Krysí děti

KRYSÍ DĚTI

,,Strávili jsme Krysími zápasy celý rok 2024, nežili jsme ničím jiným, a okolní svět v celé své šedi proplouval mimo nás jako mlžný opar. Čím více nás svojí surovostí zbavovaly lidskosti, tím méně jsme se jich chtěli vzdát. Ani první náznaky smrti nás nedokázely vytrhnout z okouzlení. S úderem půlnoci dalšího roku skončila naše zábava a my se museli vrátit zpět, jako kdyby se nic nestalo. Samozřejmě, už nikdy nic nebylo jako dřív...“

KAPITOLA PRVNÍ
Sbohem sny

Na okno vagónu hustě padaly velké dešťové kapky. Bránily cestujícím vyhlédnout z vlaku a naposledy spatřit oprýskanou budovu nádraží. Plnilo se lidmi, kteří teprve vycházeli z hlavní budovy směrem k vlaku; překračovaly nehybná těla bezdomovců splývajících s šedivým povrchem peronu - denní povinná dávka rumu je zavedla do stavu sladkého nevědomí. Jeden ze ztroskotanců napřáhl ruku s lahví směrem k vysoké dívce a něco na ní pokřikoval. Dívka se zamračila, ještě pevněji stiskla rukojeť objemného kufru a pospíšila si do vlaku. Z tmavě modré větrovky stékaly čůrky vody a vpíjely se do dívčiných džín. Vztekle se vydrápala po schůdkách i s těžkým zavazadlem, které musela protlačit dveřmi. Podívala se na jízdenku, zkontrolovala si čísla vagonu a sedadla. Naproti jejího místa už seděl zhruba padesátiletý muž v tmavém obleku. Dívka si svlékla mokrou bundu a pověsila na věšák. Pak se znechuceně podívala na těžký kufr. Dřív než k němu stačila natáhnout ruku, muž ze sedačky vstal a zavazadlo uložil nahoru. Dívka zůstala chvíli stát, než pronesla užaslé ,,děkuju“.
,,Nevadilo by vám, kdybych si s vámi povídal?“ promluvil na ni příjemně měkkým hlasem. Až teď si všimla, jak jasně modré má oči. V kombinaci se snědou pletí a jemně prošedivělými vlasy vytvářely zajímavý kontrast.
,,Vlastně ani ne...Nevadilo.“ Mužovo vystupování v ní vzbuzovalo zvědavost. Ještě se jí nestalo, aby ji oslovil někdo zcela neznámý. Ponořila se hlouběji do sametové sedačky a nervozně pohlédla z okýnka. Vlak stále ještě vyčkával na poslední příchozí. Pohlédla na hodinky.
,,Ještě deset minut,“ pronesl muž.
,,Jedete ze školy?“
Dívka mlčky přikývla.
,,Myslel jsem si to. Ten kufr byl zatraceně těžký. Asi jezdíte domů zřídka.“
,,Jednou za měsíc. Vlastně teď jsem doma nebyla ještě déle. Minulý víkend jsme s přítelem lyžovali v Alpách...“ zarazila se. Cítila, jak se jí tvář zalévá červení. Nemohla uvěřit, že se baví s cizím mužem a ještě mu řekne, že má přítele. Pohlédla opět z okénka. Na mokrém skle zahlédla svůj vlastní odraz. I letmý pohled stačil, aby zjistila, že vypadá jak zmoklá slepice. Koneckonců, tak se i cítila.
Při slově ,,Alpy“ muž uznale zabručel.
,,Co studujete, smím-li se zeptat?“
Dívka se pousmála, na tohle téma se bavila velice ráda.
,,Mezinárodní vztahy, specializace na diplomacii a řešení mezinárodních konfliktů.“
Chápavě přikývl. Pak se otočil směrem ke dveřím vagonu. K jejich čtyřsedadlu pomalu přistupovala starší žena s malým psem. Kdyby nebylo vypoulených očí a sraženého čumáku, bylo by možné psa zaměnit s hodně odrbaným kartačem - tedy v případě, že by kartáče měly na štětinách mašle.
,,Sedadlo č. 54...“zamumlala tiše pro sebe. Muž si vzal z místa vedle sebe černý kufřík a položil si ho na klín.
Ženě se zachvěly silně nalíčené rty na znamení díků.
,,Nu, to není špatný obor, slečno... Mezinárodní konflikty. To budete mít stále co dělat. V kolikátém jste ročníku?“
,,Už končím, píšu teď závěrečnou práci...“ odmlčela se. Pes, který se usídlil na ženině klíně, začal štěkat. Dívka se kousla do rtu. Štěkot se sléval v nepříjemný vysoký tón, který klepal na lidské spánky a způsoboval středně malé šílenství.
,,Ššš,ššš, miláčku,“ klidnila paní psa a znechuceně se podívala přes uličku. Pes štěkal na bledého mladíka v tmavých brýlích, který si ručně balil cigaretu. Pečlivě rovnal tabák do bílého papírku, s láskou po něm přejížděl štíhlými prsty. Pak svůj výtvor uložil do koženého pouzdra na brýle.
,,Pokračujte, slečno,“ povzbudil jí muž ,,dlouho jsme nemluvil s nikým mladým a ještě tak vzdělaným.“
Dívce opět přelétl přes tvář ruměnec. Neklidně si prohrábla mokré vlasy, které jí nepříjemně studily na krku.
,,Vybrala jsem si téma ,,absurdity násilných konfliktů v rámci mezinárodní politiky“.“
Muž tázavě naklonil hlavu k jednomu rameni a pozdvihl obočí.
,,Vlastně se snažím zdůvodnit, proč je nesmyslné řešit konflikty násilnou cestou, proč je zbytečné vydržovat armádu...“ Při řeči živě gestikulovala. Dodávala si tím odvahy.
,,Nádherně nezvyklé téma pro dívku, obzvláště tak půvabnou,“ mrkl na ni.
Zarazila se: ,,To trochu přeháníte.“
Muž se lehce zasmál.
,,Ale vůbec ne, slečno. Víte, dřív bylo docela normální skládat ženám komplimenty. Ani se tím nemyslelo nic lascivního. To tahle doba z nás udělala frigidní bestie...“ odmlčel se. Kluk s tmavými brýlemi si pobaveně odfrkl.
,,Vsadím se, že jste se s přítelem seznámila přes internet, nebo srze nějaký jiný způsob zcela sterilní,“ pobaveně sledoval, jak se dívka rozhořčeně nadechuje ,,já jsem svojí manželku poznal v bazénu. Hned z prvního kontaktu jsem viděl to, co se dnes schovává za cedule ,,DNES OTEVŘENO POUZE PRO ŽENY“.“
Dívka se otřásla. Vlak se začal rozjíždět, takže prudce spadla do měkkého opěradla. Samozřejmě věděla o existenci smíšených bazénů a posiloven, nicméně jich bylo velmi málo, a jejich návštěvníci ( nebo spíš návštěvnice ) se netěšili valné pověsti.
,,Ale no tak, přece byste se nezlobila. Raději mi povídejte o tom vašem projektu. Opravdu mě to zajímá. Studujete tady v PAVOUKOVI?“
Kývla. PAVOUK, nebo-li Prestižní a Vzdělávací Odborný Univerzitní Komplex, byl jedním z největších vzdělávacích středisek v Evropě, zahrnující přes 40 univerzit a škol všech možných úrovní.
,,Nechte mě hádat! Univerzita progresivní mládeže!“
,,Ano!“ vyhrkla dívka překvapeně, nadšená, že ji muž odhadl na univerzitu s nejbáječnější pověstí v republice ( a s 3. nejlepší pověstí v Evropě ). Její nesmírně ambiciozní povaha ji nutila každým dnem děkovat za možnost se vzdělávat právě zde.
,,Promiňte, měla jste to napsané na vizitce od kufru,“ mrkl na ní muž pobaveně. Rozhořčeně otevřela ústa. To je podruhé, co z ní udělal dokonalého pitomce.
Muž ale dělal jako by nic a s nefalšovaným zaujetím pokračoval v konverzaci: ,,Říkáte, že píšete o válečných konfliktech. Zabýváte se i historií?“
,,Jistě.“
,,Které období máte nejradši?“
Zarazila se.
,,Ach, no, asi války v Zálivu...“
,,Hm, já dávám přednost starověku, kdy se bojovalo pěkně muž proti muži.“
,,To je trochu barbarské, nemyslíte?“ řeklo děvče nadneseným tónem.
Muž zavrtěl hlavou: ,,Nemyslím slečno, právě naopak. Házet na lidi chemický prášek z letadla mi přijde daleko méně čestné, než vrazit někomu meč do zad.“
Dívka pokrčila rameny.
,,Vidíte, ani jsem se vám nepředstavil,“ prohlásil po tiché odmlce.
,,Teodor Reichman,“napřáhl k dívce ruku. Chvíli trvalo, než ji stiskla.
,,Markéta. Stačí vám křestní, ne?“
Přikývl.
,,Víte, nebylo by mi příjemné, kdyby...“
,,Samozřejmě, to je v pořádku“ chápavě přikývl ,,taky své jméno neříkám na potkání. U vás jsem ale udělal výjimku, Markéto.“
Na chvíli se odmlčel a prohraboval se novinami. Markéta se snažila zachytávat aspoň titulky. Všimla si, jaké má silné ruce, skoro, jako by dělal fyzickou práci, ale na to byl příliš dobře oblečen. Na prsteníčku levé ruky mu zářil masivní snubní prsten.
,,Všimla jste si někdy, jak noviny voní?“ upřel na ní svůj bystrý pohled ,,To, co na internetu prezentují jako progresivní žurnalistiku, považují za absolutní selhání naší společnosti. Už jen díky tomu neosobnímu přístupu a anonymitě.“
Nikdy neslyšela nikoho mluvit tak zvláštním způsobem. Měl úplně jiné názory než většina lidí, které znala. Uvědomila si, jak moc si přeje, aby mluvil dál a dál. Z neznámého důvodu se jí zamlouval, navzdory jeho nepříjemné upřímnosti a ještě nepříjemnějšímu postřehu. Upřela na něj pohled v netrpělivém očekávání.
,,Jsem na vás asi staromódní, že? Vy, jakožto budoucí vzdělaná politička, těžko budete sympatizovat s chlapem, který čte tištěné noviny a cestuje vlakem, i když má doma solidní auťák.“
,,Vy máte auto?!“ užasla.
,,Ale jen na benzín, bohužel. Jsem závislý na přídělech,“ prohlásil zklamaně ,,vy se mi asi budete smát, ale já se chtěl strašně zase jednou svézt vlakem. Jenže,“ odmlčel se na chvíli a zavrtěl se na sedadle ,,tohle už nejsou vlaky jako dřív. Ani zadek vás z toho sezení nebolí. “
Chvíli sbírala odvahu, aby vyhrkla: ,,Můžu se vás na něco zeptat?“
,,Hm?“ pronesl se zájmem, potěšen, že se osmělila.
,,Co vlastně děláte?“ a pak pro jistotu dodala ,,Nejsem moc netaktní, že ne?“
,,Co byste myslela?“
Pečlivě si ho prohlédla od hlavy k patě. Precizně střižený oblek, tmavomodrá košile, do hladka oholený a střih podle poslední módy. ,,Právník? Manažer?“ rozhodila rukama.
Zasmál se: ,,Hospodský!“
Ani se nesnažila zakrýt překvapení:,,Promiňte, ten oblek mě zmátl...“ Zklamaně svěsila koutky rtů. Tolik si přála se trefit, stejně jako on správně odhadl ji, včetně lehké nadutosti a bezpředmětné pýchy, která pramenila z jejích miivých školních úspěchů.
,,Byl jsem kamarádovi na pohřbu,“ dodal. Pak se odmlčel. Pochopila, že tím je jejich rozhovor u konce. Bloudila očima po cestujících ve vedlejší uličce. Nejspíš se jí to jen zdálo, ale celý vagon působil ospale, jako by byl zahalen šedým tónem reality. Zaujal ji mladík v pilotkách, na kterého předtím štěkal pes s předky štětinového kartáče. Po celou dobu cesty měl v tváři lehce přezíravý výraz. Seprané džíny, kdysi dávno černé, a kožená bunda s kožešinovým límcem prozrazovaly, že zřejmě patří k neopunku. Byl určitě o pár let mladší než Markéta. Musela si přiznat, jak mu závidí jeho sebedůvěru, to, jak je povýšený nad ostatní. Kluk lovil něco ve svém rudém baťohu pokrytém nášivkami. Mezi šustěním věcí se ozvalo slabé pípnutí. Šokovaně sebou trhla, když se spustila siréna. Cestující začali poplašeně vstávat ze sedačky, urychleně se připravovali k rychlé evakuaci. Celý zmatek trval pouhých pár vteřin, než do kupé přišla stevardka s ozbrojeným vojákem v patách. Klidným krokem přistopila k mladíkovi a natáhla ruku.
,,Poprosím vás o váš mobilní telefon, pane,“ mluvila klidně, s úsměvem. Bez viditelného vzteku jí mladík podal telefon a oplatil jí jedovatý úsměv.
Stevardka pokynula krásným obličejem lemovaným zlatými kadeřemi. Působila jako přebarvená vosková maska. Rudými rty pečlivě jako stroj odříkávala: ,,Děkuji vám. Po ukončení cesty se prosím u mě hlašte o svoji sim kartu, přístroj vám však bude zabaven a do dobu tří dnů budete muset zaplatit pokutu ve výši 50 eur za hrubé porušení jízdního řádu, tedy zapnutí mobilního telefonu v průběhu přepravy hromadným prostředkem...“
Během jejího proslovu se jí mladík upřeně díval do očí. Ostatní cestující spíše strnule hleděli na vojáka svírajícího v rukou až příliš skutečně vypadající samopal. Většina lidí viděla zbraň z takové blízkosti prvně.
Po zbytek cesty už zavládlo ticho, které bylo narušováno jen občasným zašustěním novin Markétina spolucestujícího. Ostatní seděli strnule a mlčky hleděli před sebe. Příchod stevardky s vojákem je nepochybně vyděsil. Dokonce i pes křížený s kartáčem vypadal schlíple. Tiskl se na hrudník své paničky a slintal ji na dno kabelky. Když vlak dojížděl ke Smíchovskému nádraží, muž složil noviny do kufříku a odkašlal si.
,,Mějte se, Markéto,“ tiskl jí ruku ,,Stavte se někdy v baru Mezi světy. Je to blízko od Podměstí, ale ne zas tak moc blízko.“
Překvapeně povolila stisk ruky.
,,Sbohem,“ zašeptala a sklopila hlavu. Blízko Podměstí...
Chápavě přikývl hlavou. Předtím než odešel, jí sundal kufr.
Vlak se znovu rozjel. Paní se psem zašeptala: ,,Neměla byste se bavit s cizími lidmi, proboha!
,,Tak na mě nemluvte!“ odsekla jí. Na příští stanici vystoupila. Vytáhla z kapsy telefon a zavolala domů. Nechtělo se jí nastoupit do přecpané tramvaje, natož samotnou táhnout těžký kufr.

Martin nestačil ani vzít za kliku dveří od bytu, když se na něj vrhla. Pevné mateřské objetí a pořádná pusa na tvář.
,,Měl jsi zavolat, že přijedeš dřív!“řekla šťastně a vytrhla mu tašku z ruky. Stála před ním v dlouhém triku, které si brala vždy, když prováděla ,,velký úklid“. Už když se k němu nakláněla ucítil vůni čerstvé barvy na vlasy. Určitě si včera došla ke kadeřníkovi. Máma...
Rozhlédl se po tmavé chodbičce a nasál typický pach jejich bytu, složený z leštícího vosku, mámina parfému a ostřikovače hmyzu. Pokračoval do kuchyně, kde na něj čekala voňavá svíčková se šesti a brusinkami. Když už nic jiného, tohle mu chybělo. Nasál vůni prorostlého plátku masa a ukájel se pohledem na jeho zlatavou barvu.
,,Takže, co škola?“ zeptala se stále ještě veselým tónem.
Zarazil se. Samozřejmě počítal s tím, že jí to bude muset oznámit. Ale návrat do jejich útulného bytu nepříjemné myšlenky zasunul kamsi do pozadí. Pohlédl ven přes hustě krajkovou záclonu na špinavé sídliště. Až na toulavého psa prohrabávajícího odpadky u popelnic zelo prázdnotou. Zprudka se nadechl:
,,Vyhodili mě, mami.“
Těžká kovová naběračka jí vypadla z ruky a odštípla kus dlaždičky.
Snažil se dodat smířlivým tónem: ,,Napsal bych ti to, vážně, ale dověděl jsme se to až dneska.“
Nechtěl jí dát čas na to, aby se rozčílila.
,,Proč?“ šeptla opíraje se o okraj kuchyňské linky. Bože, pomyslel si, je to mnohem horší, než kdyby začala křičet. Když šeptá, znamená to, že je zklamaná, že ji to bolí.
,,Proč?“ zeptala se znovu, tentokrát hlasitěji tónem, který hostnoucí vzduch krájel na tenké plátky.
Automaticky přepnul na režim drzého fracka, tak jak to dělal ve škole. ,,Účast na protestní akci proti republice. Pošlou ti to písemně,“ pronesl tiše, ale srozumitelně, hraje si s každým slovem a v jejich rytmu se pohupoval na židli.
Sedla si vedle něj na židli a podepřela si ruku pod hlavou. Druhou si masírovala spánek. Hodiny na poličce nemilosrdně odměřovaly čas jejích myšlenek. Trpělivě čekal na její reakci. Vteřinová ručička nestačila uběhnout ani půlu ciferníku, přesto se to zdálo jako věčnost.
,,Během celýho čtvrt roku jsi mi poslal zkurvený tři maily. Ani jednou jsi se mi nezmínil, že máš zas nějaký potíže. Do háje! Genový inženýrství! Martine!“
Zvedl se od stolu.
,,Doprdele, kam jdeš?!“ její hlas nabíral vysokých obrátek. Pomalu kráčel ke dveřím. Uchopila ho za dlaň, když si sundaval bundu z věšáku.
,,Kam jdeš? Mluv se mnou!“
,,Ven,“ procedil skrze zuby.
Stoupla si do dveří. Nevrle se na ní podíval.
,,Pusť mě,“ snažil se jí odstrčit.
,,Jdeš zase do Podměstí...“ prohlásila pevně. Nemělo cenu zapírat, proto pokrčil rameny.
,,Nebylo ti ještě ani sedmnáct...“ Smířlivě k němu natáhla ruku. Cukl hlavou, až mu spadly z čela brýle. Tmavé skla se roztříštila o zem.
,,Pusť mě!“ tentokrát zařval.
Zavrtěla hlavou: ,, I kdybych na tebe měla zavolat policajty,“ každý její slovo nabíralo ostrosti. Protínalo už tak hustou atmosféru a přivádělo mu záchvat vzteku.
Hrubě jí odstrčil, až skoro upadla. Bral schody po dvou a bál se otočit. Za těch deset minut, co byl doma, jí přibylo víc vrásek než za posledních pár let.
Slyšel, jak za ním volá, ale nerozeběhla se. Zřejmě pochopila, že by jí to nebylo nic platné. Vyšel z vchodu a v zádech ucítil její pohled – dívá se z okna. Nemusel se otáčet, aby to věděl.
Promnul si oči. Bez brýlí si přišel téměř jako nahý. Nemohl nezávisle pozorovat okolí, jak byl zvyklý. Navíc se mu do očí tlačily slzy. Proto několikrát potáhl, aby zadržel jejich proud. V patnácti se dostal na obor, který sliboval nádhernou budoucnost s doživotním příjmem slušných peněz. Třída budoucí vědecké elity, genových inženýrů... Bohužel konec. Jedna pitomá demonstrace, kam ani nechtěl jít. Jednak nebyl komunista, jedna ani nestál o žádné problémy. Potom, co ho ve čtrnácti na měsíc zavřeli do ,,nápravného zařízení pro nezvladatelnou mládež“, si máma myslela, že už druhou šanci nikdy nedostane. Ale dostal. Na základce nikdy nepatřil k problematickým dětem, dokud neobjevil Podměstí. Tisíckrát si v duchu liboval, že tentokrát tam jde naposledy, ale nikdy slib nedodržel. Podměstí ho lákalo svými možnostmi. Na místě bývalé zastávky metra se scházeli lidé, kteří chtěli být chvíli sami sebou, jen tak se poflakovat, nebo prostě jen uniknout venkovní sterilitě.
Sáhl do kapsy. Vytáhl pár drobných a zmačkaný papírek od žvýkaček. Odpočítal několik mincí a stoupl si k automatu na jízdenky. Zastávka tramvaje byla zaplněna netrpělivě přešlapujícími lidmi. Někdy jste museli čekat i půl hodiny, než jste se do tramvaje vešli. Město neustále vymýšlelo nové způsoby, jak nejúčelněji vyřešit problémy s dopravou. Bohužel... Od doby, co světové zásoby ropy klesly na tolik, že si auto mohla dovolit jen hrstka nechutně bohatých vyvolených, hromadná doprava praskala ve švech. Po ulicích se proháněly kočáry tažené koňmi. V nich však jezdili zase jen boháči, většinou ženy místních honorací jezdících po nákupech, které s nosem nahoru hlásali do světa ,,mám prachy“. Koně, ač uvyklé dennímu provozu, se často plašili a zaměstnávali místní policii. Nejčastějším dopravním přestupkem byl raněný chodec, kterého srazil kůň.
Fronta na zastávce se začala těsnat více k sobě – znamění, že už přijíždí tramvaj. Svou zářivě červenou barvou rozrážela sinavost ulice a deštivého dne. Martin se neurvale protlačil do přední řady. Za sebou uslyšel pohoršený sykot, nikdo se však neovážil podat hlasitější protest. Přesto se cítil trochu trapně. Stoupl si na konec uličky a sledoval malou obrazovku umístěnou mezi okny, dalo – li se tomu tak říkat. Na každé straně tramvaje takových obrazovek bylo přibližně deset. Bez přestání a bez zvuku promítaly stupidní reklamy upozorňující obvykle na výhodné ceny. Rozhlédl se kolem sebe. Většina lidí tupě zírala z okna ven, obrazovky ignorovala. Sledovali je pouze důchodci a nepochybně drželi v paměti, kde mají nejlevnější máslo.
Projeli centrem města až na samotné periferie, ještě špinavější, zamořené plnými kontejnery krys. Lidí v tramvaji ubývalo. Nakonečné pak vystoupil jen Martin a ještě dva muži středního věku. Všichni tři se vydali směrem k posprejovanému viaduktu. Za ním už následovala neobytná řada starých domů zející prázdnotou. V domech s vytlučenými okny přežíval slušný počet bezdomovců. Jeden z nich ležel i před bývalým vchodem do metra. Spíš jen tak ze zvyku natáhl k Martinovi ruku. Ten si ho ani nevšímal a vešel dovnitř, odkud se ozývala depresivní hudba doprovázená ječivým hlasem zpěvačky. Stěny sálu byly hustě popsány nápisy ve všech možných jazycích. Samozřejmě ale převládaly ty české, srdceryvně vyřvávající všechnu křivdu světa. Vedle zkoušející kapely stál kluk s holou lebkou a prodával knížky vystavěné okolo sebe v sloupcích. Martin ani nemusel jít blíž, aby zjistil, že na přední obálce je fotka muže s typickým knírkem. Překvapilo ho, že jeden z mužů, který s ním vystoupil z tramvaje, si knihu od kluka vzal. Vložil oprýskanou brožuru do luxusního kufříku a vyšel zase ven. I takový do Podměstí chodí – znudění pracháči, tiše protestující proti režimu.
Martin ale hledal něco jiného. Seběhl bývalý eskalátor, teď pokrytý prázdnými krabičkami od cigaret a injekčními stříkačkami. Na bývalém kolejišti byly rozestavěny malé stánky, nebo bary. Jejich majitelé je od sebe oddělili neomítnutými zdmi, vystavěnými nanejvýš tři metry do stropu. Podlaha byla vystavěna na starých kolejí, v některých případech se jejich zakrytím ani neobtěžovali. Bylo zajímavé močit do mušle a stát na hraně zrezivělé kolejnice. Mohli jste se u toho pohupovat do rytmu barové hudby, nebo si taky parádně zvrknout kotník. Záleželo na stavu, v němž jste se nacházeli.
Podměstí tvořila poslední stanice metra, kterou vláda nenechala zničit. A to i přesto, že se metro nepoužívalo již přes dvacet let. Neustálá hrozba atentátů a teroristických útoků ho donutila uzavřít, i když město nebylo připraveno na nový způsob dopravy. Teď se Podměstí stalo útočištěm těch, kteří hledali něco víc, než jim mohl nabídnout stát. Intelektuální kluby studentů z elitních škol, kteří si sem odskočili z Pavouka, byly proloženy imigranty z Číny a Ruska, stejně jako bezdomovci, děvkami a partičkami mladých kapel, budujících si zuřivou image.
Martin otevřel malá dvířka vklíněné mezi dva větší bary. Ruské bábušky vymalované na dveří byly pokrty vrstvou nápisů a typických kosočtverečných čmáranic. Nad místem, kde končila zhruba tří metrová zeď byla upevněna cedule s nápisem v azbuce. Ačkoliv sám azbuku číst neuměl, věděl, že se bar jmenuje ,,Tumáň“. Pohledem přejel místnost, ve které se nacházela trojice lidí. Žádnému z nich nebylo víc než pětadvacet. Bar vedl Nikolaj Sergejevič, syn ruského diplomata. Chodil sem každý den po škole, ze které ho vozila luxusní limuzína jeho otce. Cestou v autě se převlékl do staré vojenské bundy a maskáčů, které zřejmě odkoupil od nějakého méně šťastného spratka. Martin se na to nikdy nezeptal, ale podezříval ho, že zaplatil někomu ze služebnictva, aby mu oblečení sehnal. Taky si schovával v autě lahev oleje, kterým si párkrát přejel po vlasech, což ostře kontrastovalo s jeho hladce oholenou tváří.
Stačila pouhá zmínka o Nikolově rodině a měli jste vraženou pěst v břiše, protože jak sám hrdě prohlašuj, Nikolaj ,,hluboce pohrdal vším, co jen trochu zavánělo materialismem“. Martin si nebyl tak docel jistý, zda by penězi pohrdal, i kdyby strávil pár dní mimo pohodlné prostředí ruské ambasády, kde se v žádném případě nerozdávaly přídělové lístky na alkohol a ropu.
Prestižní škola vychovávající budoucí diplomaty, kterou Nikola navštěvoval, patřila k jedněm z mála, které v Praze sídlily. Během školního roku, co ostatní studenti přesídlili do Pavouka na druhém konci republiky, se Nikolaj k uzoufání nudil a jeho školní výsledky tak byly víc než nadprůměrné. Do Tumáně chodil spíš jen ze zvyku, aby občas popovídal s neznámým životním ztroskotancem a snažil se od něj nasát nějakou drsnou zkušenost, kterou v přepychové vile nepoznal. S koncem každého semestru do něj vjel obrovský proud energie a začal organizovat tzv. ,,dýchánky uvědomělých“.
Další z osazenstva měl, vlastně měla, hluboko naražený klobouk a v kostnaté ruce doutník – Elsa. Nechápal její snahu o absolutně radikální feministickou image, když věděl, že za dvě hodin statečného popíjení vezme za vděk každou náručí, ke kterému se bude moci přitulit. Nechápal smysl jejích myšlenek, které neváhala omílat do zblbnutí nad sklenicí červeného, v době absolutní genderové rovnoprávnosti. Ulice byly lemovány billboardy s nápisy ,,Mateřská-výzva pro drsné chlapy“ a neminul týden, kdy by nebyla odsouzena nějaká žena za sexuální obtěžování. Elsa přesto dokázala rozzuřeně šermovat rukama před obličejem kdejakého chudák mužského pohlaví a vyčítat mu spolupodílení se na maskulinní agresivní společnosti... Jinak byla celkem milá.
Z úvah jej vytrhl Nikolaj, který mu podal láhev vodky. Jeho hlasité ,,Pij!“ znělo tu noc znovu a znovu, a s každým dalším podáním lahve, zněl Nikolajův hlas z větší dálky... Ještě než se Martin odebral domů, vtiskl mu kamarád do ruky letáček se slovy: ,,Připrav se na velký věci...“

Jen ti, co většinu času tráví v osamělém bytě ví, jak nahlas dokáží tikat obyčejné hodiny, pověšené na zdi, odměřující neúprosně čas vaší samoty. Hodina znamená 3600 tiknutí, stejně tak bylo srdce Martinově matce, která se staženým hrdlem čekala na svého syna. Zkusila si pustit rádio a posléze televizi, aby přerušila neúprosný zvuk hodin. Nakonec je sundala ze zdi a schovala pod peřinu. Nechtěla vědět, jak moc dlouho se její syn nevrací. Vstala z koženého křesla a přistoupila k sekretáři, ze kterého vytáhla tmavě modré fotoalbum, které s bývalým manželem pořídili pár dní před porodem. Ten mimochodem trval bolestných jedenáct hodin. Ale ani zlomek této bolesti se nevyrovnal představám, které ji napadaly ve spojení s dlouho se nevracejícím synem. Spočítala si, že nejšťastnější chvíle jejího života se vtěsnaly do dvacetistránkového alba, které končí fotkou dortu s dvanácti svíčkami. Pak nastaly ty skutečné starosti.
Škrábání na dveře prozradilo, že se Martin vrací opilý natolik, že ani nedokáže odemknout. Otevřela mu, a když vpadl dovnitř, promáčený, nasáklý kouřem a pachem laciného alkoholu, bušila do něj vzteky. Využila jeho slabosti a bila ho hlava nehlava, dokud se neodplazil do svého pokoje.
Zavřela za ním dveře a konečně se mohla úlevou pousmát. Nic se mu nestalo. Zluboka se nadechla a do tmy zašeptala: ,,Hajzle zasranej...“ Pak si vzpomněla na vše, co jí řekla její psychoterapeutka, od níž si schovávala veškeré účtenky, aby je v den synova nástupu do slušného zaměstnání předložila. S jeho vyhazovem ze školy se zřejmě této blažené chvíle nedočká, proto si opakovala to nejcennější, co jí bylo na pohovce řečeno: ,,Musíš být nad věcí, drsnější než on...prostě cool...“

Martin se probudil s peřinou omotanou kolem propocených stehen. V krku měl úplně vyprahlo, ale neodvažoval se jít do kuchyně pro sklenici vody. Přišel po třetí hodině ráno opilý natolik, aby si jen matně vybavil matčiny nadávky a poté černou tmu, kdy upadl do tvrdého spánku. V noci ho pronásledovaly divoké sny, během nichž bloudil chodbami Podměstí a hledal cestu ven. Poté, co se ráno převalil na druhý bok, zjistil, že má tělo poseté modřinami. Každý pohyb představoval utrpení. Takhle to dál nejde, usoudil v duchu. Včera utratil veškeré úspory z poslední brigády a nejen, že mu pařba s lidmi, které ani nepovažoval za své přátele, nepřinesla bůhvíjaké uspokojení, dolehl na něj vyhazov ze školy, jež ho přese všechno bavila, a také si uvědomil, jak moc je mu líto všech hádek s matkou. Chvíli přemýšlel, kudy z toho ven, a nakonec usoudil, že se zachová jako chlap a postaví se problémům čelem.
Problémy s Podměstím začaly už ve čtrnácti, kdy ho poblíž bývalé stanice metra přistihla policejní hlídkas lahví vodky. Byla to tenkrát náhoda. Šel do Podměstí poprvé s jedním ze starších kluků ze školy. Zakázaný svět mu přišel nebezpečně lákavý, na druhou stranu však ještě nebyl dost starý, aby ocenil všechny jeho možnosti. Při cestě domů mu kamarád vnutil poloprázndou láhev vodky, aby se zahřál. Bylo mu trapné ji odmítnout, nechtěl se shodit. Venku ho odchytla skupinka třech policistů, kteří šly náhodou okolo. Většinou nechávali bavící se mládež být, jen čas od času udělali menší razii. Měl smůlu. Měsíc strávil v nápravném zařízení, kde mu vymývali mozek skupinovou terapií a ručními prácemi včetně háčkování (a to pro čtrnáctiletého kluka představuje trest těžkého kalibru). V té době se zatvrdil proti všemu a všem, umínil si, že to, co se mu stalo, byla ohromná nespravedlnost, kterou musí svému okolí splatit pohrdáním a netečností. Z nějakého neznámého důvodu mu to však šlo ve škole, aniž by se bůhvíjak snažil. V chemii a biologii exceloval natolik, že ho bez příjimaček přijali na obor Genetiky a klonování, což slibně pootevřelo dvee budoucí kariéře s velkým K. Jenže ta teď byla pryč...
,,Mami,“ pronesl tiše, když otvíral dveře do kuchyně. Otočila hlavu od dřezu. Pod očima měla tmavé kruhy.
,,Omlouvám se. Do Podměstí už nikdy nepůjdu.“

Markéta hleděla strnule na monitor a dech se jí v krku tlačil uzonkou štěrbinou stvořenou strachem a ponížením. Výsledky zkoušek očekávala netrpělivě týden s nejrůznějšími obavami, ale ani ve snu ji nenapadlo, že by byly až tak hrozné. Její jméno se krčilo na konci seznamu s druhým nejhorším výsledkem tvořeným konečným součtem bodů z jednotlivých zkoušek. Nejhorší na celé věci bylo, že její návrh závěrečné práce ohodnotili třemi body z deseti možných.
Protáhla obličej v teatrální grimase, která jí obvykle pomáhala uvolňovat slzy ven. Potřebovala svůj vztek pustit ven, a přála si, aby stála někde nad propastí, kde by se její výkřik dramaticky odrážel. Ta poslední kapka do hořkého poháru přišla s otevřením mailové schránky. Zpráva s hlavičkou školního časopisu adresovaný jeho šéfredaktorem ji oznamovala, že si nepřejí, aby pro ně dál psala. Nejen, že se svým prospěchem vypadla z žebříčku elity ročníku, ale její poslední reportáž o tanečních drogách na škole byla tak mizerná, že nedostane další šanci svůj kiks napravit. Podepsán Jan Malík, předseda studentské rady, šéfredaktor časopisu ,,PAVOUČÍ síť“ a také nejlepší kamarád jejího přítele.
,,Buzerant jeden!“ Chtěla rozmlátit monitor, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Pochopila k čemu byly obyčejné dopisy dobré, tolik by se jí líbilo roztrhat výsledky zkoušek stejně jako vyhazov ze ,,Sítě“. Chvíli přemýšlela, zda se aspoň na chvíli její Petr postavil na její stranu. Rozhodně zavrtěla hlavou, neměli nijak silný vztah na to, aby ji podpořil. Zvláště, když se z ní stala druhá největší blbka ročníku. Rychle naťukala do svého telefonu stručnou smsku, aby se s ním stihla rozejít dřív, než to udělá on. Uff, oddechla si, alespoň v něčem si zachovala důstojnost
Dveře pokoje se otevřely. Zuřivě pohlédla na vetřelce, svoji matku, která pouhým výrazem vyjádřila hlubokou část na jejím neštěstí. Ještě než stačila cokoliv říct, pro jistotu vyrvala počítač ze zásuvky, aby důkaz o jejím ponížení výsměšně nezářil z obrazovky.
Paní Lundáková nečekala na slova a rovnou ji objala. Markéta nevěděla, jak nejlépe mámě oznámit, že totálně propadla u zkoušek, nejspíš vyletí ze školy a k tomu už nikdy nechce vidět svého přítele. Do očí ji vytryskly slzy a stále v mámině objetí se zalykala pláčem a zoufalstvím. Cítila, jak její slzy zmáčely matčino tričko a z nosu jí kapala nudle,
Máma ji něžně hladila ve vlasech a konejšila.
,,Mami, já se tak snažila. Přísahám. Na té práci jsem si dala tolik záležet, strávila jsme s ní snad milion hodin. Já tomu nerozumím...“ Poslední slova spolykala s dalším přívalem slz.
Paní Lundáková dceru pevně tiskla na prsou a přemýšlela, jak ji povzbudit. Pokoušela se vyjmenovat několik jejích minulých úspěchů, ale Markéta nereagovala. Už od začátku svých školních let patřívala vždycky k nejlepším ve třídě, na což si bohužel zvykla. Nechápala, co tentokrát udělala špatně, celé to působilo tak neskutečně.
,,Ne, do školy už se nevrátím,“ pevně zavrtěla hlavou. Ani na chvíli ji nenapadlo postavit se všemu čelem. Matka si rezignovaně povzdechla.