Victim of prophecy 7

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/216483-view.aspx
~~~~~~~~~
Ticho před bouří. Obloha byla zatažená, nebylo slyšet jediného zvuku přírody. Nepřirozeným tichem se ozývali jen dopady kopyt klisny při kroku a menší tře mých bot o třmeny sedla.

Od celodenní jízdy mě bolí třísla, a ztěží se držím rovně v sedle. Hlava se mi kymácí ze strany na stranu a pohled na krajinu mám rozmazaný. Myšlenky mi spadaly jen na věštbu a neustále nemohli uvěřit, že brzy zemřu.

Rozhodla jsem se, že onu vesnici, ve které jsem měla potkat toho jistého muže, objedu velkým obloukem a pokusím se do nikoho nezamilovat.
Klisna byla také už mírně znavená. Ještě před pár hodinami neustále běžela a to už od rána.

Těsně před odjezdem z koncilu mi Mia spolu s koněm darovala i jeden z elfských luků, který svou výškou téměř převyšoval svého nositele. Sice je velmi dlouhý, ale ačkoliv vypadá velmi těžce, opak je pravdou. Mám přes sebe přehozený tmavý plášť a přes něj teprve toulec s lukem.

Několikrát zahřmělo a ze tmavého nebe se začaly hrnout kapky deště… Zprvu to vypadalo jen na menší přeháňku.

Nebe se však zbarvilo do nadpřirozeně fialova a menší kapičky se změnily v obrovské kapky, které mě bušily do hlavy a vlastně celého těla. K celé mokré scéně ještě navíc přispěly trhavé záblesky světla doprovázené opožděnými, hrůznými zvuky.

Popohnala jsem svého společníka a ten se skrze již hluboké kaluže rozběhl směrem po cestě. Kapky mě spolu s přílivem vzduchu narážely do obličeje a oči se naplnily dešťovou vodou. Několikrát jsem zamrkala, ovšem po chvíli to bylo úplně stejné. Díky cestě skrz les jsem jen ztěží stíhala tahat za otěže, abych se spolu s koněm vyhla stromům, které rostly až příliš blízko u sebe. Raději jsem se sehla blíž k hřbetu.
Jedna větvička mě švihla do tváře. Díky bolesti jsem se lekla a narovnala se a to právě, když přede mnou čouhala dlouhá větev, která mě prudce srazila z koně.

Chvíli jsem letěla vzduchem, kde se mé tělo několikrát otočilo a prudce dopadlo do promočené cesty, přímo mezi zablácené listí. Jediné, co jsem naposledy zaregistrovala, byl těžký a o to bolestivější dopad a pak už nic.

…Válka. Stojím uprostřed obrovké bitvy. Okolo mě bojují nejen elfové ale i lidé. Vzudech létají spršky krve.
Všichni křičí a zbraně vyluzují řinčivé zvuky. Někdo mě chytnul za ruku a odtáhl pryč z bitvy. Na jejím okraji stojí…můj bratr? Usmívá se na mě. Jsem štěstím bez sebe. Radostně k němu utíkám a…při běhu mi ze zadu projede tělem ostrý meč a já dopadnu na zem…

Prudce otevřu oči. Srdce mi tluče, jak pominuté. Ležím zády na již suché trávě. Obloha je blankytně modrá a okolní les svěže šustí listím. Pomalu se opřu a vzápětí se chytnu za čelo, které mě silně rozbolelo. Nahmatám na něm obvaz a obrovskou bouli spolu s krví, která mírně prosákla přez kus látky. Můj překvapený výraz se proměnil v ještě překvapenější. Jediné co si pamatovala, byla cesta, jízda na koni, bouře a…
„Náraz,“řeknu nahlas.

Co mě ovšem ještě víc udivilo, bylo to, že po nárazu dopadla čelem na zem, ale probudila se na zádech a mimo cestu. Neustále mám přiloženou dlaň na své hlavě a se zájmem se rozhlížím.
„Takže jste se konečně probudila,“ řekne někdo za mnou.

Obrátím svůj zrak na osobu za mnou. Na mém koni sedí vysoký elf, s blonďatými vlasy, které trčely ze strany na stranu a vůbec nezakrývaly dlouhé uši. Na sobě měl dlouhý černý plášť a pod ním bílou košily, která připomínala látkové brnění, se zlatými znaky. Svižně seskočil z koně.
„J-jak?“ptám se zmateně. „Asi bych ti to měl vysvětlit od začátku…

…Bouře zesílila. Vítr neurvale foukal a příval kapek vody se stále zhušťoval. Splašený kůň beze své majtelky poletoval po lese. Blesky ho dokonale zneklidňovaly a proto pobíhal mnohdy dokola. Náhoda ho zavedla blízko vesnice. Málem naboural do jednoho z domů, kde splašil též místního koně.

Z domu vyběhl mladý muž a hned zkrotil svého zvířecího kamaráda. Pohled mu pak spočinul na klisně pobíhající po okolí. Na sobě měla sedlo. Automaticky mu došlo, že někde stratila pána. Nasedl na koně, který vyběhl za klisnou.

Následovala menší honička, při které se neurvale kličkovalo a špinavá voda létala metr vysoko. Po nějaké chvíli se chlapci podařilo chytit otěže vystrašeného zvířete, které se po chvíli začalo zastavovat. Zdálo se, že v přítomnosti jiného elfa je klidnější a proto se nechala v pohodě vést. Vrátil se zpět ke svému domu, kde zavřel svého koně do stáje a vydal se rychle směrem, odkud vyběhla splašená klisna.

Cesta byla dlouhá a přírodní podmínky mu příliš nenapomáhaly. Po asi hodině prohledávání lesa, kdesi na cestě uviděl svítivou věc. Když přiklusal na koni blíž, zrak mu spočinul na omráčené, černě oděné dívce, která ležela na zablácené zemi…

…pak jsem vás odnesl dál od cesty a zbytek už znáte,“dovysvětlil.
„A-aha, děkuji,“řekla jsem.
„Nemáte zač, kam vlastně tak usilovně cestujete?“zajímal se trochu dotěrně.
„No, hledám svého bratra,“odpovím mu, „mimochodem ani neznám jméno svého zachránce,“usměji se.
„Fides,“odpoví prudce, „a vy?“
„Tenerae, těší mě,“podám mu ruku.

Trochu omráčeně jí přijme.
„Co se děje?“zeptám se starostlivě.
„A-ale nic, jen jsem měl pocit, že vás znám, ale byl to jen pocit,“ odpověděl mi konsternovaně.
„No. Tak pojďte, pobudete chvíli u mě, než se zcela zotavíte,“konstatuje a rychle se zvedne.

Následuji ho. Zamotá se mi hlava a začnu padat. Zachytil mě.
„Už po druhé?“usměji se.
„Dávejte pozor,“upozornil mě a zkoumal jí svýma hnědýma očima.

Pustil mě, ale stále jsem o něj byla opřená. Hlavou se mi míhalo hodně myšlenek. Ačkoliv jsem starostí měla víc než dost, většina věcí, nad kterými jsem přemýšlela, patřily něčemu jinému, než byly starosti okolo pokračování ve své cestě. Pomalu jsme došli k mému koni. Vysadil mě na něj a pak sám přisedl a uchopil otěže. Klisna se rozběhla směrem okolo cesty. Hlavně se do něj nesmím zamilovat, přikázala jsem si…

Seděla jsem naprosto vzpříměně a neměla žádný důvod držet se Fidese. Ten obratně kličkoval mezi stromy a bylo moc dobře vidět, že se zde hodně vyzná. Za chvíli se před námi objevila malá vesnička, která se rozprostírala u vysoké skály, ze které příštil vodopád a tvořil menší říčku protékající vesničkou. Okolo se tyčily pouze vysoké stromy a zelenobílé budovy dokonale zapadaly do okolní krajiny.

Kroky mého koně vedly k menšímu domku na kraji zmíněné osady, kde jsme oba seskočili. Fides nejdříve odvedl unavené zvíře ke svému kamarádovi do stáje a pak se vrátil ke mně. Na krku se mu houpal stejný přívěšek, jako mě nebo jinému elfovi a na dlaních byly navlečené kožené rukavice.
„Tak pojďte,“ vyzval mě a otevřel dveře.

Usměvavě jsem vešla do světlé místnosti. Následoval mě a pomalu zavřel dveře. Místnost byla bílá a nabývala oválného tvaru. Strop byl posázený sklem anebo spíš ho vlastně tvořilo velké křištálové okno.

Fides na chvíli zmizel a za chvíli přinesl stříbrem vykládanou sklenku s vodou. Podal mi jí a pobídl mě, abych se napila. Poděkovala jsem a dál si prohlížela místnost.
„Promiňte, musím teď někam jít, respektive můj táta potřebuje s něčím pomoci, tak tu mužete zůstat, nebo jestli chcete, pojďte se…“ navrhne ale nedokončí, protože ho přeruším: „Samozřejmě, že jdu s vámi, myslíte si snad, že se tu zůstanu koukat do zdi? To vážně ne,“namítnu s úšklebkem.

Usměje se a pohledem mě vybídne k odchodu. Položím skleničku na kamenný stůl a následuji ho…

Jdeme po kameném ochozu asi dvacet metrů nad protékající řekou. Místo jednoduchého zábradlí jsou po pravé straně obří placaté krápníky, které se v nejtenčích bodech napojují na strop ochozu. Na levé straně se občas mihne kamená socha, která mnohdy něco svírá ve svých rukou a to už od meče či jiné zbraně až po tác na kterém někdy bývaly položené nějaké věci, ku příkladu šátek nebo skutečný meč.

Ticho přerušuje jen zvuk nebojácné vody, která se láme o ostré kameny v jejím korytu. Kroky nás vedou ke konci ochozu, který končí u vysokého břehu, jehož povrch je stejně vysoko jako podlaha ochozu. Ochoz záhy mizí a cesta pokračuje dál v obrovskou zahradu.

Ta má asi 30 metrů v průměru a skrze ní se dá dostat do dalších tří budov a na úzký můstek přes burácející řeku. Na zahradě vyrůstá několik vysokých vrb a miliony květin a keřů, jejichž květy nabývají neuvěřitelných barev.

Celé místo na mě působí tak mírumilovně, že jen pouhá myšlenka na přicházející válku mi připadá vymyšlená…

Chvíli si to tu ještě měřím pohledem a pak spolu s Fidesem vejdu do jedné ze tří budov. Dlouhou chodbou se stejně proskleným stropem se dostaneme do velkého sálu v jehož prostředku stojí starší muž, s mírně šedými vlasy a modrou vestou přes bílou košili. Otočí se čelem k nám. Vypadá jako hodně starý Fides. Stejný úsměv, oči jen výškou se lišili.
„Ahoj otče,“pozdraví ho vesele Fides.
„Zdravím tě synu,“pohlédne na něj a pak pohledem spočine na mně.
„Eh, asi bych vás měl představit, otče tohle je…,“zasekl se a trochu hloupě mě pobízel, abych se sama představila.

Pohledem jsem zklouzla na starce.
„Tenerae, je mi ctí,“dodám a lehce se ukloním v podobě překřížení nohou ze zadu a následného hmitu s přivřenýma očima.
„A Tenerae, to je můj otec,“dodá nepodstatně Fides a o to víc hloupě se škrábe na hlavě.

V očích muže se zablýsklo při vyslovení mého jména a pomalu přešel po světlém sále vysázeném různými květinovými ornamenty na stěnách a též prosklenou střechou, a měřil si mě neustále pohledem.
„Zřejmě jste právě dorazila, mladá Tenerae, co vás přivádí do naší vesnice?“zeptá se mě hned, jak se dostane do vzdálenosti jednoho metru ode mě.
„Hledám…“odmlčela jsem se, „svého bratra. Aef se jmenuje.“ Oba dva sebou trhli.
„C-co? Znáte mého bratra? Byl tady?“ptám se dychtivě po sebemenším vodítku.
Fides se nadechoval, otec ho však spražil pohledem a on svá ústa opět zavřel. Tohohle gesta jsem si ovšem nevšimla, takže, když pak Fidesův otec otevřel ústa a promluvil pouhou záporkou „ne“, mi nic nepřipadalo zvláštní.
„Tak to vám přeju, abyste ho co nejdříve našla živého a zdravého,“dodal stařec.
„Oh, děkuji,“zajíkla jsem se.
„A Tenerae, co se vám stalo?“zeptá se Fidesův otec a pohlédne na mé zablácené oblečení.
„Eh, včera jsem spadla z koně a…,“nedořeknu.
„…a tam jsem jí pak našel já, splašil se jí kůň a pobíhal v blízkosti vesnice,“dodá spěšně Fides, který asi na deset minut zcela oněměl.
„Tak hlavní je, že jste v pořádku a omluvte prosím mého syna, rád si hraje na velkého hrdinu. Jestli nás omluvíte, musíme teď něco vyřešit, tak nashledanou, Tenerae,“rozloučí se s ní a spolu se svým synem jdou dál do útrob budovy. Ještě jsem si stačila všimnout jak se Fides utápěl v rozpacích a škrábal se na hlavě. Otočím se s neviditelným úsměvem na rtech a vyjdu opět ven.

… Po návratu do mého dočasného domova jsem se znaveně posadila na postel. Přes unavená víčka jsem ani nepostřehla, že na židli leží náhradní oblečení v podobě dlouhých jednoduše střižených modrých šatů s rozparky na bocích a jakoby páskem, který byl přišitý okolo pasu šatů. V mžiku jsem ze sebe strhala zablácené oblečení, a po usilovnějším hledání i našla koupelnu, ve které jsem se vysprchovala. Po dlouhé době jsem se naprosto uvolnila a mé prochladlé kosti opět vztřebaly teplo z vody.

Vylezla jsem a oblékla se. Šaty měly dlouhé, rozšiřující se rukávy. Sahaly až na zem, takže jsem je při chůzi vláčela po zemi.Od pravého ramene k druhému vedl hranatý výstřih, díky němůž byl řetízek s infinem (znak věčnosti) dokonale vidět. Na světle nabývaly modravé barvy. Špatné myšlenky mě doslova opustily a zvědavost mě přinutila k prohlédnutí si okolí. Koneckonců menší přestávka snad nevadí, říkala jsem si.

Kroky mě dovedly skrze ochoz, který spojoval téměř všechny budovy s výjimkou těch, které stály na druhém břehu, který byl o něco níž, než ten, na kterém byly téměř všechny paláce. Zvuk lesa mě doprovázel celou cestu okolo řeky i dál.

Nohy mě zavedly na mou oblíbenou zahradu, na níž snad lze najít jakokouliv barvu. Na koberci hustě porostlým středně vysokými květinami se rozkládaly tři vrby, které své větvě natahovaly k řece pod nimi, a celé barevné místo zahalovaly mírným stínem.

Pohled mi spočine na menším můstku přes řeku, který vedl na další menší ostrůvek. Nejednalo se o velký most na druhou stranu vesnice, ale jen o pokračování zahrady. Pomalu a opatrně abych nezakopla o vlčeku jsem přešla po úzkém můstku, na jehož okrajích nebylo žádné zábradlí. Konečně jsem se dostala na druhou stranu.

Z každé části zahrady se tyčily obrovské stromy, jejichž větve se rozmilovaně spojovaly jako ruce nejvášnivějších milenců. Květiny zde byly prakticky totožné jako na opačné straně. Pomalu jsem se procházela mezi květy. Jeden modrofialový květ mě zaujal a proto jsem ho utrhla a vložila do vlasů tedy za ucho. Zastavila jsem se urpostřed…

…tak pojď,“ volá na mě někdo a já dál trhám květiny na rozzsáhlé louce mezi stromy Frugiferae.
„Maminka říkala, že musíme přijít včas, nebo nám vynadá, hlavně mě,“protestuje stále stejný dětský hlas.
„No jo,“zamručím a dál ho ignoruju. Ten někdo přiběhl ke mně. Jednalo se o mladého kluka, který svým úsměvem stále připomínal spíš malé dítě než téměř dospělého elfa.
„Teneraeee,“zařve na mě.
„Hmmm, už se ženu,“protestuju stále, ale nakonec se zvednu.

Teprve nedávno jsem dospěla v starší dívenku, která měla svou hlavu. Na protest jsem hodlala s ním nemluvit, ovšem urážlivost nebyla mou chloubou a po chvíli jsem se se svým bratrem už normálně bavila. Oba jsme se smáli, on mě neustále provokoval a já si to vždycky nenechala líbit.

… Stojím pořád na stejném místě. Hledím do prázdna a přemýšlím. Vzpomínky mě nakonec dohnaly, i když jsem naprosto netušila, co mi podvědomí zrovna touhle bezstarostnou vzpomínkou chtělo naznačit. Pohled mi spadl na vodu, tříštící se o kameny na spodu vodopádu.
„Co tady děláte?“promluví na mě někdo.

Chvíli mi trvá, než se zcela vrátím do reality a pak obrátím hlavu za tvůrcem hlasu.
„To jste vy, Fidesi,“konstatuju a jakoby nic se usměji, „co jste řešili s panem otcem?“zeptám se kvapně.
„No znáte to, takové ty obvyklé věci mezi otcem a synem a navíc velitelem a prostým pěšákem. Mám vám vzkázat od otce, že tu máte pobýt alespoň tři dny,“ odpoví neutrálně.
„Tak dlouho? No budiš, když si to váš táta přeje,“usměju se, „pak tedy zůstanu o trochu déle, než jsem původně zamýšlela. Mimochodem, vy jste voják?“dodám.
„Nooo, dalo by se to tak říci,“odpoví mi a se zájmem si mě prohlíží.

Nepatrně zčervenám, ale naštěstí své emoce nakonec ovládnu a mé tváře opět nabydou normálně světlé barvy.

Hledí na mě. Lehce pootevře rty, ale nic neřekne. Očividně se moc přemlouvá k jakékoliv konverzaci se mnou, což mě docela mrzí a proto uhnu pohledem.
„Vy jste…ale nic,“přemluví se nakonec k dalšímu mlčení.

Je vidět, že dost bojuje s nerozhodností. Jsem z toho bezradná. Začíná mi být něčím blízký. Nechci, aby tomu tak bylo. Nechtěla jsem se do téhle osady dostat, nechtěla jsem být zachráněna a už vůbec se nechci zamilovat. Já chci žít.
„Co jsem?“zeptám se a vyzvu ho očima k odpovědi.
„Ne nic, zapomeňte na to prosím,“snaží se vykroutit.
„Co jsem?“nálehám na něj stále.

Mlčí.
Mé sebeovládání se vytratilo, přiblížila jsem se k němu ještě blíž a chytla ho silou za košili: „Když už jsi něco načal, tak to dořekni,“konstatuju tvrdě a pak si teprve uvědomím, cože jsem v podledních vteřinách udělala.

Tykala jsem mu, to se nesluší.
„Eh…,“rozesměje se trochu, „ty jsi taky voják?“dodá jakoby se mě trochu bál.

Zčervenám a omluvně ho pustím a odtáhnu se na dva metry daleko.
„No…eh, na co jste se mě ptal?“zeptám se víc než skleroticky.
„Vy jste taky voják? Nemusíte mi už tykat, ale pokud chcete, budeme se držet formálnosti,“zopakoval otázku.
„No, tak budiž, pokud s tím souhlasíte? A ne, z čeho tak soudíte?“promluvím na něj.
„No, když jsem tě našel v lese, měla jsi na zádech vojenský luk,“zakouká se na mě nevinně.

Rozesměji se.
„To mám jen na obranu, kdybych se náhodou omylem dostala do styku s nějakými lidmy nebo jinými protivníky,“vysvětlím.
„Aha. Co takhle se vrátit zpět,“ navrhne.
„Nejsem proti, mimochodem, budeme si tedy vykat nebo tykat?“podotknu.
„No, to je na vás, slečno,“řekl a pospolu jsme se vrátili k němu domů.
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/217540-view.aspx