Victim of prophecy 8

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/217536-view.aspx
~~~~~~~~~
„Máš velké štěstí,“ ozvu se namísto pozdravu a zavírám za sebou vězeňská vrata.

Nemusím ho dlouho hledat, protože Aef se za celou noc nepohnul ze svého včerejšího místa. Kleknu si před něj a na zem položím košík s jídlem, který jsem mu sem propašovala. Jak jsem čekala, nevěnoval mi ani letmý pohled, natož aby mi projevil vděk. Trochu mě to zamrzelo, takže jsem vstala a prošla se po malé cele, jako by to bylo pozoruhodné a zajímavé místo.
„Díky,“ odsekl a já se prudce otočila, naše pohledy se setkaly... Tentokrát se však nesnažil uhnout. Pošetile jsem využila téhle změny:
„Řekneš mi tedy něco o sobě?“ zeptala jsem se s hlavou nakloněnou k pravému ramenu a pomalu jsem se zase vrátila k jeho konci této malé a tmavé místnosti.

Místo odpovědi se pomalu postavil na nohy a já překvapeně ustoupila o krok dál. Byl o dost vyšší, než se na první pohled mohlo zdát. Dokonce i přes panující podmínky si zachoval typickou elfí eleganci, o které jsem už párkrát slyšela. Něco mě na něm však zaujalo nejvíce a myslím si, že vím, co to bylo. Nešlo ani o vzdorovitou tvář, ani o neposedné černé vlasy. Ztratila jsem se v jeho očích- modré jako jasná obloha a pronikavé jako voda... Udělal pár kroků a mě přestalo tlouci srdce. Zarazila jsem se uprostřed nadechnutí, uprostřed myšlenky... Projel mnou mráz, když se přiblížil, ale vše se vrátilo do normálu, když prošel kolem mě.
„Za touto zdí je čerstvý vzduch a vůně lesa- mého lesa,“ poznamenal a jeho ruka sjela po vlhkém kameni, který jako jeden z mnoha tvořil nedobytnou stěnu toho nejstřeženějšího vězení.

Sklopil hlavu a já poznala, že o něčem usilovně přemýšlí.
„Občas se dívám na koruny těch stromů a napadá mě, že je to zajímavé místo k životu,“ snažila jsem se o konverzaci a on se překvapivě chytil mých slov.
„Je to to nejkrásnější místo, které si ani nedokážeš představit. Příroda a svoboda... Ty žiješ v prohnilém městě, který jako vráska na tváři jenom znehodnocuje okolní krajinu. Hádám, že jsi brány města nikdy neopustila, a proto taky zřejmě nevíš, jaký je život tam venku. Nepoznala jsi tu volnost, která je spjatá s životem mého národa, takže klidně přežíváš dál s představou, že žiješ v opravdu šťastném světě. Štěstí je ale venku, daleko od bílého mramoru a upadající vlády.“

Chvilku mlčím a s mírně pootevřenou pusou vstřebávám jeho slova, která ve mně vyvolala úžas a na druhé straně ve mně vzbudila zlost.
Poté reaguji klidným hlasem: „Takže proto se vám, elfům, nelíbíme? Protože žijeme civilizovaně a v mezích zákonů?“
„Ty vaše zákony... Stejně je nedodržujete. Povím ti, o čem je vaše vláda: Jediné, o co těm lidem jde, je blaho nejvyšší vrstvy- toho vašeho nejvyššího patra. Víš ty vůbec, jak se žije dole? Samozřejmě, že nevíš,“ přistoupil ke mně a ukazováčkem šťouchl do mého stříbrného hrudního plátu.

V místech mého srdce je vytesaná rytina s erbem našeho města a právě na tu chtěl upozornit.
„Jsi členkou té vaší rady, jsi městská elita a jako takovou tě zajímají jenom stejně rovní a-“
„To není pravda!“ neudržela jsem se a se vzdorem v očích jsem k němu o krok přistoupila.

Levou rukou jsem se držela za srdce a pravou rukou jsem ukázala do jeho obličeje.
„Nic o mě ani o lidech nevíš! Váš druh je panovačný a pyšný. Snažíš se mluvit do věcí, do kterých ti nic není. Nech vedení Viriditasu na mě a na radě. Udělal jsi velkou chybu, že jsi přišel až sem. Mohl sis užívat té své dokonalé svobody... možná bychom pak byli oba dva šťastnější.“
„Souhlasím,“ odsekl a posadil se zpět na své místo.

Opřel se o chladnou zeď a znovu se zadíval do neviditelného bodu mezi mnou a sebou. Sevřela jsem dlaň v pěst a otočila se k východu.
„Můžeš děkovat bohu -jestli ovšem ty, natolik svobodný tvor, máš vůbec nějakou víru- za to, že jsem byla tvým dozorem pověřena já a ne někdo jiný. Je to jenom moje dobrá vůle a laskavost, že ti sem nosím jídlo. Měl by jsi... Měl by jsi o tom popřemýšlet a třeba… Třeba jednou na lidi změníš svůj názor... Přijdu zase zítra a doufám, že...“
„Upřímně si myslím, že jsi jen sebestředná malá holka, která si myslí, že rozumí kompletně všemu na téhle planetě. Nechováš se ani podle normem chování. Ani mě neznáš a hned ze začátku mi tykáš.“
Už jsem se neudržela: „Jo? A ty si snad co? Malý ukecaný kluk! A pokud se nemýlím, ty mi taky tykáš.“
„Je mi okolo 320ti let. Kolik že je tobě? 20? A tykám ti z toho důvodu, že tys taky nebyla nijak milá. Pochop, že ty o elfském myšlení nevíš vůbec nic.“

Zmlkla jsem, nemohu se s ním vůbec rovnat. Jak jsem si to vůbec mohla myslet? Raději jsem se otočila ke dveřím.

Před nimi se zastavila a řekla svou poslední obhajobu věci: „Možná všichni lidé nejsou tak špatní. Přemýšlej o tom…“

Stejně mě neposlouchal, takže jsem ukončila svůj zbytečný monolog a zklamaně opustila místnost.

Vyběhla jsem ven z hradního komplexu a emoce v mém nitru vířily jako prudký vítr. Nevěděla jsem a zároveň věděla, nenáviděla jsem ho a zároveň milovala... Ocitla jsem se uprostřed dlážděného náměstí a otáčela jsem se na všechny strany. Proč? Proč na mě leží tolik zodpovědnosti? Proč nemůžu žít prostým životem někde ve spodních patrech Viriditasu? V životě bych potom ani neslyšela o mladém elfovi jménem Aef, jehož slova se mi jako matná ozvěna opakovala v hlavě stále dokola.

Mého zmateného chování si všimla hrstka kolemjdoucích a každý z nich mi věnoval nechápavý a tázavý pohled. V duchu jsem se přísně napomenula a nasadila jsem zpět svůj vážný výraz. Nemohu přece ztratit svůj respekt jenom proto, že si nedokážu udělat pořádek ve svých myšlenkách. Přísným krokem jsem vyrazila domů.
„O čem jste dnes mluvily?“ otočila jsem se ještě téhož večera k Amice, která mě přišla k večeru navštívit.

Anica byla o pár let starší a dospělá žena s dlouhými plavými vlasy, stejně jako já. Byla také členkou rady a jedna z mála osob, které jsem mohla věřit.
„Dějí se hrozné věci a mám zlé tušení, že se vše bude ještě zhoršovat,“ začala zneklidněným hlasem a uvelebila se v pohodlném křesle mého pokoje.

Nepřítomně se zadívala na strop a já měla pocit, že zvažuje, jaká slova použít, aby mě příliš nevyděsila.
Potom pokračovala: „Tvůj otec i většina členů rady je toho názoru, že je potřeba rychle zakročit. Dnes ráno jsme byli informováni o skupině diplomatů, která zmizela kdesi v lese poté, co navštívila Pallor.
Jednalo se o neozbrojenou skupinu lidí, která vyřizovala záležitosti dvou lidských měst. Existuje teorie, podle které byli diplomati napadeni elfskými vojáky. Nevím, co je na tom pravdy, ale někteří členové se toho dost chytili.“
„Občas mám pocit,“ znejistěla jsem, „že jde pouze o bojechtivost některých lidí. Že se jenom snaží hledat beznaděj tam, kde není. Potom můžou zaútočit...“
„Ale proč by to lidé dělali?“ reagovala Amica a já odpověděla pouhým pokrčením ramen. „A co ten tvůj elf, Theo?“ožila a zelené oči jí pobaveně zajiskřily. „Někteří jsou zvědaví a já jsem jednou z nich.“
„Jmenuje se Aef.“
„A má uši? Je pravda, že mají na těle vytetované magické ornamenty?“

Trhla jsem sebou.
„Uši samozřejmě má a dokonce jsou špičaté,“ zasmála jsem se. „A o žádných ornamentech jsem nikdy neslyšela.“
„Dělala jsem si srandu,“ uznala pobaveně a opřela se o opěradlo.
„Vlastně mě nemá rád,“ pokračovala jsem. „Cítím z něho jistou zášť vůči našemu druhu, ale nemyslím, že by šlo přímo o krvelačnou nenávist. Spíš je v tom něco osobního... Já už to zjistím.“
„Ale holka!“ vydechla vyčerpaně. „Copak ses v mé přítomnosti nic nepřiučila? Použij své největší zbraně: šarm a uhrančivé oči. On se pak rozpovídá...“

Chvilku jsme obě dvě mlčely a hleděly si do tváře. Potom jsme ale součastně vyprskly smíchy a smály jsme se ještě hodně dlouho.

Ráno jsem vstala překvapivě brzy a to s myšlenkami, se kterými jsem i usínala. Musím být nekompromisní! Dokážu si poradit s jedním elfem! V mém rozhodnutí mi nemohlo nic zabránit. Oblékla jsem se a ignorovala povinnost sepsat hlášení o tom, jak si zatím můj výslech vede.

Najednou mi nezáleželo na povinnostech člena rady a jediné, ne co jsem se mohla soustředit byla temná a vlhká vězeňská cela.

Cestou do vězení jsem míjela mnohé tváře lidí, kteří si se mnou chtěli promluvit. Včetně Siena. Já jsem je však míjela a nesoustředila jsem se na ně. Poháněla mě touha vidět jeho...
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem dvojici strážných, kteří hlídali u vchodu do cely.

Oba dva se poklonili a já otevřela dveře. Vešla jsem rázným krokem a bez pozdravu. Snad proto, aby si uvědomil, na kom závisí čí osud.
„Přehnal jsem to... Theo,“ promluvil jako první lítostivým tónem.

Překvapily mě tři věci: Promluvil jako první, omluvil se mi a co je hlavní- zapamatoval si mé jméno a oslovil mě.
„Možná za to může skutečnost, že mám hrůzu z uzavřených prostorů, nebo zkrátka to, že mám teď spoustu starostí. Obvykle se takhle nechovám.“
„To doufám,“ usmála jsem se v duchu a posadila jsem se na dřevěnou stoličku před něj. Položila jsem první otázku: „Co jsi tedy hledal na území lidského města?“
„Šlo o tajnou misi a raději zemřu ve špíně své malé cely, než abych ti jí prozradil a po zbytek života toho litoval.“
„Měl jsi tu špehovat? Měl jsi v plánu krást? Zabít?“
„Nazabil bych živou duši,“ vychrlil ze sebe a odmítavě zakroutil hlavou.
„Dobrá tedy...“
Chtěla jsem pokračovat, ale on mi skočil do řeči: „Nevíš, k čemu se může schylovat. Poslechni mě a buď opatrná, protože válka ničí vše, co se jí dostane do cesty. Hlavně to, co se jí v podstatě netýká.“
„Válka? Mají tedy elfové v plánu zaútočit?“
„Zlo je blíž, než si myslíš,“ upozornil mě a pohledem přelétl po stěnách vězení.
„Máš strach?“ zeptala jsem se opatrně, protože mi změna jeho chování naháněla hrůzu.

Všechny známky jeho včerejšího sebevědomí byly pryč. Vypadal vyděšeně a zmateně. Jeho oči ztratily ten podivný lesk, který jeho pohledu dodával své kouzlo.
„O sebe strach nemám,“ podíval se konečně zase na mojí tvář a o odstín zbledl. „Můj život pro mě nemá sebemenší cenu. Jediný důvod, proč dýchám je ten, abych se mohl starat o Tenerae.“

Něco ve mně se zlomilo. Vím, že jsme oba dva členové dvou odlišných světů a bylo mi jasné i to, že má přání nemají nejmenší šanci. Přeci jen ve mně ale plápolal slabý plamínek naděje, který pohasl se jménem jeho nejbližší osoby- dívky Tenerae. Ztráta hřejivého světla uprostřed tohoto nehostiného místa mnou otřásla.
„Poté, co zemřela naše matka, propadl otec zoufalství a beznaději, takže se přestával starat o svojí rodinu. Už jsem byl dost starý na to, abych se sám uživil, ale Tenerae byla ještě malé dítě. Vychovával jsem jí tedy dlouhá léta a za tu dobu ke mně dost přilnula. Mám strach, aby neudělala nějakou hloupost... Nebo naopak, aby si problém nenašel jí. Jsem přece... chycený.
Nesplnil jsem úkol... To je špatné,“ postavil se a zamyšleně procházel od jedné zdi ke druhé.

Spadl mi kámen ze srdce a radost opět kolovala mými žílámi. To, co mi právě řekl, nebyla vůbec šťastná věc, ale přesto jsem ráda zjistila, že ta dívka z mých obav je ve skutečnosti jeho milovaná sestra.
„Myslíš, že by jí mohli hledat?“ zeptala jsem se.
„To je možné,“ usoudil a zastavil se uprostřed kroku. „Stejný strach mám i z toho, že by se mohla vydat mě hledat... Lesy mohou být zrádné, když se v nich nevyznáš...“

Sklopila jsem hlavu a hluboce jsem přemýšlela o událostech minulých dnů. Bylo tu něco, co mě přimělo pochybovat o správnosti naší rady i o mě samotné. Cosi mi zastínilo myšlení... Touha po jiném životě?

Skutečnost, že jsem poznala, že zde existuje i jiný svět? Láska? Hloupost?... Znovu jsem narovnala hlavu se zcela bláznivým rozhodnutím.
„Aefe?“ promluvila jsem do jeho zad.

On se otočil a tázavě se na mě podíval.
„Chci vědět, co se tu děje. Pokud je tu zlo, chci proti němu bojovat. Ráda bych se dozvěděla o všem, co víš ty... A abych ti dokázala, že to myslím vážně, odejdu z města, abych mohla ochránit tvojí sestru... Mám tu velký vliv a sehnat povolení pro opuštění města by pro mě neměl být problém. Najdu Tenerae a varuji ji-“
„Proč?“ zeptal se a udělal pár kroků ke mně.

Opět se v jeho očích něco zalesklo a já ztratila slova.
„Proč mi chceš tolik pomoc?“

Kleknul si přede mě, takže jsme měli obličeje na stejné úrovni. Cítila jsem ten žár, který zachvátil mé tváře. Zárověň jsem taky cítila jeho- jeho přítomnost, teplo...
„Protože...“ snažila jsem se o vysvětlení, ale pak jsme udělali něco překvapivého.

Zničeho nic, jako kdybychom to dostali rozkazem, jsme se políbili...

V naší zemi, která se už odedávna řídí přísnými pravidly jsem já, jedna z nejváženějších osob udělala tu největší chybu ve své kariéře. Zamilovala jsem se...

Mojí tvář zahaloval temný stín kápě, která mě chránila jak před prudkým deštěm, tak před zraky všech ostatních. Vytáhla jsem ruku z teplé kapsy a na mé dlani se zatřpytil malý předmět...
„Vem si tohle,“ řekl mi, když jsme se loučili. „Tenerae pozná, že jsi se mnou mluvila. Zároveň je to talisman, který ti přinese štěstí a ochranu na dlouhých cestách... Hodně štěstí.“

... Stiskla jsem pevně stříbrný přívěsek, jako kdyby mě mohl přenést zpět k němu. Dodával mi sílu věřit sama sobě. Rozhodným krokem jsem zamířila k tepaným městským bránam.
„Jestli nemáš povolení, tak se rychle ztrať,“ promluvil ke mně neurvale jeden z vojáků a já mu podala zlatě lemovaný lísteček papíru.

Párkrát si ho proměřil pohledem a poté mi otevřel vrata.
„Šťastnou cestu,“ poznamenal ironicky, ale já si ho nevšímala.

Udělala jsem jediný krok a byla jsem domovu nejdál za celý svůj život. Moje srdce dychtivě tlouklo a já jsem ucítila ten zvláštní pocit svobody...
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/230464-view.aspx