Victim of prophecy 6

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/216481-view.aspx
~~~~~~~~~
Pomalu a nejistě jsem vešla do temné vězeňské cely. Na rozdíl od chodby zde byla téměř naprostá tma, takže si moje oči musely chvíli zvykat. Párkrát jsem zamrkla a zjistila, že tu plápolá malý plamínek ohně. Otočila jsem se za světlem a spatřila lidskou tvář. Lekla jsem se.

Hleděl na mě mladý muž, nebyl to ale žádný děsivý úkaz. Vlastně mě překvapilo, jak se moc podobá ostatním lidem. Při pohledu do jeho modrých očí jsem chvíli pochybovala, jestli jde skutečně o elfa. Potom jsem ale pohledem přejela na jeho temné vlasy, ze kterých trčely špičky typických uší. On mě dál nezaujatě pozoroval.
„Jmenuji se Thea,“ oslovila jsem ho po krátkém přemýšlení, kde začít.

Byl to můj první výslech a první setkání s odlišnou rasou.

Nepromluvil, stále mě sledoval a já měla nepříjemný pocit, že mě musí nenávidět. Klidně seděl na špinavé zemi a opíral se o studenou kamennou zeď.
„Hm... Jsem tu kvůli výslechu,“ pokračovala jsem klidným hlasem a přistoupila o krok blíž.

I nadále nejevil sebemenší známky touhy prohodit se mnou pár slov. Trochu mě to zamrzelo. Obzvlášť, když ode mě odvrátil svoje křišťálové oči. Nevěděla jsem, jak pokračovat, klekla jsem si tedy naproti němu.

Pravděpodobně ho moje chování překvapilo, protože se zadíval na moje třesoucí se ruce.
„Řekneš mi své jméno?“ zeptala jsem se stále mile a doufala, že ho svým úsměvem dokážu alespoň trochu uklidnit.

Srdce mi nepravidelně bušilo a ze zoufalého ticha jsem začala být ještě více nejistá.
„Proč jsi přišel do Viriditasu?“
„Mé jméno je Aef,“ promluvil stroze neurčitým klidným tónem.

Skoro jako kdyby neseděl ve vězení se zvýšenou ostrahou. S nadějí jsem čekala, že se konečně rozmluví, ale to bylo pouze mé přání. Představil se, ale potom se znovu odvrátil a ignoroval mojí druhou otázku. Trochu mě to urazilo, proto jsem se zamračila a složila ruce v bok.
„Alespoň vím, že mě slyšíš,“řekla jsem s předstíraným nezájmem a posadila se na studenou zem.

On se na mě otočil a znovu se podíval do mých očí. Měla jsem pocit, že na sebe hledíme celou věčnost. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale přesto jsem nehodlala uhnout pohledem. On zajisté myslel na to samé a můj strach, že dokáže číst myšlenky, stále narůstal. Byl to souboj- kdo vydrží neuhnout pohledem, zajistí si dominantnější postavení.
„Odpovíš mi tedy?“

Prohrál, znovu uhnul pohledem. Zadíval se někam na zeď za mnou a já jsem spatřila hluboké a čerstvé jizvy na jeho tváři.
„Udělali ti to lidé?“
„...“

Zhluboka jsem si oddechla a po jeho vzoru jsem se zadívala jinam. Mohlo to trvat pár minut, když mi došla trpělivost.
„Nepromluvíš se mnou?“ chtěla jsem vědět a rychle jsem si stoupla. Odpovědí mi bylo další ignorování.
„Dobrá, jak chceš. Máš velké štěstí, že jsem tě dostala na starost já. Vrátím se sem zítra ráno a doufám, že do té doby dostaneš rozum,“ ukončila jsem svůj monolog a zamířila zpět ke dveřím.

Na krátký okamžik jsem se zastavila a doufala, že mě osloví. Byl ale tvrdohlavý. Trucovitě jsem zamířila po dlouhých schodech ven a téměř jsem zapomněla, jak krásné je sluneční světlo a závan čerstvého vzduchu. Mé první kroky vedly do otcovy kanceláře, protože ranní rada skončila už v poledne.

Zaklepala jsem a po výrazném „Dále“ jsem vstoupila dovnitř.
„Jak ti to šlo?“ zeptal se otec, aniž by se ujistil, že jsem to skutečně já.
„Tak nějak… Moc ne. Odmítá se mnou promluvit, ale jestli mi dáš čas-“
„Kolik času?“ zeptal se suše a ani mi neumožnil dokončit prosbu.

Poznávala jsem ho, byl vždy takový. Už když mi byli tři roky a ztratila jsem matku, nikdy ke mně nenašel vlídné slovo útěchy, nebo sebemenší náznak porozumění. Chtěl ze mě vychovat cílevědomého dospělého člověka a já ho za to tenkrát proklínala… Sevřela jsem ruce v pěst.

Sevření mých pěstí povolilo, když jsem zpozorovala utrápený výraz jeho tváře: „Otče?“
„Všechno je špatně. Nic nejde tak, jak by mělo. Nic. Zatracené časy,“ mluvil trochu scestně a já o krok ustoupila.

Pochopila jsem, že když nedokáže sestavit souvislou cestu, nedokáže ze sebe dostat své emoce.
„Odcházím,“ informovala jsem ho, ale kdo ví, jestli si mého odchodu všiml.

Odešla jsem tedy z jeho pracovny a s pocitem, že mě smůla doprovází na každém kroku, jsem zamířila ven do městských ulic. Nacházela jsem se v nejvyšším „patře“ stupňovitého města. Právě zde se nacházely ty nevlivnější a nejdůležitější organizace a žila zde městská elita. Naše rada jim všem velela. Následovalo obytné patro, ve kterém žila většina obyvatelstva Viriditasu. Bylo to vcelku příjemné místo a občas jsem se tam i přes své vysoké postavení procházela. Poslední a nejnižší patro bylo skutečně nehostinným místem, kterého se každý rozumný člověk stranil.

Stála jsem na dlážděném náměstí a zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, jako kdybych zde stála poprvé. Někdo do mě vrazil.
„Á, Thea! Neviděl jsem tě tu,“ oslovil mě Sien opatrně.

To určitě, řekla jsem si v duchu, ale svitla mi nová naděje.
„Vlastně jsem tě hledala,“ zalhala jsem.
„Vážně?“ vykulil na mě oči a přistoupil o krok blíž.
„Ano,“ ucouvla jsem. „Chtěla jsem se zeptat na průběh dnešního zasedání.“
„Nuda jako vždy. Elfové, nepokoje, hrozící válka… A co ty? Co tvůj nový kamarád?“
„Není to můj kamarád a do toho výslechu ti nic není. Takže se blíží k válce?“
„Nevím toho o nic víc, než ty. Krátce poté, co jsi odešla, ukončil zasedání tvůj otec. Vypadá nemocně.“
„Ano, to asi ano… Nicméně děkuji za pomoc,“ rozloučila jsem se a zmizela dřív, než aby stačil zareagovat.

K něčemu se schyluje…
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/217536-view.aspx