Blízká budoucnost 2

Rok 2662. Je to již 645 let, kdy lidstvo, byť jen pár šťastlivců, přežilo "konec světa". Podnebí se již dávno vrátilo do normálu. Nyní je planeta Země místem mírumilovným, technologicky vyspělým, místem plným lásky, harmonie a klidu. Války již znají lidé pouze z vyprávění a takovou situaci si nedovedou představit. Přesto vlády strategicky vycvičují vojska, aby měl případným nepokojům kdo předcházet. Moc dobře totiž vědí, že s dnešní technologií stačí jedna ultratermoatomová bomba a veškerý život během několika minut zanikne. Nejoblíbenější zálibou je telepatie, téměř každý ji ovládá. K současné situaci jistě přispěl fakt, že před 300 lety byli z výroby odstraněni roboti. Spekulovalo se totiž o jejich možné anarchii.
Vojáka Roberta Lennona již delší dobu trápí zlé sny. Jsou plné krve, zoufalství, násilí. "Zatraceně, kam na ně chodim? To už je čtvrtej den za sebou!" Takto rozjímal asi pět minut, než do pokoje vešla manželka.
"Jak ses vyspal, poklade?" "Nic moc, zase ty noční můry". "Co ty tam s těma chlapama vyvádíš..." Když se Robert najedl, umyl a oblékl, políbil ženu a vyrazil do služby.
"Zlá novina, moc zlá, pánové! Nějací blázni, dřív se jim prej říkalo teroristi, na nás chtěj zaútočit." prohlásil při speciálním shromáždění generál a pustil vojákům jakousi nahrávku. Tři vousatí muži stáli vedle sebe v jakési komoře, na zemi měli volně pohozené bomby. Po chvíli začal jeden z nich hovořit:
"Přeji dobré dopoledne. Nezáleží, co jsme zač, řeknu pouze to, že jsme nově vzniklá evropská skupina. Už dlouho sledujeme rozdíl mezi námi a Amerikou. Vy máte vše, co vás jen může napadnout, kdežto nás zrovna sužuje finanční krize, nové choroby a hladomor. Nabyli jsme dojmu, že jste vůči naší situaci lhostejní. Náš hněv vůči USA již překročil hranici únosnosti. V nejbližší době očekávejte jaderný útok. Právě spouštíme automatickou aktivaci. Varujeme, že bude mít devastační charakter." Vojáci začali ihned po skončení projevu jeden přes druhého křičet. "To je konec, nemáme šanci něco najít!" "Ano, šance je malá, ale pokud se máme nechat rozcupovat nějakejma zarostlejma šaškama, vyhlašme alespoň evakuaci!" Robert si sám pro sebe říká: "Já věděl, že se něco stane! Takhle jsem si teda budoucnost nepředstavoval! Nejhorší na tom je, že není cesty, než USA opustit! Nevím, jak teď bude svět bez Ameriky vypadat, ale my to nějak zvládneme!" Tak dlouho o tom uvažoval, až se dal do usedavého pláče. Vše, co tady během těch pěti set let budovali, bude v mžiku pryč! Musejí alespoň dopadnout viníky, aby se předešlo dalším katastrofám.
O den později, 27.9.2662. Rozsáhlá evakuace USA a Kanady. Lidé nesou zprávu o brzkém zničení jejich rodného kraje velmi statečně. Někdo odchází do Asie, někdo do Evropy, další do Oceánie či do Afriky. Všichni mají strach pouze z možného přelidnění na jednotlivých kontinentech.
28.9.2662. Strůjci atentátu dopadeni. Pouze potvrdili, že přes jakoukoliv snahu s útokem nikdo nic nenadělá.
29.9.2662. Severní Amerika v troskách. Vše ostatní se zdá být v pořádku. Všichni jsou si jisti, že podobná věc již nikdy nenastane a jsou připraveni definitivně udělat za špatnými událostmi let minulých udělat tlustou čáru. Zdá se, že vše dobře dopadá.

Ten samý rok, planeta Verona, 56 světelných let od Země. "Ty pozemský magoři se už zas začínaj ničit! Hlupáci! Jak je známo, naše planeta již dlouho žít nebude a my si musíme najít nové místo. A jelikož obyvatelé Země si neváží toho, co mají, rozhodl jsem se pro invazi té planety. Ještě dnes aktivujte hyperprostorový tunel a vyšlete pět flotil. Všechny do jednoho zabít, odfiltrovat neznámé látky, obsadit. Tak krásnou planetu nebude nikdo ničit! Sami si o to řekli." "Rozkaz, pane!"
O hodinu později: "Připraveni k odletu?" "Připraveni." "Tři, dva, jedna, start!"