Pán života a smrti III - Pán života a smrti

Jsem už druhý den na cestě, pro kterou jsem se rozhodl i nerozhodl. Vzdal jsem se cesty s Heniem, protože to byla sebevražda. Tou byla bezpochyby. Otázka už zněla jen, jestli moje rozhodnutí nepovede k osudu horším než smrt, jestli se nestanu temným čarodějem. Jdu zpět domů a každým krokem se cítím jistější ve svém rozhodnutí. Ano, je to tak. Henios se beze mne určitě rozhodne ustoupit a já jim tím zachráním život. Já se dostanu domů, kde zlomím Vernomovu kletbu a zachráním Marion.
Potom se vrátím k Heniovy do učení a jako dva už rovnocenní mágové vyzveme Vernoma po té, co bude odražen jeho útok. Tak, tak to dopadne, protože ostatní skupiny určitě uspěli a Vernomova armáda bude vyhladovělá a bude se pobíjet navzájem.
Argumenty to byly jasné, ale cítil jsem, že se chovám přesně tak, jak si to Vernom přál. Věděl jsem, že si musím udržet dost pochybností až do chvíle, kdy budu moci udělat to, co nečekal a změnit směr chodu budoucnosti.
Již druhý den jsem na cestě, ale cestuji bez problémů a za další dva až tři dny bych měl dosáhnout našich krajů. Samozřejmě cestuji pomocí magie. Není těžké se vznášet nebo se proměnit v ptáka a letět. I když mě to stojí síly, které budu muset někde zase nabrat, až budu doma. Cesta je obdivuhodně pohodlná. Vidím, že mi Vernom uklízí své jednotky z cesty a to mě ještě více zviklává v mých cílech. Neměl bych přeci jenom ještě obrátit, dohnat ostatní a zkusit ho přitlačit?
Během dalších dvou dnů jsem se dostal na hranice království, kde jsem sehnal povoz, na kterém jedu dál. Je to pomalé, ale na druhou stranu cestou sbírám síly, které snad vykompenzují zpoždění. Varuji se toho, abych tu sílu bral z lidí, což by byla nejjednodušší cesta k temné magii.
Celou dobu mě unavovalo a vyčerpávalo, jak jsem cítil tlak na svojí mysl. Z jedné strany Henios z druhé Vernom. Věděl jsem, že přiklonit se k jedné nebo druhé straně bude mít katastrofální následky. Ale vydržet to je nadlidský úkol. Magií vládnu sotva měsíc, díky Heniově tréningu mám sice znalostí jako za roky, ale stále jsem neměl čas si ji pořádně osvojit. A po tak krátké době mám vzdorovat dvěma největším mágům o jakých jsem kdy slyšel? Navíc oba už byli v mé mysli, takže cesta se jim hledá snáz.
Jediné, co mě zatím zachraňuje a umožňuje mi alespoň dřímat, když ne spát je i můj tréning od elfů a můj talent magii schovat. Přišel jsem na to, jak se těm dvěma schovávat, ale musím si dát pozor, hledají mě, stále je slyším volat kus od mé mysli. Druhá věc, která mi to usnadňuje je vzdálenost. Jsou si blízko a snaží se vyhnout jeden druhému, proto nedovedou na tu vzdálenost najít tak dobře mě. Ale stejně je to vyčerpávající, už dvanáctý den jsem prakticky nespal.
Touto dobou už by Henios měl být připraven zaútočit, ale očividně čeká, co se stane. Nebo pořád doufá, že se přidám? Možná čeká na další posily, třeba mu přijdou na pomoc elfí zaříkávači. A nebo má ten lišák ještě jiný plán.
Jednou večer, když můj povoz zastavil u hospody, jsem dostal zvláštní nápad. Čím víc jsem nad ním přemýšlel, tím byl příjemnější. Věděl jsem, jak si na chvilku odpočinu.
Vstoupil jsem do hospody, usadil se u stolu a objednal jsem si. Jídlo a tu nejsilnější kořalku, jakou mají. Byl jsem si jistý, že mou opilou mysl nenajdou. Na takovou vzdálenost jim bude proklouzávat jako kdyby byla namaštěná. Možná ji ani nepoznají. A já tak budu moc na chvilku vypnout ostražitost a aspoň psychicky si oddechnout.
Druhý den ráno jsem se rychle ukryl, ale povzbuzen odpočinkem a spánkem jsem vyrazil na další cestu s úsměvem. Kocoviny jsem se díky magii zbavil velmi rychle. Jó, někdy je příjemné být mágem.
Cestuji po království a každý večer se řádně opiji. Co by tomu řekli naši? Asi by to nechápali, ale pro mě to byl jediný způsob jak z těch dvou nezešílet. Naštěstí už to nebude trvat dlouho a já budu u Marion. Pak to všechno skončí, ať už dobře nebo špatně. Pak už na výsledku záležet nebude. Ne mě.
Už nějaký ten den jsem cestoval po království a sledoval jsem, jak probíhá obnova krajů. Naši lidé zimu přežijí, i když o vlásek a šlechtici si na slávě nepřidají. Aby zajistili dostatek jídla, zkonfiskovali část zásob, aby je mohli vhodně ušetřit a aby bylo z čeho osít. Pokud jsem dobře viděl, tak armáda se stala policií a přebývající vojáci, které stáhli z pohraničí pomáhali sklízet cokoli, co se dalo. Prý v některých krajích dokonce baroni posílali armády do lesů udělat zásoby sušených lesních plodů. Nevím, jestli zrovna tohle byl krok správným směrem, ale myslím, že království do jara přežije.
Čím dál tím víc si jsem jistý, že jsem skutečně jazýček na vahách tohohle boje, přesně jak mi Henios říkal. Ale pořád jsem nevěděl, jak mé rozhodnutí boj ovlivní. Co se zdálo jasné, je teď mlhavé. Pořád v hlavě slyším, jak mě zvou na svou stranu, ke svému boji. Proč se tak přetahují? Jsem tak výjimečný, nebo prostě jen jsem figurka, jejímž obětováním je možné získat taktickou výhodu?
V hlavě se mi začal rodit plán, začal jsem si být čím dál jistější ve svých úmyslech a to mě činilo stále odolnějším vůči jejich volání. Byl jsem odolnějším, takže jsem se nepotřeboval tolik bránit aktivně. A díky tomu jsem mohl začít sledovat i já je.
Nechtěl jsem zasahovat, i když jsem viděl, jak Vernom bere tři své největší mágy a vyhledává Henia. Věděl jsem, že je obklíčí a skoncují to. Nemohl jsem si pomoc, ale nějak mi to bylo jedno. To nebyla moje věc, do toho jsem nemohl zasahovat. Důvěřoval jsem svému rozumu a Heniově výcviku. Pokud mě vycvičil, tak jak doufal, tak dělám správnou věc. Nějak se mi to samotnému nezdálo, ale věděl jsem, že Henia nesmím varovat. Nebo to byla myšlenka podsunutá Vernomem? Myslím, že v našich myšlenkách jsme se teď ztráceli všichni. Asi nikdo z nás si nebyl jistý, co všechno jsou jeho myšlenky a co vzal jinde.
Henios se Selvienem si to uvědomili příliš pozdě. Boj začal a já ho z dálky jen sledoval. Neměli moc velké šance, i když byli na půdě, kterou si dobře připravili. Když jsem na ně pomyslel, bodlo mě u srdce. To já jsem je tam nechal, já je opustil. Kdybych tam byl, mohlo vše dopadnout jinak. Vzpoměl jsem si na hodného krále Bandira, na Heniův trpělivý výcvik, na Jorena i ostatní vojáky. Ale nejvíce jsem myslel na Selviena, který mi svým smíchem a zpěvavým hlasem dokázal vždy rozptýlit chmury. A já je tam nechal zemřít. O výsledku jsem nepochyboval.
Ne, nenechal jsem je tam zemřít. Řekl jsem jim to jasně, i oni mohli odejít. Mají svobodnou vůli a za svá rozhodnutí můžou sami. Nevím na co, ale Henios na něco čekal. Snad doufal, že se ještě vrátím, pokud se dostanou do nebezpečí? Pak hrál nebezpečnou hru, kterou očividně prohrál. Nehodlal jsem mu ani přijít na pomoc. Hrál jsem svojí hru, on hrál svojí hru a prohrává, ne však mou vinou.
Viděl jsem, jak je obklíčili, začali je zahánět do kouta a rozpoutala se velká magická bitva, jejíž záchvěvy jsem cítil až sem. Nedíval jsem se, bylo by mi to moc líto. Stále jsem si jen musel opakovat, že měli možnost odejít, viděli to stejně reálně jako já, mohli si zvolit žít, ale nezvolili. Já za to nemůžu, já je nezabil.
Cítil jsem jen ozvěny Heniovy mysli, když zemřel král a Joren, který se ho do poslední chvíle snažil bránit. Tak jsem i cítil, že Henios a Selvien Vernomovi utekli a začala honička po Šervenských mokřadech, které nemohli vyhrát. Jediné, co ještě mohli, bylo dát mi čas.
Vjížděl jsem do bran našeho města a chystal jsem se jít rovnou za Marion. Stál její život za život krále? Pro mne ano, jak řekl Vernom, nejsem světlý mág, jsem neutrální. A jako takový hledím hlavně na své potřeby a na lidi, které mám rád.
Sotva jsem zabočil za roh, podlomili se mi nohy smutkem. Právě jsem cítil, že zemřel Selvien. Jeho zpěvavý hlas, ohlašující smrt tohoto elfa, člena královské rodiny, se šířil magickým prostorem a došel až ke mně. Jeho smrt mě zasáhla ze všech nejvíc, srdce se mi naplnilo nejprve žalem a pak zlostí. Zlostí na všechny a hlavně na mě. Měl jsem chuť se proklít a vězte, že jako mág bych to zaručeně dokázal velmi dobře. Naštvalo mě to a byl jsem připraven ten vztek použít proti komukoli. Věděl jsem, že až zachráním Marion, jakýmkoli prostředkem, tak budu sbírat sílu a vědomosti a Vernomovi se pomstím.
Počkej, nemysli jako černý mág. Dolehla ke mně Selvienova slova. To je to, co Vernom čeká. Možná jsi se rozhodl správně, tak se toho drž. Pokud vytrváš v plánu, který sis předsevzal, tak jsme nezemřeli na nic.
Zaplašil jsem to ze své mysli. Věděl jsem, že už jsem rozhodnutý a nepotřeboval jsem rady od mrtvého elfa, byť jsem ho měl seberaději. Vstal jsem a došel jsem až do Marionina domu.
Její matka mě poznala hned a chtěla mi říct smutnou správu, že Marion je těžce nemocná. Ale kdo by to věděl lépe, než já. Rychle jsem vypověděl, že jsem se stal Heniovým učedníkem a že právě proto přicházím, abych jí pomohl.
Marionina matka spráskal ruce překvapením, ale tvrzení, že patřím k Heniovi a fakt, že jí přicházím pomoc udělali své. Hned mě vpustila do pokoje, kde ležela Marion v horečkách. Nevypadala dobře. Na těle měla šedivé mokvající skvrny, ošklivě podbarvené oči a byla celá lesklá potem. Vernome, já tě nenávidím. Slyšíš, nenávidím! Skoro to vypadá, že tvůj plán vychází, zmetku. Skrze nenávist se stanu temným mágem a jako takového mě pak ovládneš, co? Ale v tom ovládnutí by mohl být ten háček, kdy zhatím tvůj plán. Stanu se temným mágem a porazím Tě, jako pomstu.
Marioninu matku jsem poslal ven s tím, že na kouzlení budu potřebovat klid. Přišel jsem k Marion, vzal jí za ruku a začal jsem na ní tiše mluvit a během toho jsem začal tu kletbu prozkoumávat. Opatrně, velmi opatrně, mohla tam na mě číhat past, oblezl jsem jí a prozkoumal. A zasmál jsem se, zdrceně.
Tak takhle to máš vymyšlené, Vernome. Chytré, velmi chytré. Ta kletba byla slabá na energie, ale tak zamotané, že na její zrušení budu potřebovat tolik energie, že jí nemůžu vzít jinde, než tím že ji vysaji z poloviny lidí ve městě. Ať se stane cokoli, musím se stát černým mágem, pokud ji chci zachránit. Tím, že budu myslet na sebe a na své blízké, tak se stanu černým, pokud se pokusím pomoci, musím zčernat. A pokud ne, tak jsem cestoval marně a všichni zemřeli pro nic. Rozhodl jsem se!
Otevřel jsem mysl, abych se natáhl po zdrojích magie a síly, které jsem mohl najít. Pomalu jsem se natáhl k myslím jednotlivých lidiček. Marioniny matky, otce, rytíře von Klamova a mnoha dalších. Zatím jsem si jen otevíral vrátka, jen se napojoval, nic jsem zatím nesál, potřeboval jsem mít nejdříve cesty otevřené.
Při zavřených očích jsem cítil Henia, jak se mi snaží dostat do mysli, jen mě zastavit. Už věděl, že proti Vernomovi dlouho nevydrží, tak se mě chtěl jen pokusit zachránit. Viděl jsem, jak spolu bojují. Henios dostal jeho sloužící, ale tím se moc vyčerpal a teď stál přímo proti Vernomovi, který slavil svůj triumf. Henios se pokoušel dovést mě zpět k světlé magii, ale já jsem ho nehodlal pustit do své mysli.
Rozhodl jsem se, proto jsem se otevřel Vernomově mysli. A váhání zmizelo, uklidnil jsem se.
„Výborně, pochopil jsi nevyhnutelné. Jsem rád, že jsi se rozhodl pro svůj život i pro život Marion. Teď jen skoncuji s tímhle a pak se podělíme. Vládu nad královstvím můžeš mít ty, vyrostl jsi tam.“
Jak šlechetné.
„Ale teď mě pust do své mysli, musím Tě také hodně naučit. A souboj s ním mě už začal vyčerpávat, proto dovol, abych ve jménu spojenectví použil trochu tvých sil. Stejně jako ty jednou budeš používat mých.“
Samozřejmě. A pustil jsem Vernoma do své mysli.
„Hodný poddaný.“
„Ani bych neřekl, Vernome.“
A jak byl v mé mysli, tak jsem ho dovtáhnul dovnitř. Neměl bych proti němu šanci, jen co by se zorientoval, hned by nade mnou musel dokázat převzít kontrolu. Ale byla to chvilka, kterou jsem mu nehodlal dát. Když už jsem jednou pohyboval jeho myslí, rozhodil jsem jeho osobnost do všech lidí, k nimž jsem si otevřel cestu.
Teď pro něj bude hodně obtížné, pokusit se sestavit zase sám sebe. Bude muset cestovat po vláknech, která jsem mezi těmi lidmi napnul. A dal jsem si záležet, aby to nebylo jednoduché bludiště. Odhadoval jsem, že mám tak půl hodiny, než se někde Vernomova mysl sjednotí a převezme kontrolu nad tělem, ve kterém se sjednotí. Ale půl hodina je víc, než jsem potřeboval.
Když už Vernom vstoupil do mé mysli, musel nechat nit do svého těla, kterou jsem chtěl využít já. Ano, tady je. Jeho tělo je dobře chráněné a Henios je očividně rád, že na chvilku přestal Vernom útočit, ale očekává něco podlého. Teď nebyl čas se jím zabývat. Když jsem byl ve Vernomově těle, začal jsem sbírat jeho zdroje síly a plenil jsem je. Bral jsem si sílu pro zrušení jeho kletby, bral jsem si vše, co jsem našel a filtroval to, abych nebyl zasažen tou černotou.
Ale když jsem se probíral jeho znalostmi a zdroji, narazil jsem na něco, co mi vzalo dech. Tenhle čaroděj si dokázal vytvořit cestu k bráně smrti. Ke zdroji takové síly a takových možností, že se o tom většině mágů jen zdá. Je to zdroj tak velký, že se ho většina mágů bojí. Ten jsem si nevzal, ale zapamatoval jsem si cestu k němu. Budu to muset zkusit.
Když jsem se vrátil, Vernom už byl skoro posbírán a vracel se do svého těla, díky mě už neměl sílu na to, aby přebral kontrolu jinde. A přeci bylo obdivuhodné, jak rychle se dal dohromady. Bude škoda takhle velkého mága. S tímhle už by si Henios měl poradit.
Nechal jsem Vernoma se vrátit, protože jsem musel zachránit Marion. Všechny síly, které jsem nasbíral u Vernoma jsem vrhl proti jeho kletbě. Na krátký okamžik jsem téměř zpanikařil, když se zdálo, že ta jeho kletba vydrží. Byl to velký čaroděj. Škoda, že nebyl na naší straně. Ale nakonec kletba povolila a věděl jsem, že Marion se z toho dostane.
Vyšel jsem z jejího pokoje, celý zpocený. Tam stála, celá netrpělivá její matka, otec i sestra a čekali, jak dopadnu. Oznámil jsem jim, že teď už bude v pořádku, že bude muset jen ještě pár dnů ležet. Marion je silná, popere se s tím. Ale já musím ještě něco dodělat.
Vyšel jsem za město, uklidnit se po boji. Sedl jsem si v klidu na zamrzlou paseku na pařez a začal hledat Henia. Chvilku jsem si i myslel, že musí být mrtvý, když se mi neozýval, ale nakonec jsem ho našel. Vyčerpaného, ale šťastného v Šervenských mokřadech.
„Výborně Luthere, oklamal jsi nás všechny. Tohle se Ti povedlo moc dobře. Ale teď mi prosím postav most, ať se můžu vrátit.“
„Zatím se nevracíme, postav most pro mě, musím rychle za Tebou.“
„Ale proč?“
„Uvidíš.“
Ač nevěděl proč, postavil mi Henios most. Tedy, vyčistil mi nějaké místo a zafixoval na něj svou mysl, takže jsem věděl, že se můžu poslat skrz magii přímo na to místo a to poměrně bezpečně. Během chvilky jsem stál před Heniem v mnohem teplejších mokřadech. Tady bylo trochu tepleji, než na pláních království.
„A co tady musíš udělat?“
„Pojď!“ řekl jsem jen. Šel jsem zpět po jeho stopách až k místu, kde je přepadli. Leželi tam všichni mrtví. Chtěl jsem to jen zkusit. Bandir byl dobrý král a jeho syn asi ještě nebyl pro trůn připraven.
Došel jsem k jeho tělu, jednu ruku jsem položil na srdce, bránu k duši člověka a druhou na hlavu a oči, bránu do mysli člověka. Sebral jsem své síly a ponořil jsem se dovnitř. Cestoval jsem pomalu, protože překročit práh brány smrti chce velkou opatrnost. Ale Vernom to očividně uměl.
„Neblázni, na to nemáš výcvik!“ Zděšeně vykřikl Henios, když si uvědomil, co dělám. „Pro světlé mágy je příliš těžké někoho přivést zpět, nestačí jen mysl, jako to dělají nekromanti, musíš i duši.“
„Já vím, soustředím se.“ odpověděl jsem jen stěží. A opravdu jsem se soustředil. Netušil jsem, jaké to za branou je. A i když jsem měl hodně dobré vodítko, tak jsem nedokázal najít Bandirovu duši. Našel jsem jen jeho mysl a nemrtvého jsem z něj dělat nechtěl.
Vzdal jsem to dřív, než hrozilo, že tam sám zůstanu, a vrátil jsem se do normálního světa. Henios na mě udiveně zíral. „Kde jsi se to naučil, chlapče?“
„Od Vernoma.“ A vydýchával jsem se. I v této zimě mi bylo pěkné vedro a pořádně jsem se zapotil.
„Pokud znal tajemství brány smrti, mohl se zachránit.“
„Nemohl, neměl sílu. Jestli tam prošel, tak se nevrátí.“ Pořádně jsem se nadechl. „Omlouvám se, chtěl jsem vrátit krále a aspoň Selviena, myslel jsem si, že to dovedu.“
„Netrap se tím, umřeli, protože věřili naší misi. A možná jsi udělal jediné rozhodnutí, které vedlo k vítězství. Opravdu byl Vernom hodně silný.“ Zamyslel se a pak pokračoval. „Akorát nám teď nemá kdo udělat most, budeme muset cestovat po svých, skrz celé mokřady.“
„Nejdu s Tebou.“
„Cože?“
„Nejsem světlí mág, v království nemám co dělat. A pro zachování rovnováhy to tu někdo musí vést. Než se objeví nový černý mág, tak to tu vezmu za Vernoma. Pak někam zmizím. Ale nemůžeme lidem z plání dovolit tento svět zničit. Je tu příliš mnoho věcí k zachování. I to jsem viděl, když jsem vykrádal Vernoma.“
„Takže skutečně stojíš jako neutrální mág? Pak už Tě ani nemám co učit.“
„Asi ne, ale rád si s Tebou vždy o magii popovídám. A někdy se i stavím, chtěl bych ještě vídat Marion. A kdyby se rozhodla sem jít se mnou...“ Podíval jsem se mu do očí. „Stav se někdy ve Vernomově věži, teď bude moje.“
„Takže se loučíme? Škoda, ve dvou by se cestovalo přes mokřady dobře. Teď budu muset být na pozoru.“
„Nějak to zvládneš. Když pár dnů počkáš, myslím, že bych dokázal přesvědčit nějaké ty létající hady, aby Tě odnesli. I když nejsem temný, mohlo by to jít.“
„Hodně jsi vyrostl, Luthere. Nezčernej, nerad bych s Tebou bojoval.“
Nejprve mi pomohl obnovit věž a zabydlet se v ní. Potřeboval nabrat sílu na cestu zpět. A pak odešel a já se stal vládcem nad Šervanskými mokřady jako zdejší nejmocnější čaroděj. Dnes sedím ve věži a sleduji mladé černé čaroděje a čekám, který z nich nebo která bude připraven převzít vládu. Pak se uchýlím asi na ostrovy.
A musím říct, že s Marion čekáme první dítě.