vyděšeného muže.

Bylo to tady. Ten podivný sen... Mrazení v zádech... Těžko u srdce... Obavy nás všech se teď naplnily.

Ztuhla jsem jako socha a ačkoli to bylo naprosto nemožné, očekávala jsem, že jde o pouhý vtip. Naděje na to, že jde o nepovedený žert se o všem zmenšovaly s každou vteřinou.
„Takže... Je to pravda!?“ promluvil rozklepaným a téměř neslyšným hlasem Baltis.

Pravděpodobně se mu myšlenka možné války příčila stejně jako mě.
„Bohužel ano,“ ujistil jeho, i nás ostatní otec. „Bylo něco krátce po deváté hodině, když jsem dostal zprávu, že těsně za městskými hradbamy byla dopadena podivná postava. Hradní stráže ani netušili, že jde o jednoho z elfů.“
„Ale co dělá tady? Jak se sem vůbec dostal? A vůbec, myslím si, že Elfové jsou natolik schopní, že by se nenechali takhle polapit,“ neudržela jsem jazyk za zuby.

Ostatní se ke mně otočili a sledovali mě se soucitem v očích, jako by hleděli na blázna.
„To je právě ono,“ zaradoval se konečně můj otec, který pravděpodobně na mojí reakci čekal. „Držíme toho tvora uvnitř speciální cely, ve které ho čeká výslech. Theo, chtěl jsem pověřit právě tebe jeho výslechem. Už jen proto, že uvažuješ tak, abys ho ani jednu vteřinu nepodcenila.“

Nemusela jsem mluvit.
Rychle odpověděl na výraz mojí tváře: „Jsi mladá a chytrá. Jsem toho názoru, že se lépe svěří krásné ženské tváři, než starému prošedivělému muži, jako jsem já, nebo většina členů rady. Zároveň mám v tebe velkou důvěru a můžu si být jistý tím, že mě nezklameš a uposlechneš všechny mé rozkazy.“

Polovina vcelku mladých členů rady se zavrtěla, hned jak můj otec dořekl jeho názor o starých prošedivělých mužích z rady. Určitě si teď myslí jen na jednu věc – proč můj otec pověřil zrovna mě, svou dceru a nikoliv někoho z rady.
„Jsem vděčná za vaši důvěru, pane,“ postavila jsem se a zdvořile se uklonila.

Srdce mi tlouklo na poplach, do tváří se hrnula krev. Byla jsem si vědoma toho, že mě ostatní sledují se závistivým pohledem, protože se mi právě dostalo veliké pocty... Nebo naopak to mělo být celé jinak? Měla jsem být vděčná, nebo mě už tehdy měl zachvátit strach?

Po zakončení celého zasedání jsem se vytratila mezi prvními. Chtěla jsem být co nejdřív pryč. Nechtěla jsem ani okem zavadit o jeden z těch závistivých pohledů někoho z rady, který by mě klidně i zabil, jen aby usedl na mé místo.

Moje kroky se ozývaly prázdnou chodbou. Nebo to byl tlukot srdce? Mířila jsem do podzemních místností, o kterých jsem předtím pouze slýchávala. Údajně šlo o místo, kde si odpykávali tresty ti největší zločinci, kteří se svými nezákonými činy dostali do vězení. Něco mi ale říkalo, že ten elf, ke kterému jsem měla namířeno, je zcela jiný případ. V očích mi zahořely plamínky zvědavosti. Bylo to konec konců můj první setkání s jinou rasou.

Došla jsem až na konec chodby, kam už sluneční světlo nedosáhlo. U těžkých vrat zářily ohnivé louče a dva muži v plné zbroji signalizovali, že jde skutečně o velice zvláštní celu s ještě zajímavějším vězněm uvnitř. Sotva mě strážci zpozorovali, hrdě se vzpřímili a zasalutovali. Ustoupili krok od vrat, aby mi umožnili vztoupit.

Má ruka zamrzla na kovové klice. Měla jsem jít dál?

Zachvátila mě nevozita a především strach. Netušila jsem, co na druhé straně čeká na můj příchod. Levá ruka mi sjela po dlouhých světlých vlasech- bylo to moje obvyklé gesto plné nervozity. Otočila jsem se na oba dva muže, kteří mi už ovšem nevěnovali sebemenší pozornost. Využila jsem toho a urovnala si stříbrný hrudní plát s městským erbem- další gesto související se snahou vzbudit u neznámého člověka dobrý dojem. Pak už stačilo pouhé otevření dveří.

V duchu jsem si to odpočítávala- tři... dva... jedna... Klika cvakla.
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/216481-view.aspx