Melwin

Pot štípal Melwina v očích. Jeho hranaté tělo se pomalu sklánělo pro další a další zboží, které nakládal do za několik hodin odjíždějícího karavanu.
Při této těžké práci opět snil. Snil o tom jak se celé této vesnici pomstí. Jak všechny zesměšní a udělá něco, co přinutí všechny, aby na něj nikdy nezapomněli! Nevěděl už co bylo první, jestli jeho nenávist ke světu a nebo světová nenávist k němu. Narodil se jako retard, jako muťák jak mu zdejší chlapci říkali. Neměl hlasivky. Chyběl mu také pořádný kus nosu, místo kterého měl pouze obnažené nosní chrupavky.
Jeho máma byla běhna, budíš jí země lehká. Zemřela, když mu byli tři roky a moc se na ni nepamatoval. Pouze z doslechu věděl, že jeho otcem byl nějaký poutník, který nevěděl co s penězi a koupil si na noc jeho matku, možná to byli dokonce sourozenci když takhle dopadl...
Dalším jeho snem byl se s tímto poutníkem setkat. Nevěděl, co by mu řekl, jenom by rád věděl, z čí krve pochází.
Od matky dostal pouze jméno a věc, která se údajně dědila z generace na generaci. B yl to takový rodinný symbol, stříbrná dýka s hranatou čepelí a s modrým kamenem v jílci. Tu mu jeho opatrovník, ještě pravděpodobně z nedostatečné chamtivosti nevzal.
Jeho opatrovníkem byl sám starosta města Barton. Byl to statný muž ( ostatně jak to tak u zámožných občanů bývá ) s pomalu prostupující lysinou uprostřed hlavy.
Jeho žena byla pravým opakem. Byla o hlavu vyšší nežli on a o padesát kilo lehčí. Tito dva lidé mu opatřili místnost v obrovském domě o velikosti zhruba 2x3 metry s postelí ze které už čouhaly péra a malou skříňkou vedle ní. Melwin měl pouze jedno oblečení, takže s místem si problémy nedělal.
Jeho jediným majetkem byla pouze matčina dýka.
Nosíval roztrhané plátěné kalhoty a bílou košili, která už dávno pozbyla všechny knoflíky a s Melwinovým vzhledem se ani nemůžeme divit, že se nenašla žádná, která by je přišila.
Známým faktem je však, že v každém městě, či vesnici je jedno dítě retardované, některá psychicky a některá (třeba jako Melwin) fyzicky. Pravděpodobně protoaby byl svět spravedlivý, mělo také každé dítě zvláštní dar. Moc, která se vymykala fyzikálním zákonům.
Zdejší obdařenec byl Col. Byl velmi vysoký, hubený a blonďaté vlasy měl skoro pod ramena. Melwin ho nesnášel nejvíce z celé vesnice. Byl velmi arogantní a k Melwinovi se choval jako k hračce.
Jeho schopností bylo to, že mohl pouhou myšlenkou pohybovat věcmi a samozdřejmě si její účinky velmi rád zkoušel na někom, kdo nemá ve vesnici zastání. Melwin nikdy nebyl schopen pochopit, proč má on nakládat karavanu, když Col by to měl pětkrát rychleji než on a ani by se nezapotil.
Z té práce už ho bolela záda. Dnešní karavana je naložena skoro do plna zeleninou a zlatem, které jeho vesnice vyváží. Nedaleko Bartonu je zlatonosná řeka Logy, díky které vesnice přežívá. Pracuje na ní od rána do večera minimálně polovina vesnice.
Karavana doveze do konce týdne spoustu masa, piva a šperků které vymění v jiném městečku.
Když Melwin nakládal poslední pytel zlata, uslyšel za sebou děti z vesnice.
“Tak co uděláme Muťákovi dneska?“ ptal se Cola asi desetiletý chlapec.
Melwina vždy pobavilo když někdo, kdo je o více než pět let mladší si na něj vyskakuje. Když není s Colem, obchází ho oklikou.
Melwin dělal že je neslyší a chystal se vyskočit na karavanu, jako že tam jde něco urovnat. Chtěl se za každou cenu vyhnout Colovu pošťuchování. Položil jednu nohu na spodní trám a jakmile se chtěl vyhoupnout, odhodila ho neviditelná síla na mokrou, zoranou půdu. Loktem narazil na něco tvrdého a okamžitě začal slzet bolestí.
Mezitím se k němu Col s bandou přiblížili na pár metrů.
“Jak je Muťáku?“ Zeptal se Col Melwina, jako by nevěděl, že z něho nedostane ani hlásku.
„A vůbec, proč přede mnou neklečíš, když s tebou mluvím?“
Další rychlé trhnutí ruky už podruhé za ani ne minutu Melwinem pořádně trhlo a donutilo ho padnout před tímto agresorem na kolena.
“Kdo si do Muťáka kopne?“ zeptal se Col s jistým pobavením.
Nejmenší chlapec, kterému nemohlo být ani šest se rozběhnul a kopnul ho vší silou do brady. Melwin se zalomil, ale rána nebyla tvrdá. Opět se napřímil s myšlenkou, že si to Col tentokrát odskáče. Nasbíral všechny síly a co nejrychleji se vymrštil na nohy a už pravou rukou svíral Colovi hrdlo. Pořádně tisknul, aby to ten parchant cítil. Věděl, že útok se mu stejně nepovede. Byla to jen odplata. Colova mysl mu málem zlomila pár prstů, když povolovala jejich sevření.
Melwin klopýtnul a známe gesto Colovi ruky ho odmrštilo snad deset metrů vzad.
„Jdeme necháme si toho zmetka na jindy.“
Melwin slyšel přes všechnu tu ohlušující bolest nesouhlasné mumlání. Přesto zdá se odešli všichni za svým vůdcem.
Hrozně ho bolela celá pravá paže. Bolest mu vystřelovala od zápěstí až po rameno.
Asi bude naražéná, dopadl loktem přímo na kámen.
Vstal a měl v úmyslu se porozhlédnout po těch tyranech.
Melwinovi bylo necelých 16 let. O tři roky mladšího Cola poznal ve svých sedmi letech, když ho starosta poslal do jejich domu sekat dříví. Tam poprvé okusil na vlastní kůži jeho moc. Od té doby po ní toužil a často snil o tom, jaké to musí být jí vládnout. Nesmírně ho popouzelo jak Col svojí mocí plýtvá.
Když sekal dříví, vynořil se z honosného domu ( dokonce honosnějšího než je ten starostův ) malý čtyřletý chlapec a pár minut koukal na pracujícího chlapce. Neviděl mu do tváře, stál zády a netušil o koho se jedná i když o něm už určitě slyšel.
“Jak se jmenuješ?“ řekl Col neznámému chlapci.
Melwin se otočil, trochu vystrašený, ale i zvědavý. Nikdo na něj dlouhá léta nepromluvil tátavým, dokonce zvídavým tónem.
když Col spatřil co je Melwin zač, dal se na útěk a křičel že si pro něj přišla smrt.
I když s těžkým srdcem a slzami na krajíčku se Melwin pustil opět do práce.
Neměl tak bystré smysly jako má teď a nevšiml si že ho Col opět sleduje.
Hmátl pro obzvláště sukovité poleno. Jednou rukou si ho přidržel a tou druhou se pořádně rozmáchnul. Když ucítil, že neznámá síla nahradila poleno za jeho levou ruku, rychle trochu stočil sekeru a ta dopadla sotva centimetr od jeho palce.
S pokřikem, který nemohl nikdo slyšet sekyru vytáhl a mrštil jí po Coloví, který stál necelých pět metrů od něj. Avšak Melwin neměl tolik síly, aby sekyra letěla dále než tři metry a zakončila svůj let drnčením o kamenný dvorek. Nicméně to Cola přimělo trochu zdřevěnět a stál jako přimrazený a koukal jak k němu Melwin běží.
Melwin ho pořádně udeřil pěstí do obličeje. Col padl k zemi a Melwin do něj ještě párkrát kopl. Pak se vrátil k práci tak, jako to bude dělat ještě celých 9 let.

Když se Melwin ujistil, že jsou všichni kluci pryč, šel naposledy zkontrolovat karavanu. Karavana byla plně naložená a o šel zpět do starostova domu, kde jak doufal se bude moct chvíli prospat.
Vešel do svého pokoje bez oken a sedl si na postel, kde dal hlavu do dlaní a usilovně přemýšlel, proč se dnes cítí jinak než tomu bylo za předchozích dní.
Nedokázal dostat Cola z hlavy, ačkoliv tohle nebylo poprvé co si z něj udělali otloukánka. Měl nesnesitelnou chuť to Colovi vrátit. Těch devět let neustálého ponižování a strachu. Vzal do ruky své dědictví po matce. Safír se zaleskl ve svitu svíce a Melwin věděl co udělá. Zabije ho a pak konečně uteče z téhle tyranie. Proč ho to nenapadlo dříve?
Zbaleno měl vlastně hned, když jediným jeho majetkem byla pouze ona kudla. Pouze čekal až bude opravdu pozdě a celé městečko se ponoří do světa snů.
Potichounku otevřel dveře své ložnice, i když věděl že ani nemusí. Nikdo v tomto domě se nezajímal o to jestli šel chlapec ven nebo ne. Vyšel ven ze starostova domu a nadechl se svobody.
Ještě ne! Napadlo ho. Co když ho Col zabije? Nezabije. Nesmí. To on si zaslouží žít. Naštěstí věděl, jak vypadá Colův dům a kolik lidí v něm bydlí. Bydlel v něm se svým otcem a matkou. Jeho pokoj se nacházel ve vrchním patře přímo naproti schodům. Ovšem v jeho ložnici nikdy nebyl takže měl strach pouze z toho, že než se tam zorientuje bude pozdě.
Pracoval v domě Colových rodičů často. Chodil tam topit, uklízet nebo vařit když se Colově matce nechtělo. Ve vaření byl Melwin opravdu dobrý.
Matka s otcem spali ve stejné loži, která byla v přízemí. Musel tedy dávat opravdu pozor na to kam šlape, aby je nevzbudilo třeba vrzající prkno. Dovnitř se dostal jak jinak než dveřmi. Málo rodin v Bartonu bylo natolik nedůvěřivých, aby zamykali. Dveře byly dobře promazané a šli hladce potichu i zavřít.
Zlehounka našlapoval, a dával pozor na každý temný obrys, do kterého by mohl vrazit. I s tímto ale počítal, a proto se pohyboval tak pomalu, aby kdyby něco ucítil měl dost času vrátit nohu na původní místo.
Hrozně se potil a než došel ke schodům, měl havraní vlasy přilepené k obličeji. Pomalu vystoupal po schodech a již držel ruku na klice Colova pokoje.
Dodával si odvahu ho zabít. Ujistil se že má dýku přivázanou kouskem kůže na pravém stehně a potichu jí vytáhl. Otevřel dveře pokoje a bleskově se rozhlídl.
Jeho oči byly tmě již přivyklé a tak viděl že pokoj je velký jako dvůr a v obrovské posteli leží sám Col.
Po špičkách, s pravou rukou napřaženou se k němu blížil. Pomalu ani nedýchal aby ho neprobudil.
„VRZZZZZ“.
Melwin se zastavil a s hrůzou poslouchal tento krátký, avšak pro něj hodiny trvající zvuk.
„Tati?“
Ozval se Col a Melwinovi nezbylo nic jiného než zaútočit. Rozběhl se trochu bokem a spoléhal na Colovi spánkem zalepené oči. Přesně místem, kde předtím stál proleťela pravděpodobně váza. Melwin se dostal na metr ke Colovi skočil a bodl.
Cítil jak čepel projela lehkou letní přikrývkou a narazila na Colovu kůži, kde se na setinu vteřiny zastavila a poté jí překonala. Safír modře zazářil, ale tomu Melwin nevěnoval pozornost. Cítil Colovu teplou krev na svých rukách. Nemohl uvěřit tomu, že se Col nebrání. Bylo slyšet jenom bublání krve v jeho ústech.
Col náhle rychlostí blesku švihl levou rukou a Melwin se nahrbil, připraven že poletí hodně daleko.
Nestalo se však nic a Col pomalu umíral. Melwin seděl na jeho zakrvácené posteli a sledoval jak život z jeho těla pomalu vyprchal. Nikdy nebyl šťastnější.
Teď už bylo jedno, jestli ho někdo uslyší. Prchal tak rychle, že než by si někdo uvědomil že někoho zabil, byl by pryč. Navíc Melwin nedokázal skrýt své vzrušení a stejně by být potichu nedokázal.
Když prchal, jak nejrychleji uměl, nevšiml si v té tmě bandy hochů, schovanou za stromy. Jeden z nich mu nastavil nohu a Melwin padal k zemi. Ve svitu měsíce je poznal. Byla to Colova banda a očividně si nevšimla Melwinova krví nasáklého oblečení. Byli rozjaření a chtěli si z Melwina udělat opět svou hračku.
„Nazdar muťáku co takhle pozdě venku?“řekl ten, co mu podrazil nohy. Byl to ten desetiletý chlapec, který si na něj už jednou dnes dovoloval.
Děti v Bartonu neměli příliš ostražité rodiče a Melwin z doslechu věděl že tyhle jejich procházky nejsou ničím neobvyklým. Přesto s nimi nepočítal, i když asi měl.
Další chlapec v Melwinově věku se rozpřáhl holí, kterou mu daroval jeho dědeček k narozeninám.
Melwin pozvedl ruce nad hlavu ve starobylém obranném gestu.
Chlapec s holí se však najednou jakoby zastavil a po setině sekundy odletěl vzad, kde s pořádným rupnutím narazil zády na mohutný kmen dubu.
Asi páteř pomyslel si s pobavením Melwin.
Ostatní s široce otevřenými ústy sledovali jak kamarád leží na zemi, oči vytřeštěné. Trochu nad ním na kmeni stromu byla tmavá skvrna.
Tak hlava, né páteř, uvědomil si Melwin s úsměvem.
Na zemi viděl padlou a už lehce seschlou větev. Zkusil jemně napřáhnout ruku a stalo se to co, o čem se mu často zdávalo. Větev jako na příkaz pomalu stoupala víše.
Teď už Melwin velice litoval, že se nemůže smát. Pravděpodobně by se uchechtal.
Švihl rukou a suchá větev odlétla na toho, který mu podrazil nohy.
Ani né za minutu byl konec a Melwin odcházel od kupy nehybných těl. Nikdo ani necekl. Neměli na křik čas.
Se šíleným šklebem se vydal zpět do vesnice, kde si hodlal splnit svůj velký sen
A možná ještě něco víc!