Yuka II.

Než se však vydali, stavili se ještě ve vesnici. Yuka se zastavil u prvního z domků a zaklepal na dveře. Otevřela stará žena, která měla přes šaty omotaný hnědý pletený šátek. Hned, jak léčitele spatřila, rozsvítil její tvář srdečný úsměv. "Yuko! Copak jsi mi přinesl?"
"Na nějaký čas musím pryč," vysvětlil a podal jí plátěný váček. "Stačí to jen zavěsit nad nemocného. Přidal jsem tam ještě náramek od každé barvy, ale opatrně - má to moc silné účinky."
"Děkuju," pohladila ho stařenka po ruce a stočila pohled k dívce stojící za ním. "Počkej ještě chvíli, Yuko. Mám tu něco pro tvou učednici." S těmi slovy zmizela uvnitř chalupy, aby se za okamžik zase objevila na zápraží. "Tvoje boty nejsou špatné, ale na cestování se moc nehodí," mrkla stará žena na Taini a podala jí pár pevných bot. "Teď už vám můžu popřát šťastnou cestu."
Když jim vesnice zmizela za zády, slunce se teprve šplhalo na nejvyšší bod oblohy. Moc si toho s sebou nenesli - jen nějaké jídlo, pití a pár drobností. Ve vedlejší vesnici chtěl Yuka koupit zbytek věcí potřebný pro cestování a koně, protože je ve vesnici pod horou, kde měl domek, nikdo neprodával. Taini byla ráda, že má lepší boty než byly její původní, protože jediná cesta, která vedla do vedlejší vesnice, byla přes kopec, a dívka si ještě dobře pamatovala, jak měla otlačené nohy, když se snažila léčitele dohonit a přesvědčit ho, aby u něj mohla studovat.
"Váš bratr také léčí?" zeptala se, když už před sebou viděli vrchol kopce.
"Inno vlastní několik vinic a vyrábí červené víno. Léčitelstvím se nezabývá."
"Takže nemá žádné… zvláštní schopnosti jako máte vy?"
"Budeš mít možnost to zjistit," pousmál se Yuka záhadně a zamířil si to strmě ze svahu dolů. "Pojď tudy. Myslím, že jsem našel zkratku…"
Ve vesnici Yuka vybral dva koně, kterým připevnil k bokům koupené věci a vyšvihl se do sedla. "Uděláme si ještě jednu zajížďku. Sice nás to trochu zdrží, ale máme pro to dobrý důvod," řekl, když Taini nasedla na svého hnědého koně. Za vesnicí se ponořili do hustého lesa, ve kterém bylo šero, i přestože byl zrovna slunný den.
"Vypadá to tu strašidelně," ozvala se Taini stísněně a snažila se zahlédnout, jestli se ve tmě mezi keři něco neskrývá.
"Proč? Je tu něco, z čeho máš strach?"
"Tma…"
Yuka navedl svého koně blíž k jejímu a usmál se na ní: "Další omyl, který si lidé neuvědomují. Říkají, že se bojí tmy, ale většina z nich se bojí toho, co se v ní skrývá. Ne tmy samotné. Ta ti neublíží."
Před nimi se objevil vysoký statný strom s tmavě hnědým kmenem. Něčím se lišil od ostatních, ale Taini nedokázala říci čím. Yuka seskočil z koně a počkal, až Taini udělá totéž. Přistoupil ke stromu, chytl Taini za zápěstí a přiložil její dlaň ke zvrásnělému kmeni. Otočila se na něj, oči údivem široce otevřené. Skrz kůru cítila slabounké chvění.
"V každém stromu je určitá energie. Čím starší strom je, tím silnější je jeho síla. Záleží jen na tom, na co chceš jeho energii použít." Při těch slovech léčitel utrhl kus kapradí, které rostlo hned vedle stromu, a položil dlaň na kmen. Na chvíli pevně zavřel oči a pak ruku spustil dolů.
"Co jsi teď udělal?" zeptala se Taini.
"Převedl jsem kus energie ze stromu do toho kapradí. Později se nám to bude hodit - člověk nikdy neví, koho na cestách potká." Schoval kapradí do své brašny na boku koně a pak zamířili ven z tmavého lesa.
"Tenhle strom je nejstarší v okolí, ale málokdo o něm ví," vysvětlil Yuka.
"Myslím, že tuším, proč," zasmála se Taini.
"Tušíš dobře. Sem nechodí ani dřevorubci - bojí se, jak říkáš ty, tmy," mrkl na ní a koutky mu pocukávaly směrem nahoru do potlačovaného úsměvu.
"Také se o tomhle lese vypráví různé povídačky. Jsou v něm prý bludičky, víly a tak."
"Vážně? To jsem ještě neslyšel."
"Kdybys´chodil ze své hory dolů častěji, možná bys´o tom něco zaslechl," řekla Taini a sledovala, jak zareaguje.
"Samozřejmě. Všechno má své výhody a nevýhody," potřásl klidně hlavou. Dál to nekomentoval.
"A tys´tu někdy nějakou vílu potkal?" zeptala se Taini zvědavě.
"Jasně," přikývl a sledoval, jak se na Tainině tváři objevuje údiv smíšený se zvědavostí "promiň, to byl jen vtip."
Vyjeli z lesa a napojili se na cestu, ze které se předtím odchýlili. Jeli sami, nikoho nepotkali, a domy už dávno nechali za sebou. Když dojeli na rozcestí, Yuka zvolil cestu vedoucí na západ. Přijeli do vesnice přesně ve chvíli, kdy se střechy stavení začaly ztrácet v šeru. Projížděli mezi domy a pak zastavili před jedním, na kterém se houpal dřevěný štít.
"Hostinec U šeredné Marry?" přečetla Taini překvapeně.
Yuka bez výrazu na tváři pokrčil rameny: "Tuším, že jiné ubytování tu bohužel neseženeme."
Počkal, až učednice seskočí z koně a vešel do hostince. U stolu v rohu popíjela trojice mužů pivo a s hlavou položenou na baru, hned vedle džbánku s vínem, spal další pocestný.
"Vsadím se, že tu prodávají víno od Inna," poznamenal Yuka pobaveně a zamířil k barovému pultu, za kterým stál hostinský. Tiše se s ním chvíli bavil a muž pak přikývl. "Pojďte za mnou," kývl na ně a vedl je po dřevěném schodiště nahoru. Opřel se do prvních dveří, které mu přišly pod ruku, a ty se se skřípotem otevřely. "Tenhle bude pro urozenou dámu," mávl rozpačitě rukou ve snaze o galantní gesto a pak se otočil na léčitele. "Pro vás mám pokoj naproti přes chodbu." Dovedl ho ke dveřím a s očekáváním se na Yuku podíval. "Děkuji," řekl stručně a rovnou hostinskému zaplatil.
Ten se pak spokojeně vrátil dolů obsluhovat své zákazníky. Taini ještě pořád stála rozpačitě před svým pokojem. Yuka si jejího váhání všiml. Vyndal z brašny kapradí, které získal v temném lese, a přistoupil k ní. Rychlými tahy namaloval kapradím na dveře nějaký znak. "Zabezpečení dveří?" zeptala se.
"Přesně tak," přikývl Yuka a tváří se mu mihl lehký úsměv. "Dobrou noc…"
Noc byla klidná, bez vyrušení. Jen bledý měsíc svítil do oken a slabě osvětloval tváře spících poutníků. Ráno, než vyrazili, se v hostinci nasnídali - teprve pak pokračovali.
"Yuko," oslovila Taini léčitele, když přijížděli k rozcestí, které jí přišlo až moc povědomé. "Sice bylo včera šero, když jsme do vesnice přijeli, ale i tak mi tahle cesta přišla známá. Teď vidím, že jsem se nemýlila. Proč se vracíme?"
"Do té vesnice jsme zajeli jen kvůli tomu, abychom měli kde přespat," vysvětlil. "Vlastně jsme měli štěstí, že tam nějaký hostinec vůbec byl. Nebyl jsem si tím jistý."
"Ty za bratrem nejezdíš?"
"Proč si to myslíš?" pozvedl Yuka jedno obočí.
"Kdybys´za ním jezdil, tak bys´věděl, kde je jaký hostinec, protože bys´tam přespával."
Odpovědí jí byl tichý smích. "Jezdím za ním. Ale když za ním jedu sám, nepřespávám v hostincích."
Taini po jeho slovech hned došlo, proč do vesnice zajížděli, i když to neřekl přímo. Na to byl Yuka moc taktní. "Nepotřebuju přespávat v hostincích," řekla po chvíli.
"Dobře," usmál se léčitel "dnes si zařídíme trochu jiné ubytování."
Krajina se pomalu měnila a kolem se začaly objevovat louky s barevnými květy a bzučícími čmeláky. Taini trochu popohnala svého koně a přijela k Yukovi blíž. "To kapradí," začala "jeho síla je teď neomezená?"
"Nic není neomezené, ale můžeš to obnovit. Zdá se, že tě naše zastávka v temném lese zaujala…"
"Zatím jsem tě viděla přenášet sílu jen do kamenů. Nenapadlo mě, že by to šlo i s jinými věcmi," pokrčila rameny.
"Když máš něco, z čeho můžeš čerpat energii, a předmět, do kterého chceš sílu vložit, tak to jde. Existuje ale jedno důležité pravidlo, které bys´měla vědět. Síla z přírody by se měla vždy vložit do něčeho, co je také součástí přírody."
"Jako strom a kapradí?"
"Přesně tak."
"Ale tvoje léčivé předměty… Ty přece nejsou součástí přírody. Vyrábíš je - nikde nevyrostly."
"To je pravda. Ale já přenáším sílu jen do kamínků. Z těch pak vyrábím věci, které mohou lidem pomoci, takže pravidlo neporušuji. Časem zjistíš, že se dá i tohle pravidlo obejít, ale síla pak ztrácí podstatnou část své moci. Většina vyprchá při přenosu a věc má pak velmi slabou schopnost léčit. Účinky takového předmětu by byly tak malé, že by si jich člověk ani nevšiml a nepřinášely by mu užitek."
Koně sledovaly cestu, která teď poutníky zavedla mezi stromy. Yukův pohled zabloudil mezi zelené listy a po chvíli se zeptal: "Zkusíš večer zabezpečit naše tábořiště? Je to stejný znak jako jsem včera kreslil na dveře tvého pokoje v hostinci." Než však mohla Taini nadšeně odpovědět, uslyšeli slabé zachrčení. "Odkud…?" otočila se učednice na Yuku, ale ten jen zdvihl ruku, aby ji přerušil. Pozorně naslouchal a zvuk se za okamžik ozval znovu. Potichu seskočil z koně a pomalu se přiblížil k jednomu ze stromů, který rostl zhruba čtyři metry od cesty. Taini ho za chvíli dohonila. Přiložil si ukazováček ke rtům, aby byla zticha, a kývl směrem k trsu trávy pod stromem. Ležela tam srnka a kolem rány na boku měla zaschlou krev. Zvíře je sledovalo velkýma vystrašenýma očima. "Dones mojí brašnu," nařídil Yuka šeptem své učednici a o krok se přisunul k srnce. Zvedla hlavu a ostražitě si ho měřila. "No tak, malá…" uklidňoval ji léčitel tichým hlasem. Taini byla už zpátky, tak si od ní vzal svou brašnu a pomalým pohybem k srně natáhl ruku. Druhou rukou vytáhl z brašny jednu ze sušených bylinek. Srnka si ho podezíravě prohlížela, ale dovolila mu, aby jí na ránu přiložil sušené žluté květy. Sáhl znovu do brašny a ještě jí srst kolem rány otřel fialovou bylinou. "Hodná holka," zašeptal a usmál se na zvíře, které těkalo pohledem z něj na Taini. Naznačil Taini, aby se vrátila ke koním, a sám také vycouval zpět na pěšinu.
"To jí tu takhle necháme?" zeptala se Taini s pohledem upřeným na ležící zvíře.
"Bude v pořádku," odpověděl Yuka "víc pro ní udělat nemůžeme."
Dívka na něj nedůvěřivě hleděla. "Kdybychom tudy jeli za dvě hodiny, už tady nebude. Věř mi," dodal a popohnal koně.
Večer je zastihl na místě, kde stromový háj přecházel v další louku. Yuka rozhodl, že stráví noc mezi stromy, protože i přesto, že jim ochranné kouzlo poskytne bezpečí, byla louka přece jen moc otevřené prostranství. Přivázali koně ke kmenu, Yuka vzal do ruky klacík a pokynul Taini, aby ho sledovala. Nakreslil koncem klacku do hlíny zvláštní symbol a pak svou učednici pobídl, aby namalovala stejný symbol vedle. Bezchybně se jí to podařilo napotřetí. Yuka spokojeně kývl: "Teď vezmi to kapradí a namaluj do vzduchu kruh kolem nás a koní."
"Bude to spíš křivý ovál, než kruh," zamumlala nespokojeně Taini, když se musela odchýlit ze správného směru kvůli hustému křoví.
"Nejde o to, jestli to bude dokonale kulaté. Musí to být uzavřený tvar."
"Chápu, žádné kříže," ušklíbla se Taini a dokončila imaginární obrazec.
"Teď pojď sem ke mně," nařídil. "Namaluj to sem na zem… a je to. Další bod programu je večeře."

Mlhavý závoj zahalil ráno do třpytivě chladného hávu a na trávě se blýskaly poslední kapičky jinovatky. Taini zamžourala zpod víčka do prvních slunečních paprsků. Yuka seděl u ohně a uvolněně se opíral zády o jeden ze stromů. Otevřel oči téměř v tom samém okamžiku, kdy se Taini posadila. Ucítila, že jí něco spadlo z ramen, tak sklopila hlavu, aby zjistila, co jí leží v klíně. Poznala Yukův bílý plášť. "Dobré ráno," ozval se léčitel. "připravena vyrazit?"
Rychle se protáhla a vyskočila ze země. "Ano." Yuka se usmál a podal jí hrneček, ze kterého se ještě slabě kouřilo. "Na rozlámané tělo," zamumlal "tuším, že se ti to bude hodit…"
Krátce po poledni spatřili první vinici. Nebylo pochyb, komu patří. Léčitel mlčky ukázal na bílé stavení stojící na kopci před nimi. Jedna strana domku byla pokryta popínavým psím vínem, které přecházelo z temně rudého odstínu do světle zeleného, a zbývající zdi byly sněhově bílé. Celé sídlo působilo jednoduchým, ale elegantním dojmem. Také místo, kde bylo postaveno, bylo dokonalé - z malého kopce bylo vidět na všechny vinice, které jako by se paprskovitě rozbíhaly od domku až k obzoru. Před stavením stály po straně tři štíhlé vysoké stromy, které výjimečnost stavby ještě více podtrhovaly. "Jsme tady," řekl Yuka prostě.