Victim of prophecy 5

odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/215908-view.aspx
~~~~~~~~~
Pomalu jsem otevřela oči. Plíce se mi roztáhli pro nasátí nového vzduchu po noci a ústa se otevřela v mohutném zívnutí. Ležela jsem přesně ve stejné pozici, jako jsem si lehla večer. Při příchodu jsem si ani nevšimla, kde to vlastně jsem.

Postel byla opřená o pravou zeď, která jako jediná byla zcela rovná. Ostatní se jakoby nakláněly více ke středu místnosti a tvořili stropovou klembu. Nad postelí, na níž jsem ležela, se vyjímalo velké okno s krásným výhledem na celé jezero z výšky dvou metrů. Slunce se skrze vysoké smrky probojovalo až k mému dočasnému pokoji a momentálně mě donutilo vstát z měkké postele.

Jeden ze dvou copánků mi stál připlácle na vršku hlavy. Druhý ztratil stuhu. Jakmile jsem si upravila jeden a našla onu stuhu pro druhý, omyla si obličej v umyvadle v rohu pokoje a ještě několikrát si znaveně zívla, konečně jsem si vzala svou brašnu přes rameno a vydala se na chodbu.

Ačkoliv všechny místnosti zde byli vymalované krystalicky bílou barvou, světlou zelení či průsvitnou modří, chodba působila velmi tmavým a skličujícím dojmem. Nebylo zde žádné světlo a její délka jen vypovídala o mohutnosti této zvláštní tvrze.

Zavřela jsem tiše dveře a vydala se ke zdroji bílého, zářivého světla na vzdáleném konci chodby. Nepřipadalo mi to tu jako obvyklá vesnice, a tak jsem představu špinavých zemědělců už radši dávno hodila za hlavu.

Přešla jsem tiše, ale rychle po podlouhlé místnosti a prošla bílým světlem, které se uprostřed sálu koncentrovalo v neskutečném množství. Chvíli mi trvalo, než oči přivykly bílé záři, ale pak jsem spatřila Miu.

Stála uprostřed velice zvláštní místnosti a na sobě měla velice dlouhé stejně zářivé šaty jako celá místnost a spolu s jejími velice světlými vlasy působila jako anděl, který se náhodou dostal na zem.

Otočila pomalu hlavu. Její šedé oči mě vyzvaly, abych přišla blíže. Cestou k ní jsem se zájmem zkoumala sál.

Téměř na všech stěnách byla velká okna, skrze které díky záplavě světla bylo nemožné prohlédnout si okolí za skelnými tabulkami.
„Zajímavé, že…“řekla tajemně Mia.
„To ano, nikdy jsem nic podobného vaší vesnici neviděla,“přitakám.
„Ano, tohle kdysi bývalo centrum elfského koncilu.Díky menší občanské válce se ovšem tento sněm rozpadl a poslední přívrženci, i tedy má matka, zůstali tady,“vysvětluje a hledí na křišťálově průsvitné mezistěny, které rozdělovaly místnost na několik úrovní.
„Jak jste věděla, že přijdu?“dožadovala jsem se odpovědi s dychtivou zvědavostí.
Chvíli mlčky hleděla na podlahu modrošedé barvy, jakoby hledala správnou odpověď a pak spustila: „Ne každý to chápe, ale všechny ženy v mé rodině mají jistý dar, dědí se z generace na generaci. Matka ho předá dceři a ta zase své dědičce. Moje praprababička byla něco mezi dryádou a elfem, respektive její otec se zamiloval do mladé lesní víly, tedy dryády. Každá dryáda má nějakou specifickou schopnost. Matka mé praprababičky měla ten dar předpovídat budoucnost, proto se dědí jen mezi ženami.“ Konsternovaně jsem na ní hleděla.
„Takže jestli to chápu, vy patříte do rodu Elfů s vílí krví. To je zajímavé,“vydechnu fascinovaně.
„Správně, pochopilas, Tenerae,“usměje se na mě přátelsky, „teď ovšem přejdeme k tomu, proč jsi tady.“

Zbystřila jsem.
Odvrátila na chvíli zrak a po té opět spustila:„Jak si zajisté pamatuješ, včera jsem ti řekla jednu z několika částí věštby, která ti připadla. Jak jsem ti zprvu pověděla, tvůj bratr zde nikdy nebyl. Bohužel věštby jsou velmi nejasné, i když jejich poselství se vždy splní. Tvá věštba měla několik částí. Začnu tedy tou nejjednodušší, kdy ses mi ve snu zjevila v několika sekundách ty a pak tvůj bratr. Ty jsi šla lesem, který se rozléhá právě okolo našeho koncilu a tvůj bratr-,“nedokončila.
„Žije? Kde ho můžu najít? Je v pořádku?“přeruším jí.
„Ano žije, ale podle toho, co jsem viděla, na tom není moc dobře, je uzavřený jakoby v nějaké místnosti, ze které nemůže odejít. To znamená, že jsem díky tomu předpokládala tvůj příchod z důvodu hledání bratra. Další proroctví se mi zjevilo při procházce po tvrzi.“

Napjatě jsem čekala na každé její slovo. Hleděla neustále do prázdna a mluvila velmi tiše.
„Brzy se tvé cesty překříží s někým, kdo ti pomůže hledat bratra. Bude to velmi neočekávané, tak si dávej pozor. A třetí část…“odmlčela se a smutně pohleděla do země. „…byla tvá smrt.“ukončila to.
„C-cože? Jste si jistá? J-jak se to stalo?“vyhrkla jsem ze sebe. Sama jsem se neustále přemlouvala, že jsem se jen přeslechla, že to byla jen halucinace.
„Jsem si tím naprosto jistá…“odpoví tiše.
„Počkat, a jak se to stalo?“vyzvídám zcela omráčeně.
„Zabije tě nějaký člověk ve zlaté zbroji.“promluví.
„Člověk?“zopakovala jsem.
„Ano, v blízké budoucnosti dojde k jednomu z největších střetů lidí a elfů.“

Vypadala jsem trochu bezradně. Smrt. Stále mi to kolovalo hlavou.
„Řeknu ti to znovu, takhle po kouscích je to dost zmatečné tak poslouchej. A nepřerušuj mne!“
„Takže tvůj bratr žije. To jsem ti už řekla, a myslím si, že to bylo dostatečně srozumitelné.“

Mlčky jsem přikývla a Mia se jala dalšího vyprávění.
„Tebe jsem viděla zprvu v nejasném obrazu. Viděla jsem tebe, jak se trmácíš lesem. Pak jsem viděla naše shledání. Jak vidíš, po tuto část, se to již splnilo. Přejdu tedy k té nadcházející věštbě – v brzké budoucnosti propadneš jednomu z nejsilnějších citů.“
„Zamiluji se?“přeruším ji, ačkoliv mě jasně varovala.
„Ano, a už mne nepřeru-,“opět nedořekne.
„Ale když se nezamiluju, nic z toho, co by se mělo stát, se nestane,“vydechla jsem s nadějí v hlase.
„Je hezké, že chceš změnit svůj osud, ale mé věštby jsou neměnné,“Miin milý obličej se změnil ve vážnou tvář dospělé, zkušené ženy.
„Hm…“
„Chceš tedy znát svou budoucnost?“
„Asi, asi ano,“odpověděla jsem nejistě.
„Tak mne již nepřerušuj.“
„Samozřejmě, moc se omlouvám.“
„Chvíli pobudeš v nedaleké vesnici, kde upadneš v lásku s jedním mužem. Po odchodu z té osady se setkáš s někým v kápi. Vaše shledání bude náhlé, takže, buď na pozoru. Ten někdo ti pomůže najít bratra. To je vše.“
„Počkat, říkala jste, že jste mě viděla umírat,“nezapomněla jsem na svůj konec.
„Už jednou jsem ti říkala, mladá Tenerae, že mé vize jsou často nejasné. Navíc, nemuselas to být ty.“
„Ale vždyť jste řekla-,“začnu znovu, aniž bych dokončila myšlenku.
„Dost už! Připrav se, že tvá budoucnost bude ještě hodně složitá a propletená. Brzy budeš mít v rukou životy jak vás Elfů, nás nenápadných víl dryád i lidí.“
„Takže, když se žádná válka nerozpoutá, nezemřu?“zeptám se kvapně.

Dryáda si povzdechla a soucitně mi sdělila:„Osud se nedá změnit.“
„Ale ano, že přelstím, na osud nevěřím,“nedám se.
„No, naději ti brát nechci, ale buď připravená, v příštích dnech se ti možná přihodí spousta zvláštních věcí. Nevím sice, kam věštba míří, ale bude to nejspíše velmi dlouhá cesta. Pojď,“pobídne mne.

Následuji jí bílým světlem ke vchodu na menší zahradu na ostrůvku. Jak jsem viděla tvrz v měsíčním šeru, připadala mi příliš temná. Teď vypadala mnohem přívětivěji a krásněji. Mlha nad jezerem byla tatam a všechny budovy byly osvětlené zlomenými paprsky slunce, které se jen těžko prodíraly přes zarostlé větve majestátních stromů, spolu s nižšími smrky.

Dívka se přesunula skrze zahradu porostlou jen fialovými a růžovými květy zvláštních květin. Následovala jsem jí. Zastavila se před dalším vchodem kamsi.
„Počkej tu,“zastavila mě, i když byla otočená čelem pryč. Ztratila se v tmavé místnosti. Po chvíli vyšla následována středně velkým koněm bílošedé barvy. Hodila jsem si úžasem jeden z copánků za dlouhé ucho.
„Tak tady ti svěřuji koně, je rychlá, umí se dobře vybíhat, myslím, že si budete rozumět. Vysedla jsem do sedla a přehodila jednu nohu, přes hřbet. Do rukou vzala otěže a vzhlédla k vrcholkům stromů. Nad ochozem mezi domy bylo už docela dost elfů, převážně žen.
„Tak hodně štěstí,“popřála mi Mia.
„Díky za všechno.“
„Sbohem,“rozloučí se.
„Ne, na shledanou,“usměju se a rozjedu se…
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/216483-view.aspx