Fortuna

Šíp mi prosvištěl kolem levého ucha a jen těsně minul. Pronásledovatelé se stále přibližují a v dohledu není žádný úkryt. Dochází mi, že nemám jinou možnost. Musím si vybrat místo, kde se odehraje nevyhnutelné. Těžce oddechuji, a kdybych měl běžet ještě dál tak mi nezbudou další síly na boj. Rychlým otočením hlavy si počítám zbylé protivníky a hledám vhodné místo pro střet s bandity. Nakonec se schovávám za mohutný strom. Do ruky mi skočil meč a já ho pevně sevřel. Těžký dusot banditů prozrazuje, jak jsou daleko. Když se přiblížili jen na pár kroků od mého úkrytu, vyskakuju z pozastromu a vrhám se na nejbližšího banditu po své pravici. Letmo se po něm oháním a vrhám se po druhém. Ten nečeká rychlý obrat a při uhýbání zakopává o kořen. Ozývá se žuchnutí na zem a bráním se zuřivému výpadu třetího muže. Byl však tak nemotorný, že můžu přejít ihned do útoku a sekem na nohy mu přetnout šlachu u kotníku. S bolestí se svalí na zem. S námahou udělám šikmý výpad nahoru a rozpárám prvnímu břicho. Zbyl už jen jeden, který nevypadá zrovna udatně. Přesto se odhodlal a pokouší se na mě zaútočit výpadem na břicho. Nejistota ho však zrazuje. Lehce odrážím výpad a ladným pohybem mu stínám hlavu. S úlevou jsem si oddechl a pomalu se otáčím k poslednímu, jenž přežil. Meč zasouvám do pochvy a přitahuju si ho k sobě. Něco mu do ucha pošeptám, sbírám zbraně a nechávám mu jen dýku na obranu před zvěří. Poté se otáčím na patě a ztrácím se mu mezi stromy. Chvíli ještě slyším škemrání a proklínání. To se však ztrácí v dálce za mnou.

Než padne tma, musím dorazit ke starému dubu a utábořit se. Házím za hlavu veškeré myšlenky a přidám do kroku. Na dohodnuté místo přicházím včas a čekají tam nedočkavě mí věřitelé. Jak vidí, že mám sebou i jejich posvátný meč, tak se jim doslova rozzářili obličeje. Předávám jim Fortunu a sedám si k rozdělanému ohni. Chvilku si vyprávíme historky a uleháme k odpočinku.