Yuka I.

Modré kamínky zavěšené na stropě odrážely třpytivé paprsky na tvář malého děvčátka a tlumeně pocinkávaly. Dítě sebou přestalo házet a vypadalo to, že se konečně uklidnilo a ponořilo do hlubokého pokojného spánku. Žena stojící vedle postele setřela děvčátku pot z čela a pak se s úlevou podívala na mladého muže po své levici. "Bude v pořádku," odpověděl krátce na její nevyřčenou otázku.
"Děkuji moc, jak se vám odvděčím? Zachránil jste mi dceru - řekněte si, co chcete, dám vám cokoliv!"
"Není třeba," pousmál se muž. Jeho bílý kabát se zavlnil, jak se energicky otočil, a bez dalšího slova vyšel ven z chalupy. Jeho kroky vedly pryč z vesnice na vysokou horu, která se nad ní tyčila. Jeho vlasy barvy zlata, které mu dosahovaly sotva na ramena, rozcuchal silný horský vítr, ale nezdálo se, že by se tím nějak zabýval.
"Pane!" ozval se za ním pronikavý výkřik. Muž v bílém se otočil a spatřil mladou dívku, která běží za ním nahoru. Kameny, které jí stály v cestě, raději přeskakovala, než aby je obešla a dovolila jim, aby ji zpomalily. Dlouhou tmavě fialovou sukni si držela zvednutou, aby se jí nepletla pod nohy, a bylo vidět, že si zjevně nedělá starosti s tím, že si ji zmačká.
"Chtěla bych…" popadala dech, když k němu konečně doběhla. "Ráda bych byla vaším učedníkem."
Muž pozvedl jedno obočí: "Žádné učedníky neberu." To byla pravda. A v celém okolí to všichni věděli.
"Já vím," přikývla a pořád ho sledovala s nadějí v očích "myslela jsem, že byste v mém případě mohl udělat výjimku."
"Aha." To bylo jediné, co na to řekl. Pak se otočil a znovu se vydal na cestu, jako kdyby předchozí rozhovor vůbec neproběhl.
Uslyšel za sebou rychlé kroky. "Takže ano?" nevzdávala se dívka. Aby mu stačila, musela chvílemi popoběhnout.
"Ne," řekl stručně.
"Určitě budete chtít jednou svoje vědomosti někomu předat," začala.
"Opravdu?" zeptal se nezúčastněným tónem, aniž by zpomalil.
"Přesně tak. Kdybyste to neudělal, pak byste mohl litovat, že se vše, co jste znal a uměl, ztratilo," dodala přesvědčivě. Pobaveně se usmál sám pro sebe.
Neodpověděl hned, ale dívka šla pořád za ním. "Jak se jmenuješ?" promluvil po chvíli.
"Taini."
"Dobře. Doufám, že máš pevné boty, protože můj domek je docela daleko."

Dům stál až na samém vrcholku hory obklopen mraky, ale přesto bylo vidět dolů do údolí na vesnici. Byl bílý s jednou věžičkou a pod okny rostly drobné světle modré kvítky. "Proč nikde nemáte napsáno, že tu bydlíte?" všimla si Taini. Ve vesnici bylo zvykem dávat na chalupy dřevěná prkénka se jménem, proto ji zarazilo, když u tohoto domu nic podobného nenašla.
"Není důvod. Lidé, kteří mě potřebují, ví, kde bydlím, a ostatní - kdo by zabloudil na vrchol nejvyšší hory v okolí?"
V duchu mu musela dát za pravdu. Vždyť k jeho domku ani nevedla žádná cesta. "Nepřipadáte si tu osaměle?"
Zasmál se, zakroutil hlavou nad její otázkou a vešel dovnitř. Zavřel za ní dveře: "Mně tu dělají společnost knihy." Rozhlížela se po místnosti. Nad krbovou římsou visely svazky sušených květin a na dřevěném stolu uprostřed místnosti byly misky s modrými blýskavými kamínky, několik tenkých stříbrných řetízků a modré stužky. "Z toho vyrábíte své léčivé předměty, pane?" zajímala se Taini.
"Jsem Yuka Dameo," zarazil ji.
"Tak tedy Yuko," opravila se "z těch všech věcí to vyrábíte?"
"Nejen z nich. Všechno se dozvíš v pravý čas," odbyl ji Yuka, odložil svůj bílý plášť a sedl si naproti ní. "Léčitelství není jen sbírání bylinek, jak si většina lidí myslí."
"Já si to nemyslím," skočila mu Taini do řeči.
"V tom případě jsi přišla o zásadní překvapení," pousmál se a přisunul k ní misku s kamínky. "Co vidíš?"
Zamyslela se a pak váhavě odpověděla: "Modré kamínky…?"
"Jen modré kamínky?" zeptal se. Pokrčila rameny.
"Musíš se naučit dívat se na věci jinak," zavrtěl hlavou "zkus to znovu."
Dívka se sklonila nad miskou a pozorně si prohlížela její obsah. Nic zvláštního v ní neviděla. Když to trvalo už deset minut, začala se divit, proč jí to Yuka jednoduše neprozradí. Zamračila se. Nedokázala tam vidět nic neobvyklého.
Po chvíli uslyšela tichý smích. Nezněl ale posměšně. "Teď budeš mít hodně času, abys´na to přišla," usmál se mladý muž, vstal od stolu a zamířil do podkroví.
Jestli si Taini myslela, že jí tajemství jiného pohledu, jak tomu Yuka říkal, prozradí, mýlila se. Druhý den u léčitele strávila koukáním do misky a třetí den tomu nebylo jinak. Seděla za stolem a po očku koukala po Yukovi. Připravoval nějaký čaj a nejspíš vycítil její pohled, protože aniž by se otočil, řekl: "Nedívej se jen na ty kamínky… podívej se na to jako na celek. Nejsou tu přece jen barevné kameny."
"Že by to bylo v tom, že je to miska se vzory Starého Města?" prohodila posměšně sama pro sebe tak, aby to Yuka neslyšel.
Jeho sluch však naoklamala: "Ty znáš vzory ze Starého Města? Moc lidí dnes ani neví, že existovalo." V očích se mu zračilo upřímné překvapení.
"Samozřejmě, že znám. Trefila jsem se?"
"Ne, je to v něčem jiném," zazubil se na ní Yuka. "Ale s tím vzorem máš pravdu."
Večer seděli oba u stolu vedle krbu - Yuka četl nějakou knihu a čas od času si něco vypsal do sešitu s koženými deskami a Taini stále zírala do misky. Pozorovala, jak se v kamínkách odráží plameny z ohniště, a najednou si všimla, že je tam něco navíc. Kromě odrazů ohně byla uvnitř v každém kamínku malá barevná jiskřička. Taini málem radostí nadskočila na židli, vzala jeden kamínek a zvedla ho, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Uprostřed plápolal malý zelený plamínek. Tvář se jí rozjasnila.
"Vidím, že už jsi na něco přišla," poznamenal Yuka tichým hlasem.
"V každém je malinký barevný plamínek," sdělovala nadšeně a hned sáhla po dalším kamínku. Yuka jí mlčky pozoroval. "Jsou v nich modré, zelené, žluté a bílé plamínky. Ale těch bílých je hodně málo," pokračovala po chvíli prohlížení.
Přikývl a přisunul k ní druhou misku. "A co vidíš tady?"
Taini se sklonila nad kamínky a zamračila se: "Tyhle žádný plamínek nemají."
"Proč si myslíš, že to tak je?"
"No…"
Yuka se usmál a vzal do dlaně jeden z obyčejných modrých kamínků. Dolní čelisti se mu sevřely a na ruce, kterou kamínek držel, mu naběhly žíly. Pak se uvolnil a na otevřené dlani mu ležel na první pohled nezměněný kámen. Přisunul ruku k Taini. Vzala si ho od něj a pořádně si ho prohlédla. Uvnitř plápolal bílý plamínek. "Je očarovaný," vydechla překvapeně.
"Ne," rozesmál se Yuka "jen jsem mu dal schopnost uzdravovat."
"Takže vy určujete barvu, která v kamínku bude?"
Přikývl: "Ale ne tak, jak si myslíš." Vstal a přinesl na stůl svazky bylinek, které se sušily nad krbem. "Pomocí téhle rostliny dávám kamenu schopnost léčit běžné věci jako je třeba chřipka nebo horečka. Pak má kámen žlutý plamínek. Když ale vezmu tuhle," ukázal na svazek květin se zelenobílými listy "plamínek se zbarví do zelena a kámen bude moci dostat z organismu jakýkoliv jed. Modré jsou proti hodně zlým onemocněním a nejlepší je, když se na místě konkrétněji určí, od čeho má kámen pomoci."
"A co ty bílé?"
"Ty léčí to nejdůležitější. Lidskou duši."
"Co do nich dáváte? Také nějaké byliny?"
"Ne… do těch dávám kus sebe."

Čas plynul a Taini pomalu odhalovala tajemství léčitelství. Učila se znát jména i vlastnosti rostlin, studovala Starý jazyk, kterým byly psané skoro všechny knihy, které Yuka měl, a chodívala s léčitelem do vesnice, když někdo potřeboval jeho pomoc. Jednou večer seděla jako obvykle u stolu vedle krbu, před sebou knížku, kterou jí Yuka dal, aby si ji přečetla. Dočetla odstavec a otočila na další stránku. Něco z knihy vypadlo a beze zvuku to spadlo na desku stolu. Byl to přeložený papír, který do knížky musel někdo vložit. Když ho rozložila, byl tam namalovaný nějaký obrazec a pod tím bylo něco napsáno v jazyce, který neznala.
"Problém s textem?" usmál se Yuka, který si všiml, že ji od čtení něco vyrušilo. Taini si už zvykla, že Yuka Dameo nepatří mezi lidi, co toho moc namluví, ale pokud se něco týkalo jejího studia, byl důsledný.
"Dalo by se to tak říct," odpověděla váhavě "je tu něco, co není ve Starém jazyce."
"Opravdu?" podivil se Yuka a vstal, aby jí nahlédl přes rameno do knihy.
Taini ukázala na papír: "Bylo to vložené mezi stránky."
Yuka si to prohlédl a zamračil se. Vzal papír a znovu si ho přečetl. "Je to jazyk, který se používal ve vesnici, kde jsem se narodil," řekl a jeho pohled potemněl. "Vypadá to, že můj otec měl rád překvapení. Inno se bude divit, že máme sestru."
Taini se snažila pochopit, co léčitel právě řekl. Než se však stihla na něco zeptat, Yuka se tiše zasmál. Jeho smíchu však chyběla veselost. "Věděl, že to najdu teprve tehdy, až budu mít nějakého učedníka. A také věděl, že žádného nechci…Tohle byla jedna z prvních knih, ze kterých jsem se učil - roky jsem ji neotevřel. Mám takový pocit, že s tím také počítal." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: "Otec měl vždycky smysl pro dramatičnost."
"V tomhle případě se mu to docela povedlo," ozvala se Taini.
Yuka jen přikývl: "Je na čase, abys´poznala mého bratra Inna. Máš ráda cestování?"