-2-

14. červenec 1789, Francie

Sedí v kobce. Už delší dobu slyší hluk, který k němu doléhá i přes silné zdi. Zvedne se ze země. Přejde k mříži. Dokonce i ten strážný odešel…
Bosé nohy, bledý obličej, dlouhé nečesané vlasy barvy ohně. Zřejmě už tu sedí nějakou dobu. Je vyhublý jak v obličeji, tak i na těle.
A usmívá se.
Rukama se dotkne mříží. Chvíli jen tak stojí. Zavře oči. Světlo z pochodně kreslí roztřesené stíny na jeho tváři.
Muž otevře oči. Má v očích oheň… Anebo je to jen odraz?
Promluví. Má příjemný, hluboký hlas. Tedy, byl by příjemný, pokud by nemluvil tím jazykem. Je tak zvláštní, zvláštní slova, zvláštní přízvuk. Nic, co by lidské ucho slyšelo. Anebo chtělo slyšet. Je to jen pár slov.
Dvě? Tři? Celá věta?
Znovu zavře oči. Skloní hlavu. A mříže pod jeho rukama se začnou roztékat. Horké železo teče, kape, dopadá na zem. Kap, kap. Pomalu, klidně, skoro líně.
Muž se soustředí, drží kouzlo ve vzduchu. Plamen pochodně se roztančí o něco rychleji.
Zapraská.
Zhasne.
A mříž je pryč. A ten člověk projde prázdným místem po ní. Pomalými kroky opouští svoji celu, tu hnusnou plesnivou kobku. Krok za krokem. Zrychlí. Projde chodbou a další. Další vězni v dalších celách…
Je venku, po dlouhé době dýchá čerstvý vzduch. Panuje tu chaos. Nikdo si vězně nevšímá. Ten se jen šklebí na vojáky přichystané u děl. Prochází po hradbách, jimiž je vězení obehnáno, dívá se. Jediným slovem by je mohl přesvědčit, že tu ve skutečnosti vůbec není. Ale to není potřeba.
Obléhají Bastilu?
Muž se podívá na jednoho vojáka, ten mu pohled oplácí, s hrůzou v očích. Možná ho poznává? Vězeň špitne slovo. A voják se bez hlesu skácí k zemi. Z očí a uší mu teče krev.
Muž jde dál. První z obléhajících se škrábou na strážní řetězy padacího mostu vnější brány vězení. Most padá. A lidé se hrnou dovnitř.
Muž zpozoruje velitele. De Lunay se jmenuje. Jsou od sebe jen pár kroků. De Lunay už si ho také všiml.
„Proboha, to je…“ nedořekne.
Muž se směje. Něco zařve. Nikdo mu nerozumí, ale všichni vědí… Vojákům po zádech přejede chapadlo ledové hrůzy. Ti, co jsou u děl pálí do davu.
Krvavá jatka.
Řev raněných a umírajících.
Oheň šlehající z děl.
Oheň v jeho očích.
Muž se směje na De Lunaye. Rukou přejede po svém krku, naznačuje velitelův nevyhnutelný osud, blížící se smrt. Věští mu ji. Setnou ti hlavu, kamaráde.
Se smíchem seskočí z hradeb na nádvoří. Ještě jedno slovo v tom děsivém jazyce.
Muž se smíchem prochází bojovou vřavou. Lidé kolem umírají. Šlehají výstřely. Jeho se ale nic nedotkne. Jen jde, klidným krokem a tvrdě odstrkuje ty, kdo se mu neodklidili z cesty. Pryč branou z Bastily. Do ulic Francie. Do horkého letního dne. Pod těžkými mraky, které věští příchod bouře.

20. listopad 1788, Francie

Zítra je můj velký den. Moc se těším. Můj budoucí manžel je moc milý a chytrý a také ho miluji. I matka říká, že je to moc dobré. A usmívá se na mě. Před chvíli jsem přišla od zpovědi, proto o svých hříších v těchto řádcích raději pomlčím. A budu se znovu věnovat těmto svým – hříšným – myšlenkám. Bez toho abych si připouštěla jejich – hříšnost. Teď sedím ve svém pokoji. A píšu si do deníku. Ach, jsem tak nervózní. Brzy přijde švadlena, aby mi znovu a naposledy zkontrolovala šaty. Jestli mi padnou. Myslím, že je to zbytečné, ale to nevadí. Moc se těším i na svatební noc. I když matka říká, že je to velmi děsivé. Myslím, že se nemusím ničeho bát. Myslím, že to není děsivé. Myslím, že Simon má pravdu, že ona nemá pravdu.
Bude to velmi velký den. Opravdu se moc těším. A těším se taky na Simona. On už u nás nějakou dobu nebyl, ale to nevadí. Již nevím, co bych ještě napsala. A myslím, že švadlena tu opravdu bude každou chvíli. Proto končím tyto řádky a, snad, zase zítra anebo po zítří si sem něco připíšu.

19. duben 1789, Francie

Opět si píši do deníku.
Do našeho manželského života přibude další radost. Dnes mi doktor oznámil, že čekám miminko! Simon se také moc těší. Je to pro nás skutečná radost. Skutečné požehnání. Doufám, že to bude holčička. I když Simon by raději chlapečka. Takže je to vlastně jedno.
Jsem moc ráda za takové štěstí. Budeme jistě skvělá rodina, Simon bude jistě stejně tak dobrým otcem jako je manželem. Děkuji Bohu za takové požehnání!
A to, že Simona zvolili za zástupce generálních stavů bylo také velikým štěstím. Mohli jsme se proto přestěhovat do většího domu přímo v centru Paříže.

15. červenec 1789, Francie

Simon stále mluví o tom, že bychom měli odjet. Myslím, že to není pravda. Myslím, že dobytí Bastily nic nezmění, že odjíždět nemusíme, i když někteří naši přátelé to chtějí udělat, chtějí emigrovat ze země. I moji rodiče o tom přemýšlí. Já ale nechci. Líbí se mi tu. A myslím, že našemu dítěti by to neudělalo dobře. Nějaké delší cestování. Ale už v listopadu přijde na svět. Pak bych možná byla ochotna slevit a odjet se Simonem pryč.
Řekla jsem mu to. Křičeli jsme na sebe, dokonce mě ve vzteku uhodil. Myslím, že ho trápí i něco jiného. Nevím, snad s ním zkusím promluvit, až se trochu uklidní. Teď to není dobrý nápad. Slyším jeho kroky, jak přechází po svém pokoji. Za tu ránu se mi sice omluvil, ale nechci ho stejně dráždit.
Ach, doufám, že se to brzy spraví. Že bude všechno jako dřív…
Ale neměla bych si dělat zbytečné starosti. Jistě je to jen mrak v mém životě, který se zase přežene.

5. říjen 1789, Francie

Prochází se po Paříži. Ano, možná čekal zbytečně dlouho. Ale na takovou věc… Na takovou věc bylo třeba nabrat síly.
A konečně – má přeci celou věčnost. Oba mají celou věčnost.
Ve vzduchu cítí neklid. Lidé jsou neklidní. Počasí je neklidné.
Prochází čtvrtí svatého Eustracha. Ano, s nějakým tím chaosem v ulicích by to mohlo být jednodušší. Nenápadnější. A také zábavnější, to v neposlední řadě. Chytí za rameno mladou dívku, otočí ji k sobě čelem. Je to skutečně hezké děvče. Je jí tak čtrnáct, blondýnka.
Podívá se na ní.
Už dávno se změnil z té zašlé existence, kterou se stal v Bastile, v elegantního muže. Rezavé vlasy má pečlivě sčesané do copu. Je oblečený v černém kabátě a vysokých kožených botách.
Promluví k dívce. Tiše. V jeho očích se zaleskne oheň.
Dívka na okamžik strne. Z jejího obličeje zmizí jakýkoli výraz. Pak se zase objeví. Už ví co má dělat. Rozeběhne se pryč.
Rozpoutat další pokračování revoluce.
Muž se usměje. Ví, kam má namířeno.

Ano, je dobře. Už je zase dobře. Simon je stále roztěkaný, i když už je klidnější. Už skoro ani nemluví o odjezdu pryč. Objímá mne a líbá mne a opět věřím, že vše bude v pořádku. Ano, vše bude v pořádku. Byla pravda, že nemá žádnou cenu strachovat se. Bylo to jen špatné, vypjaté období. Teď už se opět zabýváme hlavně naším dítětem.

Stojí před jeho domem. Oheň v jeho očích vře.
V ulicích Francie to vře.
Mraky na obloze přinášejí do dusného dne bouři. Muž vykročí. Špitne slovo. Špitne jeho jméno. Ví, že ho uslyší.

Do mého pokoje vtrhne Simon. V očích má šílenství, hrůzu a děs a strach.
„Anno! Anno, miláčku, prosíme, poslouchej mě,“ a klekne si přede mnou na kolena.
A bere mě za ruce:
„Musíš, mě teď poslechnout, Anno, miláčku. Musíš teď okamžitě odejít. Musíš okamžitě odejít. Miluju tě, ale musíš rychle pryč, ano? Anno, rozumíš mi?!“
Mluví jako šílenec. Slyším v jeho hlase smutek a strach a vztek. Zešílel snad? Kroutím hlavou. Ne nerozumím. Nevím, co tím myslí, nevím, proč to dělá. Proč je najednou takový. Proč bych, pro Boha, měla odcházet?!
Vyhrknou mi slzy.
„Nebreč. Prosím tě, neplakej lásko. Odejdi. Jdi ke svým rodičům. Najdu tě. Přijdu za tebou, ano? Přijdou za tebou, jen teď prosím odejdi!“ zařve najednou a jeho obličej se stáhne vztekem.
Ne, nechápu.
Pořád to nechápu.
Proč je takový?
Ať mi řekne proč. Potom půjdu.
Snad. Možná.

Znova zašeptá jeho jméno.
Už je blízko.
Je v jeho domě. A že je to krásný dům. Pohne rukou a váza se rozletí. A sklo se vysype z okenního rámu. A obrazy na stěně se pohnou.
Pohne rukou.
A dveře se rozletí. A rozpadnou se na prach.

„Anno, vypadni z domu. HNED!“ Simon mě chytí za ruku.
Bolí to. Syknu. Nemůže se ke mně takhle chovat. To nemůže. Po tvářích mi tečou slzy.
Vytáhne mě na nohy.
„Promiň mi to, Anno. Je to pro tvoje dobro!“ znovu mě zatáhne za ruku, aby mě vystrčil ze dveří.
Bráním se jen trochu. Je silnější než já.
A pak – dveře se rozletí – a pak zmizí.
A stojí tam dobře oblečený pán. A děsivě se šklebí. A cítím z něho něco zvláštního. Něco, co mě donutí, se pokřižovat a co mi vžene slzy do očí…
Simon pustí mou ruku.
„Jeane, opravdu myslíš, že mě tohle může ohromit?“ promluví tiše k cizinci.
Pomalými kroky se k nám blíží, prochází pokojem s nepěkným úšklebkem na tváři. Obrátí se na mě. Bezděčně vyjeknu při pohledu do jeho očích… jsou v nich plameny. Hoří uvnitř. Ze rtů mu uklouzne slovo, z něhož se mi stáhne žaludek.
A další. A cítím, jak mě nějaká síla odhodí stranou. Zády bolestivě narazím na postel.
„Nech ji jít,“ řekne Simon.
„Měl bych?“ zamyšleně si pohrábne vlasy.
Vycení zuby.
A Simon promluví tím hlasem. Něco zašeptá. Je mi z toho zle. Musím odtud pryč. Bože, musím pryč. Kvůli sobě, kvůli němu, kvůli našemu dítěti.
Bože, snad jsem žila celou tu dobu s nějakým Ďáblem nebo Démonem po boku?! A ten, kterému říkal Jean zvedá ruce. Mluví. A nerozumím ani slovo. A i když už jsem slyšela jazyků mnoho, tenhle se nepodobá vůbec ničemu. Snad vůbec není z tohoto světa.
Simon také mluví. Ten hlas jakoby vůbec nepatřil mojí lásce. Je cizí… Cizí…
Sklo v okně se vysype. Oba muži se k sobě přibližují. Simon zvedne ruku před sebe, jako by se bránil. Vzduchem létají výboje mrazící na kůži. Venku se rozpršelo. Rozbitým oknem prší dovnitř…
„Ano…“ Simon padne na kolena, „JDI!“
Z nosu mu teče krev. Mluví teď namáhavě. Ztěžka odsekává jednotlivé slabiky.
„Tys nikdy neměl šanci,“ řekne Jean, teď už Francouzsky.
Kopne do klečícího Simona. Ten upadne. Ale úder vrátí, v podobě důrazného Slova, které na Jeanově boku roztrhne jeho kabát. Na podlahu dopadne pár kapek krve z jeho zranění.
„Au!“ zasyčí vyčítavě.
Simon vyskočí. Vrhne se na svého soupeře. Pěstí ho udeří do obličeje.
Už nemůžu čekat. Zvednu se ze země. Utíkám pryč z pokoje. Půjdu k rodičům. Půjdu ke svým rodičům. Ach, doufám, že si pro mě Simon přijde. Doufám. Doufám. On musí! Musí toho ďábla porazit! Musí!

Venku se před jejich domem vzmáhá hluk. Anna vyběhne ven. Všude jsou lidé. Rozlícený dav míří k radnici. Anna se rozhlédne. Otočí se zpět k jejich domu. Z okna vyšlehne oheň.
Dívka se s hrůzou v očích vrhne do davu.
Jsou to skoro samé ženy.
Jako Amazonky, se zbraněmi v rukou.
Někdo do ní strčí. Do někoho vrazí. Ten ji znova odstrčí. Někdo ji bolestivě uhodí do břicha.
Anna se skácí na zem. Všude je plno hluku. Dívka klečí a dav je stále hustší.
Někdo do ní strká. Někdo jí šlápne na nohu.
Křičí.
Prosí o pomoc.
Nikdo jí nepomůže.
Nikdo si jí nevšímá
Nikdo…
Cítí něco těžkého, co ji kopne do hlavy. Snad něčí bota. To už neví. Nad tím už nepřemýšlí.
Už neví nic.
Už nad ničím nepřemýšlí…